Pozdnější rodičovství si tedy užíváte víc?

Takhle úplně bych to neřekl. Mění se způsob, jak to prožívám. Nemám pocit, že bych si vynahrazoval, co mi u starších dcer uteklo. Vůbec ne. Všechny tři dcery jsem od malička krmil, přebaloval, zvládal jsem všechno, tedy kromě kojení.

Neměl jsem s tím nikdy problém a nemám ho ani v současnosti. Naopak mi teď práce přijde míň důležitá, nežene mě žádná ctižádost a užívám si, že můžu být s rodinou. Klidně něco odřeknu, protože hlídám Marušku. Přijde mi to důležitější. Těší mě, že být s Maruškou baví i moje starší dcery, to jsem fakt pyšný, když je vidím pohromadě.

Takže vás miminko po dvaceti letech nezaskočilo?

Přirovnal bych to k situaci, kdy dlouho neřídíte auto. Řeknete si pak: Řidičák mám, tenkrát mi to docela šlo, proč si zase nesednout za volant. Zjistíte však, že se v provozu mnohé změnilo. Trochu se přece jenom musíte rozkoukat.

Nejmladší dceři Marušce bude v červenci rok, o měsíc později se tatínek s maminkou Lídou Němečkovou vezmou.

Nejmladší dceři Marušce bude v červenci rok, o měsíc později se tatínek s maminkou Lídou Němečkovou vezmou.

FOTO: Profimedia.cz

Co se z vašeho pohledu změnilo?

V roce 1994 jsem byl jeden z prvních otců, kteří byli u porodu. Od té doby se to stalo zcela běžné. Byli jsme tehdy jedni z prvních, kdo měl tzv. chůvičku, vysílačku zachycující zvuky asi do 30 metrů. Stálo to hrozné peníze. Teď jsem zjistil, že frčí monitory dechu, a to už mi přišlo moc. Před dvaceti lety se mi zdálo, že osm devět tisíc korun za kočárek je hrozně moc. A dneska?

Na druhou stranu se mi líbí, že si lidé mohou vybrat: kdo chce investovat, má nepřeberné možnosti. Je mi to nakonec sympatičtější, než když si tatínek čechrá ego nějakým superdrahým autem.

Máte mladou ženu, co byste říkal ještě jednomu dítěti?

Nevylučuju. Já jsem na děti nikdy žádné grafy nekreslil.

Jak jste se s hereckou kolegyní, mladší o čtrnáct let, dali dohromady?

V Národním divadle při zkouškách Čapkovy hry Ze života hmyzu. Já v roli Tuláka a Lída jako jeden z mravenců.

V tomhle představení jste hrál na kytaru. Hrajete i Marušce?

Moc rád. Teď má nejraději Like a Ship od skupiny The Traveling Wilburys. Taky se jí líbí skladby Petra Kalandry a vůbec české blues, hitparádu ovšem u ní momentálně vede Eskalace dobra od J. A. R.

Na kytaru si zahrál na domovské scéně už v několika inscenacích. Jednou z nich je Krvavá svatba španělského dramatika Federika Garcíi Lorky, kde hraje Smrt. Má v ní napilno.

Na kytaru si zahrál na domovské scéně už v několika inscenacích. Jednou z nich je Krvavá svatba španělského dramatika Federika Garcíi Lorky, kde hraje Smrt. Má v ní napilno.

FOTO: ND - Martin Špelda

Na desetiměsíční batole slušný hudební rozhled.

Ve skutečnosti je daleko širší. V autě jí dělají dobře symfonie a operetní melodie, které pouštíme na rádiu Classic Praha a na stanici Vltava. Doma ji fascinuje gramofon. Připomíná mi to dětství, kdy jsem taky hrozně prožíval, jak se z černé točící se placky line hudba.

Za život jste několikrát vystřídal město a venkov. Jak to máte teď?

Jako by se uzavřela nějaká životní spirála a žiju tam, odkud pocházím. Vrátil jsem se na Zbraslav.

Jak se ta spirála odvíjela do té doby?

V extrémech. Když jsem se oženil, žili jsme přímo v centru Prahy na Starém Městě. Když se tam kvůli turistům nedalo žít, odstěhovali jsme se na statek uprostřed samoty na Vysočině. Jenže to bylo složité s dojížděním za prací. Takže jsme se vrátili zase zpátky do centra Prahy.

Zbraslav teď považuju za ideální kompromis. Žijeme uprostřed přírody a do práce se dostanu po krásných cyklostezkách. Libuju si, že nejsem závislý na autě, které uvázne v zácpě, nebo autobusu, který může jet včas, ale taky nemusí. Když na to přijde, došel bych do Prahy máchovsky i pěšky. Nebo švejkovsky?

Jako Mefisto vystavuje pokušení Martina Pechláta v roli Fausta na scéně Stavovského divadla ve slavném Goetheho dramatu.

Jako Mefisto vystavuje pokušení Martina Pechláta v roli Fausta na scéně Stavovského divadla ve slavném Goetheho dramatu.

FOTO: ND - Patrik Borecký

Jaká práce vás nyní v Praze vytěžuje nejvíc?

Kromě divadla to je nový seriál Tátové na tahu. Je o čtyřech kamarádech, kteří jsou z různých důvodů na rodičovské dovolené a zažívají vtipné i výbušné situace.

Hraju tam otce, který převzal starost o prvňačku, protože jeho žena lékařka (Jana Stryková) se připravuje na atestaci. Mými „kolegy“ jsou Karel Dobrý, Petr Vaněk a Štěpán Benoni.

Je hraní s dětmi složité?

Někteří herci jsou s malými dětmi bezradní, já jsem naopak dlouhodobě proškolený – stal jsem se otcem ve dvaadvaceti, druhá dcera se narodila zanedlouho, děti mám odjakživa kolem sebe a rád. Chlap se ovšem vedle nich musí zbavit velké části svého mužského ega a přizpůsobit se jim.

Nikdy vás nepřivedly do úzkých?

Tak to zdaleka nemůžu říct. Naposledy to byla moje seriálová dcera: stál jsem o přestávce natáčení s cigaretou, ona ke mně přišla a na něco se zeptala, já odpověděl a poodešel jsem kousek dál. Ona zase za mnou. „Nechci, aby na tebe šel kouř z cigarety, tak za mnou nechoď,“ povídám. A už to začalo: „A proč kouříš?“ – „No, já vím, že bych neměl, ty s tím určitě nikdy nezačni. Já už taky přestávám, protože to není zdravé,“ machroval jsem a myslel, že to mám odbyté.

Jenže skutečnost je taková, že teď mám vedle sebe malou policajtku, která do mě při každé cigaretě zabodne pohled: Ty už zase kouříš? Vzpomněl jsem si na svoje dcery, které mi cigarety napřed schovávaly, pak když zjistily, že si můžu koupit nové, ukrývaly zapalovače nebo mi v krabičce všechny cigarety zlomily v půlce.

V seriálu Nemocnice na kraji města po dvaceti letech si zahrál ambiciózního syna primáře Blažeje, jeho matku H. Maciuchová, otčíma P. Štěpánek a sestru, novopečenou právničku, T. Vilhelmová.

V seriálu Nemocnice na kraji města po dvaceti letech si zahrál ambiciózního syna primáře Blažeje, jeho matku H. Maciuchová, otčíma P. Štěpánek a sestru, novopečenou právničku, T. Vilhelmová.

FOTO: archív ČT

Je hraní s dětmi těžší ve filmu, nebo spíš na divadle?

Na divadle to je snazší, zkoušíme, je víc času se soustředit, zvyknout si na sebe. Filmování podle mě děti víc stresuje.

Šestnáct let jste členem činohry pražského Národního divadla. Cítíte nějaký generační odstup?

Všichni se spolu mezigeneračně bavíme, ale vnímám už, že je tady nová generace. Vzpomínám, že když jsem v roce 2002 s několika stejně starými kolegy nastoupil, chtěl jsem, abychom dostali prostor. Teď se těším, kam se vydají ti noví. Rád tam půjdu s nimi. Nerad bych zkostnatěl.

Sklouzávalo to někdy k tomu?

Ne, měl jsem to štěstí, že jsem vždycky byl u toho, kdy šly věci dopředu.

Žádná krize?

Ale jistěže se po čtyřicítce dostavila. Ale za to jsem si mohl sám. Nabíral jsem si pořád novou práci, všechno se valilo jedno přes druhé a nešlo z toho vyskočit. Začaly mi docházet síly i motivace, jel jsem už jen z podstaty. Zasáhlo to i osobní život. Prostě klasické vyhoření.

Sešly se velké role na několika scénách, intenzívní natáčení seriálu Ordinace, charitativní akce a spousta dalších věcí, které jsem nedokázal odmítnout. Navíc jsem neměl nikoho, kdo by se mi staral o smlouvy, časový rozvrh, harmonogram.

S bývalou manželkou Vandou Hybnerovou a starší dcerou vyrazili před sedmi lety na Ples v opeře.

S bývalou manželkou Vandou Hybnerovou a starší dcerou vyrazili před sedmi lety na Ples v opeře.

FOTO: ČTK

Co jste s tím udělal?

Snažil jsem se zredukovat objem práce a získat si odstup. Profesoři na univerzitách ve světě mívají po určité době rok placeného volna, tzv. sabatikl, aby pracovali sami na sobě a nabrali nový dech. To bych býval potřeboval. Představte si, že máte krásný silný hlas, ale když od rána do večera řvete, přijdete o něj.

Na vaši domovskou scénu se občas snáší kritika, že zanedbává klasiku nebo že s ní zachází necitlivě, že nesplňuje představy diváků o první scéně.

