Vy máte polské předky?

Tady možná zní moje jméno exoticky, ale v Polsku je Adamczyků jako tady Nováků. Můj dědeček, tatínkův otec, byl Polák. S babičkou, Češkou, se seznámil za války v Německu, kde byli totálně nasazeni. Babička ke konci války otěhotněla. Čechy odvezené na práci v Německu hned repatriovali, u Poláků to šlo pomaleji, takže byli rozděleni. On pak za ní na konci války utíkal do Čech, kde zůstali.

Po kom jste zdědil umělecké sklony?

Dědeček z maminčiny strany Karel Kraus byl dramaturgem v Divadle na Vinohradech, v Národním divadle a Divadle za branou, úzce spolupracoval s Otomarem Krejčou. Dožil se požehnaného věku, trávili jsme spolu dost času a hodně mě ovlivnil. Stejně jako moji rodiče. Ti se poznali v Divadelním ústavu, oba tam pracovali.

Marek Adamczyk

Marek Adamczyk

FOTO: Petr Horník, Právo

Rozhodování o své životní dráze jste tedy neměl moc složité…

O tom, že opravdu budu hercem, jsem začal uvažovat až tak před rokem.

To už jste měl přece vystudovanou DAMU a zkušenosti z prvního angažmá. Proč ty pochybnosti?

Viděl jsem kolem sebe hodně herců, u nichž bylo zřejmé, že nejsou ve své profesi šťastní. Vždycky jsem se toho bál a sliboval jsem si, že pokud bych měl žít profesně nešťastný osud, budu se věnovat něčemu jinému.

Proto mi i na DAMU vadilo, že do nás vtloukali, že herec musí pro svou profesi udělat všechno, hrát i malinké role, že to je poslání. Já to tak fatálně nevidím.

Takže studijní pobyt v Anglii byl oddalovacím manévrem?

Po škole jsem v rámci programu Erasmus odjel na půl roku studovat do Londýna (Rose Bruford Training College of Speech and Drama - pozn. red.). Po zahraniční zkušenosti jsem vždycky pokukoval, ale pro činoherce je docela komplikované během studia odjet - ročník je hodně kompaktní, zkouší se společně.

Po absolventském představení v Disku jsme měli rok, kdy jsme jen dopisovali diplomku, tak jsem toho využil. Vzhledem k angličtině mi Londýn vyhovoval nejlíp. Sedlo mi to tam.

S Pavlem Liškou ve filmu Zloději zelených koní (2016)

S Pavlem Liškou ve filmu Zloději zelených koní (2016)

FOTO: CinemArt

V čem se výuka lišila od pražské divadelní akademie?

To, co jsme probírali, jsem víceméně znal z DAMU. Rozdíl byl v tom, že na zdejší fakultě se výuka odvíjí hlavně od osobností, které tam učí. Každý ročník je tudíž jiný. V Londýně byli učitelé víc pedagogové než herci, předávající své praktické zkušenosti. Oba přístupy mají něco do sebe a jsem rád, že jsem měl možnost poznat obojí.

Londýnská škola vysloveně připravuje na praxi. Tady vás hlavně formuje jako herce, praktické návody nejsou tolik v popředí. Na DAMU jsme třeba pořád dostávali protiúkoly: role, které nikdy nedostaneme, protože jdou naprosto proti typu. V Londýně se spíš soustředili na poznání předností každého z nás, kdo vlastně herecky jsme.

DAMU by podle mě potřebovala víc svěžího větru. Po revoluci tam takové snahy byly, stejně jako ve všech sférách, ale na rozdíl od jiných oborů a institucí, které si už našly cestu, DAMU to ještě čeká. Principy, na kterých škola funguje, mi přijdou přežité. A lidé, kteří se o změnu snaží, často narazí.

V čem zase spatřujete výhody zdejší výuky?

Na DAMU je výborné, že studujete spolu s režiséry nebo dramaturgy, s nimiž nabýváte zkušenosti pohromadě a procházíte i společnými omyly. V mém případě to byl režisér David Šiktanc, pod jehož vedením jsem si zatím zahrál většinu svých velkých rolí, napřed ve škole a posléze v Plzni, kde jsme měli společné angažmá.

Další člověk, který je mi hodně blízký a se kterým spolupracuji dodnes, je Adam Kraus. Ten sice na DAMU studoval herectví, ale víc se věnuje režii. Máme generační projekt TEĎ! Divadlo a hrajeme dvě představení v Žižkovském divadle Járy Cimrmana: polskou hru Ideální pár, ten tvoříme s Kristýnou Leichtovou, a komedii Kurz osudové přitažlivosti, kterou Adam napsal a já v ní hraju hlavní roli.

Ve vánoční pohádce Nejlepší přítel měl jako čert Matěj pomoci ke štěstí chudému Ondrovi v podání Zdeňka Piškuly. Roli hostinské si zahrála Miluše Bittnerová.

Ve vánoční pohádce Nejlepší přítel měl jako čert Matěj pomoci ke štěstí chudému Ondrovi v podání Zdeňka Piškuly. Roli hostinské si zahrála Miluše Bittnerová.

FOTO: archív ČT

Vaší domovskou scénou je ovšem Divadlo na Vinohradech, kam jste vloni přestoupil z Plzně.

Za oběma angažmá je režisér Juraj Deák, který mě jako umělecký ředitel Divadla J. K. Tyla viděl hrát na škole a nabídl mi práci v Plzni. Když se stal uměleckým ředitelem na Vinohradech, dostal jsem stejnou nabídku.

V Plzni jsem strávil pět let, poznal jsem tam divadelní provoz, sžíval jsem se s životem profesionálního herce. Líbilo se mi tam, ale jsem rodilý Pražák a chtěl jsem se do Prahy vrátit. Nemluvě o tom, že věčné cestování mě stálo spoustu energie. Pořád tam ale v několika inscenacích dohrávám.

Na jakou roli tam nejvíc vzpomínáte?

Hned po nástupu jsem dostal velkou příležitost v klubové scéně v inscenaci Ošklivec, v níž jsem hrál titulní roli. Je to příběh člověka pracujícího ve firmě, která ho nechce pustit na vědeckou konferenci, kde má prezentovat svůj patent. Když se pídí po příčině, zjistí, že to je proto, že je strašně ošklivý. Do té doby to nevěděl. Nechá si tedy udělat plastickou operaci a stane se nejkrásnějším mužem na světě. A jak asi tušíte, bude toho litovat.

Ve filmu Lidice (2011) hrál Václava Fialu, který se chtěl vyvléknout z mimomanželského poměru s Aničkou (Veronika Kubařová) dopisem, jenž roztočil řetěz tragických událostí.

Ve filmu Lidice (2011) hrál Václava Fialu, který se chtěl vyvléknout z mimomanželského poměru s Aničkou (Veronika Kubařová) dopisem, jenž roztočil řetěz tragických událostí.

FOTO: Bioscop

Jaké máte dojmy z angažmá na velké pražské scéně?

Vinohrady jsou velká scéna s velkým souborem, takže nejsem v tolika premiérách a nepotkávám se všemi jeho členy. V Plzni jsme byli víc spolu, to mi tady trochu chybí.

Zatímco v Plzni jsem se nezastavil, na Vinohradech jsem začal zvolna. Nazkoušel jsem zatím jednu menší roli v Čarodějkách ze Salemu. Teď se moc těším na květnovou premiéru známé hry Harold a Maude, kde bych měl hrát Harolda, Maude paní Maciuchová.

Na divadle jste vloni možná tolik nezkoušel, zato jste hodně točil.

Jsem rád, že jsem nezažil období, kdy jsem neměl práci. Vloni se mi jí sešlo dost, a byla to navíc setkání s výbornými kolegy a režiséry.

Mám tendence rozebírat vznosná témata a neprakticky nad nimi meditovat.

Televizní diváci vás teď vídají v komediálním seriálu Dabing Street, který vznikl podle úspěšné divadelní hry Petra Zelenky pro Dejvické divadlo.

Moji postavu Davida Petr Zelenka do seriálu připsal. Bylo to moje nejlepší natáčení, protože bylo dost času na přípravu, dá se říct, že jsme to měli vytvořené ještě předtím, než se začalo točit. Dodalo mi to i vnitřní klid a odvahu, protože jsem tam měl ze všech nejmíň zkušeností a v takové vybrané společnosti jsem byl dost nervózní.

V partě Dabing Street (zleva) s Václavem Neužilem, Klárou Melíškovou, Hynkem Čermákem a Terezou Voříškovou

V partě Dabing Street (zleva) s Václavem Neužilem, Klárou Melíškovou, Hynkem Čermákem a Terezou Voříškovou

FOTO: ČT - Mikuláš Křepelka

Jak jste se s postavou Davida sžil?

