„Máme nejlepší ženy, pivo a značení, to myslím úplně vážně. Můžu porovnávat a potvrzují to i ostatní zkušení turisté, naše značení je velmi přehledné, protože používá barvy. Některé systémy jsou například numerické, což je velmi nepřehledné, zvláště na mapě. Například když tam máte trasu 458, která se křižuje s trasou 357 a obě jsou žluté, nikdo si nepamatuje, po jaké trase šel. Náš čtyřbarevný systém je intuitivně zapamatovatelný a jasný i pro malé děti. A v praxi, v terénu, jsme se za 130 let vypracovali k dokonalosti,“ vysvětluje.

Ivo Dokoupil už léta provází turisty po horách v Rusku a Mongolsku, jezdí s nimi také na Ukrajinu, do Rumunska a Uzbekistánu. Den před naší schůzkou se vrátil z Vladivostoku, kde provází lidi nejen po stopách českých legionářů po transsibiřské magistrále.

„Cesta je nejen o legionářích, kteří byli spíš v Samaře, ale hlavně o kulturách, které člověk potkává, když projede Eurasií. Magistrála má neuvěřitelných 9288 kilometrů z Moskvy do Vladivostoku,“ říká průvodce s tím, že ještě před patnácti lety s ním hodně jezdili mladí lidé, dnes půlku jeho klientů tvoří lidé nad šedesát let.

FOTO: archív Ivo Dokoupila

Banát a turisté

Právě jako průvodce se před lety dostal při cestách do vesnic rumunského Banátu, kde žijí čeští krajané. Byl rozčarovaný z toho, jak čeští turisté využívají služeb místních obyvatel. A tak napsal dopis organizaci Člověk v tísni, která ho nakonec vybídla, ať si s problémem poradí sám.

„Šlo o to, aby se vesnice nevylidnily, je to zápas s časem, protože mladí odejdou. Už se to děje, ale už se také stalo, že se tři rodiny vrátily právě díky turistice. Tou se totiž vytvoří nějaká ekonomická možnost, jak tam zůstat,“ říká.

V Banátu začínal v roce 2003 s turistikou. „Nejprve jsem musel nastavit pravidla. Turisté tam jezdili, místní je ubytovávali, starali se o ně, snesli jim modré z nebe. Jenže jak jsou čeští turisté spořiví, dali jim čokoládu a odjeli. Takhle turistika fungovat nemůže. Proto jsme vytvořili databázi ubytovávajících a zavedli jsme nějaké cenové hladiny, které znají obě strany. Vždycky ale šlo o dohodu s místními, a tak to funguje pořád,“ vysvětluje Ivo Dokoupil. Podle svých slov nemůže nutit místní obyvatele, aby pravidla dodržovali, a není ani u uzavírání smluv. Pouze doporučuje. Ale díky tomu, že se svými spolupracovníky nastavil nějaké hranice, začalo se to místním vyplácet.

„Dneska je to v takovém stavu, že někteří krajané to dělají profesionálně. Ne každý má k tomu ale osobní předpoklady, tedy pro ubytovávání turistů u sebe doma. Ti, kteří mohou, mají třeba 14 lůžek a za sezónu si mohou vydělat i dvě stě tisíc korun. Je ale dobré vědět, že je to za práci. Ženské například vstávají denně ve čtyři ráno, aby napekly buchty k snídani, a celý den se o turisty starají. A když tam v říjnu přijedu, říkají mi, že už se těší na zimu, až si odpočinou a žádné turisty neuvidí,“ vypráví cestovatel.

Malebný Banát

Malebný Banát

FOTO: archív Ivo Dokoupila

Podle něj je tato jejich práce skvělá také v tom, že nemění styl života, který je pro krajany přirozený a pro turisty zajímavý.

České značky za hranicemi

Právě mezi rumunskými vesnicemi už patnáct let existuje české turistické značení. To byl podle Ivo Dokoupila první projekt, kdy se české značení přeneslo do jiného státu.

„Rumuni začali například značit v Banátu loni. Do rumunských vesnic, které jsou ve stejných podmínkách jako Banát, v horách, se špatnou infrastrukturou apod., nejezdí žádní turisté. A my máme v českých vesnicích v Banátu kolem 5000 turistů ročně. Máme před nimi náskok 15 let a to za to stojí,“ je spokojen.

Nyní jezdí značit trasy na Podkarpatskou Rus. Popud vzešel v roce 2008 z ministerstva zahraničí, které značení také financovalo. „Byla to iniciativa ministerstva v rámci projektu pomoci Ukrajině. Taky jsem tři roky koordinoval značení na Krymu, kde jsme udělali nějakých 800 kilometrů. Úkolem bylo vyznačit všechny hory, které jsou v jižní části. Tam jsme našli partnerskou skupinu horských průvodců a milovníků hor, mezi kterými jsem osobně zaškolil 40 značkařů. Dělají údržbu a značí dál, i po obsazení Krymu, tam to padlo na úrodnou půdu. Díky tomu tam máme svou českou stopu,“ usmívá se.

Podkarpatská Rus

Před deseti lety začal Ivo Dokoupil značit trasy po celé Podkarpatské Rusi. „Dál se nepouštíme, je to velká oblast. Dnes tam máme kolem 1500 kilometrů značek. A když si uvědomíte, že denně uděláme ve třech lidech tak šest, maximálně sedm kilometrů značek, tak vám dojde, kolik je to práce.

Máme označené všechny poloniny a transkarpatskou magistrálu, která vede od slovenských hranic po rumunské, přes celé ukrajinské Karpaty. To půjde napojit na mezinárodní systém, až bude možnost z rumunské strany, a máme značky a vše důležité na portálu mapy.cz, což je unikátní aplikace. Lidé nepotřebují mapy, stačí jim chytrý mobil a jdou bezpečně po naší trase i v noci nebo v zimě,“ říká.

Vychytávkou je také novinka, která se podařila aplikovat právě na Ukrajině. Za prvé jsou tam dva systémy, český v kilometrech a slovenský v hodinách. A navíc, na rozcestnících jsou umístěny GPS koordináty, které tápajícím či zabloudivším turistům pomáhají v komunikaci s Horskou službou.

FOTO: archív Ivo Dokoupila

„Záchranářům to podle jejich odezvy hodně pomáhá a je možné, že to už zachránilo několik životů,“ říká Ivo Dokoupil. Bohužel to u nás v Česku ještě zavedené není. „Máme 130letou tradici a něco nového se těžko prosazuje,“ povzdechne si.

Ruční práce

Všechny značky se dělají ručně, člověk, který je dělá, musí být ve skvělé fyzické kondici. „Naše značení je i ekonomicky efektivní. Například Ukrajinci mají jinou normu, numerickou, oni si tedy trasu před značením musí projít dvakrát. Nejprve namalují značku, pak vezmou šablonku a malují číslo. Je to dvojnásobně drahé, stejně tak údržba, ve výsledku to tedy znamená, že to nedělají,“ vypráví.

Češi to podle jeho slov umějí dělat nejen dobře, ale i rychle. Přesto je to práce ještě na několik let. Na dosavadním značení se podle Ivo Dokoupila podílelo asi 200 dobrovolníků. „Jezdí tam za námi, zaplatí si cestu a třeba týden makají a pomáhají se značením. Jsou skvělí. Denně ujdeme asi 30 kilometrů, za týden toho máte dost. Bez nich by náš projekt šel do kytek, rozhodně bych nevydržel tak dlouho,“ říká.

Se značením pomáhají dobrovolníci. Například nyní na značkách pracují mladí z Hnutí Brontosaurus.

Se značením pomáhají dobrovolníci. Například nyní na značkách pracují mladí z Hnutí Brontosaurus.

FOTO: archív Ivo Dokoupila

Teď stojí před problémem týkajícím se údržby značek. Protože na Ukrajině není organizace, které by šlo vyznačené trasy předat.

„To je problém, který řešíme pořád, snažíme se najít partnera na Podkarpatské Rusi, kterému bychom to mohli zodpovědně předat. Jsme schopni je to naučit, financovat si to ale už musí sami. Oni vždycky něco naslibují, ale pak to dopadne jinak. Nikdo toho tolik nenaslibuje jako Ukrajinec. To je pořekadlo, které mě naučili sami Ukrajinci,“ směje se Ivo Dokoupil.

Šťastný značkař

„Naše značení, díky tomu, že to je týmová práce a dělají je lidé, kteří milují hory a svobodné nebe nad nimi, má i jednu obrovskou výhodu. Značky vedou nejen od lidí do hor, ale i od lidí k jiným lidem. Za ta léta práce jsme navázali neuvěřitelná přátelství. Nejkrásnější pocit jsem zažil loni na vrcholu kopce Čeremcha. Je z něj úžasný výhled na východní část podkarpatských polonin.

Díval jsem se na ty kopce a najednou mi došlo, že na každém z nich máme značku. Tam červenou, tamhle modrou, tímhle údolím schází žlutá a tamhle jsme namáhavě prosekávali zelenou. A pod těmi kopci v údolích máme kamarády. Uvědomil jsem si, jak bohatá jsme parta. Ve starých hadrech umazaných barvami, s kyblíčky s barvami jak skřítkové a ve starých botách, ale přitom bohatá,“ usmívá se šťastný značkař.