Tamara Klusová: I těžkosti v životě vnímám jako pozitiva

„To, co spolu prožíváme, je pro mě výjimečné,“ září mladá maminka, která se věnuje i svým aktivitám. Stala se například patronkou projektu Odvážlivci, který motivuje lidi ke změnám v jejich životech.

Vystoupení z komfortní zóny, překonávání strachu a vnitřní rozhodnutí ke změně. Když za mnou přišla Lucka Špaková s projektem, který chce lidem pomáhat pomocí přednášek a interaktivních workshopů, neváhala jsem. Je smysluplné dávat lidem symboly, aby jim dodaly odvahu ke změnám.

Asi před deseti lety jsem se vydala na dobrodružnou cestu do Indonésie s mým tehdejším přítelem. Dostala jsem tam horečku dengue. Přezdívá se jí lamačka kostí, malé děti a staří lidé na ni mohou zemřít, protože tu bolest nezvládnou.

Musím potvrdit, že je to šílené, tělo je dehydrované a já brečela bolestí. Můj přítel mi zachránil život a já tam prožila první dotek pocitu, jak moc chci žít. A že tu nemoc musím překonat. Byl to zásadní moment.

Odvaha byla nejen v tom, že jsem se na cestu vypravila, ale i v tom, že jsem nemoc překonala. Nebyla tam nemocnice, jen místní šaman, který mi udělal ozdravný rituál a masáž lymfatického systému, čímž mě dostal do plného stavu vědomí a já mohla přeletět zpět na Bali.

Myslím si, že žárlivost je nemoc, co ničí vztahy a lásku. Nežárlím a bylo to tak vždy. Dávám do vztahu plnou důvěru.

Jsem si jistá citem. Pokud láska je, lidi jsou spolu i přes všechny kotrmelce, které ve vztahu mohou vznikat, i náhlá scestí, která potkávají každého. Odvaha možná byla zapotřebí na začátku, když jsme se spolu rozhodli být. Okolnosti byly komplikovanější. Tomáš chodil s mojí kamarádkou, se kterou se rozešel, což ona později prezentovala trochu jinak.

Okolí mě i Tomáše od sebe odrazovalo, jemu říkali, že jsem ambiciózní holka z hudební soutěže, mně zase, že je to holkař. Navíc jsem byla tehdy zadaná. Ale ten cit mezi mnou a Tomášem byl obrovský.

Když jsme se seznámili, slíbili jsme si, že budeme přátelé na celý život. Cítili jsme velkou sounáležitost. Na jeho narozeniny jsme se setkali v parku a já pocítila, že je tam láska. Spálila jsem za sebou všechny mosty, opustila svůj dosavadní svět.

Věděla jsem, že se tou cestou musím vydat, protože pokud bych to neudělala, litovala bych. I kdybych se měla spálit, musela jsem do toho vztahu jít se vším, co to s sebou neslo. Dnes to vnímám jako nejlepší rozhodnutí. To, co spolu my dva prožíváme, je pro mě výjimečné.

Mám pocit, že se známe milión životů, a doufám, že se nám v tomto podaří dojít do cíle. Komunikujeme spolu i beze slov. Ráno se na sebe podíváme a víme přesně, co se nám honí hlavou. Až se tomu občas smějeme.

Největší cennost, co máme, je otevřenost a upřímnost. Komunikujeme spolu s lehkostí. I když jeden z nás udělá něco nepříjemného nebo pochybí, jsme schopni odkrýt i poslední slupku, proč se to celé dělo.

Kdyby mi někdo řekl před pěti lety, že budu tvrdit, jak si nedovedu představit žít v Praze, tak tomu nebudu věřit. Ale je to tak.

Pocházím z Dobřichovic, což je malé městečko, ale Prahu jsem milovala. Žila jsem tu od svých sedmnácti let a nechtěla to měnit. Praha mi dala vše, co jsem potřebovala.

S dětmi to začalo být jiné. Mám pocit, že to nejcennější je společný čas. A tak se ho snažíme zpomalit, což se na menším městě daří. V Praze je tolik možností, co dělat, vše vábí a volá a často se nic nakonec nedělá pořádně. Jsem velice akční a Mníšek pod Brdy mě učí klidu.

Ale já ho fakt štípu! Miluju kontrasty. Když jedu schůzkovat do Prahy, po chvíli se už nemůžu dočkat, až se vrátím, svléknu šaty, natáhnu legíny a vydám se do lesa. (Na moment přijde Tamařina sestra Ester, která venku vozí kočárek s malou Jenovéfou.)

Ano, a paradoxně jsou si s mojí sestrou dost podobné. Ale Josefínka mi řekla, že už jednu Esterku miluju a že by to bylo pro tu druhou nespravedlivé. Ať má raději své vlastní jméno. To byl silný argument.

Nechci říct, že jsem to oplakala, ale zaskočená jsem byla. Všechny naše děti byly počaty vědomě, na jeden jediný pokus. Potřetí to byla spíš legrace, mysleli jsme si, že by to byla naprostá náhoda, kdyby se to podařilo. Vždyť jsem byla čtyři měsíce po porodu!

Měla jsem za to, že moje tělo není nastavené, aby znova plodilo. Bylo to hop nebo trop. Když jsem zjistila, že jsem skutečně těhotná, propadla jsem panice. Plakala jsem a říkala Tomášovi, že malé miminko už mám. Alfrédovi byly čtyři měsíce. Nedocházelo mi, že i on bude za devět měsíců úplně jinde. Ronila jsem slzy a bála se, jak to zvládnu. Po pěti hodinách se mi ale vyplavily hormony štěstí a lásky a já věděla, že je vše v pořádku.

Mám pocit, že Jenovéfa to měla v plánu. Je sebejistě šťastná, spokojená a bez pochyb. Říkám jí hacker mého mozku, protože se mi do něj tenkrát určitě nabourala. Teď bych však nic neměnila. Naopak. Od té doby, co ji mám, si připadám úplná.

Během čtyř let mám tři děti, což je velký kolotoč. Neumím si představit, že bych teď byla znovu těhotná, že by přibyl někdo další. Ale nechci říkat, že to nikdy nenastane. Je možné, že si tělo za pár let řekne, že ještě má možnost, a já neřeknu ne. Nechci lhát. Stát se to může. Ale na dlouhou dobu jsme kompletní.

Je znát, že přibylo další dítě. Ale vplulo už do zažitého programu rodiny, takže je to nejmenší změna. Žertem říkám, že se Jenovéfa narodila do kina, protože se ráno vzbudí a rovnou kouká na to, co dělají ti dva starší, a je tak úplně šťastná.

Ano, a můj táta má ještě další dceru s jinou partnerkou. Takže jsem na ruch v domácnosti opravdu zvyklá. Spousta kamarádek mi říká, že by to nezvládla být v kolotoči dvacet čtyři hodin a sedm dní v týdnu.

Děti pořád něco chtějí, na něco se ptají. Mně to ale přijde krásné. Určitě je to i tím, že jsem ze čtyř dětí. Byla jsem druhorozená a o sourozence jsem dost pečovala. Pro mě je to přirozené.

To tvrdí Tomáš, je to jeho vnímání našeho vztahu. Jestli jsem ho v jeho životě inspirovala k nějaké změně, pak myslím, že jsem mu dodala sebedůvěru. Říkej to, co si myslíš, ne to, co si lidi přejí, abys říkal. Ty máš být šťastný, život je krátký na to, abys ho marnil a snažil se být nejlepší pro své okolí. Buď tím, kým jsi. To je svoboda, říkala jsem mu.

Když jsem s ním začala žít, měl kolem sebe bublinu a svět vnímal jako něco, co si ho chce přivlastnit. Podle mého se ho vlastně bál. Já chtěla, aby si otevřel dveře sám k sobě.

Moje máma říká, že jsem se tak narodila. Že se o mě nemusela moc starat, byla jsem její pravá ruka a vše, co mi život přinášel, jsem s lehkostí přijímala. I těžkosti v životě vnímám jako pozitiva. Přijde mi, že zkoušky nás formují a určují náš osud.

I hroucení má smysl, člověk se dostane sám k sobě, do emocí, do srdce. Ty nejtěžší zkoušky jsou těmi největšími milníky v životě. Spojíme se skrze ně sami se sebou, a to je velmi důležité.

Asi jo. Vždy jsem si přála mít v pětadvaceti dítě, tvrdila jsem to už od patnácti. Jenže skoro deset let uběhlo a já se ve čtyřiadvaceti lekla: Už za rok? Ještě ne! A začala jsem tu větu v sobě retušovat.

A pak přišla Josefína a já cítila, že je to nejlepší, co se mohlo stát. Tělo bylo na vrcholu a i mentálně jsem věděla, že už jsem něco zažila a mohu se o to opřít. Tři nejnáročnější roky, kdy se dítě musí vypiplat, utečou tak rychle, že žena o nic nepřichází.

Myslím naopak, že čím mladší je, s o to větší lehkostí vše zvládá. Je snáze v kontaktu se svou intuicí, kterou rozum tolik nepřekryje. Když jsme starší, používáme častěji hlavu než srdce, ale děti potřebují právě je.

Paradoxně mám se třemi dětmi více času, než jsem měla se dvěma či jedním. Josefína byla nejnáročnějším klientem z našich dětí, vyžadovala stoprocentní pozornost. Hodně se realizuju v mateřství, ale stíhám naplňovat i svoje touhy a vize. Například jsem začala psát blog. Připravuju také knihu. Nebude to příběh, chci vybízet lidi, aby sami psali.

Jmenuje se Tak tohle je náš svět. A píšu tam svoje pocity z mateřství. A ze všeho, co se mě dotýká. Lidi reagují, že jim texty někdy pomohly objevit souvislosti a podívat se na život z vyšší perspektivy. Nechci být mentorem, ale baví mě poskytovat svůj úhel pohledu na svět.

Celý život jsem intenzívně zpívala, už od pěti let. Od té doby, co jsem s Tomášem, to utichlo. Možná i proto, že jsem se dostávala na veřejný pranýř, že jsem holka ze soutěže, co se chce přiživovat na Tomášovi. Takže mě to zastavilo, chtěla jsem dokázat, že to tak není.

Nemůžu říct, že to vnímám jako chybu, ale určitě jsem se nemusela omezovat tak moc. Zpívám si pořád a mám chuť tvořit. Teď stěhujeme tam k nám k lesu piano, abych mohla hrát. Zpíváme celá rodina. Josefínka má však asi největší ambice následovat svého tatínka.

Na majáles jsem šla koupit něco ke stánku a nechala děti s Tomášem a mojí maminkou. Najednou vidím Josefínu, jak se žene na prázdné pódium. Moderátor se jí ptal, jestli se ztratila, ale ona že ne, že tam její táta chodí do práce.

Celý koncert pobíhala po jevišti, i když jsem jí volala zpět. Nakonec tam odvedla i Alfréda. Myslím, že nechat je být pro ně byl důležitý moment svobody.

Kdyby byl větším hospodářem, než je, už by byl bůh. Nemůže obsahovat vše. Ale je skvělý v tom, že si umí lebedit. Je nám jedno, když trávník není úplně posekaný, protože jsou víc vidět broučci.

Občas to musím vyřešit já, a to si pak řeknu o pomoc z vnějšího světa. Tomáš si rád hraje s dětmi, což je podle mě mnohem hodnotnější, než kdyby šest hodin sekal trávu.

Už jsme ji rozšířili o dvě místnosti, kde vznikne Tomášovo studio a moje pracovna. V těchto místnostech zatím bydlíme, než postavíme velký dům. Četla jsem nedávno hezký článek, jak ztrácíme děti ve vlastních domech. Mají své pokoje, kam je odkazujeme, a přicházíme tak o spolužití.

My jsme jako za Boženy Němcové všichni ve dvou místnostech a připadá nám to přirozené. Usínáme spolu, ráno se probouzíme. Ležíme všichni v jedné obrovské posteli, kromě Alfréda, ten miluje svoji. Děti se mnou vaří, a když potřebuju pracovat, dám jim bloky a tužky a pracujeme všichni. Jsou šťastné, nemají pocit, že je separujeme od něčeho dospělého.

Krásně. Chodíme nakupovat do místního obchodu, Mníšek je pro nás kouzelný. Jsme tam teprve rok, ale zároveň si držíme trochu odstup. Tomáš je často mezi lidmi, takže si užíváme samoty.

U filmu, u kterého většinou usnu. Těším se, až dokojím, že pak někam pojedeme s Tomášem jen sami dva a budeme dva dny jenom spát. Okolí nás však varuje, že až spolu odjedeme, bude z toho čtvrté dítě.

Měli jsme mezi sebou některé věci k řešení, ale nic nebylo tak zásadní, abychom od sebe odešli. Nebo se zlobili déle než jeden den. Nemám ráda nedořešené věci. Nenechám Tomáše odejít, i když on by někdy raději vyklidil prostor a nechal problém vyšumět. Nesnáším vyhnívání věcí, takže dokud má druhý co říct, řešíme to.

Velkou krizi jsme neměli. Sedmička je magické číslo, ke kterému spolu spějeme. Člověku se za sedm let vymění krev i všechny buňky v těle. Mohou nastat změny, ale já se jich neobávám. Strašáky v budoucnosti nehledám, žiju tím, co je teď.