Docela dobře. Má totiž v sobě něco, co mám i já: je trochu chytrolín a já mám taky tendence rozebírat vznosná témata a neprakticky nad nimi meditovat. Lišíme se v tom, že on je balič holek, to já nikdy nebyl. Spíš jsem byl stydlín.

Tak jste se aspoň při práci na téhle roli něčemu přiučil.

Možná že jo. Při natáčení jsem poznal svoji přítelkyni, která tam dělala asistentku kamery. Takže po všech stránkách přelomová role. (smích)

Vaše první filmová postava byl ovšem milovník - byť s tragickým přesahem. Jak vzpomínáte na natáčení Lidic, kde jste hrál ještě jako student DAMU?

To byl křest ohněm. Když jsem dostal docela velkou roli ve výpravném historickém filmu, měl jsem naivně za to, že mě tím někdo jako úplného začátečníka provede, že se na to budu důkladně připravovat. Jenže se pořád odsouvalo zahájení natáčení, do poslední chvíle se měnilo obsazení, nakonec i režisér.

Všichni měli svých starostí nad hlavu, nikdo neměl čas se mnou zabývat. Takže jsem přišel na plac, někdo řekl: Naličte ho, tady si lehni a už jela kamera. A hned scéna, kdy ležím do krve zmlácený v lágru. Dost mi trvalo, než jsem se v tom všem zorientoval.

V plzeňském nastudování klasické detektivky Agathy Christie Past na myši s Pavlem Pavlovským.

V plzeňském nastudování klasické detektivky Agathy Christie Past na myši s Pavlem Pavlovským

FOTO: Alexander Hudeček

Ve Zlodějích zelených koní to už bylo klidnější?

Tam hlavně byla báječná spolupráce s Pavlem Liškou, se kterým jsme hráli hlavní role. Cítil jsem k němu velký respekt, byl jsem plný pochybností o sobě. Stejný pocit jsem měl i při natáčení seriálu Svět pod hlavou, kde jsem hrál mladšího bratra Vaška Neužila. Znovu jsme se potkali v Dabing Street. Na Pavlovi i Vaškovi mi imponuje nesmírná herecká disciplína a pečlivost, s níž přistupují k práci.

O Vánocích jsme vás viděli v roli čerta v pohádce Nejlepší přítel. Hrál jste taky někdy spanilého prince?

Jistě! V devíti letech a bylo to v Šípkové Růžence. Probouzel jsem polibkem asi o tři roky starší princeznu a byl jsem červený až za ušima. To byl můj první a asi poslední princ.

Nijak mi to neschází, protože podle mě se princové hrají blbě. Čert mi sedl daleko víc. On to byl navíc takový čert ťulpas, který musel odčinit jednu nespravedlnost, které se dopustil.

Věříte ve spravedlnost?

Člověk by měl věřit, protože ho to ponouká, aby se sám snažil spravedlnost obhajovat a prosazovat. Nevím, jestli existuje absolutní spravedlnost, ale věřím v rovnováhu: že špatné věci se vyrovnávají s těmi dobrými.

U vás to tak je?

Zatím naštěstí ano. Žádný pocit křivdy v sobě nenosím.

Na tradičním festivalu Divadelní léto pod plzeňským nebem se v Donu Quijotovi představil jako věrný sluha Sancho, titulní roli ztvárnil Kamil Halbich.

Na tradičním festivalu Divadelní léto pod plzeňským nebem se v Donu Quijotovi představil jako věrný sluha Sancho, titulní roli ztvárnil Kamil Halbich.

FOTO: ČTK

Vaše profese ale asi úplně spravedlivá není.

Týká se to všech uměleckých profesí, ale je to podle mě věc výkladu. Záleží, jaké karty od osudu dostanete, ale ještě víc na tom, jak je zahrajete.

Štěstí sehrává největší roli v začátcích. Aby člověk potkal správné lidi, dostal správnou práci, nasedl zkrátka do správného vlaku. Kdo je ale o tom, co dělá, přesvědčený a je vytrvalý, nevzdává to, tak i přes nějakou počáteční smůlu nebo nepřízeň osudu dosáhne svého cíle. I když to třeba trvá.