Při domlouvání rozhovoru jste mi dal soutěžní otázku. Profesní deformace?

Jako že bych třeba kapesné doma podmiňoval správnou odpovědí na soutěžní otázky? (smích) To zas ne… Asi mě ze srandy zrovna jedna napadla.

AZ-kvíz se vysílá od ledna 1997, pětkrát týdně už dvaadvacátou sezónu, a je jednou z největších stálic českých televizních obrazovek. Dohromady přes 4000 dílů. Co děláte, když jej nenatáčíte?

Málokdo ví, že se AZ-kvíz natáčí čtyři dny v měsíci. Během nich vyrobíme dvacet pokračování. Mě se z toho týká polovina, protože se od jeho počátků střídáme s kolegyní Evou Machourkovu, dříve Brettschneiderovou. Takže by bylo s podivem, kdybych chodil do práce jen dva dny v měsíci.

Kdysi dávno jsme dělali čtyři díly denně, ale protože máme stále modernější technologie, tak se všechno zrychlilo a v současné době natáčíme na jeden zátah. Mezi díly se pokaždé převléknu, aby to nevypadalo blbě, že nosím stejné oblečení. Bývá to velmi náročné, mívám toho plný brejle, potom potřebuju aspoň den sanitární volno.

Mimo to se věnujete čemu?

Za celou svou dosavadní kariéru jsem byl všeho všudy klasickým zaměstnancem asi jeden rok. Zjistil jsem, že mi nejvíc vyhovuje život na volné noze. Můžu si sám zorganizovat vlastní čas a dělat to, co mě baví.

Kromě AZ-kvízu se věnuju třeba dabingu jako herec i jako režisér, moderování nejrůznějších společenských akcí a lektorsko-koučovací činnosti. To mám zrovna dneska za sebou.

Koho a v čem koučujete?

Učím třeba manažery z velkých firem nebo polostátních společností, aby se dobře vyjadřovali. Jako skvělí analytici a odborníci ve své oblasti musí umět odprezentovat své výsledky například dozorčí radě, tvořené nejen dalšími odborníky, ale také politiky, a zvládnout odpovídat na nepříjemné otázky.

Prošli vám takříkajíc rukama i politici?

Ano, většinou se tak stává před volbami, kdy dotyční pocítí náhlou touhu přiblížit se masám a hlavně potřebu ve stručnosti vyjádřit to, co se bude líbit jejich voličům. A ode mě čekají zázraky.

Už dlouho žehrám na naše školství. Zapomíná na rétoriku, která byla vždy důležitá, a dnes se téměř nevyučuje. Měkké dovednosti, mezi něž komunikace patří, jsou dnes ve vzdělávacím systému popelkou, takže pokud ne na základních, tak určitě na středních školách by rétorika měla být součástí výuky.

AZ-kvíz se natáčí čtyři dny v měsíci, polovinu moderuje Eva Machourková, dříve Brettschneiderová.

AZ-kvíz se natáčí čtyři dny v měsíci, polovinu moderuje Eva Machourková, dříve Brettschneiderová.

FOTO: archív ČT

Tohle je kruciální problém – paradoxně v době nejrůznějších komunikačních možností zápolí nejen studenti s vyjadřováním. Učitelé se rozčilují, že maturanti jsou na tom s psaným i mluveným projevem rok od roku hůř.

Souhlasím s vámi. Lidé neumějí mluvit, argumentovat ani vstoupit do diskuse a řídit ji. To platí obecně. Máme spoustu odborníků na kdejakou problematiku, ale nedokážou o tom poutavě hovořit, zaujmout a někoho třeba přesvědčit o svém názoru.

Například moje generace ve škole dělala takzvané referáty. Napsali jsme si stránku na nějaké téma, tu pak přečetli, dnešní mluvou řečeno odprezentovali, a pak odpovídali na otázky. Moje děti si už připravovaly projekty s promítanou prezentací v bodech.

Sledujete generační rozdíly mezi soutěžícími?

AZ-kvíz je založený na všeobecném přehledu, výjimečně tam bývá nějaká otázka-špek typu Jak se jmenuje potok na Sibiři, který protéká odkudsi kamsi? Penzum vědomostí zůstává plus minus stejné, současné otázky se více rozšiřují o témata moderních technologií, už to nejsou jen klasické dějepisné nebo zeměpisné znalosti.

Motivace lidí jít si k nám zasoutěžit se podle mě ale zásadně nezměnila. Mladší generace je asertivnější, netrpí takovou trémou jako starší lidé. Někteří otevřeně přiznávají, že jdou do legendy, že se tam chtějí podívat, protože už jejich babička a jejich rodiče se na to dívali, tak to chtějí zkusit taky.

Jaký typ soutěžících máte nejraději?

Jednu významnou skupinu máme rádi moc – říkáme jim dobří holubi. Takzvaní vraceči, kteří k nám přicházejí už poněkolikáté. Podle pravidel se mohou přihlásit jeden rok po odvysílání dílu, který s námi natočili. Další jsou „notorici“ – lidé milující obrážení televizních soutěží na všech stanicích.

Pak chodívají manželské, sourozenecké, pracovní dvojice, dokonce jsme tam měli pár, který se u nás seznámil a dnes jsou manželé. To mě potěšilo. A pak je to skupina se sportovním duchem. Tihle lidé si jdou změřit svoje síly, ale vědí, že jejich úspěch nezávisí jenom na nich, i kdyby znali všechno a hráli takticky bezchybně. Stačí, aby si vylosovali až druhé místo nebo měli ještě lepšího soupeře nebo prostě neměli štěstí na otázky. Nikdo neví všechno, na tom je založená každá vědomostní soutěž.

Do AZ-kvízu chodí soutěžit lidé z nostalgie i hecu. Někteří se tam vracejí poněkolikáté.

Do AZ-kvízu chodí soutěžit lidé z nostalgie i hecu. Někteří se tam vracejí poněkolikáté.

FOTO: Pavel Nesvadba

Říká se, že k vám také chodí lidé z hecu.

Ano, vsázejí se třeba holky v kanceláři nebo kluci v dílně, otec se synem nebo manželé. Nedávno jsme tam měli bratry v pokročilejším věku, kteří se ve finále sešli proti sobě.

Oni totiž diváci při sledování AZ-kvízu někdy mohou mít dojem, že to je přece děsně jednoduché. A tak třeba manželka řekne svému muži: Táto, když seš tak chytrej, tak tam běž! Ukaž, co v tobě je! A táta jde – a třeba i vyhraje…

Kdo je rekordmanem?

Je jich několik. Třeba jeden pán u nás byl třináctkrát. Pro pětinásobné účastníky máme trička. Rozdalo se jich asi 80. A když byl loni den otevřených dveří, majitelů takových triček tam dorazilo asi šedesát.

Máte nějakou dodnes oblíbenou otázku?

Spíš se mi líbí takové řekněme moderátorské nástrahy. Svého času jsme se snažili dávat otázky z aktuální politiky, ale někdy byla mezi natáčením a odvysíláním dvouměsíční prodleva a za tu dobu se nám jednou, nebo dokonce dvakrát změnil ministr nějakého resortu.

Nebo jsme zjistili, že se nemůžeme ptát na sportovní rekordy, protože mezitím bude nějaká olympiáda nebo mistrovství světa a hodnoty se můžou změnit. Dřív jsme dostávali předem otázky a odpovědi, a protože se všechno zrychlilo, dnes vidím poprvé a naposledy otázku na displeji až před sebou. Často tam na mě čeká velké překvapení.

Například?

Třeba když mám bez zaškobrtnutí říct toto: V indickém Uttarpradéši nechal šáh Šáhdžahán postavit pro svou manželku Ardžumand Banu Baygam zvanou Mumtáz Mahal – chrám. Jak se ten chrám jmenuje? Z tak krkolomných jmen by se jeden opotil…

Při dvacetiletém výročí AZ-kvízu spočítali, že jsme položili statisíce otázek. Stoprocentně se nezopakovala ve stejném znění žádná, ale asi nikdo nezaručí, že se mohla objevit jinak formulovaná se stejnou odpovědí.

Aleš Zbořil nejraději odpočívá aktivně. Kromě tenisu a volejbalu si jej získal golf.

Aleš Zbořil nejraději odpočívá aktivně. Kromě tenisu a volejbalu si jej získal golf.

FOTO: archív Aleše Zbořila

U zrodu tohoto populárního pořadu jste stál také vy?

Duchovními otci jsou Jiří Stejskal, bývalý dramaturg dětské redakce České televize v Brně, dnes na penzi, a režisér Evžen Sokolovský mladší, který spolupracoval na dětských pořadech.

V Brně se hodně připravovaly pořady pro děti a v roce 1994 byla poptávka po podobném formátu spíš pro středoškoláky. Tak vymysleli Ypsilon. Traduje se, že na ten herní systém přišli během nějaké ne příliš záživné schůze, kdy spolu hráli piškvorky. A napadla je jednoduchá, ale nosná myšlenka spojení taktiky a správného zodpovězení soutěžních otázek na hracím poli.

Soutěž Ypsilon se celkem úspěšně vysílala dva roky a z ní se zrodil AZ-kvíz. Začaly se tam dávat otázky pro dospělé, změnili se soutěžící a mírně se poupravila pravidla.

A  vy jste se tam tedy dostal jak?

Když odmyslím svoje dětská léta, kdy jsem hrál v seriálu Bakaláři, tak na začátku 90. let potřebovali v České televizi něčím vyplnit pět minut. A vymysleli Telekvíz, což byla sice pětiminutová, ale přelomová soutěž spočívající v tom, že během přímého přenosu a historicky úplně poprvé v českých médiích se dalo dovolat z celé republiky v jeden okamžik.

Do té doby totiž měly všechny telefony lokální předvolby, takže když vysílali televizní soutěž z Prahy, byli znevýhodněni všichni ze zbytku republiky, protože museli dávat předvolbu 02. Ve studiu jsem měl obrovský mobilní telefon značky Nokia, takovou cihlu, s předčíslím 601. A tam měli všichni stejnou šanci vyhrát docela dobré ceny.

Telekvíz ovšem trval celkem krátce, protože když zavolalo zároveň pět lidí, celý systém zkolaboval a já jsem tam byl k ničemu – jen jsem vyplňoval těch pět minut. Nicméně asi zjistili, že jsem schopen něco odmoderovat, a nabídli mi AZ-kvíz.

Začal jste v něm v osmadvaceti letech. Předpokládám, že takový úspěch a nálepku televizní legendy jste nepředpokládal. Jakou budoucnost jste pořadu prorokoval?

Překvapení to je a bylo asi pro víc lidí. Kdysi byl vysmíván jako levný pořad z Brna, čímž se myslela levná dekorace a malé výhry. Na druhou stranu se toto stalo obrovskou výhodou, díky čemuž jsme i přežili.

Na rozdíl od velkých licenčně placených show, tedy na výrobu velice drahých, které se zaskvěly jednu dvě sezóny a pak skončily, protože pro náš mediální trh byly cenově neúnosné.

V roce 1997 moderoval první díly dnes legendární soutěže.

V roce 1997 moderoval první díly dnes legendární soutěže.

FOTO: archív ČT

Jak relaxujete, když si sám sobě nařídíte volno?

Mám velikou výhodu, že mě moje práce baví, protože si ji můžu vybírat. Dělat jen samotný soutěžní pořad by nebylo ono. Nevydržel bych to. Všeho moc škodí, i když se pokaždé na natáčení opravdu těším. Máme skvělý tým.

Když si ale potřebuju „odfrknout“, chodím hrát tenis, volejbal a golf. A taky jsem trochu „sousedovic Toníček“. Mám malou zahrádku, o kterou se starám.

Jak jste se dostal ke golfu?

Naprostou náhodou, když jsem pro svou dceru sháněl učitele francouzštiny. Seznámil jsem se s jedním Tunisanem, který v Brně studoval biochemii a farmakologii. Tehdá za vyučování ani nic nechtěl. A jednou mi vyprávěl, že doma chodí s tatínkem na golf, a já jsem mu na to řekl, že jsem tenhle sport vždycky chtěl zkusit.

A tak mě jednou vytáhl na „green“ a stalo se něco, co popisuje každý golfista – na začátku vám to nejde, jste naštvaní a všechno vás bolí, a najednou přijde ten okamžik, o kterém se mi tenhle Simo zmínil (přechází do moravsko-francouzského přízvuku): Tóóó se nebój, aš to pšijde, je to lepčí než orgasmus.

A je?

No, to jsme takhle jednou vedle sebe trénovali na odpališti a mně se překvapivě podařilo míček odpálit opravdu daleko. A Simo se na chvíli zastavil a povídá mi: Že?! A byl jsem chycenej. (smích)

Golf mám rád, ale neženu se za zlepšováním handicapu. Líbí se mi, že tam můžu zajet s kamarády, když máme volno, protože golf je ohromný žrout času. I když je vnímán jako sport snobů, já na něj nechodím dělat byznys. V našem klubu potkávám úplně normální lidi, kteří nemají potřebu se předvádět.

Dcera se stále věnuje jazykům?

Francouzštině už tolik ne. Absolvovala španělské gymnázium, teď studuje práva a čerstvě ji přijali na JAMU.

S manželkou Romanou, která se jako psycholožka zabývá rozvojem dospělých, vychovává syna a dceru.

S manželkou Romanou, která se jako psycholožka zabývá rozvojem dospělých, vychovává syna a dceru.

FOTO: archív Aleše Zbořila

Chce být herečkou?

Vzali ji na obor umělecká produkce. Ona totiž chce být u něčeho, co právě vzniká, což jí práva úplně neumožňují, neboť kreativní výklad ústavy má snad jen náš pan prezident a pár politiků. Jsem zvědavý, jak od příštího semestru zvládne dvě vysoké školy. Odmala se v ní totiž pere tvořivost, zpěv a herectví. To jsem jí dlouho vymlouval.

Měla naivní dětskou představu, že bude slavná herečka, bude se objevovat ve skvělých filmech a všichni o ní budou psát a bude mít krásné fotografie. Tak jsem jí řekl, že znám spoustu hereček, které místo s přemírou hereckých nabídek bojují s alkoholem, nikdy slavné nebyly a nikdy nebudou v novinách. Občas jí připomenu: Pamatuješ si tamtu? A kde je dneska?

A syn?

Syn se vrací ze studií v Americe. V Brně studuje španělské gymnázium. U něj ještě není jasné, čemu by se chtěl věnovat. Je pohybově velice nadaný.

Chtěli jsme se ženou, aby naše děcka byla jazykově vybavená, protože na rozdíl od nás můžou zakotvit kdekoli ve světě. My, co jsme se učili rusky a četli časopis Ogoňok (česky Ohníček – pozn. red.), jsme tuhle možnost neměli. Tak ať ji mají oni.

Vzpomínáte na svá herecká studia?

Samozřejmě že vzpomínám. A rád. Z našeho ročníku vyšel Mirek Etzler, ročník před námi studoval Jiří Dvořák, s nímž se znám od úplného dětství, stejně jako se Zuzkou Slavíkovou. Z profesorů mi utkvěli Jiří Tomek a Jaroslav Dufek, což byly hvězdy brněnského a moravského divadla, a paní Zdena Herfortová, která nás učila muzikál.

Ještě se mi vybavují režisér Ota Ševčík a Zdeněk Petrželka neboli J. A. Pitínský a Radek Balaš, v jehož inscenaci jsem absolvoval.

A vás začalo herectví zajímat kdy?

O JAMU jsem moc přesvědčený nebyl, ale rodiče se kultuře věnovali, tak jsem původně chtěl jít na divadelní vědu, kterou vystudovala maminka. Jenže oni ji otvírali jednou za dva roky a na mě vyšel ten lichý.

Tak jsem nakonec v polovině 80. let šel dělat dělnickou profesi, abych zajistil svým ještě neexistujícím potomkům dobrý kádrový profil. Stal jsem se kulisákem v nynějším Městském divadle Brno, kde jsem se definitivně rozhodl, že půjdu na JAMU.

Letos „kroutí“ už 22. sezónu.

Letos „kroutí“ už 22. sezónu.

FOTO: Pavel Nesvadba

Mohli jsme vás vidět v několika seriálech. Která postava vám byla nejsympatičtější?

Sice mám herecký řidičák tím, že jsem absolvent činoherního herectví, ale je to stejné, jako když dostanete skutečný řidičák, a pak vůbec nejezdíte. A já jsem toho za 26 let moc v tomto ohledu nenajezdil.

Nicméně mám za sebou „slavnou“ postavu mladého vesničana v Četnických humoreskách, kde jsem pronesl dvě věty. Pak další tři věty v seriálu Detektiv Martin Tomsa. Dodneška se mě lidi ptají, proč jsem tam vystupoval pod svým jménem.

Proč?

Protože ve scénáři bylo napsáno, že se detektiv podívá na občanku, kde bude moje fotografie, ale jiné jméno. Jenže produkčním se nepodařilo včas sehnat falešnou občanku, tak se mě zeptali, jestli můžu použít tu svoji, a tím pádem vystupovat pod svým skutečným jménem.

Ještě si pamatuju na rok 1988, kdy jsem měl jednu střední roli ve slovenském filmu V meste plnom dáždnikov. Hrál jsem kamaráda Michala Dlouhého. Jenže než stačili film sestříhat, bylo po revoluci, a vzhledem k tomu, jaký film to byl, se v Čechách téměř vůbec nevysílal a na Slovensku jen pár měsíců.

Máte za sebou zásadní životní jubileum, padesátiny. Jak je chcete oslavit?

Protože moji nejbližší přátelé jsou vytížení a žijí všemožně po celé republice a jen vzácně máme možnost se všichni sejít, pozval jsem je do našeho tenisového areálu na okraji Brna.

Posedíme si, můj soused muzikant nám zahraje se svou kapelou, něco si ugrilujeme a bude nám dobře. A svoje kulatiny navíc spojím se synovými osmnáctinami, které kvůli studiím v USA neměl možnost oslavit s českými kamarády.

Jsou tu letní prázdniny. Chystáte se někam na rodinnou dovolenou?

Budu na maltě a v písku, jak se říká. Musím opravit fasádu našeho domu. Dva týdny strávím na Ambroziádě, což je letní příměstský tábor, kde povedu mediální třídu, a pak budu dohlížet na to, aby můj navrátivší se synek z Ameriky udělal všechny rozdílové zkoušky, protože absorbovat během dvou měsíců celou španělskou literaturu nebude tak jednoduché.

A znovu bych si rád přečetl knihu Tomáše Sedláčka Ekonomie dobra a zla. Snad si na ni najdu čas, protože ji nelze jen tak zběžně číst. U ní se musí přemýšlet, ta se musí studovat.