Že má rakovinu, se Veronika dozvěděla v pouhých 14 letech, když se jí na krku objevila velká boule. Kvůli ní skončila u doktora.

Zjišťování příčiny trvalo několik měsíců a provázelo ho velké množství vyšetření. Nakonec se zjistilo, že má rakovinu nosohltanu. Po zjištění diagnózy brzy začala léčba - nejdřív chemoterapie, poté protonová léčba, která si ale vyžádala nemilé následky.

Trvalé následky

„Chemoterapie jsem zvládala víceméně v pořádku, akorát tam byl jeden druh, který mě částečně připravil o sluch. Zbytek přišel jako následek protonové léčby. Nejhlavnější problém, který mě trápí momentálně nejvíc, je to, že nemám sliny. Proton zářil na obličej v oblasti nosohltanu, což mi poškodilo slinné žlázy. I když se to nezdá, je to docela problém. Když mluvím, tak mi vysychá v ústech a já nemám jak sliny nahradit. Takže piju každých pět deset minut, i večer. Když neusnu tvrdě, tak mě to budí každých deset minut,“ popsala Veronika s tím, že vlastně nemá ani chuť.

Rakovina ji připravila o vlasy a sluch, protonová léčba o sliny.

Rakovina ji připravila o vlasy a sluch, protonová léčba o sliny.

FOTO: archiv Veroniky Justlové

Dalším z následků bylo, že skončila na vozíku. „Vůbec nedýchám nosem, proto i trošku huhňám a ani nic necítím. Neujdu proto moc daleko,“ shrnuje Veronika s tím, že po bytě zvládá chodit normálně, ale kvůli nedostatku dechu a energie sama nemůže dojít moc daleko, a tak si pomáhá právě vozíkem. Maminka se ale svěřila, že občas má s chůzí problémy i doma.

Největší oporou jí je maminka.

Největší oporou jí je maminka.

FOTO: Novinky

Velkou oporou v době léčení jí byla rodina, převážně maminka, která kvůli péči o dceru musela skončit v práci.

„Maminka byla se mnou po celou dobu mé léčby, každý den, dokonce i přes noc, takže to byla taková největší opora,“ vzpomíná Veronika.

Malé vítězství

Léčba následků bohužel zatím není možná, takže si komplikace ponese do konce života, ale rakovina je definitivně pryč. Veronika se i tak nevzdává a pozitivně vzkazuje světu, že se vždy dá jít dál.

Na Facebooku vede Můj blog o nemoci, kde otevřeně mluví o svém životě. Příspěvky jsou doplněny o spoustu fotek s jejím milým úsměvem. Prostřednictvím své stránky pořádá nejrůznější sbírky pro děti do pražské nemocnice Motol nebo dětských domovů. V současné době dělá sbírku deskových her.

Verča dostává od lidí z celé republiky deskové hry, které poputují na onkologická oddělení nebo do dětských domovů.

Veronika dostává od lidí z celé republiky deskové hry, které poputují na onkologická oddělení nebo do dětských domovů.

FOTO: archiv Veroniky Justlové

„Pořádáme sbírky pro onkologické děti a třeba i z dětského domova, prostě děti, které to nemají v životě jednoduché,“ říká o směřování svého blogu mladá bojovnice.

Být jiný není špatné

Zajímavostí je, že Veronika vypadá, obléká se, a dokonce se i chová jako kluk a nijak to neskrývá. Otevřeně prohlašuje, že není špatné být „jiná“ a radí ostatním, aby se také nebáli.

Už od dětství nosila chlapecké oblečení, od dvou let jezdila na skateboardu a in-line bruslích po bratrovi. Pro ostatní děti byla vždy trochu jiná a velkou partu přátel neměla, ale vždy se našel někdo, s kým si rozuměla. Nikdy nechtěla být jako ostatní v jejím věku. Sama sebe považuje trochu za „exota“, ale to jí vyhovuje.

„Být jiný neznamená být zlý nebo něco špatného. Také by se k nám ostatní měli chovat jako k lidem bez ohledu na to, co máme na sobě nebo jestli máme barevné vlasy, protože pod tím vším je člověk a mělo by být s námi tak zacházeno. Nebojte se být jiní, nebojte se vykročit z davu, jestli to tak cítíte,“ vzkazuje všem.

Veronika se nevzdává a má opravdu velké plány. „Do budoucna bych chtěla mít svoji nadaci a pomáhat ostatním,“ sní o svých budoucích plánech.