Debata o divákovi Národního divadla asi nikdy neskončí. Je sice Národní, ale není to muzeum. Hodnoty, které jsou v budově uložené, v nápisu Národ sobě, v bustách slavných Čechů můžete plně vnímat, když tam půjdete na vlastivědnou exkurzi. To ale neznamená, že když hrajeme Shakespeara, budeme hrát v historických kostýmech, recitovat pod balkónkem či šermovat. To je, jako kdybychom chtěli po národním fotbalovém týmu, aby po hřišti běhali v podkolenkách po Káďovi (legendární český fotbalista Karel Pešek 1895–1970 – pozn. red.).

Celý život jsem vyhledával provokativní, kontroverzní divadlo, které vyvolává v publiku protichůdné ohlasy.

Samozřejmě že v Národním divadle hrajeme klasické věci, ale moderní autoři ani experimentální inscenace na repertoáru nechybí. Především na Nové scéně uvádíme současné hry, z nichž mnohé vznikly právě pro naši činohru. A mají vynikající divácký ohlas.

Na jaké straně stojíte vy?

Celý život jsem vyhledával provokativní, kontroverzní divadlo, které vyvolává v publiku protichůdné ohlasy. Takže se třeba někdo zvedne a odejde, jiný je zase nadšený.

Mám takové výrazné divadlo radši než představení, které vás vlastně moc nebaví, ale ty dvě hodiny si tam odsedíte, a když se vás někdo zeptá, jaké to bylo, řeknete: „Ale jó.“

Čtyři Tátové na tahu: s Petrem Vaňkem (vlevo), Karlem Dobrým a Štěpánem Benonim ho televizní diváci zanedlouho uvidí jako otce na rodičovské dovolené.

Čtyři Tátové na tahu: s Petrem Vaňkem (vlevo), Karlem Dobrým a Štěpánem Benonim ho televizní diváci zanedlouho uvidí jako otce na rodičovské dovolené.

FOTO: FTV Prima

Co pro vás znamenalo vstupovat na scénu, kde léta hrál váš dědeček?

Tuhle konfrontaci jsem si odbyl, když jsem ve 2. ročníku na konzervatoři tady hostoval v Králi Jindřichovi IV. To bylo jako rána do hlavy. V šestnácti letech jsem stál na jevišti Národního divadla vedle Miroslava Macháčka, Rudolfa Hrušínského, Josefa Somra, Josefa Kemra… Ti všichni dědu znali.

Na rozdíl ode mne, který se narodil sedmnáct let po jeho smrti. Musím říct, že jsem si tehdy myslel, že tím pro mě Národní divadlo skončilo, že to není nic pro mne. Moje představy o herectví byly tenkrát docela jiné.

Myslíte si, že nějaký třeba o 15 let mladší kolega, který nastupuje k vám do souboru, je na tom jinak?

Věřím, že nově příchozí kolegové vstupují do přívětivějšího a vstřícnějšího prostředí. Tehdy panovala přísná pravidla, některé věci byly nemyslitelné. Tuhle zvláštní aureolu pak radikálně po revoluci naboural nový umělecký šéf činohry Ivan Rajmont.

V současnosti ho televizní diváci mohou vidět v seriálu Ohnivý kuře coby šarmantního podvodníka a zloděje Robiho. S modelkou Nikol Moravcovou si rozuměli.

V současnosti ho televizní diváci mohou vidět v seriálu Ohnivý kuře coby šarmantního podvodníka a zloděje Robiho. S modelkou Nikol Moravcovou si rozuměli.

FOTO: FTV Prima

Už ve svých pětačtyřiceti letech pozorujete, že k vám některý mladý kolega vzhlíží jako k bardovi?

Jestli se to stalo, tak dělám, že to nevidím. (smích) Už jsem ale párkrát zažil, že ke mně přiběhne krásné mladé děvče a ptá se, zda se se mnou může vyfotit.

„Samozřejmě, s radostí,“ odpovím polichoceně. Ona se rozzáří a řekne: „Děkuju, maminka bude mít obrovskou radost! Ona vás má hrozně ráda.“ Takže jen čekám, že se brzy budu fotit pro babičky.

Rusky znějící jméno = pseudonym

Slavný hercův dědeček Saša Rašilov nejst. (1891–1955) se původně jmenoval Václav Rasch. „Když začal ve 20. letech minulého století hrát v kabaretech, řekli mu, že je jeho jméno málo výrazné. Přidal si tedy koncovku lov, což sice zajímavé bylo, ale zase to moc nešlo s Václavem. Tak si k tomu vymyslel Sašu. Jeho jméno tedy bylo kompletní pseudonym,“ vypráví jeho vnuk.

„Když se narodil můj otec, dal ho dědeček zapsat do matriky jako Václava. Pak se ale rozhodl, že ho nechá přejmenovat na Sašu. Ve chvíli, kdy se to stalo, dostal táta těžký zápal plic. Báby na Zbraslavi tvrdily, že to je proto, že se dítěti nesmí měnit jméno. Děda zase běžel na matriku, ale tam mu řekli, že to podruhé už nejde. Tatínek se uzdravil a už zůstal Sašou. Jméno jsem pak jako třetí v pořadí zdědil i já.“ V rodném listě má však zapsáno Alexandr, protože v 70. letech minulého století matriky Sašu nepřipouštěly.