Co vás překvapilo na scénáři k seriálu Černé vdovy?

Přátelství tří na první pohled nesourodých žen. Jak mohou spolu kamarádit, říkala jsem si. Každá je úplně jiná. Tak moc, že to snad ani není možné. Ale nakonec mezi nimi nejde jen o zbavení se manželů, jde o jejich vzájemnost, kdy každá o druhé ví naprosto všechno, o smysl pro humor.

V seriálu Černé vdovy se zbaví svého manžela. Kromě maminky a dcery jí zůstanou i dvě svérázné kamarádky (Lucia Siposová a Jitka Čvančarová).

V seriálu Černé vdovy se zbaví svého manžela. Kromě maminky a dcery jí zůstanou i dvě svérázné kamarádky (Lucia Siposová a Jitka Čvančarová).

FOTO: archiv TV Prima

Taky mě velmi bavila ta velká nadsázka, díky níž jsme si mohly leccos dovolit. Není to realistický seriál o tom, že tři ženy zabily manžele. Je to komedie.

Jak jste na sebe slyšely s Jitkou Čvančarovou a Lucií Siposovou?

Velmi dobře, od prvopočátku, stejně jako s režisérem Radkem Bajgarem. Práci s ním mám spojenou s prázdninami. Všechno, co jsem s ním doposud natočila, bylo v létě.

A natáčení skutečně probíhalo prázdninově. Slunce, práce, oběd, pak zase natáčení. Celé si to nesu jako pracovní dovolenou se vším všudy. A doufám, že ta atmosféra se přenese i k divákům.

Počkejte, byla pohoda točit, jak se zbavíte manželů?

Ale to bylo rychlé! Kluci se nám na place kromě Filipa Blažka moc neohřáli. (směje se)

Seriál Černé vdovy sází na komediální talent trojice mstitelek

Úplná legrace to není, když si uvědomíme, jak vyhrocené dnes mohou vztahy být. Rozumíte vypjatým emocím?

Rozumím, ale už se mě netýkají. V mládí, kdy se člověk těžce srovnává sám se sebou, natož ještě s partnerem vedle sebe, ega bojují, tak nastanou i vyhrocenější situace. Ale zajít takhle daleko, jako to je v seriálu, by mě opravdu nenapadlo.

Čím jsem starší, tím víc se mi pohled na svět obrušuje. Nejsem tak citlivá na různé věci, takže mě extrémní situace už několik let míjejí.

Ve snímku Skleněný pokoj o osudech obyvatelů vily Tugendhat ztvárnila vyšetřovatelku StB.

Ve snímku Skleněný pokoj o osudech obyvatelů vily Tugendhat ztvárnila vyšetřovatelku StB.

FOTO: In Film - Barbora Jančárová

Nepamatuju si ani, kdy jsme se s mým partnerem Filipem naposledy pohádali. To už je fakt dávno. Respektuju jeho a on mě. Když máme blbou náladu, necháme se být.

Čím dál víc si uvědomuju, že život je krátký. Za dva a půl roku mi bude čtyřicet, překlopím se do další části života. Nechci ztrácet čas tím, že budu nerudná, nepříjemná nebo se budu nad něčím zbytečně rozčilovat.

V seriálu Černé vdovy se zbaví svého manžela.Zůstane jí dcera a maminka (Dana Batulková).

V seriálu Černé vdovy se zbaví svého manžela. Zůstane jí dcera a maminka (Dana Batulková).

FOTO: archiv TV Prima

Návodů, jak se sebou a okolím vycházet, je moc. Dáte na ně?

Myslím, že i bez nich se to dá zvládnout. A vztah podle mě není ta nejtěžší věc na světě. Pokud vnímáme sebe i své okolí, dokážeme se celkem dobře zorientovat sami.

Naopak si myslím, že rad je až příliš. Pokud se žije podle přirozeného zákona neublížit bližnímu svému, natož sobě, pak je vše v pořádku.

Je pro vás vztah k sobě, tedy mít se ráda, pouhá fráze?

Naopak, je to nesmírně důležité.

Jakými fázemi jste si v tomto procesu prošla?

Vyrůstala jsem v prostředí, kde jsem neměla pocit, že se mnou něco může být špatně. A pak, když jsem šla dělat divadlo, mi například režisér Martin Zajíček řekl: „Ježišmarjá, ty mňoukáš!“ Co že dělám? ptala jsem se nechápavě. Zopakoval to a já mu pořád nerozuměla.

Až pak mi došlo, že mi sděluje, že mluvím potichu, s čímž se potýkám v Divadle Na zábradlí dodnes. Mám totiž pocit, že niterné věci se potichu říkají, a ti, kdo je budou chtít slyšet, je uslyší, ale na divadle to tak samozřejmě nefunguje a fungovat nemůže. Na JAMU mi zase řekli, že mám špatné sykavky a předkus.

Představení Divadla Na zábradlí Korespondence Voskovce a Wericha je silnou výpovědí o životě dvou mimořádných lidí v nelehké době.

Představení Divadla Na zábradlí Korespondence Voskovce a Wericha je silnou výpovědí o životě dvou mimořádných lidí v nelehké době.

FOTO: KIVA

Mé bezstarostné dětství skončilo a mně došlo, že nejsem dokonalá, díkybohu, a je tu něco, na čem se dá pracovat. Ano, byla jsem raněná, ale ne zlomená. Musela jsem začít u sebe, aby mi v tom, co mi bylo naděleno, bylo dobře.

Nějak se to povedlo, už mi není dvacet ani třicet, a pokud se dnes dobře necítím, jdu si zacvičit nebo zajdu do lesa či do zoologické zahrady. Aspoň jednou týdně vypadnu z pracovního koloběhu a dělám si den jen pro sebe.

Ráda se originálně oblékáte, ale i v pěkných šatech záleží na tom, jak se cítíte. Nebo ne?

Určitě. Kdybych se necítila dobře, můžu mít na sobě sebekrásnější šaty, a stejně tak krásné nebudou, když se nebudu sama o sobě cítit příjemně. Ráda podporuji české návrháře, kteří mají vizi.

Móda mě baví odmalička, vždyť i v pohádkách do nás vkládali, že šaty dělají člověka. Šaty jsou důležité a na kulturu odívání by se mělo dbát. Když jdeme do divadla, je fajn nevzít si tepláky nebo džíny, ale uctít sváteční večer i oblečením. Není to výmysl, je to slušnost.

Je to tak i v Divadle Na zábradlí, kde hrajete?

Moc ne, ale i tak se najdou pánové, kteří si na představení oblečou sako, a dámy přijdou v halenkách či šatech. Myslím, že tací si divadlo i více užijí. Večer stráví jinak než obvykle.

Ve filmu Teroristka hraje dceru Ivě Janžurové.

Ve filmu Teroristka hraje dceru Ivě Janžurové.

FOTO: CinemArt

Vaše domovská divadelní scéna uvádí i těžší kusy. Míváte plno?

Jak si diváka vychováte, takového ho máte. Měli jsme premiéru Mýcení, které dostalo řadu cen, včetně nejlepšího představení sezony. Hra Persony, složená z literárních scénářů režiséra Bergmana, je herecky náročná, ale i ta lidi baví. Zaklepu na dřevo, v poslední době máme plno.

V chystaném snímku Teroristka hrajete dceru Ivě Janžurové. Kdo je teroristkou?

Paní Janžurová, já hraju její dceru, doktorku, která vůbec netuší, co její máma chystá. Je to hořká komedie z pera Radka Bajgara. S Ivou Janžurovou jsem se setkala při práci poprvé a bylo to moc příjemné.

Radkovy scénáře mám ráda, protože se tváří jako komedie, ale skrývají podprahový moment, který odhalí hlubší sdělení. V komedii hraje i Táňa Vilhelmová nebo Pavel Liška, obsazení je skvělé.

Video

Trailer k filmu Teroristka

Objevíte se i ve filmu Skleněný pokoj, který mapuje osudy brněnské vily Tugendhat a jejích obyvatel. Jak se vám v ní líbilo?

Já bohužel točila jen v pražské kanceláři. Hraju vyšetřovatelku StB. Setkala jsem se tam s herečkou z Hry o trůny Carice van Houtenovou, z čehož jsem byla velmi nervózní, ale na druhou stranu velmi potěšená a natěšená. S režisérem Juliem Ševčíkem jsme scénu s výslechem pojali trochu jinak, tak jsem zvědavá na výsledek.

V představení Persony se sešla s Magdalenou Sidonovou.

V představení Persony se sešla s Magdalenou Sidonovou.

FOTO: KIVA

Dovedete si představit, že byste v podobném domě, jako je Tugendhat, žila?

Úplně ne. Je výjimečná, unikátní. V době, kdy vznikla, stály nejdražší domy okolo 500 tisíc korun a ona vyšla na pět milionů. Má klimatizaci řešenou přes solné kameny a sjíždějící okna. Je to fenomén.

Ale dnešní domy mi připomínají hranaté krabice bez života, a v takových bych žít nechtěla. Dávám přednost pražským starým Vinohradům nebo Dejvicím, kde mají byty vysoké stropy, štuky a zakulacené hrany.

Jako kapitánka české kosmické posádky se objevila v komediálním seriálu Kosmo.

Jako kapitánka české kosmické posádky se objevila v komediálním seriálu Kosmo.

FOTO: archiv ČT

Bezpečí bytu jste nedávno vyměnila za divočinu. Co vás zavedlo do Afriky?

Vydali jsme se na cestu do Tanzanie hned v sedm hodin ráno 1. ledna, protože na Silvestra jsem hrála. S Filipem jsme dlouho nebyli za zvířaty, zastesklo se nám. V Africe jsme byli před sedmi lety, v privátním parku. Otevřený, kde se zvířata pohybují volně, jsme neznali, a tak naše volba padla na Národní park Serengeti ležící na východ od Viktoriina jezera.

Zažili jsme tam i migraci zvířat, což byl obrovský zážitek. Přemísťovalo se na půl milionu pakoňů a zeber, působili jako jeden organismus.

Stali jsme se svědky toho, jak přes cestu přecházejí žirafy a zebry. A jedna z žiraf se postavila doprostřed cesty a čekala, až ostatní přejdou. Na zvířata máme zkreslený pohled. Myslíme si, že jsou v hierarchii pod námi. Já je vnímám jako rovnocenné partnery, kteří by se měli respektovat.

Jejich inteligence je velká a o emocích ani nemluvím. Proto cestování miluju, pokaždé mě vytrhne ze zaběhnuté pohodlnosti naší civilizace.