Kristina z Koločavy: Moje babička Nikolu Šuhaje moc milovala

Na zdejších vrších dávno leží sníh. Je ho na nich zpravidla tolik, že projít několikatisícovou osadou táhnoucí se podél rozbité silnice se dá jen stěží. Zvláště tehdy, když bydlíte nahoře, v kopcích.

„Tudy chodívala babička do školy. Cestu si v zimě skoro denně prošlapávala, místy jí sníh sahával až ke krku,“ vypráví mi třináctiletý Dima, Kristinin vnuk – a prapravnuk milé Nikoly Šuhaje (1898–1921) Eržiky (1905–1987).

Sedíme spolu před rozpadající se chaloupkou, kde strávila většinu života. Z Koločavy k ní vystoupáte, máte-li fyzičku, za necelou hodinu. Jeho babička patří k těm, kteří nahoře vyrostli, ovšem dávno žijí pohodlněji, v údolí.

Strávila jsem s nimi oběma jeden podzimní den, během něhož jsme se vydali po stopách té, která se díky lásce k Nikolovi zaznamenané spisovatelem Ivanem Olbrachtem (1882– 1952) stala vlastně nedobrovolně slavnou…

Kdyby mohly zdi zdejších dřevěnic vyprávět, popisovaly by nelehké životy v chudém kraji, (ne)naplněné lásky místních, naděje a zrady obklopené všudypřítomnou smrtí. Právě tuhle směsici najdete v příběhu Šuhaje, jehož v roce 1933 zviditelnil právě Olbracht.

A desítky let po něm ho – jako romantického vojenského zběha v podání charismatického herce Miroslava Donutila – učinil nesmrtelným brněnský muzikál Balada pro banditu.

„Takhle jste Nikolu viděli vy, Češi. Babička ale svůj život žila, a řeknu vám: byl velmi tvrdý,“ podotýká Kristina ve dveřích bytu v omšelém domě v koločavském údolí. Dima mě k ní po výletu do kopců doprovodil, abych nebloudila.

Babička Eržika dnes existuje především v jejich vzpomínkách. Vedle všudypřítomného sněhu „tam nahoře“ si vybavuje její vlídnost a zbožnost. A tvrdí, že dětství měla také díky ní a okolním vrchům vážně hezké.

„Kopce umějí být k lidem tvrdé i přívětivé. Nabízejí dřevo, bylinky, lesní plody a houby. Nejlepší místa k jejich sběru má každý svá a prozrazují se jen v rodině,“ směje se a vesele mě zve dál, do bytu, kde žije s mužem Hrihorijem, jemuž říká láskyplně Hriša. Vychovali v něm dvě děti, včetně Dimovy mámy Larisy.

Do okolních vrchů, jak se shodují, chodívají, jak jen to jde. Staleté dřevěnice – ač vylidněné, bez elektřiny – jsou stále cenným majetkem, prodávají se proto jen výjimečně. Místním slouží většinou ke skladování sena pro dobytek.

Po překročení prahu do naklizené, útulné domácnosti mě čeká spontánní nabídka oběda. Dnes se podávají těstoviny s domácím špekem a brynzou, k nimž se přikusuje bílý chléb, obvyklá složka jakéhokoli ukrajinského jídla.

Kristina s díky odmítá mou nabídku, že jí pomohu v kuchyni, a před odchodem ke sporáku mě raději posadí na pohodlný gauč. Do rukou mi vloží tlustou, rozpadající se, evidentně často používanou bichli v azbuce. Po chvilce luštění zjišťuji, že je plná modliteb. Také ony k jídlu v Podkarpatí patří.

„Vodku, pivo, víno si dáte?“ nabízí pohostinně Kristina jinou nezbytnou součást zdejšího hodování, když dorazí zpět s plnými talíři. Informaci, že alkohol nepiju, bere za nadbytečnou a do sklenice všem naleje vychlazené pivo.

Hriša situaci pobaveně sleduje a zpoza stolu na mě šibalsky mrká. Gestem poté naznačí, že ji rád vyprázdní za mě, tedy až žena zmizí. Pološeptem se následně přizná: „Včera jsem byl na diskotéce.“

Posunkem dodá, že dost popil a Kristina se na něj zlobí. „Jako každá ženská,“ hodnotí. Domácí dusno bere s mužským nadhledem. Není divu, žijí spolu desítky let, v dobrém i ve zlém.

Velký nápor vztah zaznamenal začátkem 90. let, po pádu kdysi mocného impéria, který beztak chudý kraj zasáhl opravdu tvrdě. Tehdy krachla i továrna, v níž většina místních pracovala. Domácnostem vypnuli vodu, občas v obci nefungovala ani elektřina.

Jakous takous obživu v těžkých dobách zajišťovaly chlívky a políčko poblíž paneláku. Když se na Hrišu usmálo štěstí a nastoupil do lesa, poranil si ruku. „Tady mám jizvu,“ ukazuje mi dlaň. Jen taktak mu ji v užhorodské nemocnici zachránili. Od té doby je v invalidním důchodu.

„Tak to bůh chce. Musíme si pomáhat, jsme manželé,“ pokrčí Kristina rameny nad vonícím jídlem. „Bylo mi šestnáct, když naše známost začala, záhy jsme se vzali, tedy v roce 1977. Babička Eržika to měla podobně. Se Šohajem se dala dohromady taky v šestnácti.“

S Hrišou se ona, holka z kopců, potkala v již zmíněné továrně, krátce po základní škole. Líbil se jí, byl o pět let starší, světák, pocházel ze stovky kilometrů vzdáleného města. „Oslavy svatby trvaly devět dnů. Když už bylo vše připravené, stoly stály, oslavili jsme i jeho narozeniny. Koločavští umějí žít,“ smějí se nad dávnou vzpomínkou.

Brzy se jim narodily děti, a když drobet povyrostly, nastoupila Kristina jako učitelka do školky. Po rozpadu SSSR ji, ač nerada, na pár let vyměnila za výrobní halu. Ohlížet se za špatným přesto nepovažuje za přínosné: „Vše bude, jak si přeje bůh. Mám pět vnuků. Dá-li on, bude v lednu šestý. Ale mohla by to být konečně holčička. V jeho musíme věřit, on ví, co je pro nás dobré.“

Z minulosti si váží hlavně toho, že jim zůstal byt, v němž nás hostí. Ostatní prý nestojí za moc. Ukrajina stále řeší řadu nejen ekonomických problémů, přičemž horské oblasti nejsou rozhodně v centru zájmu Kyjeva.

Kristina tak předem ví, že ani na starobní důchod, do nějž za pár let půjde, se těšit nemůže. U koločavských žen se pohybuje od dvou do tří tisíc hřiven, což jsou zhruba dva až tři tisíce korun. Mají tak „jistotu“, že stejně jako jejich dávné předchůdkyně budou dřít až do smrti.

„V létě a na podzim se výborně platily borůvky. Chodívala jsem na ně skoro denně. Něco vynesly bylinky a houby. Malý přivýdělek mám za úklid kláštera,“ vypočítává poslední příjmy.

„Dáme-li dohromady hospodářství, mužův důchod, přivýdělky, na obživu to jakžtakž stačí, díky bohu. Díky němu jsme také na světě, nemáme hlad, není válka, není nám zima. To vše jsem zažila,“ líčí přesvědčivě a nikoho nenechává na pochybách, že přístup k životu v mnohém podědila po Eržice Šuhajové.

Po tučném obědě se oblékneme. Ona do svátečního, pozdě odpoledne ji totiž jako každý den čekají v klášteře za obcí. Ještě předtím ale společně vyrážíme po dalších stopách její babičky. Konkrétně míříme na tamní hřbitov.

„Mě měla z vnuků a vnuček nejraději, protože jsem odjakživa zbožná, poctivě se modlím,“ tvrdí mi po cestě.

Doplňuje, že Eržika – rozená Dračová – umírala v roce 1987 nekonečných pět dnů a ona u ní byla, jak jen se dalo: „Týdny před skonem již nechodila. Ani moc nejedla. Vařila jsem jí oblíbený čaj. Prosila jsem boha, ať ji nechá žít. Pak sousedka říkala, že ji tím držím na zemi. Ať ji nechám jít. Poslechla jsem a babička za pár hodin zemřela. Při odchodu vypadala jako Ježíš. Viděla světlo, anděly. Často se mi o tomhle okamžiku zdává.“

V očích se jí při líčení posledních chvil její blízké i po více než třiceti letech objevují slzy. To už lezeme na hřbitov. Ano, lezeme. Přes ostnatý plot. Zkratka je osvědčená, pomyslím si při pohledu na dřevěný stupínek, který nám pomáhá pichlavou překážku překonat.

Nad hroby se od ní dozvídám další fakta, jež Olbracht ani brněnský muzikál nezachytil: „Že je Nikola mrtvý, věděla Eržika jako jedna z prvních. Vždyť ho zabili u chalupy, v níž bydleli. Srdce ji z toho bolelo roky, on byl velmi dobrý muž. Navíc ona byla tehdy těhotná. Jejich dcera Anna se jim tak narodila jako pohrobek. Ale těch trápení měla Eržika více. Zabili jí také druhého muže, Vasila Derbaka,“ toulá se na přeskáčku v dávných časech Kristina.

Patří do nich mimo jiné to, že zatímco Nikola zběhl z 1. světové války, druhý Eržičin muž nechtěl střílet po lidech pro změnu v té druhé. Tak ho jednoho podzimního měsíce zastřelili. Opět poblíž tolik zmiňované dřevěnice.

„Přesný rok není ani až tak důležitý. Bolest by to nezmírnilo. Sousedi před Eržikou všechno tajili, aby z šoku nezemřela. Až na jaře se dozvěděla, kde její milovaný leží. Domů jeho ostatky přivezl syn Dimitrij. Po měsících, kdy ležel pod sněhem, z táty zůstaly jen ty jeho blonďaté vlasy a boty, taková tehdy byla krutá zima,“ vypráví Kristina.

Dodává, že Eržika nahoře téměř sama vychovala tři děti, Annu Šuhajovou, Jelenu a Dimitrije Derbakovy. Tvrdí, že přes nelehký osud nikdy nezahořkla, protože neochvějně věřila, že tak to prostě chce bůh.

Lidi milovala do svých posledních dnů, o čemž svědčí třeba to, že u sebe doma ráda přivítala každého, kdo za ní do prosté dřevěnice obklopené loukami a pastvinami dorazil, včetně československých turistů. Dnes k chaloupce vede značení, aby ji nikdo neminul… Podobně turisticky známá jsou i místa, kde jsou Eržika a Šuhaj na hřbitově pochovaní.

Loupežník ubitý za přislíbenou odměnu v srpnu roku 1921 má, jak se přesvědčuji, honosnější náhrobek. To, že je v kurzu i po téměř století od incidentu, prozrazují položené mince u jeho památníku. Převažují mezi nimi české koruny, eura, sem tam se na kamenech zalesknou hřivny. Návštěvníci, kteří je tam zanechali, doufají, že se do čarokrásného kraje zase vrátí.

Přidávám na hromádkou svůj příspěvek, další koruny, a po nezbytné modlitbě, kterou si bere na starost – jak jinak – Kristina, se přes táhlý svah vydáváme dál. Právě na něm dozrávají brusinky. „Dejte si,“ vybízí mě průvodkyně.

Bezmyšlenkovitě poslechnu. Jsou sladké, a to přesně do chvíle, než mi dojde, kde rostou a z čeho jsou rostlinky asi tak živé…

Než úvahu dokončím, stojíme na místě. U Eržičina hrobu. Před focením Kristina prostor důkladně očistí od suché trávy a nánosů listí, u čehož vydatně nadává: „Ti mladí. Jsou rozlítaní v celém světě, od Moskvy po Francii. Všechno abych dělala sama. Nikdo si na chudáka babičku nevzpomene.“

Chápavě přikyvuji a přikládám s Dimou ruce k dílu. Hezky nám to odsýpá, ovšem školák se tváří rozpačitě. Jeho výraz „já tu nejsem“, svědčí o tom, že nechce, aby se na něj babička zaměřila nějak víc.

Když je hotovo a odmodleno, pokračujeme v procházce zarostlým terénem vzhůru k dalším náhrobkům rozvětvené rodiny. O všechny se stará právě Kristina, tedy snaží se o to. A že jich je a bylo.

Vezme-li se to zaokrouhleně, v Koločavě teď žijí desítky vnuků, pravnuků a prapravnuků slavného literárního páru. To, že patří k české historii, nikdo z nich výrazně neřeší. Peníze jim to nepřináší. Ostatně Ivan Olbracht asi mnohé na Podkarpatské Rusi viděl jaksi romantičtěji, než se skutečně odehrálo, uvažuji v duchu za chůze.

O tom, že se asi nemýlím, mě přesvědčí setkání se stařenkou v horní části hřbitova.

„Kristino, co to zas vyprávíš? Vždyť víš, že tam, dole, pod pomníkem, Šuhaj neleží,“ pokřikuje na nás neznámá dáma. Oslovená dělá, že ji neslyší, nevidí. Nicméně stařenka se odbýt nedá: „Táta ho pohřbíval. Je jinde, ti říkám.“

Že může mít pravdu, ostatně potvrzují i jiní. Na místě, kam směřují ročně tisíce turistů, totiž nechala ostatky uložit až jeho dcera Anna, provdaná Štajerová (1921–2006). A to desítky let po smrti legendárního loupežníka.

Jeho osud vůbec provázejí pochybnosti. Spekuluje se, že ho vůbec neubili, skončil prý ve vězení v Leopoldově. Někteří tvrdí, že otcem Anny byl československý četník, s nímž se Eržika vídala v jeden čas s Nikolou…

Kristina ani o jedné verzi mluvit nechce. „Vše je, bylo a bude tak, jak chce bůh. Jen mě hodně trápí, že mladí od víry odpadávají. Vždyť, co jim zbude, až se jí vzdají?“ ptá se mě naléhavě koncem dne před klášterem poblíž Koločavy, kam jsme ji odvezli. Tentokrát jí neodpovím já, ateistka…

Může se vám hodit na Zboží.cz: