Článek
Na stadionu ho ale nepotkáte. Zápasy totiž nejraději sleduje v hospodě, kde jejich průběh s ostatními komentuje a vychutnává si zpomalené detailní záběry důležitých momentů. Párkrát do měsíce vystupuje jako zpěvák a pianista s kapelou Na vlastní uši band, kterou před lety založil, aby se odreagoval od práce.
„Koncentrace zla, se kterým jsem se potkával, byla opravdu velká,“ říká muž, jenž se kromě televizní publicistiky proslavil především scénáři k řadě filmů a seriálů.
Nejúspěšnější byla nejspíš Expozitura, kterou napsal společně s Jankem Kroupou. Po odchodu z Primy má od loňského září v Televizi Seznam pořad Záhady Josefa Klímy.
Váš životní styl dostával svého času asi hodně zabrat.
Špatná životospráva k práci investigativního novináře patří. Ale hlavně se musíte naučit vyrovnávat s tím, že se neustále pohybujete v hnoji. Což je taky důvod, proč jsem před několika lety odešel od velkých kauz, kde figurovala mafie, jeden práskal na druhého a byl to samý recidivista.
Došlo mi, že nemám čas na nic hezkého, na kamarády, divadlo, muziku. Tehdy vznikla kapela Na vlastní uši band. V práci jsem se vrátil k příběhům s takzvaným kladným hrdinou, nevinným člověkem, kterého si vyhlídli, zničili a stát se ho nezastal.
S křížencem Ronym, kterého si sám vycvičil.
Taky jsem se naučil odpočívat psaním seriálů, protože hlavu musím pořád něčím zaměstnávat. Odletím někam do tepla a tam proplachuju filtr opačným směrem. U hraného scénáře totiž můžete mít i happyend.
Kvůli nedostatku času ale musím hledat linky, na kterých se létá víckrát do týdne, protože na dýl než pět dní si nemůžu dovolit vysadit. Třeba do Dubaje je spoj dvakrát týdně. Dál už se mi to nevyplatí.
Po infarktu před deseti lety jste začal celkově žít zdravěji, ne?
Jediné, co jsem změnil, je, že jsem přestal kouřit. Čtyřicet let jsem hulil dvě krabičky denně a nikdy jsem nedokázal skončit. Ale když ležíte na koronární jednotce a říkáte si Panebože, co můžu udělat, abych neumřel, přestanete kouřit strašně snadno, bez absťáku.
Všechny veřejné kampaně jsou na houby, pokud to člověku nepřeskočí v hlavě a nemá silnou osobní motivaci.
Pokud vím, dodneška při procházkách kolem Berounky děláte kliky...
Pořád jich dávám čtyřicet, abych si mohl říct, že jsem na tom stejně jako včera a předevčírem. Zvlášť na sněhu je to romantické. Tříletý vnuk Pepa už cvičí se mnou.
Na první vnouče jste se před šesti lety moc těšil.
Vidíte, teď už mám tři a doháním s nimi, co jsem nestihl jako otec. Snažím se jim věnovat v každé volné chvilce. Akorát jsem dceři a snaše zakázal víc rodit.
Při prvním vnoučeti, aby to všechno dobře dopadlo, jsem si totiž umanul, že vykonám pouť z Dobřichovic na Svatou Horu v Příbrami, kde zapálím svíčku. Dvaačtyřicet kilometrů na kole bez přehazovačky.
S tříletým vnukem Pepou hrají na piano společně. „Jakmile přestanu, položí mi ruku zpátky na klávesy: Dědo, hraj!
V prvním případě jsem to zvládl bez problémů, ale podruhé jen tak tak. A při třetím děcku, kterému je rok, jsem dojel do půlky, pak jsem se nechal synem odvézt domů a následně dopravit zase tam, kde jsem přestal.
Cestu jsem dokončil s vypětím všech sil, takže mám pocit, že čtvrté vnouče by mě zabilo.
Po 16 letech vám zemřel pes, se kterým jste trávil dost času v přírodě. Už máte náhradu?
Měl rozedmu plic. Ráno, když jsem dělal dvě hromádky prášků, tak jsem někdy nevěděl, která je moje a která jeho, ale kdybych se spletl, tak by se asi nic nestalo. Teď máme pejska z útulku, který je mladší a divočejší a tempem ke mně nepasuje. Má v sobě něco z bígla a ohaře, takže pořád běhá s čumákem u země.
Manželka mě donutila, abych s ním chodil na cvičák, kde jsem byl za absolutního komika, protože pes neposlouchal nejenom mě, ale ani psovody. Běhal si, kde chtěl, a dorážel na ostatní psy.
V dubnu 2015 převzal cenu v anketě TýTý za první místo v kategorii Osobnost televizní publicistiky.
Nakonec jsem se zamyslel: „Potřebuju, aby můj pes uměl chodit po kládě? „Vždyť všechno, co od něj vyžaduju, je, aby dokázal respektovat pokyny stůj a ke mně. Protože mi ale utíkal, koupil jsem mu elektrický obojek, který jsem si nejdřív vyzkoušel na své ruce.
Zpočátku jsem mu dal dvakrát slabou ranku, když zase neposlouchal, a pak jsem obojek nastavil jenom na zvukové impulzy. Po čase jsme šli po hrázi Berounky, odkud se Rony rozběhl za psy, kteří byli dole na cvičáku.
Jakmile jsem ho bez problémů přivolal, psovodi se divili: „Pane Klímo, jak jste to dokázal? Vždyť to byl nejhorší pes, jakého jsme kdy viděli.“ Odpověděl jsem: „To víte, síla osobnosti.“
Na tom něco může být, vždyť jste kolikrát zapůsobil i na některé zloduchy, o nichž jste natáčel.
Snažím se k ostatním přistupovat po dobrém a s otevřenou duší: „Možná že jste ty peníze neukradl, ale kdekdo si to myslí, a já vám dá vám možnost, abyste to vysvětlil. Když mě přesvědčíte, tak vám uvěřím.“
Pokud z vás lidi cítí přímost, dostanete z nich nejvíc. Jenže skutečně velkým lumpům je to většinou jedno. Na Mírově a ve Valdicích, kam jsem na přání tehdejšího vězeňského kněze jezdil na besedy a hrál se svou kapelou, jsem viděl, co je to za ztracené duše.
Po letech, kdy na reportážích potkával jednoho lumpa za druhým, se v rámci duševní hygieny rozhodl dát prostor i kladným hrdinům.
Jeden vězeň vystihl takzvanou valdickou logiku v dopise, ve kterém po mně chtěl, abych natočil jeho případ. Při přepadení pošty zastřelil úřednici a tvrdil mi, jak je to hrozné, že by nemusel sedět 18 let za vraždu, ale jenom za ublížení na zdraví, pokud by lidi úřednici včas poskytli první pomoc a sanitka přijela o pět minut dřív.
Takhle oni uvažují: „Já uspokojuju své potřeby a všechno špatné, co se mi stane, je vina ostatních, protože mi nevyšli vstříc.“
Když se člověk začte do vaší knihy o dějinách zločinu u nás, řekl by, že nic horšího, než co se dělo v 90. letech minulého století, už přijít nemůže.
Může. Tenkrát to bylo divoké, protože proti sobě bojovaly různé skupiny i jednotlivci, kdežto teď dochází k oligarchizaci zločinu. Ti, kteří se chtějí dostat k majetku a k moci nepoctivým způsobem, zjistili, že už se nevyplácí mít nahoře kamaráda, který je bude krýt, ale je lepší být nahoře sám. Tohle je podle mě horší než období nájemních vrahů.
Jde také o mrtvoly?
Vyřídí vás jiným způsobem. Koneckonců měli jsme případy, kdy ministerstvo financí takzvaně kleklo na různé nepohodlné firmy a lidi, zajistilo jim jejich provozní kapitál a zničilo je. Pak se zjistilo, že jsou nevinní.
Zásadní roli může hrát i tlak způsobený nakupováním vlivných médií.
Ve střižně s kolegy Danielem Novákem a Marcelou Sobotkovou.
Takže nájemní vrazi už podle vás patří minulosti?
Existují v menších skupinách, které bojují o moc starým způsobem. Pokud dneska do vozu zapřáhnete právníky a státní úředníky, tak vás zlikvidují daleko spolehlivěji.
Což je svým způsobem humánnější.
Neuříznou vám sice hlavu, ale často to vede k rozpadům rodin a sebevraždám a hrozně těžko se proti tomu bojuje. Předtím, i v případě Berdychova gangu, který ve své době představoval nejdokonalejší spojení zločinců a policistů, se našli dva, muž a žena, kteří zlo nakonec porazili.
Kdežto teď můžete mít poctivé policajty a státní zástupce, ale existuje možnost je přeložit, vyměnit a dát na jejich místo ty poslušné. Takovou formou vyšetřování dovedete, kam potřebujete, to znamená do ztracena.
S manželkou Janou několik dní po svatbě v roce 1970.
Vy jste se nikdy netoužil stát vyšetřovatelem?
Ne. Uvědomil jsem si, že moje místo v životě je v tom sdělovat něco ostatním a dávat jim impulzy. Vyšetřovatel je úředník a tím bych být nedokázal. Musí se zabývat administrativou, respektovat spoustu vnitřních předpisů a vyhlášek.
Už jako malý jsem si psal sci-fi romány a chtěl jsem vyprávět příběhy. Moje umělecké založení dostalo korekci ve chvíli, kdy jsem pochopil, že novinařina je užitečnější a obsahuje příběhy, které spisovatel nevymyslí.
S profesí vyšetřovatele máte spoustu styčných ploch.
Lidi nás do toho tlačí, protože nevidí, že by spravedlnost vykonávaly instituce. Jenže novinář má být nestranný. Nemůžu říct, proč jste toho lumpa už dávno nezavřeli, ačkoli už to dospělo tak daleko. Mám upozornit na zlo a popisovat, jak si s ním orgány činné v trestním řízení poradí.
Ve chvíli, kdy to nefunguje, a já křičím o to víc, ztrácím nadhled – jsem na straně dobra. Zároveň má kdokoliv právo poslat mě do háje, protože nemám žádné pravomoci. Nemůžu si nikoho nechat předvolat a donutit ho k výpovědi.
Na druhou stranu v reportáži můžu spekulovat způsobem: „Dotyčný je sice nevinný, ale vypadá to, že čisté svědomí přece jenom nemá.“
Může se vám hodit na Zboží.cz:
