Proč jste se rozhodla promluvit o vztahu s Karlem Janečkem?

První promluvil Karel, a úplně plánované to nebylo, protože to vzniklo na základě neautorizovaného rozhovoru. Když se začala rozjíždět vlna spekulací, je lepší, aby to bylo kolem úplných a pravdivých informací.

Netradiční formy vztahů pro vás dva tabu nejsou – v tom si asi rozumíte.

To, co v současné době žijeme, vzbuzuje u mnoha lidí emoce. Dá se říci, že je to experiment, protože je jen málo úspěšných párů, od kterých se lze v tomto ohledu učit. Žít harmonicky ve vícero partnerstvích je něco, co se oba učíme za pochodu. Vtip v našem okolí je, že je jasné, že zrovna my dva jsme se dali dohromady. „Jste jediní, kdo podobné názory říká veřejně,“ slýchám často. Ano, my si rozumíme v tom, co by jiní asi nechtěli žít.

Netvrdím, že tenhle systém je lepší nebo vyspělejší. Pracuji s ženami více než deset let a z praxe vím, že se podobné věci dějí často, ale tajně. Jsou názory, že lidská sexualita evolučně není k monogamii uzpůsobená. Že nás k ní spíš nutí sociální pravidla. Nevěra existuje i v zemích, kde je trestána smrtí. Kdyby k ní lidé neměli jaksi přirozený pud, proč by to dělali? Jediné, co děláme my dva jinak, je, že to neskrýváme. A proč? Protože nám to přijde jako lepší cesta – hledat způsob, jak žít svobodně a nelhat.

Když někoho miluju, chci ho pro sebe. Jak se vyrovnáváte s tím, že to tak není?

Netvrdím, že to je jednoduché. Dokonce netvrdím, že je to vždy moje preferovaná varianta. Na druhou stranu s mým manželem jsme si prošli uspořádání od klasické monogamie k jiným pravidlům, která až na jednu výjimku také fungovala. Nádherný vztah máme i teď, když už nejsme partneři. Jsme si blízcí a jsme stále rodiče pro našeho syna.

Ve své práci se ženami hledám způsoby, jak prohloubit kvalitu různých oblastí našeho života.

S Karlem pravidla, která budou správná pro nás, stále hledáme, jsme na začátku. Vzhledem k tomu, že velice miluje i jinou ženu, je jedinou variantou hledání nových cest. Věřím, že ona vstupovala do manželství s jasným signálem, že bude muset tyto cesty hledat, a že žádná zrada neproběhla. Doufám, že se nám to podaří, a snažíme se být ohleduplní, chovat se k sobě s úctou a respektovat každého z nás.

Vztahy blízké jsou něco jiného než vztahy partnerské. Ty možná násobit nelze.

Abych byla úplně upřímná, vím, jak funguje polyamorie (láska mezi více partnery – pozn. red.). Pro mě ale vždy existuje primární vztah, který se za domluvených podmínek otevírá dalším lidem. To, o co se snažíme teď, je vlastně bigamie. Což je i pro mě nové a náročnější....

Má to jinou dynamiku a nevím, zda to může dlouhodobě fungovat, aby se v tom všichni cítili dobře. Můžeme se o to maximálně pokusit v lásce a nejvyšší starostlivosti. Zatím jsem ve fázi, kdy mi ten vztah dává víc sil, než kolik mi bere.

Věřím, že to tak máme všichni, a proto doufám, že to třeba dokážeme vymyslet. Nikdo z nás netvrdí, že to takhle vydrží. Víme jen, že se máme rádi a chceme to zkusit, protože by to mohlo třeba stát za to.

Soužití ve třech byste si asi nepřála, nebo ano?

To vůbec. Od prvního rande máme velmi jasně vyřčeno, že tenhle způsob fungování může existovat jen za podmínek izolace dvou vztahů. Žena potřebuje svoje hnízdo, svůj prostor, domov, to mi přijde jasné a přirozené. Neříkám, že si to nedovedu představit v žádném případě, třeba s blízkou kamarádkou, ženou, kterou mám ráda a které hluboce věřím.

Nevadilo by vám sdílet jednoho muže?

Mám i tuhle zkušenost, i když krátkodobou. Tam mi to nevadilo. Věděla jsem, že mi na další ženě záleží a jí na mně. Primárně jsme to byly my dvě, kdo měl nejsilnější vztah. Jsou to nevyzkoušené modely s minimem návodů. Ale když se díváme na monogamní uspořádání rodiny, nevidíme vždy štěstí. Každý model může dopadnout dobře i špatně a má své klady a zápory.

Jak jste se s Karlem seznámili?

Díky spolupráci našich nadačních fondů. Jsem zakladatelkou nadačního fondu Šťastné Česko a spolupracujeme s nadačním fondem Karla Janečka a Karlovou Demokracií 21 na sociologickém výzkumu týkajícím se spokojenosti ve společnosti. Nyní budeme publikovat první výsledky našeho šetření, které se zabývá kvalitou života. Karla jsme přede dvěma lety pozvali na naši konferenci.

S Karlem Janečkem

S Karlem Janečkem

FOTO: FB Lilie Khousnoutdinové

Žádná láska na první pohled?

Ne, byl to pracovní vztah. Já jsem o něm nic nevěděla. Další kouč, říkala jsem si. Ale propovídali jsme celý oběd, a i když dnes ani jeden nevíme o čem, zapamatovala jsem si ho. Jakýsi náznak tam už byl. Až po mnoha měsících mi došlo, že ten blond chlap a nadace, která nás podporuje, spolu souvisejí. Při dalším setkání jsme se už o sebe zajímali, ale bylo to pořád hodně pracovní.

Na co vás sbalil?

Na revolucionářské myšlenky. Coby politoložce mi poslal svůj návrh změny volebního systému a chtěl znát můj názor. Zaujal mě, přišlo mi to chytré a chtěla jsem o něm vědět víc. Jiskra přeskočila až na vystoupení nádherné kapely Vesna, která pracuje se slovanskými mýty. Já jsem večer uváděla tancem slovanské bohyně. Přes tenhle archetyp se do mě Karel zřejmě zamiloval.

To, co žijeme, je výsledkem našich splněných přání. Souhlasíte?

Minimálně do velké míry. Tenhle vztah je právě zhmotněním mnoha střelených a ne vždy domyšlených záměrů a přání, které se někde v minulosti nahromadily a teď se mi zhmotnily. Takové smíšené požehnání. Je fakt, že se nám dějí hodně zvláštní věci, surrealistické náhody, taková každodenní magie. Například potkáváme všude moje i jeho čísla a jejich násobky. Jakmile začíná být realita takto vtipná, začíná mě víc bavit.

V Bhútánu jste podstoupili buddhistický svatební obřad. Proč?

Domluvili jsme se, že nebudeme od sebe víc než deset dní. Nad diářem jsme vymýšleli, kdy se potkáme. A narazili jsme na období, kdy to vycházelo na tři týdny odloučení. Leda že bys přiletěl za mnou do Bhútánu, zažertovala jsem. On zjistil, že zrovna v té době má poprvé snad za deset let možnost si udělat volno. Vzali jsme to jako zvláštní pokyn a Karel skutečně přiletěl.

Domluvili jsme mnoho věcí kolem charitativního sektoru a sociálních reforem, nebyla to jen soukromá cesta. Nicméně jsme měli i záměr, že právě tam založíme rodinu, jakkoli to bylo střelené. V himálajských horách, v požehnaném království, v zemi, kterou miluju, to pro mě mělo velký význam. A zrovna tam jsem dostala vnuknutí, že pokud máme počít dítě, měli bychom náš svazek požehnat. Právní rozvody a jiné dlouhé záležitosti nepřicházely v úvahu, a tak jsme si řekli, že se vezmeme podle místní náboženské tradice. K dítěti to patří, i když víme, že se nejedná o legitimizaci v rámci našich právních norem. Obřad proběhl v nejstarším chrámu školy Ningmapa v Údolí démonů a požehnal nám jeden z nejctěnějších lamů.

Navrhuje šaty z tradičních bhútánských látek.

Navrhuje šaty z tradičních bhútánských látek.

FOTO: Cesta extáze

S vaším legitimním manželem tedy už nežijete?

Stále spolu trávíme hodně času a děláme to rádi. Ale přišel bod, kdy manžel řekl, že můj vztah s Karlem mu už nevyhovuje, neboť mu přijde moc intenzivní. Domluvili jsme se, že to tedy pustíme a zůstaneme rodiči pro Lea. Prošli jsme spolu jeho devítiměsíční misí v Afghánistánu, v Kanadě, na Falklandských ostrovech. Žili jsme všude možně, včetně Indie a Tunisu, když pracoval ve stabilizaci poválečných zón. Vše, co jsme spolu zažili, je pouto, které se nedá zrušit. Je to úžasný člověk, ke kterému chovám hlubokou lásku a respekt.

Kde máte domov?

Všude možně. Narodila jsem se v místě, kam byla moje rodina ve 30. letech minulého století přestěhovaná do pracovního tábora, protože byli tatarská minorita aristokratického původu. Pocházeli z Kazaně. Přestěhovali je do pouště, kde bylo 40 stupňů a voda vzdálená čtyři hodiny chůze. Z těch, kteří přežili, vznikla naše rodová linie. Když mi bylo šest, odstěhovali jsme se do Anglie a v sedmi sem, do Čech. Následovalo pak ještě mnoho dalších zemí.

Vystudovala jste politologii a historii na Oxfordu, později gender a rozvoj v Londýně. Proč jste začala pracovat jako dula a lektorka?

Po škole jsem dostala nabídku do práce v korporátu, takže ego bylo spokojené. Ale mě začaly zajímat porody. Ne že bych tehdy plánovala dítě, spíš jsem z nich měla strach. V naší společnosti převládá mýtus, že jsou krvavé, nebezpečné, odporné. A já jsem narazila na dokument o porodech, které byly přirozené a hezké. Jak to, že mi o tom nikdo neřekl? dumala jsem. Probudil se ve mně aktivismus, film jsem přeložila a vydala českou verzi. Tím jsem vstoupila do světa aktivismu kolem ženského těla, k němuž patří menstruace a sexualita.

Ženská práva začínají u těla – a bohužel v Česku a celém východním bloku je úcta ke svobodě volby ženy ohledně porodu nesrovnatelná s tím, co vidíme v Anglii. Když jsem se přihlásila na gender, měla jsem zkušenosti jako aktivistka a lektorka, ale trochu mi chyběly koncepty. Proto jsem se rozhodla pro další studium, tentokrát v oboru, který mě vášnivě zajímal. Přišla jsem na to, že spousta věcí již je popsána, a začala jsem tlumočit akademické znalosti do našeho ženského intimního jazyka a naopak. Přednášet třeba o orgasmických porodech na katedře sociální politiky byl nezapomenutelný zážitek. Už jen kvůli zájmu, který to vyvolalo.

Vaše kurzy pracují s pojmem extáze. Co pro vás znamená?

Hloubku, intenzitu a kvalitu. Naše společnost je hodně zaměřena na „co a kolik“. Co se vyrobilo, v jakém počtu. Kdo s kým kolikrát spal. Ale mě zajímá kvalita. Ne kolikrát se kdo miloval, ale jak.

Milování může navenek vypadat stejně, ale prožitek může být extatický, nebo taky žádný, nebo dokonce traumatický. Ve své práci se ženami hledám způsoby, jak prohloubit kvalitu různých oblastí našeho života. Třeba je rozdíl, jestli si ve vztahu dovolíme být otevření a autentičtí, nebo zůstaneme ve zdánlivě bezpečném brnění a nedovolíme si naplno cítit.

Navrhujete také šaty a šperky. I dost provokativní. Proč?

Bhútán, kam často jezdím, má fenomenální ručně tkané látky, které vydrží generace. Myšlenka mojí módní značky povstala z touhy přenést je k nám. Vznikly nevšední modely a zároveň je to pocta tamním ženám, které si mohou vážit své práce o to víc, oč je o ni v Evropě zájem.

Její šperky jsou často ve tvaru jóní.

Její šperky jsou často ve tvaru jóní.

FOTO: Cesta extáze

A šperky? Ty jsem začala dovážet hned po vysoké škole, ale chyběly mezi nimi některé motivy, které bych si přála. A tak vznikly třeba modely jóní (výraz pro ženský pohlavní orgán používaný v tantře – pozn. red.), což byla trochu provokace. Můj návrh je podobný květině. Ty jsou taky reprodukčními orgány, byť rostlin. Nikoho nepohoršuje, že jsou na každé zástěrce.

Chtěla jsem upozornit, že i ženským reprodukčním orgánům patří úcta a jsou krásné. Společnost, která o nich hovoří buď sprostě, dětinsky, nebo suše biologicky, tím vypovídá o svém vztahu k tělu a sexualitě – a nevyznívá to úplně kladně. Moje módní návrhy se soustředí na ženská témata, tělo, sexualitu, porod, mateřství, prostě na moje životní vášně.