Článek
V kolika metrech jste visela nejvýš?
Asi ve dvanácti. Bylo to v představení UP´END´DOWN v prostorách Škodovky, kde byl velmi vysoký strop.
Má cenu se vás ptát, zda trpíte závratí?
Netrpím, ale z výšky mám respekt.
Co vás přivedlo k novému cirkusu?
To je delší historie.
Sem s ní!
Rosťu Nováka, který založil La Putyku, jsem poznala přes svoji matku, herečku Hanu Műllerovou. Nastupovala jsem zrovna na DAMU a už o rok později jsem dělala pohybové představení šité na míru určitému prostoru. Inspiraci jsme hledali u tanečních a novocirkusových zahraničních souborů. K pohybu jsem měla blízko, odmalička jsem působila jako akvabela a dotáhla jsem to až do české reprezentace. Vedle toho jsem se věnovala i baletu.
Šály si nejraději upevňuji sama,“ říká. Na snímku v představení Airground divadla La Putyka.
S Rosťou jsme se bavili o možnostech pohybu v divadelním představení a oba nás zajímal žánr nového cirkusu. On se pak rozhodl v rámci své doktorandské práce uspořádat představení v tomto duchu. Zorganizoval dvoudenní laboratoř, kam pozval performery, tanečníky a herce a vybíral si, s kým ho udělá.
Vybral si i mě a dalších asi patnáct lidí. Rok jsme chodili na výukové hodiny, učili se různé disciplíny. Na nich jsme se už potkávali jen tři čtyři. Mnozí měli jiné závazky nebo projektu nevěřili. Já byla na škole a trénovala si pro radost.
Došlo k premiéře?
Nakonec ano, během dvou dnů se dalo dohromady celé představení. Myšlenka hospodského prostředí vzešla myslím od Kuby Prachaře, který tvrdil, že by bylo vtipné předvádět cirkusové kousky v hospodském prostředí.
Říkali jsme si, že se odehrají tři čtyři představení, ale lidem se to zalíbilo. Tak jsme hráli dál a stal se z nás soubor Cirk La Putyka. Po roce jsme se rozhodli, že bychom mohli zkusit něco dalšího, tak se každý musel naučit nějakou novou disciplínu. Já se věnovala šálám. Tím vzniklo představení UP´END´DOWN.
Co je nejdůležitější při závěsu na šálách?
Pro mě upevnit si karabiny sama. Zkontrolovat, zda je pevný svar. Ve chvíli, kdy se do šál začnu motat a chystat se do nějakého pádu například z pětimetrové výšky, bych byla nerada, kdyby nade mnou něco povolilo.
Z čeho šály jsou?
Z pružného materiálu, něco jako lycra. Nejdřív pruží hodně, časem se pružnost ztrácí. I to má své výhody.
Jak došlo ke spolupráci dvou tak rozdílných subjektů, jako je La Putyka a Dejvické divadlo?
Rosťa Novák o tom s Mirkem Krobotem (přední český režisér, dramatik a herec, do roku 2014 umělecký šéf Dejvického divadla – pozn. red.) mluvili dlouho. Chtěli to vyzkoušet jako experiment.
Pan Krobot se chodil koukat na naše představení, aby viděl, co dokážeme na jevišti jak fyzicky, tak herecky. Ale nechtěl mít ve hře vyloženě cirkusová čísla, přál si, aby všichni dělali všechno. Aby nevzniklo představení, kde „dejvičáci“ hrají a La Putyka metá kotrmelce. Což se myslím podařilo.
Jako Honey ve stejnojmenné hře La Putyky a Dejvického divadla.
V hlavní roli jste vy, ale původně měla vystoupit Martha Issová.
Nešťastnou náhodou vypadla z náruče Vaškovi Neužilovi, zlomila si žebro nebo dvě a pak otěhotněla. Teď alternuju s Jenovéfou Bokovou. Každá jsme jiná, ke své postavě přistupujeme po svém.
Čím je pro vás role Honey ve stejnojmenné inscenaci?
Ta holka je pro mě silná, sebevědomá, krásná žena, kterou potkaly nepříjemné události, ale ona se z nich nehroutí. Je rozhodnutá jít dál, ať jsou okolnosti jakékoliv, protože má ohromnou vnitřní sílu.
Hroutíte se někdy vy?
Jasně, každý má propady.
Co vás rozhodí?
Respekt mám z výšek, když je to opravdu vysoko a lezu na šálu bez jištění. To mě šimrá kolem žaludku, každá malinkatá chyba se může otočit v něco strašného.
Vystupuje i v představení Cirku La Putyka Batacchio, které se inspiruje poetikou starých kočovných divadelních společností.
Potkala vás poslední dobou nějaká zátěžová zkouška?
Všechno, co mě potkává, je tak trochu zkouška. Co mě však opravdu dokáže rozhodit, je konkurz, na kterém mi záleží, a on nevyjde. Třeba se jen typově nehodím nebo nejsem dost dobrá, ale hranice, kdy o sobě začne herec pochybovat, je tenká.
Vždy zpytuju, co jsem mohla udělat víc, aby vše dopadlo dobře. Jde o to, mít v sobě jistotu a nenechat se odradit. Teď už jsem se trochu uklidnila, ale dřív bylo hrozné se sebou vyjít. Jsem k sobě dost náročná, těžko si vycházím vstříc.
Hned po DAMU jste dostala několik pěkných rolí, třeba Sugar v Někdo to rád horké. To však nebyla jediná Marilyn, kterou jste hrála.
Marilyn mě potkala už v absolventském představení. Teď ji hraju do třetice v zájezdové hře Spal jsem s Marilyn.
Co víc si přát než hrát sexy symbol?
Mám Marilyn ráda, její písničky jsme uměly zpívat už jako malé holky.
Když mluvíte v množném čísle, máte na mysli svou sestru Johanu, také herečku?
Ano. V kamenném divadle jsme se nepotkaly, jen jednou ve Třech sestrách, kde já hrála Olgu a ona Irinu.
Měli rodiče radost, že se obě dcery vydaly na hereckou dráhu?
Myslím, že ani ne. Máma chtěla, abychom měly seriózní zaměstnání. Abychom byly lékařky nebo právničky. To se nepovedlo. Teď je ráda, že děláme, co nás baví. A že nám to jde, jak my chceme.
Jako Marilyn Monroe ve hře Sugar (Někdo to rád horké).
Povězte mi něco o tom, jak jste se dostala ke hře na violoncello.
Nevím, zda se tomu dá říkat hraní, ale snažím se o to. Začala jsem jako dítě. Ač se nezdám, byla jsem bledá, křehká holčička, na kterou když někdo zvýšil hlas, rozplakala se. Maminka chtěla, abychom s Johanou měly vzdělání pro slečny. Takže jsme chodily do baletu, na hudební nástroj a na jazyk. Já docházela k panu učiteli na violoncello a Johana na piano. A obě na balet.
Ve druháku na gymplu jsem ale nestíhala a veškerý volný čas trávila v bazénu. Tréninků bylo hodně, až osm či devět v týdnu. K hraní jsem se vrátila na DAMU, kde jednou z podmínek k přijetí bylo hrát na hudební nástroj. V Honey prožívám k violoncellu velký návrat.
Přede dvěma lety jste se pravidelně objevovala jako nemocná žena v Ordinaci v růžové zahradě. To zrovna nešlo o alternativní projekt.
Zato o skvělou půlroční zkušenost. Moje figura byla extrémní svou rebelií, která vycházela z vnitřního neštěstí, protože ji sužovala smrtelná nemoc. Vyzkoušela jsem si moc věcí, paruku, pleš, zavěšení na mostě na šále. Byla to pestrá práce.
A jak jste se ocitla jako rodička v reklamě na mobilního operátora?
To je vtipná historka. S Johanou si dáváme vědět, že nám přišla pozvánka na casting, kdyby ta druhá obeslaná nebyla. A to byl i tenhle případ, na místě jsem se dozvěděla, že je výběr věkově ohraničen, že už přečuhuju.
I tak mě natočili, když už jsem přišla. Roli nakonec dostala Johana, já se z toho nehroutila. Za pár dní mě chtěl pro jinou reklamu vidět tentýž režisér, který si mě všiml už na prvním castingu. Natočili mě znovu a tu roli jsem dostala.
Za roličku rodičky, co má pozdržet porod, jste dostala i ocenění pro nejlepšího herce v reklamě.
Kamarádka, se kterou jsem plavala jako akvabela v duu, našla moji nominaci. Skončila jsem druhá za Ivanem Trojanem.
Za roli rodičky v reklamě na mobilního operátora získala 2. místo v soutěži Zlatá pecka. Umístila se hned za Ivanem Trojanem.
Nad reklamou nos neohrnujete?
Dnes už to jsou vtipné skeče, co propagují značku. A každý musí platit složenky. V uměleckém světě je buď hodně práce, nebo žádná. Takže mít rezervu se hodí. Za práci jsem ráda vždy, být na volné noze je boj.
Vyhovuje vám to?
Zatím ano, ale je fakt, že když jsem zkoušela v Liberci v Divadle F. X. Šaldy, říkala jsem si, jak je hezké, když herečka přijde do šatny ke svému stolečku. Je to druhý domov. Nebránila bych se tomu to zažít, kdyby mi někdo dal možnost.
V La Putyce druhý domov nemáte?
Tvoříme stabilní jádro, ale projekt od projektu se sestava liší. Míváme i zahraniční hosty. A nezvládla bych hrát stále jen v La Putyce, chci vystupovat i v běžném divadle. To je pro mě primární, cirkus je bonus.
Její sestra Johana je také herečka.
Zranila jste se někdy při akrobacii?
Na veřejné generálce hry UP´END´DOWN jsem měla letět přes houpací prkno teeterboard a dopadnout na žíněnky. Všichni jsme jeli tak na 150 procent a já dopadla až za ně. Na beton. Ohnuly se mi oba kotníky a zatmělo před očima. Uklidňovala jsem se, že to bude dobré, ale nebylo.
Odvezli mě na pohotovost, a tam zjistili přetržené vazy. V jednom kotníku na obou stranách, byl prakticky vyndavací. Doktor mi chtěl dát do sádry obě nohy, ale náš gymnasta mě před tím varoval. Hádala jsem se, že sádru nechci. Kompromis byl, že mi zasádroval tu urvanou nohu, jinak by mě nenechal odejít.
Pět týdnů jsem měla nechodicí sádru a díky tomu vznikla role, kterou hraju doteď, odlišná od ostatních. Je jen přítomná a vše pozoruje. Říkám jí Osud, ale divák si to může vyložit různě. Mívám i problémy se zády, a tak často cvičím a rehabilituji. Tělu se musíme věnovat, když ho chceme používat.
