Začalo to jako klasický příběh dívky z malé vesnice, která si odmalička šila šaty na plyšáky a snila o kariéře módní návrhářky. Když se později Kamile Boudové jako studentce módního návrhářství z Liberce povedlo získat stáž v Londýně a následně v Paříži, měla o své kariéře jasno.

Pracovala jako asistentka nákupčí oděvů a doufala, že se jednou stane hlavní nákupčí butiku nebo obchodního domu. Pro mnoho dívek i žen to byla práce snů – každý týden si mohla vybrat nový kousek z firemního skladu a spoustu dalších si kupovala. Pracovala pro prestižní nákupní obchodní dům, milovala módu a snažila se zapadnout mezi Pařížanky s pověstí nejstylovějších žen světa.

Levná móda nás stojí víc než pár korun za tričko

„Dneska je móda snad jediné, co se zlevňuje – oproti vzdělání, bydlení nebo dobrému jídlu, které jsou čím dál dražší. Móda nám pak slouží jako quick fix – rychlý pocit úlevy, náplast na to, že si nemohu dovolit drahý dům nebo auto,“ říká Kamila a rovnou přiznává, že přesně do této nakupovací pasti se chytla i ona sama.

Měla narvanou skříň a neustálý pocit, že nemá co na sebe. Snažila se dohnat eleganci, odměřenost a občas i snobství krásných Pařížanek. Ale nikam to nevedlo, protože nakupování nás zabaví jenom na chvíli a šatník jako ze žurnálu nám neudělá společnost.

„Tehdy zrovna hořela továrna v Bangladéši, kde jsme měli dodavatele, a zemřelo tam několik desítek lidí. Došlo mi, že jsem se stala součástí toho, o čem jsem četla – dětská práce, příšerné pracovní podmínky a nebezpečí pro zaměstnance. Najednou jsem si to už nemohla nijak omlouvat a přehlížet to. Ani jako profesionál, ani jako zákazník,“ popisuje Kamila.

Už předtím samozřejmě slyšela o děsivých podmínkách v některých oděvních továrnách. Uklidňovala se ale tím, že zrovna její společnost by jistě s nikým takovým nespolupracovala nebo že by se něco podobného nemohlo dít v rámci Evropské unie. Ale když se začala ptát, zjistila, že nikdo neví, kde přesně se oblečení vyrábí a v jakých podmínkách. Přiznala si, že se mýlila.

„Nikdo na to pozor nedával. Ve firmě jsme dokonce lhali zákazníkům, že jsme v továrně udělali audit, i když jsme tam vůbec nebyli,“ dodává stále ještě rozzlobeně.

Kamila si tehdy rituálně koupila poslední zlaté džíny z řetězce a od té doby se do něj jako zákaznice nevrátila. A podle jejích slov se jí nesmírně ulevilo – nejenom po psychické stránce, ale kupodivu i po té finanční.

Rychlá móda produkovaná během několika málo týdnů v továrnách v Asii a východní Evropě sice stojí jenom pár korun, jenže vzniká z nekvalitních materiálů, bývá nedobře ušitá a podléhá trendům. Do obchodu se proto vracíme pravidelně každý měsíc nebo každý týden.

Zrychlení módy

„Víte, že trendy vlastně vymyslela francouzská vláda, aby nakopla poválečnou ekonomiku?“ ptá se Kamila a popisuje, jak se začaly měnit střihy a ke slovu se dostaly barevné látky.

„Cílem bylo, aby se lidé do obchodu neustále vraceli. S tím souvisí i průběžné masírování tím, co je a co není tuhle sezonu trendy, co je ,in‘ a co je už ,out‘.“

Právě tehdy začala pravidelná obměna kousků ve výlohách, které mají nalákat zákaznice do obchodu. Jenže od té doby se módní průmysl ještě více zrychlil, a dnes už trendy netrvají ani celou sezonu, ale pouze dva měsíce a „in“ jich je několik najednou.

S rychlou módou se výroba přesunula daleko od místa, kde oblečení kupujeme, a nastavil se jiný obchodní model – kdo oblečení navrhuje a vyrábí, ho také prodává ve svých vlastních obchodech. To vše zrychlilo módní průmysl do nevídaných otáček. Od skici trička po jeho pověšení na ramínko v obchodě uběhne jenom pár týdnů.

Dior ze sekáče a výšivky

Kamila dala tehdy výpověď a pustila se do studia módního obchodu v Paříži a v Šanghaji. Věděla, že se nechce vrátit jako nákupčí, zároveň ale nechtěla na módu zapomenout a zahodit všechno, co se v praxi naučila. Začala se víc a víc zajímat o udržitelnost v módě, o všechny důsledky módního průmyslu pro přírodu i lidské zdraví a snažila se informace rozšířit mezi veřejnost.

Rozhodně to nebylo snadné, protože udržitelnost v módě je ve Francii téměř sprostým slovem. Kamila přesto obrátila svůj kurz a rozhodla se chovat podle své přirozenosti – usmívat se, zajímat se o přírodu a pokusit se změnit neefektivní systém.

Nejprve psala blog, postupně se z ní stala učitelka v módní škole, dnes spolupracuje jako lektorka udržitelnosti i s módními firmami a v Praze organizuje Slou Days. Svou první životopisnou knihu stihla napsat ještě před třicátými narozeninami a nazvala ji příznačně Falešná Pařížanka, nyní pracuje na pokračování mapujícím její těhotenství a první roky v roli matky.

Kamila nerozlišuje mezi oblečením na pracovní schůzku nebo na procházku do lesa. Kvalitní kousky jako vintage košile od Diora vydrží všechno.

Kamila nerozlišuje mezi oblečením na pracovní schůzku nebo na procházku do lesa. Kvalitní kousky jako vintage košile od Diora vydrží všechno.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Občas dostává nálepku ekologické divoženky, to ale odmítá. Oblékat se do udržitelné módy podle Kamily Boudové neznamená nosit neforemné tuniky z nebarvené bavlny a vypadat jako „hippísák“.

„Oblečení se všude válí hrozné haldy ať už v secondhandech, nebo u kamarádek ve skříních. Dnes už vlastně nechodím ani do sekáčů. Pokud něco nakupuji, tak přes internet od značek, kterým věřím, hodně organického oblečení také dostávám, takže nákupy nejsou mé hobby. Nenakupuji ani pro svou dvouletou dceru, oblečení pro děti si měníme s kamarádkami a dostává ho i od příbuzných. A když jdeme v Paříži do parku nebo na svatbu, rozhodně nevypadáme, že nemáme co na sebe,“ dodává a chlubí se precizně ušitou vintage halenkou Christian Dior, kterou má zrovna na sobě.

Udržitelnost si podle ní může každý definovat podle svého – ať už jde o džíny, které nosíte několik let, opakovaně opravované boty nebo třeba zamaskování obarvených fleků a děr výšivkou.

Příliš mnoho chemikálií

Když se hovoří o podmínkách, v jakých jsou látky a oblečení z nich vyráběny, netýká se to jenom dělníků v dalekých zemích, ale i našeho zdraví. Pesticidy používané při pěstování bavlny nejvíce pronikají do kůže dělníků na farmách a do jejich zdrojů vody. Jejich zbytky ale zůstávají i na vláknech a znečištěná voda putuje do oceánů, odkud všichni lovíme ryby.

„V módním průmyslu se používá asi 80 tisíc chemikálií a jenom u 20 tisíc z nich víme, co dělají s lidským zdravím. Zaznamenala jsem případy, kdy si na sebe žena vzala boty nebo džíny a měla tak silnou alergickou reakci, že jí museli amputovat nohy.“

Móda je přitom podle Kamily Boudové podobnými smrtelnými přešlapy známá od nepaměti – vždyť zelené barvy se dřív docilovalo třeba prudce jedovatým arzenikem.

K přírodě nejsou příliš přátelské ani syntetické látky, které se mohou pochlubit dlouhou životností. „Třeba Gore-Tex je strašně toxický materiál, byl zakázán a nyní výrobci hledají nová řešení. Jeho zbytky přitom našli už i na vrcholcích hor. Polyester nebo fleece jsou vlastně totéž, jako byste na sobě měla mikrotenový sáček. Navíc při praní uvolňují tzv. mikrovlákna.“

Ta pak z našich praček putují do čističky odpadních vod, ta ale zdaleka všechna nezachytí, a tak pokračují dál do řek a oceánů. Nabalují přitom na sebe těžké kovy a další toxické látky, aby je nakonec podobně jako plankton snědly ryby. Ty ryby, které pak v oceánu lovíme a dovážíme do obchodů a restaurací.

Změna od firem i zákazníků

Kamila se účastní konferencí a kulatých stolů, kde může pozorovat aktivitu velkých hráčů na profesionální úrovni.

„Firmy rozjíždějí programy recyklace, motivují zákazníky k vracení oblečení zpět do obchodu, používají víc biobavlny a dalších biomateriálů, zavádějí technologie snižující spotřebu vody při barvení džínů a vymýšlejí se spousta úžasných nových ekologických materiálů. Změnu ale musí udělat i zákazníci,“ myslí si rodačka z Čelákovic.

Zákazníci se mohou třeba namísto kvantity zaměřit na výběr kvalitních materiálů. Největší komfort na nošení představují přírodní materiály jako bavlna, len, hedvábí, vlna a kůže na boty. Ačkoli zrovna u kůže se sama těší na její kvalitní a přírodní náhražku, protože živočišná výroba je pro planetu velmi náročná.

Kamila Boudová bývá také nazývána módní revolucionářkou, podle svých slov ale nechce nic ničit a bořit ani nikoho odsuzovat za to, že pracuje nebo nakupuje v módních řetězcích.

„Důležité je někde začít. Každý z nás začíná jinde. Všichni věříme něčemu jinému, máme jinou komfortní zónu. Už to, že se zajímáme o to, jak bychom mohli žít šetrněji, se počítá. Stejně tak se počítá každá snaha firem udělat něco smysluplného pro své zákazníky a okolí,“ vysvětluje.

I v módě se najde místo pro tzv. cirkulární ekonomiku – jako příklad uvádí francouzskou firmu, která půjčuje šaty na denní nošení. Pokud chcete vyrazit na důležitou schůzku nebo rande, za třicet eur si můžete na jeden den půjčit kvalitní kousek.

Podobně funguje německá půjčovna džínového zboží, půjčovat by se ale mohly i kvalitní kabáty nebo svetry. Namísto pravidelného utrácení tisíce až dvou za nekvalitní kabát, který za jednu sezonu zežmolkovatí a protrhnou se mu kapsy, bychom si za podobnou cenu mohli jednu zimu hovět v dražším, vypůjčeném kousku.

„Pro zákazníky je finančně výhodnější současný stav změnit. Jsme masírováni reklamou a spousta věcí, které před pár lety neexistovaly, nám přijde normální. Nový oděv ve výloze každý týden nebyl běžný ani tady, ale ani jinde ve světě. Normální není ani pochybná kvalita, kdy jdou švy šejdrem a do kapes se vám nevejdou ruce, protože se šetří na materiálu,“ popisuje své poznatky z módního byznysu Kamila Boudová. Látky dnes podle ní nejsou průsvitné kvůli módnosti, ale protože se na nich šetří.

Diktát novosti

Do obchodů ke kouskům ve slevě nebo za pár korun nás přitom žene pocit, že bychom na sobě měli mít každý den něco nového a neokoukaného. To je také poměrně nový a dost absurdní požadavek – každý z nás má přece oblíbené kousky, ve kterých se dobře cítí i vypadá. Jenže celebrity v televizi, novinách i na sociálních sítích se málokdy ukážou ve stejném modelu dvakrát. A pokud ano, je z toho pozdvižení jako u vévodkyně Kate Middletonové.

Po úspěchu autobiografické Falešné Pařížanky chystá Kamila pokračování, ve kterém popíše své těhotenství a první roky života s dcerou ve francouzské metropoli.

Po úspěchu autobiografické knihy Falešná Pařížanka chystá Kamila pokračování, ve kterém popíše své těhotenství a první roky života s dcerou ve francouzské metropoli.

FOTO: archív Kamily Boudové

Samozřejmě že by si mohla dovolit vzít si na sebe každý den něco úplně jiného, ale je to opravdu nutné? Možná prostě jenom nepodlehla nepodloženým, ale neustále omílaným tezím o tom, že nás nakupování učiní šťastnými. Mnozí to ale přijali za své a mluví o nakupování za odměnu nebo o tom, jak si jdou do obchodního domu „udělat radost“.

Při impulzivním nakupování jde ale spíš než o radost o vyplavení adrenalinu, který spolu se vzrušením z nového úlovku opadne za pár minut. Halenku ale už máme zaplacenou a bude nám zabírat místo ve skříni.

„Zkuste si spočítat, kolik vám v té skříni vlastně leží peněz. Ono se to nezdá, ale jak říkala moje babička: korunka ke korunce. Přitom 60 procent věcí v šuplících, poličkách a na ramínkách jsme na sebe za poslední rok nevzali ani jednou,“ upozorňuje Kamila.

Doporučuje proto všem projít šatník a nechat v něm jenom 30 nejoblíbenějších kousků (pokud ty ostatní nechcete dát rovnou pryč, můžete je třeba schovat do kufru pod postel). Při pořizování dalších pak nejednejte impulzivně, sestavujte šatník vědomě a myslete na to, co už ve skříni máte. Kamila prý tímto způsobem získala nejenom víc prostoru v šatníku, ale ušetřila i spoustu peněz, které nyní raději investuje do dobrého jídla nebo cestování.

„Proč byste měla nosit hnusné hadry? Noste jenom to, co byste si vzala na sebe, kdybyste měla zítra umřít,“ říká s nadsázkou a na závěr dodává: „Pokud chápeme módu jako způsob vyjádření vlastní osobnosti, nošením levné, rychlé módy o sobě nemalujeme zrovna hezký obrázek.“