Vesnice Škvorec u Prahy zažila natáčení už podruhé - kdysi tu vznikaly scény do komedie Jak básníkům chutná život. Tentokrát nás na návsi vítá partička skutečných i filmových hasičů. Mezi drsnými chlapy v uniformách se vyjímá v oslnivě červených šatech právě Adéla. Tváří se, jako by tu žila odjakživa.

Tak tady jste prožila léto?

V podstatě ano. Vždycky se snažím, aby bylo odpočinkové a mohla jsem se věnovat dcerce víc než během roku. Nicméně mi trošku odrostla, bude jí čtrnáct a nechce se mnou už moc být. Má různé kamarádky a hodně času tráví s nimi. Ale je pořád relativně hodná a občas mě přece jen snese.

Letos kvůli Hasičárně Telecí, jejíž natáčení se posouvalo kvůli časovým možnostem herců a vyšlo nakonec na prázdniny, příliš prostoru na užívání s rodinou opravdu nezbylo. Stihli jsme jedny krátké hory a výlet za vodu.

Čím vás oslovila právě Hasičárna?

Zazvonil telefon, dostala jsem nabídku - a když jsem zjistila, s jakou bezvadnou partou budu hrát, bylo rozhodnuto. Od doby legendárního filmu Hoří, má panenko se tuším hasičům žádný režisér u nás nevěnoval.

Tenhle rodinný seriál o neschopné jednotce dobrovolných hasičů by měl být především humorný. Scénář myslím trefně vystihuje dnešní vesnici a její typické obyvatele. Ústřední postavu hraje Bolek Polívka, který je sám o sobě zárukou komična.

S Bolkem Polívkou v novém seriálu Hasičárna Telecí.

S Bolkem Polívkou v novém seriálu Hasičárna Telecí

FOTO: ČTK

Už během natáčení jsme se dost bavili a zároveň trpěli v příšerném horku - kluci v uniformách, já v lodičkách na rozteklém asfaltu. Ale v dešti by se asi točilo hůř.

Po každém záběru přiběhli brigádníci s židlemi, kropítky s vodou a deštníky proti slunci, já měla navíc vějíř. Jednou jsem ovívala i Bolka a on po deseti minutách povídá: Prosím tě, nech toho, mám už omrzlý nos!

Hrajete hlavní ženskou postavu, navíc starostku...

A jmenuju se Milada. Mám manžela Karla a syna Dominika a jsem velmi rázná, velím celé vesnici a chci, aby bylo vždycky po mém. Takže se mě všichni trochu bojí. Jsem navíc malinko vypočítavá a vidím v první řadě sebe, ale zároveň to myslím dobře. Typická starostka.

Zažila jsem si i „veselou historku”: jak jsem byla v ráži, málem jsem v jedné scéně zničila hasičské auto a porazila strom. Měla jsem s ním přijet na náves, že jsem ho místním koupila. Velikosti jsem se nebála, řídila jsem bez problémů tranzita, jenže toto auto bylo uvnitř upravené na pojízdnou hospodu a po straně se tyčila markýza. Tu jsem přehlédla a zcela ji očesala o strom před hasičárnou. Podruhé jsem už jela opatrněji.

Má Milada něco společného s Adélou?

Myslím, že ani ne. Pokud bych takhle jednala, tak spíš z legrace, že bych dělala dcerce direktivní matku: Okamžitě to ukliď! Běžně taková určitě nejsem. Ale hrálo se mi to výborně, postavu jsem chápala a to je pro mě nejdůležitější. Podstatné je, aby ten člověk byl „nějaký” - rychlý, pomalý, velký...

Milada je striktní, pedantická... a to se předvádí dobře.

Převažují u vás v poslední době seriály, nebo divadelní prkna?

Po seriálu Svatby v Benátkách jsem nastoupila ještě do Krejzových. Ale divadlo pořád převažuje. Jezdím se společností HATA, hraju v Divadle Pallace, v Divadle v Rytířské, v Karlíně pokračuje muzikál Čas růží a Mamma Mia!, teď bude Popelka. K tomu samozřejmě průběžně moderuju plesy a tiskovky, často s bráchou...

Váš poslední společný pořad Gondíci s. r. o. byl úspěšný, neuvažujete o novém projektu?

Rádi bychom, pořád říkáme, že si musíme v klidu sednout a zamyslet se. Není čas, což je ale vlastně pozitivní. Momentálně spolu oprašujeme v Liberci muzikál Sugar.

V kontaktu jsme denně aspoň po telefonu, volám bráchovi s každou prkotinou, s níž potřebuju poradit. Dneska kvůli přísadě do receptu, on zrovna běhal, ale nezdál se vůbec udýchaný. Je borec, já bych při téhle kombinaci asi vypustila duši.

Muzikál Mamma Mia! a role Tanyi v Kongresovém centru (na snímku s Petrem Pechou)

Muzikál Mamma Mia! a role Tanyi v Kongresovém centru (na snímku s Petrem Pechou)

FOTO: ČTK

Právě jste oslavila pětačtyřicítku - jak se cítíte, berete ji jako určitý zlom?

Moc to neřeším, neslavila jsem pořádně ani čtyřicítku. Přijde mi, že jsem ji měla někdy předloni - letí to čím dál rychleji. Raději se tím nezabývám.

Ale vypadáte výborně, co pro to děláte? Cvičení, diety, plastická chirurgie...?

Zjara jsem prováděla pod vedením zkušené bylinkářky celkový detox organismu, prvních pár měsíců docela přísný. Nešla jsem za ní s žádným konkrétním problémem, jen jsem pro sebe chtěla udělat něco užitečného. Vlastně pro nás, podstoupili jsme to totiž s Jirkou (který na takové věci slyší už dávno) oba.

Ta paní nám vysvětlila, co nám právě teď nejvíc škodí. Jídelníček jsme měli hodně omezený (každý trochu jiný) a díky bylinkám jsme se krásně vyčistili. Nebylo to nic proti ničemu, v zásadě jsme nepili alkohol, kafe, nejedli mouku a cukr. A stejně jako kolegyně z divadla, která nás na tuhle cestu navedla, se cítíme opravdu dobře.

Jediný zádrhel byla příprava krabiček s jídly na celý den. Jirka zrovna točil, a tak jsem chystala ráno pěkně svačinky. Celý život jsem to dělala pro ostatní, teď poprvé jsem musela i sama sobě. Dřív jsem si obvykle vystačila s nějakými tyčinkami nebo oříšky s rozinkami.

Jste expertka na diety - první jste prý držela už v šestnácti?

Přesně tak. V pubertě mi najednou narostl zadek a tělo se tak podivně vytelilo, aspoň jsem si to myslela. Tehdy jsem paradoxně držela největší dietu - ráno jeden knäckebrot, v poledne dva a večer zase jeden. Pila jsem jen čaj a vůbec se to nehýbalo. Pak jsem jednoduše vyrostla, bylo mi dvacet a samo to splasklo. Možná částečně i tím, že jsem začala cvičit.

Později jsem vystřídala nejrůznější diety. I když lidi kolem tvrdili, že jsem akorát, rozmlouvala jsem jim to, pořád jsem měla utkvělou představu, že jsem tlustá, vadil mi každý špíček nad džínami.

Jenže dnes když srazím váhu, propadne se mi obličej, což není hezké. Upozornila mě na to kamarádka, které věřím - a tak jsem vrátila do jídelníčku občas hříšek jako pivo a víno a učím se na těch pár faldíků si zvyknout. Prostě kompromis. Spokojená se sebou ale nejsem - to jsem nebyla nikdy.

Nejste na sebe moc přísná?

Přiznávám, že to mám v hlavě trochu šoupnuté. Nevím, kde se ve mně ta touha po dokonalosti vzala. Každopádně byla zvlášť v době puberty mou hlavní hybnou silou a trápením.

V roli Sugar se svým bratrem Daliborem ve stejnojmenném představení v Divadle F. X. Šaldy v Liberci.

V roli Sugar se svým bratrem Daliborem ve stejnojmenném představení v Divadle F. X. Šaldy v Liberci

FOTO: ČTK

Dnes vstupuje do puberty vaše dcera Nela - v čem se v ní poznáváte?

Váhu zatím neřeší, to je OK. Po mně je velmi plachá a skoro s nikým nemluví (nebudete mi to věřit, ale já dlouho mlčívala jako pařez). Zato ráda naslouchá, ve společnosti starších tiše sedí a vlastně o ní moc nevíme.

Taky po mně zdědila manuální zručnost, já kdysi hodně vyšívala a háčkovala a s ní jsme odmala dělaly spoustu věcí rukama, malovaly jsme na sklo, zapékaly korálky... Vypadalo to u nás jako v dílně.

Často mě inspiroval náš pořad Rady ptáka Loskutáka. Díky němu jsem přičichla i k řadě chlapských dovedností. Což vlastně začalo už na základce: brácha měl na pracovní výchovu učitelku - tudíž vyšíval a ví, co je kanava, panama...

Já měla muže - tak jsem vyráběla například prkénko. Umím použít pilník, šroubováky, rašple, kleště... Ale nijak zvlášť mě to nechytlo, i když vyměnit žárovku nebo zatlouct hřebík pořád zvládnu.

A nad čím u dcerky kroutíte hlavou?

Na rozdíl ode mne je strašně netrpělivá, občas jí vyčítám: Ty se mnou nemáš vůbec žádnou trpělivost, to už jsi tak stará? Odpovídá: Ne, ale jsem po tátovi. (hudebník Ondřej Brousek - pozn. red.).

Rozčiluje mě na ní samozřejmě tisíc dalších věcí, hlavně že je pořád na telefonu, místo aby vystrčila nos ven. To je dnes bohužel normální. Skončí v deset večer a pak si teprve vzpomene, že by třeba šla do bazénu nebo by si před půlnocí dala nějakou dobrotu.

Přitom odmalička ví, že se u nás v osm zavírá kuchyň, všechno je umyté a uklizené. V tom se držím. Po návratu z divadla maximálně otevřu jedno pivo na spaní, případně sezobnu plátek sýra nebo šunky. Konec.

Směřuje k profesi restaurátorky, jak jste si přála?

Líbilo by se mi, kdyby dělala spoustu věcí, možná keramičku, ale v tuto chvíli se zdá, že bude pracovat se zvířátky. Je v deváté třídě a musíme to rozseknout. Ještě chvilku ji nechám být, protože jsem ji trochu zahltila. Jsem přepoctivá matka a už rok dopředu jsem s ní chodila na dny otevřených dveří do různých škol, kde na mě koukali jako na blázna. Chtěla jsem mít přehled, co se děje, nakřečkovala jsem spoustu prospektů. Nele se přesto zatím nejvíc líbí veterina.

S Jirkou jsme voda a oheň, doplňujeme se jako ozubená kolečka, která se náhodou potkala a pěkně do sebe zapadla.

S Jirkou jsme voda a oheň, doplňujeme se jako ozubená kolečka, která se náhodou potkala a pěkně do sebe zapadla.

FOTO: Michaela Feuereislová

Sama jste jako herečka vyzkoušela řadu profesí, co jiného by vás bavilo?

Možná podnikat, každou chvíli mě nadchne něco jiného. Například Rožnov, který miluju a mám tam příbuzné, je velmoc trampolín, tak bych jednu přivezla k nám na vesnici a vybírala dvacet korun.

Nebo bych klidně prodávala v obchodě kabelky, byla žena za pultem. Hlavně potřebuju komunikovat s lidmi. A musím být přesvědčená, že nabízím kvalitní zboží. Těžko bych dělala pojišťováka a na účetnictví bych si musela přibrat odborníka, to není moje parketa.

Jaký má Nela vztah s vaším partnerem Jirkou?

Dobrý, moc dobrý, zalitý sluncem. Jsme spolu docela dlouho, přes osm let, takže jsou na sebe zvyklí.

Občas vidím o vás dvou titulek: Bude svatba, jindy zase: Rozcházejí se. Jaká je realita?

Já to naštěstí nečtu a jsem takových informací ušetřená. Je to pořád stejné, neděje se nic dramatického. Ale bulvár asi potřebuje o něčem psát, tak za každým mrknutím hledá nějaký výkyv.

Nám je spolu fajn, oba dost pracujeme, a když se sejdeme, tak si to užijeme, jak potřebujeme. Nevím, jak to mají jiní, o nás bych řekla, že máme normální hezký vztah. Nezažíváme žádnou houpačku, ale ani stereotyp nebo nudu. Jsme voda a oheň, doplňujeme se jako ozubená kolečka, která se náhodou potkala a pěkně do sebe zapadla.

Výkřiky typu: Zkrotila bouřliváka! jsou opravdu směšné. Kdo mě zná, potvrdí, že se chovám celý život stejně. Nikoho jsem nekrotila ani nechtěla měnit, protože vím, že to nejde.

 Ale jistě jste jeden druhého v něčem ovlivnil, k něčemu přivedl, ne?

Jirka je dost sportovní typ, což mi vyhovuje. Každý člověk je od přírody trošku líný a já bych byla aktivní asi jen v kuchyni, v domácnosti, pořád něco uklízím, vytírám, přendávám... Na baráku toho je hodně, když ne uvnitř, tak na zahradě.

Jirka naopak řekne: Dneska to není potřeba, kašleme na to, okna počkají, jdeme na procházku! Ušlapeme patnáct kilometrů a já jsem strašně šťastná, že to udělal. Naučil mě, že se jezdí na kolech nebo chodí po horách, což mě naplňuje, a dnes bych chodila každý víkend. Doma to holt stojí - a on utrousí: No a co!?

Přišel taky s hormonální jógou, naučil se ji už tak dobře, že cvičí doma, já zatím chodím aspoň na normální jógu k jedné fajn cvičitelce u nás. Jsem ráda, že nemusím jezdit do Prahy, D1 je vážně katastrofa. Nevím, jak dlouho vydržím, každá pravidelnost u mě končí s novou prací.

Přesto si bydlení v Pyšelích stále pochvalujete a neměnila byste?

Stojí za to, žít v přírodě je super. Ještě sice nemám „zelené prsty” (jak se říká talentům na zahradničení) a asi nikdy mít nebudu, naštěstí nám pomáhá šikovný zahradník, který ví, co kde správně ustříhnout. My zaléváme, sekáme, moje pýcha jsou truhlíky s bylinkami a jahodami. Jednou třeba začnu zavařovat, dělat džemy a péct buchty...

Jaký je váš úplně největší relax?

Kniha. Přes rok nestíhám moc číst a doháním to na dovolených. Dřív bych tomu nevěřila, ale naplňuje mě válet se u moře, nevidět, neslyšet a číst. Jirka vedle cvičí nebo se pořád něco učí - a já si spokojeně čtu. Hlavně detektivky, naposled jsem přelouskala Hadrového panáka, Loutkáře a thriller s názvem Metoda 15/33.

V představení Čas růží v Hudebním divadle Karlín po boku Jiřího Langmajera a Pepy Vojtka.

V představení Čas růží v Hudebním divadle Karlín po boku Jiřího Langmajera a Pepy Vojtka

FOTO: ČTK

Obdivuju herečky jako Paulová, Stašová, Balzerová, jak úžasně vypadají, jsou pro mě ikony. Nevěřím, že za jejich vzhledem jsou pouze drahé krémy. Ovlivňuje to hodně genetika, ale taky to, že dovedou odpočívat. To je základ.

Dvě z nich mi říkaly, že pokud to jde, dají si odpoledne dvacet minut spánku, to je nabije. Mě to spíš zatím totálně zabije. Pokud si zkusím přes den lehnout, začnou mi v hlavě běhat myšky a já peru a uklízím...Ale chci se to konečně naučit.

Kartářka vám předpověděla, že nejhezčí období zažijete po čtyřicítce. Měla pravdu, že?

Jak to víte? Potkala jsem ji kdysi v nákupním centru, chytila mě a povídala, kde všude mě viděla. A přidala, že nikdo nemá úžasný celý život a já patřím k těm, u koho bude šťastnější druhá půlka. Po čtyřicítce. Ještě jsem si pomyslela: taková doba, co já vím, koho potkám, a vlastně jsem ani nechtěla nikoho potkat. A pak se objevil Jirka...

Taky mám jednu paní v Austrálii, která na základě data narození uhádla neuvěřitelné věci z mojí minulosti, přitom se je nemohla nikde dozvědět. Udělala mi i numerologický rozbor, vyložila karty, pracovala s kyvadlem - a fakt se přesně trefovala. Můžu se na ni kdykoliv obrátit, ale vlastně to nepotřebuju.

Nemáte žádné speciální přání?

Jsme zatím všichni zdraví (ťuká do dřeva) a přeju si, aby se nic nezměnilo. Akorát bych ráda vyrazila po evropských městech, jezdíme stále někam za vodu, ale v Evropě máme bílá místa.

Jirka je víc na přírodu a města moc nemusí, dostat ho jen do Prahy vyžaduje nadlidské úsilí. Nevadí, domluvím se s kamarádkami...