Byla to velká změna, stát se maminkou?

Největší, co mě v životě potkala. Život se mi obrátil naruby. Ale v tom hezkém slova smyslu, dítě je jeden velký zázrak. Se vším, co k tomu patří, i když nemám každý den úsměv na rtech od rána do večera.

Občas si stěžuju, třeba že jsem unavená nebo že nemám čas na sebe, ale za tím vším je obrovské naplnění a radost, která se nedá ani popsat.

Přesto jste se už zase objevila na prknech Národního divadla.

Ano, docela brzy jsem se vrátila do představení Manon Lescaut a V rytmu swingu buší srdce mé a mimo Národní divadlo i do Venuše v kožichu, kterou hrajeme s Prague Shakespeare Company. Teď jsme v Národním divadle nově nazkoušeli i Kytici.

Tam hrajete dvojroli.

Ano, hodné Dory a její zlé sestry. Maminku mi tam hraje Jana Preissová, i když nazvat její postavu maminkou je velmi nepřesné.

Jaké to je mít na jevišti za maminku Janu Preissovou?

Skvělé. Na spolupráci s ní jsem se velmi těšila. Ačkoli jsme spolu v angažmá už delší dobu, potkaly jsme se teprve podruhé. Mám ji moc ráda a velmi ji obdivuju herecky i lidsky.

Ačkoli mi hraje naprosto úžasně opravdu příšernou matku, jakou by nikdo nechtěl, byla to nádherná spolupráce. Moc si jí vážím, baví mě pozorovat, jak do toho jde naplno, jak pracuje s jazykem a verši, no nádhera.

Je z velké herecké generace. Vyptáváte se jí?

Ono to herectví se nezíská lekcemi či pomocí otázek. Je nepolapitelné. Spíš funguje pozorovat herce při práci. Po delší době jsem zkoušela se starší generací, v poslední době jsem se potkávala spíš se svými vrstevníky.

A teď najednou s Ivuškou Janžurovou, Táňou Medveckou, Janou Bouškovou a panem Františkem Němcem. To je přehlídka geniálního herectví. U všech jsem měla oči na stopkách a sledovala jejich práci. Byl to obrovský zážitek.

Jako vulgární a zoufalá Vanda v inscenaci Venuše v kožichu s hereckým partnerem Václavem Vašákem.

Jako vulgární a zoufalá Vanda v inscenaci Venuše v kožichu s hereckým partnerem Václavem Vašákem.

FOTO: archiv Prague Shakespeare Company

Mladí možná mají více elánu, ale často jim chybí pokora starších, pozorovala jste to?

Uvědomuju si čím dál víc, že největší hvězdy jsou skromné, neustále připravené s pokorou k herecké práci a nemají pocit, že vše mají hotové. V jejich přístupu je znát velká poctivost.

Národní divadlo prošlo změnami, které se ne všem líbily, jak jste na tom vy?

Pro mě je to pořád Národní divadlo. Změny, které se děly, nebyly příjemné pro nikoho. Ani pro našeho uměleckého šéfa, ani pro ty, kteří odešli. Muselo to být bolestné. Ale pokud má někdo silnou vizi, tak musí být trochu nekompromisní.

Já Danovi Špinarovi, kterého znám už od školy, umělecky naprosto věřím a mám pocit, že divadlo posouvá velmi odvážně dobrým směrem.

Byla jsem kdysi na stáži v Berlíně a bavila jsem se tam s hercem ze známého kamenného divadla v Berlíně. Bude se měnit šéf a já půjdu pryč, říkal. Tehdy mi to připadalo strašné, ale on byl v klidu s tím, že je to běžné. Nový šéf si nechá pár lidí, jinak si přivede svoje vlastní. My na to nejsme zvyklí, ale je to možnost, jak posunout divadlo dál. Ale chápu, že je to velmi citlivá věc, a sama nevím, jak bych v takové situaci reagovala.

Ve filmu Hořící keř hrála zdravotní sestru.

Ve filmu Hořící keř hrála zdravotní sestru.

FOTO: archiv HBO

Co by pro vás byl důvod opustit místo, které máte ráda?

Pro mě jsou důležité mezilidské vztahy. Kdybych byla v divadle, kde bych cítila, že jsem navíc nebo si nerozumím se šéfem, bylo by to pro mě tak nepříjemné, že bych zůstat nechtěla.

Na divadle jsou ale veškerá hodnocení vždy subjektivní, začíná to už na přijímačkách na DAMU. Porota vybere deset lidí, a jiná porota by vybrala úplně jinou partu, ale to už k umění patří.

Jak snášíte autoritu?

Jsem spíš pokorný člověk, a když mám k autoritě důvěru, uznávám ji. Ale pokud u mě někdo pouze uplatňuje svou pozici a já v něj důvěru nemám, nedokážu to snést.

Kdo byl pro vás první autoritou?

Samozřejmě rodiče. Na základce jsem neměla ke každému učiteli respekt. Už tam se asi objevovalo, o čem jsem mluvila. Na druhou stranu, pokud si někoho vážím, dokážu pak k němu přilnout. Tak to mám třeba i s přáteli.

Byl pro vás autoritou pan Štěpnička, s nímž jste se sešla v úspěšné inscenaci Blackbird?

Jistě, on je naprosto skvělý herec. Nevěděla jsem, co od něj mám čekat, a velmi příjemně mě překvapil. Choval se ke mně vždy hezky, a ačkoli jsem vedle něj byla úplný začátečník, nikdy mi to nedal pocítit. Byla to moc hezká práce, pro mě dodnes jedna z nejzásadnějších.

Vyrůstala jste v západních Čechách, vracíte se tam?

Ano, mám tam rodinu svou i od manžela.

Poznali jste se tam?

Máme tam kořeny oba, a tak se tam pořád vracíme. Ale konkrétně ve Františkových Lázních, kde jsem vyrůstala, už zázemí nemám, tatínek se odstěhoval. A tak jsou pro mě spíš nostalgickým místem, když už tam nemám domov, kam bych se vracela.

S manželem vás tedy spojují společná místa, kde jste vyrůstali?

Určitě a za tu dobu, co jsme spolu, ještě mnohem víc.

Dcera je spíš po něm, nebo po vás?

To se uvidí, mění se každým dnem. Podle fotek z dětství se ale zdá, že je podobná mně, ačkoli holky bývají po tatínkovi, ale já se v ní dost vidím a manžel to nepopírá. (směje se)

Přibude Sáře sourozenec?

Doufám, že ano.

Budete si troufat i nadále při tom pracovat?

Zatím to bylo ideální, první rok jsem kromě jednoho záskoku a pár natáčecích dnů mohla být s malou doma. Pak jsem se začala postupně vracet do představení a zkoušet. Práce se nabalovala postupně, nepřekročila únosnou mez, naopak mě vytrhla z milého domácího stereotypu. Vracela jsem se ráda do divadla i domů.

Vychováváte holčičku stejně, jako vedla maminka vás?

Když jsem se mamince narodila, byla už starší, měla mě později. A na mě i na bratra byla moc hodná, přísná moc ne. A ani já nejsem.

V seriálu Mordparta ztvárnila postavu Vendy.

V seriálu Mordparta ztvárnila postavu Vendy.

FOTO: archiv TV Prima

Přísnější je táta, ne?

Bývá to tak, ale já měla mírné oba rodiče. Dokázali si autoritu získat spíš láskyplným způsobem než přísností, vždycky jsme měli hodně prostoru, ale zároveň jsme měli dobře nastavené hranice, které by nebylo dobré překročit.

Myslím, že nás vychovali dobře, a tak si na jejich praktiky vzpomínám i teď při výchově své dcery.

Natáčíte nový seriál z policejního prostředí. Hrajete policajtku?

Tentokrát ne. Hraju manželku jednoho z hlavních hrdinů policistů, maminku na mateřské, tedy vlastně přesně to, co prožívám doma. Seriál se jmenuje Tři poldové a nemluvně. To nemluvně je moje seriálová dceruška.

Tři poldové jsou můj tchán, švagr a manžel, kterého hraje Marek Němec. Já jsem doma s malou dcerkou, které věnuji většinu své pozornosti, ale navíc podle scénáře studuji medicínu. Někdy tedy potřebuji hlídání, takže se ho občas ti tři poldové snaží pokrýt. Díky tomu se holčička zaplete do některých případů, ale jsou to lokální zápletky, žádné krváky.

V inscenaci Venuše v kožichu hrajete ženu vampa, jde vám to i jako mamince?

Trochu jsem se toho bála, ale jde to. I Manon Lescaut je v pohodě, ačkoli v těch nejznámějších verších zazní, že je mi šestnáct let. Vlastně je to takový dar, že díky jevištnímu kouzlu můžu takhle cestovat v čase.

O tom, že na sebe herečky žárlí, kolují různé historky, vy ale naopak na kolegyně z divadla Pavlu Beretovou a Pavlínu Štorkovou nedáte dopustit.

Ano a jmenovala bych i další. Myslím, že všechny holky z divadla spolu vycházíme velmi dobře a vídáme se rády i mimo práci. A to samé platí vlastně i o klucích.

Takže premiéra a druhý den grilovačka?

Klidně. I to se stává. Nebývá výjimkou ani trávit spolu prázdniny nebo zimní dovolené.

Jak odpočíváte?

Měla jsem teď poprvé po dvou letech tři dny volna, kdy jsem byla doma úplně sama a nemusela nic dělat. No a bylo to…

Na prknech Národního divadla v roli Manon po boku Patrika Děrgela.

Na prknech Národního divadla v roli Manon po boku Patrika Děrgela

FOTO: Patrik Borecký

Divné, co?

Přesně, divné. Říkala jsem si, co jsem celou tu dobu před dítětem dělala? Spala do deseti, než jsem se někam dostala, byla jedna, něco jsem lehce zařídila, vrátila se domů a v posteli si četla? Samozřejmě to trochu zlehčuju, ale dítě mě nenechá spustit režim hibernace, a navíc mě to pak s ním dobíjí. Ty tři dny volna bez ní mě hodně rozlenošily.

Jaké teď máte plány?

Nedávno se mě na to taky někdo ptal a já zjistila, že si přeju, aby vše bylo jako doteď. Což mi pak přišlo divné, v tom není žádná ambice. Tak jsem nad tím přemýšlela a došla k závěru, že jsem ve fázi, kdy se mi změnil život, a že teprve musím zjistit, kam chci dál směřovat.

Na velké plány do budoucna nemám kapacitu. Dítě vás mimo jiné naučí uvědomovat si přítomné okamžiky. Děti samy žijí tady a teď, nepřemýšlejí, co bylo včera nebo co bude za rok nebo za týden. Přijde mi hezké se od nich tohle moudro učit.

Může se vám hodit na Zboží.cz: