Je nějaké téma, na které se vás novináři ještě nezeptali a vy byste o něm ráda mluvila?

Bylo by fajn povídat si o kytkách, stromech a zvířatech, které se mi líbí. To nikdy nepadlo. Lidi prý nejvíc zajímá, jak jsem se seznámila s Vaškem, že mi nosil v osmnácti kytky a ananas za špatné – tátovo – okno, jak jsme se přece jen dali dohromady a čím to, že jsme spolu tak dlouho…

Tak to napravíme: jaké jsou vaše oblíbené kytky a zvířata?

Mám ráda macaté kytky jako pivoňky – světle růžové i temně vínové, růže všech barev, tulipány, rododendrony, keře jasmínu, když kvetou a voní. Na zahradě nám rostou i borovice a stříbrné smrky. Z bylinek, které pěstuju, miluju libeček, koriandr, pažitku, mateřídoušku, oregano…

A zvířata? Asi všechna, i když přednost dávám chlupatým. Vnuci mají ještěra agamu a želvu a mně dělá trochu problém je hladit. S Vaškem jsme si vloni vzali z útulku dva bezvadné psy. Bady je mišmaš labradora s boxerem, celý černý s malou bílou náprsenkou, fenka Buffy je trochu do českého fouska a anglického setra.

Dostala jsem jako dárek servis hrnků s obrázky psů, kde podobný druh hlídá a nahání ovce. Také máme už sedm let kocoura Peggy (vypadá jako Felix na kočičích konzervách), kterého psi nejdřív chtěli jednoznačně zabít. Ale my jsme vydrželi, pomohlo, že na statku je celkem sedm koček, takže pochopili, že všechny asi zabít nestihnou.

Vašek je párkrát srovnal a psi se začali tvářit, že tam vlastně žádné kočky nejsou, žádné nevidí. Vzali je na milost a je klid. K tomu jsme obklopení spoustou koní, na statku jich žije třicet, z toho našich sedm.

Těší vás pohled na svět z koňského hřbetu?

Už ne, bohužel. K ošklivému pádu z koně před dvanácti lety přibyl předloni úraz na lyžích, absolvovala jsem dvě operace pravé nohy, osm měsíců jsem nemohla hrát, což pro mě bylo utrpení.

Teprve nedávno mi vyndali železa a pan doktor mě varoval, že aspoň půl roku nesmím vůbec upadnout. Takže ani nelyžuju, i když na hory jezdím dál jako pěšák.

Čekala jsem v úvodu, že možná začnete mluvit o muzice, zpěvu.

S radostí. Když jsem byla malá, bydleli jsme v Praze na Jezerce a vzpomínám, jak jsem v první třídě zpívala v kulturním domě sólově Kdyby byl Bavorov, co Prachatice… Měla jsem trému, ale strašně mě to bavilo. To byl můj hudební start. (směje se)

Byla jsem velmi živé dítě, co se potřebuje stále hýbat, se sestrou Evou jsme se často předváděly před známými nebo v rodinném kruhu. Ona byla víc muzikální. Měla lepší hlas i sluch.

V numerologii jsem číslo osm, takže potřebuji být stále v pohybu, směje se vitální herečka, k jejímž povahovým rysům patří zároveň věrnost: 45 let Národnímu divadlu a 35 let životnímu partnerovi Václavu Vydrovi.

V numerologii jsem číslo osm, takže potřebuji být stále v pohybu, směje se vitální herečka, k jejímž povahovým rysům patří zároveň věrnost: 45 let Národnímu divadlu a 35 let životnímu partnerovi Václavu Vydrovi.

FOTO: archiv Jany Bouškové

Na dráhu zpěvačky jsem se necítila, ovšem jako herečka, která si občas zazpívá – docela dobrý. Před deseti lety šel v televizi pořad Duety, kde jsem zpívala s Tomášem Traplem (všechno možné od Zabili, zabili… z Balady pro banditu přes Stín kapradiny Jany Kratochvílové až po Kabáty – Dole v dole…). A skončili jsme na bedně, jako třetí.

Jakou hudbu nejraději posloucháte?

V autě nejraději country, také mám ráda Evu Olmerovou, Jirku Schelingera, Věru Špinarovou, Marii Rottrovou, Zuzanu Navarovou…

Sledujete, vyhledáváte i žánr muzikálu?

Ano a dost to obdivuju. Když někdo dokáže hrát, zpívat i tancovat, klobouk dolů. Ale nenapadlo mě, že bych se v nějakém objevila, já neuvažuju stylem: co by, kdyby. Buď přijde něco, co mě těší, a přijmu to, nebo ne.

Když mi zavolali z Divadla Broadway, ať si přečtu text Kvítku mandragory, že to napsal a bude režírovat Radek Baláš, potěšilo mě to. Dělali jsme spolu před šestnácti lety hru České sekretářky, kterou jsme hráli s velkým úspěchem v Divadle Kolowrat, pak ve Stavovském divadle a nakonec v Divadle Bez zábradlí. Byla složená z písniček, které tvořily děj. Moc mě tehdy nadchla, takže jsem teď neváhala.

Hlavně se mi líbí, že mojí roli, paní Demlové, je osmdesát let. Syny mi hrají Mirek Etzler, Aleš Háma, Sagvan Tofi, Pepa Carda… A je to s písničkami Heleny Vondráčkové.

Stejně jako po Sekretářkách a Duetech mám po každé zpívané zkoušce, po korepeticích, pocit, že jdu tak deset čísel nad zemí. Je to jiné než v činohře. Činohra je bezvadná, ale muzika mne ještě trochu povznese.

Kvítek mandragory je vlastně krimipříběh, co z něj můžete prozradit?

Z děje moc ne. Jeden můj syn je rozvedený policajt bez partnerky, druhý hypochondr bez zaměstnání. Může být snad něco horšího? Paní Demlová je tak trochu ranařka, co na srdci, to na jazyku, střílí od boku, říká pravdy. Je to vtipně napsané a mám ji ráda. Rozhodně mi není proti srsti. Zpívám s děvčaty Dreamgirls, v civilu o čtyřicet let mladšími než já.

Vy jste se v jejich věku, v pětadvaceti, stala skutečnou mámou. Jaké to bylo?

Jako asi každé mateřství – krásné. Z Honzy vyrostl bezvadný kluk, který nechce chodit na veřejnost. Přestože ho prosili, aby přišel do různých pořadů a řekl něco o mně a Vaškovi, pokaždé odmítl.

Herecké geny po mně ani svém otci Petru Svojtkovi, který tragicky zemřel v jeho dvou a půl letech, neprojevil. Stal se inženýrem – ekologem přes nebezpečný odpad. Bydlí poblíž a udělal ze mě už dvojnásobnou babičku, má fajn kluky osm a deset let.

Ovlivnila, utužila tehdejší tragédie nějak váš vztah? Zažila jsem něco podobného…

Samozřejmě to bylo těžké, ale postavila jsem se k situaci čelem, prostě jsem to přežila, jako se musí přežít spousta jiných věcí. Takový je život, rodíme se, umíráme. Stalo se. Honza byl ještě malý a nevinný a příliš si to neuvědomoval. Naštěstí.

Když se ptal, kde je táta, ukázala jsem mu hvězdičku na nebi. Koukal, koukal, a když se začal ptát, kdy se nám vrátí, pustila jsem mu pohádku a on koukal na pohádku.

Jana a Václav spolu hrají v řadě komedií: Rukojmí bez rizika (Divadlo U Hasičů).

Jana a Václav spolu hrají v řadě komedií: Rukojmí bez rizika (Divadlo U Hasičů).

FOTO: archiv Jany Bouškové

Vedla jsem ho jako jiné mámy, které chtějí mít dobře vychované dítě. Moc mi pomáhala maminka. Ale věděla jsem, že v osobní rovině si musím pomoci hlavně sama. Teprve pak můžu být zajímavá pro druhé.

A když byly Honzovi čtyři, přišel k nám na Štědrý den Vašek, v jedné ruce televizi a v druhé autíčko. Řekla bych, že nám oběma rozzářil svět, najednou tam byla mužská energie, bral ho na lyže, na sáňkování. Chlap je úplně jinak založený, Vašek je navíc velice sportovní, takže ho naučil plavat, jezdit na kole. A mě naučil řídit auto – víte čím? Že mě jenom chválil.

Vychovala jste i svoji neteř Terezu, že?!

Když moje sestra onemocněla a nemohla se o ni starat. Terezka je stejný ročník jako Honza, 1979, a vyrůstali jako dvojčata. Už má také dvě děti, Karolínku a Tomáše (9, 7), které mi říkají babičko. Takže mám vlastně čtyři vnoučata, jsme velká rodina.

Gratuluju. Ale nezkomplikovalo vám to trochu kariéru, neměla jste jiné představy o životě?

Takhle to nevidím. Ani v osobním životě, ani v profesi. Když mě něco baví a cítím, že je to správně, tak to dělám. Ale nedávám si cíle, že chci to a to zvládnout, dokázat. Může se stát cokoliv, co vás z toho naprosto vyhodí. A budete v háji. Očekávání ničí vztahy.

Mě vyléčilo divadlo: párkrát jsem si říkala, že bych si něco ráda zahrála, jenže roli dostala kolegyně a já byla zklamaná. Tak jsem se na to vykašlala. Možná bych v tom ani nebyla dobrá, režisér má plné právo mě neobsadit. Nebudu si kvůli tomu kazit vztahy.

To máte šťastnou povahu.

Nevím. Snad kvůli tomu, jak se mnou život už v osmadvaceti zamával, jsem si uvědomila, že důležité jsou úplně jiné věci.

Každopádně k vám patří jistý konzervatismus, věrnost. V práci i soukromí. V ND jste 45 let?

S hostováním možná ještě o rok déle. Stejně dlouho jsou tam Jirka Štěpnička a Táňa Medvecká. A byl by i Petr Svojtka…

Zahrála jsem si tam úžasné postavy: Markétku ve Faustovi, Lízu z Úkladů a lásky, měla jsem moc ráda Kutnohorské havíře i Dorotku ze Strakonického dudáka, Dišperandu z Hrátek s čertem. Nadchl mě také Hypermarket, který se hrál venku na piazzettě v režii Michala Dočekala, bylo to něco úplně jiného, s mikroporty…

Před pár dny proběhla v ND premiéra Erbenovy Kytice. Co hrajete tam?

Také matku – v Dceřině kletbě. Režírovala to velmi kreativní dvojice Skutr a řeknu jen tolik, že mě to obrovsky baví. Rekvizity, pohyby, nápady… to se musí vidět! Erbena lze podat různě, zajímavé bylo pojetí v Semaforu, ale tohle je úplně jiné.

Druhé úctyhodné číslo je 35 – tolik let jste s Václavem Vydrou. Aspoň doufám, že nedávné hlášky bulváru o vašem rozvodu jsou nesmysl!?

Pořád tvrdím, že mám Vaška za odměnu. Že to nesepnulo napoprvé v jeho osmnácti a mých devatenácti, bylo tím, že mi připadal hrozně mladý. Řekla jsem mu tehdy, že s ním ráda hraju divadlo, beru ho jako kamaráda, ale že ho nemiluju. To byla pravda.

Nechtějte po mně, abych znovu opakovala celý náš příběh. Přemluvili nás k tomu nedávno v televizi k Valentýnu – jako reakci právě na bulvár, který se snaží ze všeho vytřískat senzaci.

Nechci, aby Vašek žehlil nebo vytíral. Nelíbí se mi při tom. Daleko víc mu sluší, když jede na koni nebo v autě, pomůže mi s taškou, vymění žárovku, na kterou nedosáhnu…

My dva jsme pro ně moc nudní, tak si vymýšlejí. Chtěli jsme ukázat, že je to nesmysl, že se žádný rozvod nekoná.

Vašek navíc vydal prohlášení, které vyšlo s titulkem Pravda o našem rozvodu – a ten časopis byl do hodiny rozebraný.

Přesto: v žádné rodině neexistuje trvalá idyla, jaké jsou u vás třecí plochy, na co máte odlišné názory?

V každé rodině je něco, každý má svého Leona, jak praví název jedné divadelní hry. Všude občas zaskřípe, dřív se to schovávalo pod sukně nebo se to snažili zúčastnění vydržet. Nebo pokud byla tetička bláznivá, někam ji uklidili, tabu bylo i postižené dítě. Rozvod znamenal něco nemyslitelného, nevěry taky, žena má přežít všechno!

U nás nic takového nehrozí, dokonce ani naše zájmy na sebe nenarážejí. Nemusím Vaška nutit, aby po návratu z koní jel se mnou a vnoučaty na hory, protože jede rád. Nebo jdou se synem střílet na asfaltové holuby a já je s radostí doprovodím, ač sama nestřílím, prostě abychom byli spolu. Pro mě to není ztracený čas.

Na rodinné dovolené i se synem Honzou.

Na rodinné dovolené i se synem Honzou

FOTO: archiv Jany Bouškové

Ale když se přece jen nějaký problém vyskytne, snažím se ho vyřešit co nejdřív, aby bylo jasno a měla jsem splněno – od toho momentu je to za mnou, minulost, v pořádku.

Zato Vašek s oblibou říká: To se vyřeší samo, nevstupuj do toho. Je úžasný, měla bych se to od něj naučit. Kolikrát problém sám nezmizí, ale kolikrát ano. A tak se snažím. Pokud se mě ta věc přímo netýká, neřeším ji, i když se táhne třeba rok. Něco bychom měli nechat na pánubohu.

Prázdniny na lodi patří ke společným láskám?

Určitě. V létě se oba těšíme do Chorvatska na plachetnici, máme kapitánské zkoušky, i když já jen papírové: dělám pomocné práce, vážu fendry, přehazuju plachty, uvařím špagety, otevřu konzervu, umíchám salát, orestuju čerstvé krevety.

Něco rozhodnout, řídit plavbu, zaparkovat loď… to vše je na Vaškovi. Bývá to nádherná dovolená, na jedné straně zachází slunce, na druhé vyjde měsíc, nepotřebujete kolik dnů žádné další lidi, jen rodinu. Vnuci jsou nadšení, skáčou z lodě, potápějí se. Drama s bouří jsme naštěstí nezažili.

Zato jste zažili pro mnohé nečekanou svatbu po 22 letech partnerství! Změnilo se něco?

Když jsem si zlomila při onom pádu z koně čtyři žebra, uvědomila jsem si, že kdyby se se mnou něco stalo, můj syn by byl sirotek. Po příchodu z nemocnice (na revers, abych mohla odehrát derniéru Benefice pro pana Lukavského) jsem se zeptala Vaška, jestli si mě vezme – pro případ, že bych umřela.

Zareagoval: Ty se chystáš? Proč vy ženské se tak rády vdáváte? Vzal diář, dolistoval k dalšímu pátku: To mám premču, ale v sobotu by to šlo.

Vše zařídili kamarádi v Nezabudicích – kostelíček, hostinu s knedlíčkovou polívkou a tatarákem. Psal se rok 2006…

A jestli se něco změnilo? Získala jsem vnitřní klid. A jistotu, že v případě nemoci nebo posledních věcí bude mít ten druhý určitá práva, protože žijeme ve společnosti, jejíž zákony to nesezdaným lidem neumožňují.

Dnes se mladí obecně k svatbám vracejí, což je dobře. Na druhou stranu se stírají role: chlapi přestávají být chlapi, ženy ženami. Co s tím?

Myslím si to také. Ale zvrátit to určitě nebude snadné. Tuhle se mě v rozhovoru ptali, co Vašek doma dělá, jestli třeba luxuje? Trochu jsem se vyděsila a řekla, že nechci, aby luxoval, žehlil nebo vytíral, že se mi při tom vůbec nelíbí. Daleko víc mu sluší, když jede na koni nebo v autě, pomůže mi s taškou, vymění žárovku, na kterou nedosáhnu…

Luxuju sama nebo s kamarádkou, mám pocit, že to je moje práce. Jisté rozdělení úkolů by mělo zůstat. Když Vašek náhodou chytne žehličku, že potřebuje něco rychle přežehlit, vyrvu mu ji z ruky. Ať mi raději dolije v autě potřebné tekutiny.

Co říkáte kampani MeToo, která se k nám dere z USA?

Mně by to nehrozilo, já si všechno vyřeším hned, určitě bych nečekala dvacet let, pak ukázala prstem a řekla MeToo. Jistě, na všem může být zrnko pravdy, ale když už ten který film natočím, proč si to zpětně kazit výkřiky, že mě někdo obtěžoval nebo jsem musela mít poměr. Přece jsem svéprávná, a když něco nechci, tak to zkrátka neudělám, i za cenu, že přijdu o roli.

Ale ani kdyby se to skutečně stalo, nešla bych s tím na trh. Jde o moje soukromí a připadala bych si s prominutím jako kráva, která aby nebyla vyhozená, vydržela bůhvíco.

Je mi docela líto řady slavných herců a režisérů, které ta hysterická kampaň semlela a ničí hlava nehlava. Nedokážu pochopit, jak se to mohlo ve vyspělé společnosti takhle zvrtnout.

Jestli není líp u vás na Slapech než v Hollywoodu?!

(směje se) Jsem sice původně „městská“, ale náš domov miluju. Zpočátku jsem měla problém, že je tam až moc klid a večer svítí jen pár světýlek. Stačilo, aby zašramotil vítr větvemi, a já měla pocit, že někdo obchází kolem.

Během roku jsem si zvykla a dnes oceňuji úžasnou přírodu, čistý vzduch… Prahu potřebuji kvůli práci a kultuře, ale jak to jde, mizím.

Jana a Václav spolu hrají v řadě komedií:Herci jsou unavení (agentura Harlekýn), Blbec k večeři, Příbuzné si nevybíráme, Turecká kavárna....

Jana a Václav spolu hrají v řadě komedií: Herci jsou unavení (agentura Harlekýn), Blbec k večeři, Příbuzné si nevybíráme, Turecká kavárna....

FOTO: archiv Jany Bouškové

K vaší pravidelné práci patří už desátý rok televizní pořad Prostřeno. Zřejmě vás jídlo baví!?

Ano, diváky i nás. Vlastním asi čtyři knihy receptů Prostřeno a už pár let se chystám podle nich vařit, jenže mi chybí čas. Patlat se dvě tři hodiny s nějakým složitým jídlem – a pak je za chvilku snědené –, to udělám tak jednou za půl roku.

Raději jedu podle svých oblíbených receptů, jsou rychlé a ověřené. A s obrovskou chutí chodím do restaurací, kde se o mě postarají. Jídelníček si docela hlídám, Vašek se také snaží, ale občas zhřeší řízkem se salátem nebo kachnou s knedlíky. Když si dáme tatarák, preferuju s topinkami nasucho, po smažených mi bývá těžko. Shodneme se i na thajské a čínské kuchyni, milujeme černé vejce…

V létě hodně grilujeme, baví mě naložit maso, pozvat kamarády – a o zbytek se postarají chlapi. Rozdělají oheň a všechno zařídí. Já akorát umíchám omáčky. Třeba zakysaná smetana, sůl, pepř, česnek, nebo kečup, majonéza, nadrobno nasekaná cibule, sůl, pepř – ta je šíleně dobrá, lidi si ji berou lžící. Ale pozor: až druhý den, až cibule zjemní.

Jak si představujete ideální důchod? A kdy asi nastane?

Nevím, co mi život dál přinese. Nechám se překvapit.

Může se vám hodit na Seznamu: