V nelehkém období ji podpořili právě její zákazníci. „Bez nich bych to nezvládla,“ říká. Proslulé pochoutky pro ně dělává dlouho do noci. Vymyslela a umíchala jich už kolem čtyř set druhů. Leckteré si patentovala. Pochutnat si na nich teď můžete vedle Mimoně také v Hradci Králové, v Železném Brodě, v Železnici nebo v Liberci, v České Lípě, v Horní Libchavě, ve Sloupu v Čechách.

Vedle Ježišmarjá a Já nevím – pojmenovala je podle nejčastějších odpovědí na otázku: Co to bude? – v nabídce nechybějí čabajková, hořčičná či pivní.

„Jsem asi blázen, ale já prostě ráda vyrábím zmrzlinu a běhám za pultem,“ směje se v prostorách bývalé sídlištní samoobsluhy. Vidíte z ní na vrch a zříceninu Ralsko. Po ní získala cukrárna název.

Kolik máte dneska druhů v nabídce?

Padesát šest. Dělám další a další, čerstvé ze stroje jdou hned do vitrín. Čerstvá zmrzlina totiž chutná úplně jinak. Musím se ale při práci přizpůsobit výkonnosti stroje. Ten není úplně nejnovější a nejvýkonnější. Byla jsem si pro něj na Moravě, odkud jsem si přivezla zařízení do výrobny a zmrzlinové vitríny.

Kolik udělá denně zmrzliny?

Málo. Jsem ráda, že zvládne 100 litrů denně. Mrazení trvá patnáct minut a mám za tu dobu vyrobené čtyři vaničky po dvou a půl litrech zmrzliny. Výkon není úplně největší, ale nestěžuji si. Jsem spokojená, že to spolu zvládáme.

Nová mašina, jakou bych potřebovala, stojí milión dvě stě. Tuhle částku mi nikdo při rozjezdu nepůjčí. Letošní sezónu si tak vystačím s touhle mašinkou. Ta původní zůstala v bývalé provozovně, ve Stráži pod Ralskem.

Ano, ve středních Čechách se roky říkávalo: nejlepší zmrzlinu mají v Ralsku. Proč jste teď v Mimoni?

Otevřela jsem tu v červnu, v den svých 43. narozenin, nový podnik. Čímž jsem si splnila dávný sen. Cesta k němu ale byla, jak říká klasik, trnitá.

Rozešla jsem se s partnerem, který původní podnik vlastnil, objevily se zdravotní problémy, které musím řešit. Nechci se k tomuhle období už moc vracet. Teď jsem zkrátka v Mimoni. Začínám znovu.

Kdy obecně nastává česká zmrzlinová sezóna?

Ze zkušenosti bych řekla: trvá od dubna do září. Záleží na konkrétním místě, nabízeném sortimentu. A vidíte, jakoby zákonem schválnosti – protože jsme otevírali až v červnu – bylo v dubnu a květnu nádherně.

Jsem zvědavá, jak to bude vypadat dál. Ale věřím, že to půjde dobře. Jsme nedaleko koupaliště, uprostřed sídliště, poblíž náměstí a cyklostezky.

Jaké druhy vám jdou nejvíc na odbyt?

Stoprocentně sorbety. Lidi mají rádi kvalitu. A v nich je přes sedmdesát procent ovoce. Kupují si je děti, sportovci, dietáři. Pak frčí klasika: vanilka, čokoláda, citrón.

Z těch netradičních – které si kupují lidé spíše ze zvědavosti – u nás vítězí třeba koprová, kremžská hořčice, šafránová, citrónový asfalt, štrúdlová, máslová, slaný karamel… Myslím, že budou letošními taháky, mimoňskými lákadly. Zákazníci se po nich ptali dlouho dopředu.

To za vámi přijdou a řeknou: „Mám ráda kopr, udělejte mi koprovou?“

Ano, ale tu už vyrábím. Jsem zvyklá, že mi lidé sepisují seznamy chutí, které by chtěli jednou ochutnat. Píšou mi i na Facebook. Všem odpovídám stejně: Udělám hned, až bude čas.

Když vás tak poslouchám, kdy vůbec spíte?

Když je čas. V posledních měsících a týdnech před otevřením cukrárny to bylo hodně náročné. Zhubla jsem taky sedmnáct kilo. Přece jen, než změníte bývalou samoobsluhu na cukrárnu, je to fuška. Malovali jsme, tapetovali, dělali příčky, dávali do kupy výrobnu. Do toho se věci stěhovaly, já jsem řešila vlastní podnájem bytu.

Mám zákazníky ráda. Nejeden se mnou bez nadsázky vyrůstal. Poprvé třeba ochutnal mou zmrzlinu v patnácti, teď na ni chodí už se svými dětmi. Někdy z toho mám až slzy na krajíčku, občas se dokonce rozpláču, když vidím, jak jim chutná, a slyším, že za mnou pojedou kamkoli.

Po rozchodu s partnerem jsem bydlela několik měsíců u sestry. Teď zatím žiju nedaleko cukrárny, v nebytových prostorách bez koupelny, kuchyně, se společným záchodem. Ale mně to nevadí. Stejně tam skoro nejsem. Lítám ve dne v noci v cukrárně. Do bytu nebytu chodívám zalévat většinou jen kytky. Nicméně mně vyhovuje, že mám ve 43 letech konečně svou postel, skříň. Opravdu tam přespím jen občas.

Tohle tempo se dá dlouhodobě vydržet?

Čekám, že to bude podobně náročné přes léto. V zimě přijde určité zklidnění.

Kdy jste se vůbec poprvé profesionálně potkala se zmrzlinou?

Ve Stráži. Tehdy jsme se seznámila s bývalým partnerem, který se přestěhoval do Čech. Koupil si tady dům, v jeho přízemí otevřel obchod, v němž prodával zboží dovezené z Německa. A já jsem u něj začala pracovat.

Počkejte, on je Němec? Kde jste se tedy seznámili? V práci?

Ano, je Němec. Ale potkali jsme se náhodou. Na chodbě, v paneláku, kde jsem bydlela. On tam jezdíval za svými známými. Byla jsem v té době těhotná a můj přítel se ke mně nechoval vůbec hezky. Střety přecházely až do násilné podoby. A on jako jediný z toho paneláku se mě zastával.

Pak se moje Kristýna narodila. A já jsem záhy poté nastoupila do zmíněných potravin jako brigádnice, prodavačka. Po nějaké době jsme se dali dohromady. Vždycky miloval děti. Krásně se staral i o mou dceru. Byla pro něj malá princezna.

A co ta zmrzlina? K té jste došli jak?

Na tu nás přivedl dotaz jednoho zákazníka. Říkal: Jste u rybníka, jste u vody, ta by se vám prodávala. Dodnes nevím, kdo to byl, což mě mrzí. Partner se toho nápadu záhy chytil. Jenže jsme o tomhle oboru nic nevěděli.

Začali jsme pátrat: já, vyučená prodavačka smíšeného zboží, on, bývalý ajťák Lufthansy z frankfurtského letiště, původně vyučený kadeřník. Na internetu jsme pak našli, že v Benešově nad Ploučnicí je distributor zmrzlinových směsí. Jeli jsme tam na předváděčku, náhodou tam prodávali zmrzlinový stroj, ten jsme koupili a já jsem za týden umíchala svou první zmrzlinu.

Chutnala vám?

Ale i jo, dokonalá samozřejmě nebyla… To jsem ještě nezmínila, že se nám v tuhle dobu, krátce před rozjezdem zmrzlinárky v roce 2000, narodil společný syn. Takže starostí jsme měli dost a dost.

A v tom Benešově jsem se zapovídala s manželkou distributora, samozřejmě jsme probíraly děti, a propásla jsem tu předváděcí akci výroby zmrzliny. Když mi přivezli stroj a řekli: Dělej, přišly první kalamity. Třeba jsem ho zapomněla zavřít. Nalévala jsem suroviny a všechno vyteklo na zem. Pak to zase zamrzlo ve stroji. Já jsem nevěděla, jak to z něj dostat ven. Do toho ty malé děti. Holce pět, kluk batole.

Když k tomu přidám, že se vše ještě míchalo ručně… Neměli jsme pasterizér. Pěkně postupně promíchat mléko, cukr, vodu… Masakr. Navíc přes den jsme ještě prodávali běžné zboží v obchodě, až v noci jsme dělali tu naši slavnou zmrzlinu. Tak to šlo rok za rokem. Děti v tomhle tempu vyrostly jako voda. A mě nikdy ani ve snu nenapadlo, že skončím takhle.

Ivana Jablonovská otevřela v červnu, v den svých 43. narozenin, nový podnik v Mimoni.

Ivana Jablonovská otevřela v červnu, v den svých 43. narozenin, nový podnik v Mimoni.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Myslíte tím sama, v Mimoni?

Ano, sama v Mimoni. Rozjezd tady nebyl úplně jednoduchý. Jednu dobu jsem měla 60 korun a řešila, zda koupím držák na toaletní papír za 59,90, nebo housku.

Jak vás poslouchám, byla jste o hladu.

Tak samozřejmě jsem koupila ten držák. Však jsem hlady neumřela. Peněz není dosud nazbyt, musím poplatit za zboží, stavební práce. Bude otevřeno sedm dnů v týdnu, deset hodin denně. Plánuju, že celoročně.

Budete se možná divit, ale zima je také zmrzlinová sezóna. Ano, v zimě dělávám jen třeba dvacet druhů, ovšem zákazníci rádi přijdou. Vychutnají si pohár s blízkými. Chtějí si dát dobré kafčo, zmrzlinu, dort, posedět.

Předvánoční čas je k těmhle aktivitám ideální. Navíc já nejsem ani typ na pohádky, bramborový salát a nějaké domácí posedávání. Mám zákazníky ráda. Nejeden se mnou bez nadsázky vyrůstal. Poprvé třeba ochutnal mou zmrzlinu v patnácti, teď na ni chodí už se svými dětmi. Někdy z toho mám až slzy na krajíčku, občas se dokonce rozpláču, když vidím, jak jim chutná, a slyším, že za mnou pojedou kamkoli.

A sledujete, co se děje ve vaší bývalé provozovně?

To jsem si zakázala. Navíc mám od bývalého partnera do domu zákaz vstupu. Zůstaly tam i mé osobní věci. Ale hlavně moji dva psí kamarádi. To mě bolí nejvíc. Co se dá dělat.

Bývalý partner se se mnou bude bavit jen přes právníky. Asi je to divné, přesto si však nepřeju, aby bývalá zmrzlinárna krachla. Přece jen, budovala jsem její pověst osmnáct let.

Vaše děti se o zmrzlinu nezajímají?

Dcera ano, pomáhala mi od třinácti. Vyrostla v tom. Myla vaničky, byla k ruce ve výrobně. Vydělala si tím na počítač, telefon. Jenže pak potkala přítele a přestěhovala se za ním do Prahy. Teď tam dělá manažerku několika restaurací. Ale chybí jí to, jak může, přijede, pomůže.

Z netradičních zmrzlin – které si kupují lidé spíše ze zvědavosti – u nás vítězí třeba koprová, kremžská hořčice, šafránová, citrónový asfalt, štrúdlová, máslová, slaný karamel…

A syn? Toho bavila zmrzlina jako malého. (smích) Dlouho jsme řešili, proč je v každé vaničce po ránu taková díra. Až jsem ho jednou přistihla, jak si nese stoličku, strká do vaničky prst a potají ochutnává. Viděl, jaká je to dřina, jak se máma honí.

Nedávno mu bylo osmnáct a učí se zámečníkem. Má obecně vztah k technice. Bydlí s otcem. V kontaktu bohužel nejsme, nezajímá se, nezavolá. Zmrzlinu má ale rád, jen ji ještě zalévá kýblem polevy.

Jakou máte nejradši?

Na to se mě ptá každý. Spíš vám řeknu, jakou nemusím: čabajku a křen. Jinak se držím hesla – co si uvařím, to si sním. To přece musím! V jídle nejsem nijak vybíravá. A co mi vyloženě chutná? Štrúdl je výborný, slaný karamel, makovka, kremžská hořčice…

Ta je sladká?

Ano, je smetanová. Konkrétně kremžskou hořčici miluju, tak jsem ji převedla i do mrazené formy. Jinak já ochutnávám všechny zmrzliny, které vyrábím. Nejhorší je to u alkoholových druhů. Když začnu vodkou, vezmu to přes baileys a skončím u fernetu, leze to velmi rychle do hlavy. Dáte-li těch patnáct ochutnávek denně, může to být slušná jízda.

Jak jdou tyhle degustace dohromady s vaší váhou?

Na place kalorie vyběhám. Navíc, zmrzlina je zdravá. (smích) Dělám ji totiž jen ze zdravých věcí. Podívejte se na ovocné sorbety, ty jsou úplně bez přidaných cukrů. Dáváte jen ovoce, vodu a zahušťovadlo. Vynikne v nich pak chuť ovoce.

Takže zmíněná možná kila? Mizejí během stresu, pohybu a obsluhování zákazníků. Jednou si ale vezmu krokoměr, aby mi přesně spočítal, kolik denně naběhám. Jeden chce dort, druhý kávu, třetí kopeček…

Ostatně já jsem takové prostory chtěla. Mám v Mimoni celkem 298 metrů, z toho 150 metrů čtverečních je prodejna. Ve Stráži to byla ani ne polovina. Lidé se na sebe tlačili. Tady mohou vydechnout.

Vím, že máte stálého zákazníka. Prý dal třicet čtyři kopečků na posezení. Jak vypadá?

Krásně. Je velký sportovec, hubeňoučký, běhá maratony, všechno spálí. Jinak, on je miláček. Bez něj bych tady v Mimoni ani nefungovala. Pochází z Českých Budějovic. Jmenuje se Pavel, má manželku Lucku a dvě rozkošné dcery. Jezdívají sem pravidelně do kraje na dovolenou, konkrétně za Osečnou.

A tak jsme se nad zmrzlinou seznámili. On ji miluje. Přemýšlí nad nejlepšími kombinacemi, přímo se na ni směje. Nosí si i vlastní misku a lžičku, aby se mu náklad vešel, pak vše ještě pečlivě vylíže. Prostě gurmet…

Pracuje v potravinářském průmyslu. A když jsme se skamarádili, vzala jsem ho do výrobny – díky práci má zdravotní průkaz, takže to šlo. Zkusil si to i za pultem.

Jak se mu vedlo?

Výborně! Zrovna přijel zájezd babiček a dědečků. To byste se divila, jak je přesvědčil, aby si vzali to, co se k sobě nejvíc hodí. A oni byli pak moc spokojení!

Pavel a jeho žena jsou mé obří životní opory. Nechali mi udělat i vizitky mé Zmrzlinárny Ralsko, které mi poslali jako překvapení poštou. Procházeli se mnou stěhování, nezdařenou koupi domu, při níž jsem přišla o všechny peníze, rozchod s partnerem. Promiňte, už zase bulím… Změníme téma.

Co bude tedy u vás v Mimoni dál?

Třeba výrobna vlastních dortů, jak těch pečených, tak zmrzlinových. Jenže teď bych se musela rozkrájet, abych vše stihla. Nebo desetkrát naklonovat. Jsem pes. Chci mít věci dokonalé. Stojím proto svým lidem velmi často za zadkem. Jsou šikovní, ovšem já chci mít vše krásné do detailů.

Stále totiž bojuji s pocitem, že mám všechno dělat sama. Samozřejmě že vím, že to nejde, bohužel. Snažit se však musím. Teď opravdu jde o mou existenci. Plním si v Mimoni sny, a zároveň vím, že mi jde o všechno.

Máte i nějaký nepracovní sen?

Aby byly moje děti zdravé. Abych i já zvládla zdravotní komplikace. To je vůbec to mé nejdůležitější přání. Nepotřebuji kupy peněz, drahé auto, velký dům. Chci jen dělat svoji práci, zmrzlinu.

Nepřepínáte se? Vím, že jste byla poměrně nedávno vážně nemocná.

Ale to jsem pořád. Já to mám nějak v životě prostě složitější. Žiju roky ve stresu. Dělám zmrzlinu osmnáct let. Tahám těžké kýble, což odnášejí záda. Čekám teď na operaci plotýnek, budou mi dávat titanové. První dvě už v září. Pak budu půl roku mimo. Ani zmrzlinu nebudu moci vyrábět. Ale budu ji prodávat. Pak si udělám další sezónu. A v září napřesrok mě čekají další dvě titanové plotýnky…

Jinak zmrzlina se odrazila celkově na mé pravé straně těla. Čeká mě ještě osekání kosti na pravé noze, kde mám výrůstky. Ovšem tohle vše se vyřeší, bude to dobré. Člověk si nesmí problémy připouštět.

No, já vám nevím.

Ale já vím. Tělo si řekne, že nemůže. Poznám to a jdu si na pár hodin lehnout, vyspat se. Snažím se víc odpočívat. Líp jím, snažím se tolik nestresovat.

A co vaše letošní dovolená?

Na tu čas není. Vlastně nikdy nebyl. Ve Stráži jsem měla jednu, respektive dvě. V roce 2016 jsme se synem vyrazili na třináct dnů do Skandinávie. Následoval týden s dcerou v Chorvatsku. Bylo to úžasné. Od té doby se ale hodně věcí změnilo.

Musím prostě pracovat. Musím se o sebe postarat. A navíc, já jsem v tomhle rytmu nejšťastnější. Možná si vezmu nějaké volno na podzim, pojedu někam na víkend. Mí lidé to v cukrárně za mě zvládnou.