Vaše práce s hlasem a češtinou mi vždy přišla neobyčejná. Jak jste k ní dospěla?

Pokusím se cestu vystopovat. Od první do páté třídy jsem měla úžasnou učitelku češtiny. Jmenovala se Milena Krčmářová, měla pětačtyřicet kilo i s domovním klíčem a byla to úžasná a nesmírně vzdělaná bytost. Studovala dějiny hudby i filozofii. Byla to ona, kdo mě přivedl ke knížkám.

Další zajímavé osobnosti:
Koučka Janka Chudlíková: Zkratky na vrchol nevedou
Spisovatelka a kaligrafka Nikola Klanicová: Celý život jedu nadoraz
Scenáristka Olga Dabrowská: Ve filmu Samotáři je hodně věcí z mého života

S ní jsem byla i poprvé ve velkém divadle, na představení August August, august. Byla velmi kultivovaná a tím, jak se k nám chovala a jak s námi mluvila, ve mně odstartovala představu, že kultivovanost mluvy patří k dobrým lidem a k dobrým mravům. To ve mně zůstalo.

S Vladimírem Dlouhým se sešla v roce 1982 v televizním dramatu Poslední vlak.

S Vladimírem Dlouhým se sešla v roce 1982 v televizním dramatu Poslední vlak.

FOTO: Press Data

Když jsem se dostala na pražské Gymnázium Jana Nerudy, měla jsem zase obrovské štěstí. Byl to malý ostrůvek svobody v nesvobodném normalizačním světě.

Paní ředitelka Pechová měla mocného stranického manžela, aspoň se to tak říkalo, a díky tomu nad námi v té šedošedé době rozprostřela ochranný deštník. Mohli jsme prožívat věci, které nebyly umožněny všem.

Například?

Každý rok jsme nacvičili Rybovu mši vánoční. Hráli jsme divadlo, Čapkovo Ze života hmyzu, nebo Poprask na laguně. I zde byla čeština prezentovaná jako to, co nás dělá lepšími lidmi. Nikoli majetkově, ale vnitřně a lidsky. To ve mně zůstalo.

Na DAMU jsem měla taky štěstí, že pan profesor Miloš Nedbal češtinu ctil a pracoval s ní vědomě. Pan Jan Přeučil, další můj pedagog, to dělal úplně jinak, s určitým patosem a efektním způsobem. Přesto používal vědomou práci s jazykem jako s výrazovým prostředkem.

Pan profesor Leo Spáčil od nás zase chtěl, aby mluva byla přesná. Nepotřeboval, aby byla spisovná, ale korektní ve smyslu významu, myšlení a sdělení.

Dostala jsem všechny tyto dary a asi se to nějak ve mně uložilo. A vzniklo z toho já.

Jaké bylo vaše dětství v normalizaci?

V roce 1968 mi bylo třináct. Tatínek byl ekonom a pocházel z velmi chudé rodiny. Myšlence komunismu upřímně uvěřil a dělal pro ni hodně. Myslím, že v 60. letech procházel procesem, který nebyl ojedinělý. V padesátých letech tu nebyl, protože studoval ekonomii v Moskvě. Vrátil se v roce 1958 a nejhorší procesy nezažil.

Ale jestli jsem něco nechápala na cestě svého tatínka a maminky, byla to 50. léta. Zpětně jsem chápala více. Ale to všichni známe z knih i filmů.

Jako Věru Marečkovou ji vídáme v seriálu Ulice. Jejího nezdárného muže Luboše představuje Rostislav Novák st.

Jako Věru Marečkovou ji vídáme v seriálu Ulice. Jejího nezdárného muže Luboše představuje Rostislav Novák st.

FOTO: archiv TV Nova

Už nevěřili, ale ještě neviděli cestu. To se stalo v letech šedesátých. Táta jako ekonom se poprvé dostal na Západ. Začal spolupracovat s ekonomem panem Otou Šikem.

Snažili se vymyslet tzv. třetí cestu. Něco mezi tržním a plánovaným hospodářstvím. Řešili i systém kontroly, aby žádný z úřadů a aparátů nebyl bez kontroly. Pak přišla vojska, a to byl pro tátu šok.

Poznamenalo to vaši rodinu?

Táta byl náměstkem generálního kontrolora pro české země, a politické prověrky pro něj znamenaly celodenní martyrium. Zachoval se tak, že i já ve třinácti letech jsem ze slov jeho sekretářky pochopila, že byl statečný. Vzal vše na sebe, tudíž se mu podařilo zachránit spoustu spolupracovníků.

Nesouhlasil se vstupem vojsk, takže byl poslán pryč z práce a vyloučen z partaje. To pro něj však nebylo nejhorší. Byl inteligentní, miloval lidi, byla s ním legrace. Pro takového člověka zjištění, že největší síly svého života věnoval něčemu, co se ukázalo jako smrtonosná past, bylo zkázonosné.

Poznamenalo ho to zdravotně. Byl i nadále usměvavý a mně s ním bylo dobře. Nezatrpknul a nebyl zlý, ale zdravotně ho to knokautovalo.

Takže já své dětství prožívala soudržně s tátou. Chápala jsem, že něčemu věřil a proč, ale cítila jsem strach, abychom za to neplatily my se ségrou. To bylo i pro něj nejhorší. Měl hrůzu, že nebudeme moci studovat.

Když jsem se dostala na DAMU, byl nesmírně šťastný, i když to poslední, co si přál, bylo, abych dělala divadlo. Ale byla jsem na vysoké škole a mohla žít svůj sen.

Jaká jste byla jako holka?

Normální. Šťastný i nešťastný pubescent. Když se na to podívám zpětně, měla jsem vždy měřítka, o kterých jsem věděla, že za ně nemůžu jít. S rodiči jsme došli k názoru, že chci-li studovat se svým kádrovým profilem, je SSM nejmenší zlo.

Do partaje jsem však navzdory tomu, že mi to pětkrát nabídli, nikdy nevstoupila. Věděla jsem, že by mě to zničilo. Měla jsem větší strach tam být než tam nebýt. Cenu za to, že tam nebudu, jsem si představit uměla. Ale dohlédnout na cenu, kdybych tam byla, jsem neuměla. Žila jsem jako hodně lidí, což není omluva.

Kličkovala jsem mezi svým svědomím a touhou dělat povolání. Pokud mohu soudit, nikdy kromě SSM jsem neudělala nic pro to, abych měla jiné angažmá či roli. Komunismu už jsem nikdy neuvěřila.

V Divadle v Celetné hostuje v komedii Mikulášovy patálie.

V Divadle v Celetné hostuje v komedii Mikulášovy patálie.

FOTO: Michal Hladík

Tím kličkováním jste pojmenovala taktiku mnoha lidí.

Nejsem si jistá, zda to bylo v pořádku. Kdyby nás bylo víc, jako byl pan Havel či disidenti, komunisté by neměli takovou moc. Já se za to nepeskuji, ale vím, že kdybychom se nenechali všichni znormalizovat, mohlo to být jinak.

I když bych se mohla vymlouvat, že mi bylo v roce 68 třináct let. Ale mohla jsem pak podepsat Chartu 77. Nepodepsala.

V tomto kontextu se musím zeptat na jednu z vašich prvních výrazných rolí, Bohunku ze seriálu Muž na radnici. Jak na ni vzpomínáte?

Vlastně moc hezky. Věděla jsem, do čeho jdu, a že moje role není ideologická. Byla to role z červené knihovny, o čisté, prosté, naivní holce, která se nezaobírá, co se kolem ní v politickém světě děje.

I tak se dala normalizace žít. Nechtít toho moc, nemít ambice být třeba docentem nebo být na obrazovce. Pak jste si normalizace nemusela všimnout. Ale já věděla, co se děje. Byla to cesta po hraně.

Coby maminka Kudrnová se pustila do chování koz v divácky úspěšném Ranči U Zelené sedmy, jehož první řadu natočila Česká televize roku 1998.

Coby maminka Kudrnová se pustila do chování koz v divácky úspěšném Ranči U Zelené sedmy, jehož první řadu natočila Česká televize roku 1998.

FOTO: archiv ČT

Ano, protože vy jste na té obrazovce byla.

Naivky jsou potřeba vždy, a já byla typ naivky. Ale pak jsem si vzala Romana Pavlíčka, syna pana doktora Pavlíčka (František Pavlíček, český dramatik a scenárista, v r. 1965 se stal uměleckým ředitelem Divadla na Vinohradech, kterým byl až do roku 1970 – pozn. red.). A zmizela jsem z televizní obrazovky i rozhlasu na více než pět let. Oproti některým to byl zanedbatelný čas. Mohla jsem hrát divadlo. Zase tolik se mi nestalo.

Měla jsem muže, kterého jsem milovala, a tchána, kterého jsem obdivovala a ctím ho dodnes. Měl taky zajímavý vztah ke komunismu. Býval chudý valašský kluk, který mu taky načas uvěřil. Po revoluci nechtěl už žádné funkce, i když ho pan Havel lákal.

Tvrdil, že komunismus je jako plíseň a že komunista v něm vyskočí, když to nejméně čeká. A že do žádných funkcí nechce. A dál se živil svým psaním.

V roce 1994 jste vynikla jako Zdislava z Lemberka ve filmu V erbu lvice. Byl to mezník?

Byl to dar. Má filmografie je daná především Zdislavou. Bylo to něco tak nádherného, že nevím, co k tomu mám říct. Seznámila jsem se díky ní s jiným druhem myšlení, vedeném vírou v Boha, avšak bez dogmat.

Ve 13. století žila problémy našeho věku, protože chtěla mít rodinu, a přitom dělat i něco jiného. Když se mě na film někdo zeptá, naskáče mi tolik zážitků a myšlenek, že se mi těžko vybírá.

Čemu jste se věnovala těch pět let, kdy jste měla distanc?

Měla jsem divadlo a malé dítě. Zákaz nebyl oficiální, nikdo mi oficiálně nic neřekl. Jen z očí do očí. Až mě pak obsadila režisérka Vlasta Janečková. Zkusila to po pěti letech a ono to prošlo.

Věděla jsem, že ta cena přijde. Tak naivní jsem nebyla. Ale zamilovala jsem se a nebyla ochotná couvnout. Věděla jsem, že dost chytrá na to, abych se případně uživila i jinak, jsem.

Zakladatelku klášterů a hospiců Zdislavu z Lemberka hrála v historickém filmu V erbu lvice.

Zakladatelku klášterů a hospiců Zdislavu z Lemberka hrála v historickém filmu V erbu lvice.

FOTO: Press Data

Jak se stane, že se z velké lásky vyvine dramatický rozvod?

Stane se to. Každý rozvod je dramatický.

Co bylo po něm?

Jsem znamením Beran, a tedy ráda na světě. Když padám do bláta, cestou dolů se už drápu nahoru. Žiju pěkný a zábavný život.

Kromě herectví se věnujete i teorii komunikace a také jste napsala dvě divadelní hry.

Ano, jedna je dokumentární o Michailu Afanasjeviči Bulgakovovi a jeho boji se Stalinem. Tři roky jsem se zabývala texty, filmy a četla jeho hry a povídky. Brodila jsem se něčím tak temným, že když jsem to dopsala za pomoci dramaturga Vladimíra Čepka a bylo rozhodnuto, že se hra uvede, musela jsem z baráku vše k tématu vyhodit. Kromě Bulgakovových her.

Nechtěla jsem s tím mít už nic společného. K premiéře jsem dostala velkou knihu o Stalinovi, a ještě jsem nebyla schopná si ji přinést domů. Budou to už čtyři roky. Byla to těžká cesta a stála mě spoustu sil. Sovětský svaz 20. a 30. let i po válce je něco tak příšerného, že jsem si to ani neuměla představit.

Proč zrovna tohle téma přitáhlo vaši pozornost?

Se Sašou Minajevem jsme měli dělat Mistra a Markétku. Zrovna vyšly deníky Michaila Bulgakova a jeho ženy a mě napadlo udělat z toho literární pásmo. Pak jsem pochopila, že Bulgakov musí být na jevišti divadelně, a z toho vzniklo drama – dokument.

Považovala jsem to za svou povinnost, kterou jsem si uložila já sama, neboť nebezpečí komunistického pohledu na svět neminulo.

Víte, možná paradoxně, až po sametu jsem začala cítit k této filozofii a jejím představitelům tu nejsilnější nechuť.

Také jste napsala hru se zvláštním názvem Untitled neboli bez názvu.

Pořád jsem čekala, co mě napadne jako název, a pořád nic. Říkala jsem to režisérovi Filipu Nuckollsovi a on řekl: „To není špatný. Když ho nemáte, bude to Untitled.“

Tématu samoty je věnovaná její autorská inscenace Untitled, kde účinkuje s Jakubem Gottwaldem.

Tématu samoty je věnovaná její autorská inscenace Untitled, kde účinkuje s Jakubem Gottwaldem.

FOTO: Jiří Plos

Premiéru jsme měli na divadelním festivalu HotBed v Cambridgi. Nádherný zážitek. Českou v Ústí nad Labem na festivalu KULT 21 a nyní, díky velké laskavosti Jatek78, jsme měli pražskou počátkem března. Repríza se odehraje 30. března.

Prozradíte téma?

Samota. Ta, která přivádí člověka k sobě samému. I ta, která ho před ním samým brání. Hraje tam starší žena a mladý muž. Toho hraje Jakub Gottwald. Oba sami, ale každý jinak.

U ní samota vznikne z nemoci a omezení a je prožitá a přijatá, bez pocitu neštěstí. Ona nestrádá. Jeho samota je samota zbabělce a lůzra. Topí se v ní, protože nikdy nic nezkusí. Stačí mu fet a chlast. Jeho samota je zbabělý únik ze sebe a ze života.

Tyhle dvě samoty se na chvíli potkají. Prolnou se. A ovlivní. A protože nepotřebují nic vysvětlovat, je to činoherní představení, kde je minimum slov. A není smutné.