Je letošní rok něčím specifický, jiný?

Samozřejmě je aktivní, což souvisí i s tím, že jsem čerstvě ženatý - je to rok, takže s milovanou ženou Lenkou zažíváme něco jako svatební cestu: oběd v dobré restauraci, toulky Prahou, večer jdeme do klubu na jazz a ráno si užijeme hotelovou snídani do postele. Letos jsem byl hodně na cestách, měl jsem různé koncerty a turné...

Líbí se mi hrát na neobvyklých místech, třeba v jeskyních nebo před časem i v zoo v kleci u panterů. Jako dárek jsem dostal tygří trus, který prý zahání kuny, což byl tehdy můj problém. To se nezdařilo, ale koncert byl hezký. Ostatně všude je krásně, pokud vás doprovází nejbližší člověk, a platí: ani ne tak kde jako s kým.

Aby nebyla jen idyla, praskla nám v létě na mlejně ve Všenorech voda, takže provádíme velkou rekonstrukci, nové podlahy, stropy, štukuje se. Ale všechno zlé je pro něco dobré, aspoň to budeme mít za sebou, jinak bychom tuhle nepopulární akci pořád odkládali.

Není to znamení, abyste mlýn prodali a přestěhovali se do Prahy?

Kdyby ho někdo chtěl, tak možná... Jenže jsou to tři obytné jednotky a rodiny dnes chtějí být spíš od sebe. Snad nějaký podnik, který by si ve mlejně udělal sídlo firmy. Teď to rozhodně neřešíme. Navíc já tam mám všechno, noty, nástroje..., kam bych to dal? Zaplnil bych tím aspoň desetipokojový byt. A je tam krásně, volnost, příroda, jezdíme na kole. Do Prahy je kousek, vlak jede každou půlhodinu, autem bych ani nevěděl, kde zaparkovat.

Ani na téhle fotce z kraje 70. let by asi leckdo známého muzikanta nepoznal.....

Ani na téhle fotce ze 70. let by asi leckdo známého muzikanta nepoznal.

FOTO: ČTK

Vaše pověstná sbírka nástrojů se stále rozrůstá?

Spíš naopak, některých se zbavuju. Prodal jsem teď nějakou flétnu a hubičky na saxofon. Oblíbil jsem si jednu a na tu chci hrát až do smrti, tak proč mít dalších deset? Už nepotřebuju dělat experimenty ani nejsem žádný zvláštní sběratel.

Samozřejmě se nástroji rád obklopuju, určitá vášeň v tom stále je. Zobcových fléten mám asi tři sta a nebyly zrovna nejlevnější. Ale kdo si je koupí? Jako Rolls-Royce, ten je taky neprodejný, kdo na něj má, nechce použitého.

A co se týče netradičních instrumentů? Zahraju na všechno, co má díru, někdy i bez. Vedle trubek, saxofonů, píšťalek a hřebenů jsem si oblíbil různé flašky, gumové hadice, pumpičku od kola, imitaci lidské kosti. Vsadil jsem se, že zahraju i na banán - dalo to hodně práce, ale nakonec se ozval. Zato na housku jsem sázku prohrál.

Jste známý také svými čepicemi, co byl první impulz?

Začal jsem s nimi koncem 60. let, točili jsme tehdy válečný film a mezi komparzisty měl jeden kluk nádhernou kšiltovku. Koupil jsem ji od něj, zvykl jsem si na ni - a od té doby ke mně patří. Pak jsme roku 1973 hráli s Rudlou Daškem ve Finsku a já si pořídil takovou, jakou nosím dodnes. Mám vždycky jen jednu, zrovna mi Lenka ušila novou. Šije mi je ten, koho k tomu zrovna přinutím, bývá to ale problém, jelikož moje nároky jsou velké: aby moc nečouhal kšilt, byl akorát obvod a tak.

Každý „krejčí" chce tu starou jako model, jenže já ji nosím až do úplného roztrhání. Vlastně jedna starší visí v kavárně u Tomáše Bíma, takže až tahle dojde, asi mu ji půjdu ukrást. Už jsem si zvykl, že si mě v čepici pletou s Borisem Hybnerem a Honzou Vodňanským. Dokonce mi tuhle kdosi řekl: „Dobrý den, pane Izere!"

Zahraje v podstatě na cokoliv.....

Zahraje v podstatě na cokoliv.

FOTO: archív, Právo

Patří k vám i vtipné slovní hříčky typu: jak se vám vejde? Kam na ně chodíte?

Taky místo na shledanou říkám na schovávanou, místo má poklona má puklina, místo poklábosíme poklobásíme. Tyhle přesmyčky vznikly už v době kamarádství s geniálním Karlem Velebným, který inspiroval nejen mne, na jeho humoru vzniklo Divadlo Járy Cimrmana.

Hrál jsem tehdy v jeho SH Quartetu a vždycky po divadelním vystoupení v Malostranské besedě následoval koncert. Střihl jsem si i ženskou roli v představení Domácí zabijačka od Jiřího Šebánka, který se bohužel později s Cimrmany rozešel. Mnoho zajíců - psova smrt.

Vedle řady cen a vyznamenání jste čerstvým držitelem ocenění za celoživotní uměleckou práci Senior Prix, vnímáte vůbec svůj věk?

Dostali ho i další vrstevníci jako Hana Zagorová a Mařenka Rottrová. Čas letí. Uvědomím si to jen občas, zdraví zaplaťpánbůh funguje, i když se začínají objevovat neduhy a zapomínám. Ale řekl bych, že to není tolik věkem jako technikou.

Člověk si přestává pamatovat věci, protože to nepotřebuje, stačí se podívat na internet, tak proč je nosit v hlavě. Jinak se cítím furt stejně. S roky se snažím bojovat nepravidelným pohybem - kolo, lyže, tenis. Ovšem hlavní životabudič je moje žena!

Zahraje v podstatě na cokoliv od klasické flétny (těch má doma asi tři stovky) až po nejpodivnější předměty včetně banánu.

Zahraje v podstatě na cokoliv, od klasické flétny (těch má doma asi tři stovky) až po nejpodivnější předměty včetně banánu.

FOTO: archív, Právo

Neváhal jste, zda potřetí vlézt do chomoutu? Nestačilo by žít si pěkně na hromádce?

Vzniklo to spontánně: můj kamarád Tonda Lhotský, který žije v Kanadě a vzájemně si říkáme Béďa, sem občas jezdí. A já mu jednou řekl, že kdybych se měl ženit, musí mi jít za svědka. Takže když loni přijel, napadlo mě udělat svatbu. To byl důvod. Šli jsme do hospody, kde nám udělali náš oblíbený moučník créme caramel, který milujeme od dětství. Je to jakoby pudink s karamelovou krustičkou a polevou. Takže nebýt Bédi, asi bychom se nevzali. (směje se)

Ba ne, připadalo mi, že když jsme spolu, že se to jaksi sluší. Rodinu to trochu nasoslo, už moje druhé manželství jim vadilo. Ale život jde dál, věci se mění a je třeba se s tím naučit žít. S Lenkou jsme si sedli a vždycky je lepší být v dobré společnosti než sám.

Říká se, že si muž vybírá ženu podle maminky. Měly vaše tři ženy něco společného?

Já to bral, jak to přišlo. První ženu jsem skoro neznal a vzal jsem si ji proto, že byla těhotná. Zpívala zrovna v cizině a jen tak přes telefon jsme si řekli, že se vezmeme. Teprve pak se z toho vyklubala láska a čtyři děti - a zůstali jsme spolu pětadvacet let! Ale v zásadě to nebylo tak, že bych si ji nějak vybíral, tam to bylo dané. Když děti dospěly a zjistili jsme, že už nám partnerství moc nefunguje (člověk potřebuje partnera, a ne jen maminku svých dětí), šli jsme od sebe.

Druhá žena byla taky náhoda, spíš jsme se oba cítili osamělí, tak jsme se na sebe nalepili a zkusili to. To taky nevyšlo. No a pak jsem potkal Lenku...

Před pár lety si střihl roli ve filmu na námět Bolka Polívky Hon o přemnožených klaunech, které je třeba vystřílet podobně jako kance.

Před pár lety si střihl roli ve filmu na námět Bolka Polívky Hon o přemnožených klaunech, které je třeba vystřílet podobně jako kance.

FOTO: ČTK

Jak jste se poznali?

Na jakémsi koncertu, kde jsem hrál mezi transformátory, bylo tam snad dva tisíce voltů a létaly jiskry. Ona pro ně dělala účetnictví nebo co. A jedna velká jiskra přeletěla i mezi námi. Mně se okamžitě líbila, je přesně můj typ - vlastně první ženská, kterou jsem si opravdu vybral. I když chvilku trvalo, než jsme se sblížili.

Vedle vzhledu mě okouzlila svým šarmem, inteligencí, měla taky hezkého pejska, který už bohužel pošel. Stal jsem se díky ní pejskařem a vypadá to, že asi dojde na dalšího. Problém je, že když si pořídíme štěně, bude trvat aspoň rok, než ho vychováme, to je jako s miminem, všechno rozkouše - a málokdo se nabídne na hlídání.

Jste se ženou v podstatě stále pohromadě, nehrozí vám ponorka?

Kamarádi mě varovali, ale žijeme tak už pět let, každý den. Jasně, že přijdou různé neshody, totálně se na sebe naštveme, ale hned si to vyříkáme - a je klid. Jinak by to ani nešlo. Jsem noční pták, často v noci vymýšlím a dopoledne spím, zatímco žena jede do práce - dělá různým firmám účetnictví.

A pak spolu zase jezdíme po mých štacích, je to fajn. Lenka mě pořád udivuje, naposled že zvládla celou rekonstrukci baráku a umí jednat s Ukrajinci. Její nápad byl i nosit v botách různobarevné tkaničky, to si vychutnávám a sám si kupuju ještě šílenější barvy.

Mlýn je vaše dědictví po babičce?

Po otci. Babička měla kus proti proudu potoka zahradnictví, byla známá alpinkářka, jezdili k ní kupovat kytky Čapek, Burian... Jenže za války ve mlejně vadilo, že jim zaléváním ubírá vodu. Tak ho koupila, aby měla pokoj - a dala ho tátovi. Tomu ho pak znárodnili a já dostal v restituci ruinu.

Když jsem po rozvodu neměl kde bydlet, začal jsem ho dávat do kupy, vytvořil jsem tam studio a centrum pro improvizaci, funguje od roku 1999 a právě chystáme už padesátý kurz. Na rozdíl od akurátních Němců v sobě Češi mají kus bohémství a uvolněnosti, takže jim to docela jde. Když svým studentům řeknu, ať zahrají: co jsem měl dnes k obědu, reagují většinou výborně, zato profíci se zaseknou. Improvizovat může každý, stačí chtít. I v životě přece v jednom kuse improvizujeme...

Jiří Stivín

Jiří Stivín

FOTO: Milan Malíček, Právo

Zkrátka mlejn je pro mě důležitý. Když jsem se narodil, vysadil u něj strýček smrček, z něhož je teď obrovský strom. A jako kluk jsem tam jezdil na prázdniny.

Na co z dětství nejraději vzpomínáte?

Že jsem nic nedělal. Byl jsem dítě ulice. Máma herečka se brzo rozvedla s otcem vynálezcem a byla skoro pořád v divadle. Žili jsme v Praze v Balbínově ulici a já si hrával na blízké bouračce. V Mánesovce jsme čutali fotbal, na každém chodníku jsme měli branku a auto projelo jedno za den. Dost jsem chodil za školu, čeština a ruština byly tragické, samá koule. Abych nepropadl, musel jsem se naučit zpaměti Krylovovu bajku - a pořád ji umím, na rozdíl od jedničkářů!

Pak jsem začal s houslemi a se skautem - dodnes se scházíme třeba s bývalým šéfem Akademie věd ČR Václavem Pačesem, přezdívaným Cancítko. Moje přezdívka byla Kačka, protože mě tam doporučila jakási Kateřina a o mně říkali: to je ten od Kačky. Na vojně jsem dostal další přezdívku - Divíšek, že se všemu divím.

Kromě té bajky si pamatuju i to, co mě naučil na housle žák uznávaného profesora Ševčíka jeho velmi nepříjemnou, ale účinnou metodou. Kdo jí prošel, nemusel dělat konkurzy do orchestrů.

Oba rodiče byli výjimečné osobnosti, co jste po nich podědil?

Po otci, který vynalezl třeba stroj na vysokofrekvenční kalení, kuličková ložiska, brýle z umělé hmoty (a taky spoustu blbostí), mám zvláštní nápady, vědomí, že se věci dají dělat jinak, hravost. Původně řediteloval, pak ho vyhodili a on si jen tak hrál. Když večer někam šli a čekal na mámu, než se nafintí, klidně si lehl v obleku pod auto a opravoval ho. To umím taky.

Retro snímek z roku 1968, ještě bez kšiltovky.

Retro snímek z roku 1968, ještě bez kšiltovky.

FOTO: ČTK

Herec po mámě nejsem, i když jsem občas hrál už jako kluk, třeba ve hře Děravá škorně nebo později ve filmech. Ale myslím, že to neumím, když mi řeknou, ať se tvářím přirozeně, ztvrdnu. Koncert je něco jiného, to se nekontroluju. Ovšem mezi herci jako Cupák, Voska, Lukavský… jsem vyrůstal. Matka měla přezdívku Vlk a její úhlavní kámošky byly Marie Rosůlková a Květa Fialová. Ta mi po její smrti řekla, že se těší na setkání v nebi. A vidíte, už se asi potkaly...

Kudy vedla vaše cesta na FAMU, obor kameraman?

Chtěl jsem být tradičně hasičem, pilotem, popelářem a úplně nejraději ničím. Ještě v šestnácti, když jsem končil jedenáctiletku, jsem nevěděl, co dál. Uměl jsem všechno a nic. Toulal jsem se po antikvariátech a galeriích, hrál jsem ping-pong a závodil jsem na plachetnici, ale nic pořádně. Tak mě máma poslala na Barrandov dělat rekvizitáře. U filmu Vyšší princip jsem se sblížil s Ivanem Šlapetou, který fotil. Začal jsem taky a on povídá, jestli nechci zkusit FAMU, že by mě to asi bavilo. Měl pravdu, točil jsem třeba film o Werichovi nebo o jednom mexickém malíři, později o mamince (Máma a já).

Jenže během školy mě chytla muzika, začínal jsem na flétnu a saxofon ve skupině Sputnici. Pak jsem musel na vojnu, kde zakládali zrovna armádní umělecký orchestr - a tím skončila filmová kariéra. Kdyby mě vzali do armádního filmu, zůstal bych možná u kamery.

Takhle jste méně známý kameraman, zato věhlasný muzikant!

V osmašedesátém jsem odjel na rok do Anglie a studoval jsem na Royal Academy of Music. Když jsem se vrátil domů pro další povolení, protože jsem nechtěl emigrovat, už mě naše úřady nepustily ven. Tak jsem založil kapelu Jazz Q a rozjel jsem éru muzikanta.

Brzo mě dostal jazz - hlavně svobodou a možností improvizace. Mými vzory byli Davis, Desmond, Coltrane a taky Ornette Coleman, který hrál strašně falešně a co ho napadlo. Řekl jsem si, že tohle umím taky, sedí mi to a baví. Bohužel jazz je stále trochu okrajová záležitost, podobně jako klasika, nevyprodáváme stadióny. Ale je fakt, že se dnes hraje víc, máme skvělé jazzmany a jezdí k nám hvězdy ze světa.

Dceru Zuzanu známe jako skvělou herečku, je ale taky dobrá muzikantka a zpěvačka.

Dceru Zuzanu známe jako skvělou herečku, je ale taky dobrá muzikantka a zpěvačka.

FOTO: ČTK

Jistou volnost jsem našel i v barokní hudbě, což je moje druhá parketa. K filmu se v současnosti vracím pořadem Dividlo, kde kombinuju hraní s fotkami a videi, která jsem sám natočil.

Jazz a baroko propojujete už 25 let i na koncertech k poctě svaté Cecílie. Oč jde?

Vzniklo to tím, že mám narozeniny den po svátku Cecílie, takže vlastně slavím obojí. Poprvé roku 1992, ovšem už dřív jsme se scházeli s muzikanty a dělali jsme tzv. quodlibety. Taky jsem míval koncerty v bazilice sv. Jiří na Hradě spojené třeba s módními přehlídkami, hráli jsme s Ebenovci atd. Na „Cecílii" je vždycky jedna část klasičtější a druhá volná, tzv. cochcárna, zvu si ty nejlepší kolegy...

Vaši muziku známe i z filmů a cédéček, kolik jich zatím bylo?

Mám na kontě asi třicet filmů  - Co je vám, doktore, Jako jed, Pevnost... Ale tuhle hudbu už moc nepíšu, každý na to má své lidi, dnes o pár generací mladších než já. Dřív šlo o velká jména jako Zdeněk Liška, teď může filmová hudba vzniknout doma v kuchyni.

Pamětníci vědí, že jsem nahrál znělku k rozhlasovému Hajajovi. A cédéček, kde hraju, je kolem 120. Poslední zrovna dokončuju, bude to takový konglomerát s názvem Quod Libet  - jedno CD projektové, druhé jazzové a třetí barokní.

Jedno ze starších cédéček jste pojmenoval Zvěrokruh, je vám blízká astrologie?

Určitě na tom něco je. Já i moje žena jsme Střelci čili kaskadéři - a taky se občas skoro střílíme. (směje se) Nedám si moc poradit a jedu si po svém. Taky jsem Kůň, ten si běží a vůbec ho nezajímá, co ostatní. Lenka je Had a motá se mi při běhu kolem nohou, chytne se - a nepustí. Což koni nevadí, had ho dokonce někdy zahřeje. Přesně tak to funguje.

První žena byla pro změnu Pes, který na toho koně pořád ňafá. Jak se píše ve Starém zákoně: je lepší potkat na opuštěné cestě rozlícenou medvědici než s ženou svárlivou žíti.

Kdysi jste mi řekl, že pokud neskládáte, strčíte se do krabice, platí to ještě?

No jasně, to je mužský přístup. Podle jedné teorie mají chlapi v mozku krabice, v každé je něco a oni můžou být vždycky jen v jedné, například s nálepkou rybář. Typická krabice je přepínač od televize - a nedej bože, když mu tam někdo vleze a něco chce! Nejdůležitější mužská krabice je ta, kde není vůbec nic, což ženy nedokážou pochopit. Mají všechno pěkně propojené dráty a zvládají víc věcí najednou. Ale teď jsem častěji ve společné krabici s Lenkou.

Ještě pár slov k potomkům, mají všichni v krvi muziku?

Jasně, ale že by byli posedlí hudbou jako já, to ne. První dcera Markéta je flétnistka, Zuzana herečka a taky muzikantka a zpěvačka, Jirka je dobrý bubeník a Adam hraje na basu. Přišlo to nějak samo, já nebyl právě ideální táta, doma jsem se moc neohřál a nevěnoval jsem se jim. Navíc všichni cítili potřebu se vůči mně nějak vymezit, být sami za sebe. I všech sedm vnoučat na něco hraje. Zrovna včera byla u nás, ovšem něčemu jako rodinný orchestr se brání.

Před dvaceti lety se synem Jirkou na vyhlášení ceny Jazzový Kája.

Před dvaceti lety se synem Jirkou na vyhlášení ceny Jazzový Kája

FOTO: ČTK

Jiří Stivín očima své ženy Lenky

Jirka má tři základní vlastnosti, které oceňuju: velkorysost, toleranci a smysl pro humor. Ten pomáhá všechno přežít a je tak velký, že převálcuje zbytek jiných vlastností, které by se sem možná ani nevešly.

Nikdy jsem nežila s umělcem a je to pro mě velmi obohacující, denně mě překvapuje. Občas je to šíleně zábavné, občas trochu těžké, ale v každém případě mi to otvírá nový pohled na svět. Často si říkám větu Roberta Fulghuma: Jo takhle ty to vidíš!? Tedy pokud nejde o střety typu, kdy mi něco diktuje a opravuje dvojitou mezeru mezi slovy. Jirka je totiž zvláštní kombinací pedanta a perfekcionisty s totálně volným bohémem. Vychytávání toho je někdy složité. Ještě bych vyzvedla jeho čtvrtou vlastnost: neuráží se. (Ale to je věkem, miláčku, dodává JS.) To je možné, musela jsem si zkrátka počkat!

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: