Ten muž se jmenuje Manuel. Pochází ze španělské Valencie. Mají spolu šestiletou Carmen a dvouletou Lolu. A do Česka se vracejí pravidelně, na několik týdnů v roce, za rodinou a taky proto, aby jejich dcery nezapomněly, že jsou napůl Češky. Bydlí pak v bytě v pražském centru, jehož vlastnictví paní Zuzanu před lety přivedlo k podnikání.

Jak se Češka dostane do Valencie?

Jednoduše. Najde si muže, který odtamtud pochází. (smích) Seznámili jsme se jako studenti na Erasmu v Anglii. Bylo nám spolu fajn. Neřešili jsme nijak budoucnost, prostě nám to nějak fungovalo. Když tenhle krásný rok skončil, vrátila jsem se do Čech, Manu do Španělska.

Nejvíc mě dostalo, když jsem viděla Manuela, jak se stará o čtyři mladší bráchy, jak se chová k mámě a opečovává devadesátiletou babičku. Tehdy mi naplno došlo: S tímhle mužem chci mít rodinu!

To už jsme řešili, co dál. Chtěla jsem zůstat v Praze, kde jsem si i našla práci. On dodělával školu ve Valencii. Rok jsme randili na dálku a v průměru jednou za dva měsíce jsme se potkávali, například v Římě, Paříži nebo Manu přiletěl do Prahy a já do Valencie.

A kdy jste tedy zjistila, že on může být tím pravým?

Po roce v Anglii, než jsme každý odjel domů, jsme strávili léto ve Valencii. Oba jsme psali diplomku a já měla čas věci kolem sebe v klidu vnímat. Viděla jsem, jak skvěle tam fungují zejména rodiny, ale nejvíc mě dostalo, když jsem viděla Manuela, jak se stará o čtyři mladší bráchy, jak se chová k mámě a opečovává devadesátiletou babičku.

Tehdy mi naplno došlo: S tímhle mužem chci mít rodinu! Jenže stále jsme neměli vyřešeno, kde budeme žít. Já chtěla po třech letech v cizině domů, do Česka. Už mi chyběla moje rodina a kamarádi.

Rodiče, Zuzana a její tchyně Ana, Valencie

Rodiče, Zuzana a její tchyně Ana, Valencie

FOTO: soukromý archív Zuzany Benešové

To jste celou dobu venku „jen“ studovala?

Mně se především nechtělo hned pracovat. (smích) Ale vážně. V zahraničí jsem se učila hlavně jazyky a každé léto pracovala v USA na ostrově Martha’s Vineyard, navíc jsem měla velkou podporu od táty. Před tou Anglií jsem byla ještě ve francouzském Lyonu. Potom jsem půl roku pracovala v jedné pařížské kavárně a na léto zase odjela vydělávat do Států. Vše se to dalo skloubit se studiem na dálku v Čechách…

Nikdy jsem se ostatně nevěnovala na vysoké škole žádnému vesmírnému výzkumu. (smích) V Praze jsem prošla Fakultou tělovýchovy a sportu a zemědělkou, která mi pomohla jak ke zmíněnému Lyonu, tak poté právě k Anglii.

Domů vás to rovnou z Francie netáhlo?

Právě že táhlo, chyběla mi rodina. Dokonce jsem studium v Anglii pár dnů před odjezdem zrušila. Když jsem pak odmítnutí stipendia jela do školy oficiálně podepsat, něco mi našeptávalo, ať jedu. Byl to zvláštní pocit a na fakultě na mě koukali jak na blázna. Nakonec jsem se rozhodla, že pojedu. Sestra z toho tenkrát byla, myslím, trochu smutná, jsme si hodně blízké. Teď ale často, když mě s Manuelem a našimi dětmi vidí, říká: Ještěže jsi, Zuzino, jela!

Nicméně původně jste s mužem žili v Česku, co rozhodlo o vašem životě ve Valencii?

Manu je inženýr, takže se mu zaměstnání shání líp kdekoli ve světě. Žili jsme v Praze čtyři roky. Narodila se nám tady i naše první dcera Carmen. Bylo nám tady dobře, ale pořád jsme si říkali, že zkusíme žít jinde. Mluvili jsme i o Jižní Americe, Asii…

Jenže do toho dostal Manu výbornou nabídku z Belgie. Mám ráda nové výzvy, nevadí mi stěhování a podobné přesuny. A tak jsme z pohodové Prahy skončili v Bruselu.

S manželem.

S manželem

FOTO: soukromý archív Zuzany Benešové

A?

Byl to pro mě docela šok. Brusel není město vhodné pro děti. Samí kravaťáci. Stres, práce. Manu dost cestoval, vadilo mu, že nás, hlavně malou Carmen, vidí málo. Vydrželi jsme v tomhle prostředí rok. Rok, během nějž jsme si uvědomili, že nechceme žít ani v Asii, ani nikde jinde. Že naším domovem bude buď Praha, nebo Valencie.

O druhé variantě nakonec rozhodlo to, že je tam teplo, moře a manželovi chyběla rodina. Začali jsme tedy hledat práci tam. Nakonec mě vzali na třetinový úvazek do realitky. Manu dal výpověď z dobře placené práce a odjeli jsme do velké nejistoty.

Ve Valencii jsme neměli ani byt, školku pro malou, vlastně ani tu pořádnou práci. První rok jsme přežívali jen tak tak. Abychom se nějak chytli, začali jsme podnikat. Hned první záměr nám nevyšel…

Takže přišel druhý nápad, že?

Souvisel s naším pražským bytem. Krátkodobě jsme ho pronajímali už od odjezdu do Bruselu. Dlouhodobě jsme ho zaplnit nechtěli, protože to bychom se nemohli vracet na léto, na Vánoce, kdy se nám to hodilo. Zájem ze strany turistů o něj byl ale obrovský, tak jsme na hypotéku vzali další dva byty a rozjeli zvolna podnikání.

V tu chvíli se na nás začali obracet kamarádi, zda bychom se nepostarali také o jejich byty. Najednou jsem na dálku z Valencie spravovala sedm apartmánů. Aby se mi vše líp řídilo, založili jsme s manželem firmu Seven Keys a zaměstnali manažerku, která se v Praze o vše stará. Denisa je neuvěřitelně schopná, bez ní bychom to jen těžko zvládli. Manžel navíc záhy poté začal podnikat i ve Valencii.

Co dělá?

Kromě Seven Keys, které věnuje hodně času, si pronajímá přízemní prostory v činžovních domech, kde pak nechá vybudovat sklepní kóje a ty dále pronajímá. Nyní jich má skoro pět set. O podobné uskladnění věcí je ve Valencii velký zájem, zejména ve čtvrtích, kde jsou starší domy bez sklepů.

Lidé si tam kromě starého nábytku a krabic uskladňují kola, surfy, lyže, věci po dětech a tak dále. Tenhle byznys se prý začíná rozjíždět i v Česku.

„Když jsme se stěhovali do Valencie, mým přáním bylo bydlet blízko moře a Manuovy maminky. Každý, kdo moji tchyni Anu pozná, chápe proč“.

„Když jsme se stěhovali do Valencie, mým přáním bylo bydlet blízko moře a Manuovy maminky. Každý, kdo moji tchyni Anu pozná, chápe proč.“

FOTO: soukromý archív Zuzany Benešové

Před focením jste mi říkala, že vás muž požádal o ruku pod Karlovým mostem. To je takový romantik?

(smích) No tak poprvé, když si na té Kampě kleknul a já už přestávala dýchat, tak se zase zvedl, že si jen chtěl zavázat tkaničku. Podruhé vytáhl z legrace černý plastový prstýnek s červenými hroty, jak pro nějakou rockerku, ale mně to bylo jedno, řekla jsem ano. Pak mi teprve nasadil krásný zásnubní prstýnek. Takhle si ze mě dělá legraci pořád. (smích)

Jinak opravdový romantik být umí. Na naší svatbě si pro mě připravil řeč, která rozplakala i chlapy.

Jsou Španělé obecně pohodovější lidé?

Nerada házím všechny lidi do jednoho pytle, moje česká rodina jsou taky naprostí pohodáři a s tou španělskou si, i přes jazykovou bariéru, rozumějí, jako by se znali odjakživa. To se potvrdilo i na naší česko-španělské svatbě, byla hodně veselá.

Co vnímám ve Valencii, je to, že ve Španělsku jsou děti a senioři, na rozdíl od jiných zemí, na prvním místě. Úplným tabu je například dát dítěti pár facek.

Udržíte se vždycky?

Ano, v přístupu k dětem se s manželem shodneme. Mně obecně nedělá problém přecházet z našich zvyků do zvyků jiných kultur. Odlišnosti každé respektuji, myslím, že k tomu přispělo i to, že jsem žila v různých zemích. K čemuž vedeme i dcery.

Nám ještě do česko-španělských tradic vstupují pravidelně i ty anglické. Holky chodí ve Valencii do anglické školy a školky. Takhle nám to vyhovuje a starší dcera už si uvědomuje, že se znalostí více jazyků má výhodu.

Češi občas říkají, že „výchovná“ rána je namístě. Nejsou španělské děti rozmazlené?

Myslím, že děti jsou rozmazlené všude stejně. Češi je snad proti Španělům jen stále o něco více pérují. Největší rozdíl mezi oběma zeměmi je opravdu v tom, že pro Španěly je rodina svatá. Na oslavě se tak sejdou desítky lidí.

Na rozdíl od našich, pro mě téměř magických českých Vánoc se ve Španělsku sejde u štědrovečerní večeře klidně třicet lidí. Vždy je plno jídla, hluku, všichni zpívají, často se i tančí. Španělská rodina jednoduše drží při sobě. Neexistuje, abyste nechala, byť sestřenici, ve štychu. Přijde mi, že i díky tomu jsou tam lidé tak nějak šťastnější.

A co ekonomická krize, která zemi údajně drtí?

Tohle je postřeh mých českých kamarádů. Vždy přijedou do Valencie a začnou se po chvíli smát, že jestli takhle vypadá krize, tak v ní chtějí žít. (smích) Žádné strádání na první pohled nevidíte. I prodavačka v obchodě vám prodá maso s úsměvem, a ještě poradí recept.

Vážně negeneralizuju ráda, ale v tomhle se ty naše země liší. Možná je to tím, že Španělé mají moře, a hlavně více sluníčka, devět měsíců v roce hezké počasí. Stačí jim málo a to málo si umějí užít. Češi by klidně mohli tenhle přístup k životu převzít. Když něco nevyjde, Španělé se nehroutí. Neremcají. Když nám například tehdy nevyšlo první podnikání, já byla zklamaná, pracovali jsme na tom přes rok. Manžel byl úplný opak.

Svatba Zuzany a Manuela. „Můj bratr Adam měl proslov, který se naučil celý nazpaměť ve španělštině, bylo to hodně vtipné i dojemné,“ říká Zuzana.

Svatba Zuzany a Manuela. „Můj bratr Adam měl proslov, který se naučil celý nazpaměť ve španělštině, bylo to hodně vtipné i dojemné,“ říká Zuzana.

FOTO: soukromý archív Zuzany Benešové

Jak reagoval?

S nadhledem řekl, že to tak prostě asi má být a čeká nás něco lepšího. A měl pravdu, pak přišel druhý podnikatelský záměr a vše se obrátilo. Prostě nekoukal zpět, ale dopředu.

Projevuje se hezké počasí na životě ve Španělsku i jinak?

Žijí vlastně celý rok venku. Vždyť i v zimě tam můžete být na sluníčku většinou v krátkých rukávech. Já si ani nepamatuji, kdy naposledy jsem seděla v restauraci uvnitř.

Jenže vy v tomhle zpomaleném tempu musíte spravovat v Praze přes padesát bytů...

To ano, ale mám obrovskou oporu v manželovi, v manažerce Denise a týmu lidí, díky nimž firma funguje. Navíc máme hodně věcí zautomatizovaných, což nám umožňují technologie. Takže rostoucí počet apartmánů není problém. Přesto si je pečlivě vybíráme.

Námi hledané byty musí být pěkně zařízené, a hlavně v centru Prahy. O jejich chod se pak starají právě Denisa a další zaměstnanci. Já totiž opravdu nemůžu být u toho, když si někdo zabouchne klíče, neodemknu pánovi, co jde na revizi kotle…

Samozřejmě, když je nejhůř, sednu do letadla a za dvě a půl hodiny jsem v Česku. Takhle nastavený model mi vyhovuje. Jsem typ, který hůř zvládá stres. Kdybych byla v Praze, řeším, jak se znám, každý kapající kohoutek.

Hypoteticky. Jsem majitelem pro vás ideálního bytu. Kolik vám dám za jeho správu?

Když projde naším přísným sítem, zaručujeme vám, že ho vytížíme na více než osmdesát procent. Není to nemožné. Máme vypracovanou a praxí ověřenou cenovou politiku, a tak jsme schopni obsazovat byty i v méně atraktivních měsících. Ty hluché v pronájmech už navíc téměř nejsou. Turisté totiž do Prahy jezdívají celoročně.

Kolik tedy dostanu z celkové částky já, majitelka dané nemovitosti?

Všechny peníze přijdou na váš účet pár dnů po příjezdu hostů. My si za správu bytu pak z částky bereme patnáct či dvacet procent. Za tuhle provizi vám zajistíme kompletní servis a vy, jako majitelka, se tak nemusíte starat vůbec o nic. Jsme také nepřetržitě k zastižení jak pro hosty, tak například i pro sousedy daného apartmánu, pokud se vyskytne nějaký problém s našimi hosty.

Vypadá to krásně, jenže. Množí se výtky, že tohle podnikání ničí běžný život v centrech turisticky zajímavých měst, k nimž patří i Praha.

Myslím si, že je to nesmysl. Turisti v ní jsou a budou i bez nás. Ano, je jich čím dál tím víc. V tom se shodneme. Před deseti lety vypadala Praha jinak. Ale tohle nezměníme tím, že zakážeme, omezíme krátkodobé pronájmy na Airbnb.

Z mého pohledu se navíc chovají naši klienti mnohdy slušněji než ti hoteloví. Dávají si velký pozor, jak se v bytě a domě chovají. Vědí, že je budeme nakonec hodnotit, stejně jako oni budou hodnotit nás. Taková jsou pravidla.

Samozřejmě, může se stát, že přijede partička mladých lidí a mají večírek, jenže jakmile jim zavoláme, případně do bytu někoho pošleme, okamžitě se zklidní. Možnost špatného hodnocení vážně turisty děsí, vědí, že je pak nikdo neubytuje. Když to vezmu naopak, i pro nás je jejich hodnocení vizitkou. Každé pozitivní mě stále těší.

Vraťme se do Valencie. Jak často za vámi přijedou rodiče, bratr, sestra, kamarádi?

Je zajímavé, že do Bruselu se za námi, kromě rodičů, nikdo moc nehnal. (smích) Zatímco ve Valencii máme návštěv podstatně víc. Skoro každé dva měsíce za námi někdo dorazí, v červnu máme vždy úplně plno. (smích)

Španělské rodiny drží při sobě.

Španělské rodiny drží při sobě.

FOTO: soukromý archív Zuzany Benešové

Rodiče se do Španělska zamilovali, učí se španělsky, a navíc koupili dům u moře poblíž Valencie, v letovisku Javea, kde se často schází celá naše česko-španělská rodina. Trávívají tam dva měsíce na jaře a dva měsíce na podzim. Já poté dům pravidelně využívám s rodinou v létě, případně na dámské jízdy, kdy za mnou přijíždějí české kamarádky. Letos to byla už pátá sezóna, kdy jsme se takhle sešly.

 Kdo se vám za dámských jízd stará o dcery Carmen a Lolu?

Jejich táta, Manu. Říká, že sbírá takzvané papa puntos. A když je má nasbírané, jede zas on se svými kamarády. (smích) V tomhle se hodně respektujeme a máme naprostou volnost.

Tohle se mi na Španělech taky líbí. Jsou prostě tátové se vším všudy a věnují se naplno dětem. Navíc hodně podporují i své ženy. V den, kdy jsme zakládali Seven Keys, jsem zjistila, že jsem těhotná s Lolou. A od začátku bylo jasné, že ani po jejím narození nebudu na nic sama. Že si péči o děti rozdělíme jako vždy, padesát na padesát. Což se stalo. Tenhle model dává ženě neuvěřitelnou svobodu. Hodně nám také pomáhají naši, když jsou ve Španělsku nebo my v Čechách. A Manuova maminka.

Vaše tchyně?

Ona je úžasná. Když jsme se stěhovali do Valencie, měla jsem dva požadavky, které se mi splnily: že chci bydlet u moře a nedaleko manželovy mámy. Každý, kdo Anu poznal, to chápe. Mám opravdu velké štěstí na lidi kolem sebe, ale nejvíce na rodinu, kterou si člověk nevybírá. Na obě rodiny, českou i španělskou.

Objednáváte si u českých návštěv nějaké věci z domova, které vám třeba chybějí?

Naši jezdí z Čech autem, takže většinou vozí domácí marmelády, které dělá tátova žena Zdeňka nejlepší na světě. Proto jí taky španělská rodina říká abuela mermelada, tedy marmeládová babička.

Počkejte. Paní Zdeňka není vaše máma?

Ne, je to tátova třetí žena. (smích) Jsou ale spolu přes dvacet let, takže sice to máma není, ani ji tak nenazývám, ale společně o nich mluvívám jako o našich.

Aha. A co vám vozívají z Česka kamarádky?

Nějaké časopisy, zajímavou knížku. Ne že bych byla knihomol, ale české knížky mě tak nějak spojují s domovem. Tak třeba díla Patrika Hartla zbožňuji. Nebo Petru Soukupovou. Návštěvy u nás navíc často své knížky, které dočtou, odloží a já je „recykluji“. Letos tam nechala kamarádka výbornou knížku Jako zabít ptáčka od Harper Leeové o americké společnosti.

Předpokládám, že čtete také ve španělštině. Je to jiné než v češtině?

Když je knížka hodně zajímavá, zvládnu ji i ve španělštině. Naposledy jsem takhle četla Dívku ve vlaku. Ovšem podívám se i na filmovou verzi, jestli mi nic neuniklo. (smích) Španělštinu totiž už sice docela ovládám, ale když se narodila Carmen, přešli jsme s manželem zase do angličtiny. Já na ni mluvím česky. Podobně jako na Lolu.

Jste hrdá Češka?

Hlavně chci, aby holky věděly, že k mámě patří čeština, k tátovi španělština. Aby si nezvykly, že se mnou budou mluvit taky španělsky. S Carmen to bylo zpočátku těžké, kvůli češtině se mnou zcela odmítala mluvit. Trvalo to půl roku a bylo to opravdu tvrdé. Dokonce jsem uvažovala, že to vzdám. A prostě s ní budu mluvit španělsky. Nakonec se to ale zlomilo. Naše mladší dcera Lola má v jazycích zatím úplný chaos.

Jak na ni mluví Carmen?

Česky. Když na ni začala mluvit španělsky, nakukala jsem jí, že Lola rozumí jen češtině, takže na ni musí mluvit fakt česky. (smích) Navíc jsem Carmen zapsala od září do české základky. Uvidíme, jestli budeme zvládat každoroční přezkušování. Nelpím na tom, ale chci, aby jednou uměla česky i psát, bez hrubek. Teď si dokonce píše český deníček. Je taková šprtka. Baví ji se učit. Sedíme v restauraci, ostatní děti koukají na tablety a ona chce po tátovi, aby jí dával příklady z násobilky. (smích)

Vypadáte, že žijete svůj španělsko-český sen. Máte ještě nějaký?

Přála bych si, aby se nezměnilo vůbec nic. Jsme moc šťastná za to, co mám, čeho jsem dosáhla a kde jsem. Mám dvě zdravé děti. Úžasného manžela. Skvělou práci, co mě baví. Vidím děti, kdy chci a kdy mě ony potřebují. Nemusím chodit do práce od osmi do čtyř. Jsem spokojená a přeji si, aby to tak zůstalo.