Pan Jaroslav se posadí v kuchyni na židli, vyzuje speciální diabetickou botu, sundá ponožku a nohu položí přes roh stolu. Zbytek je na Martině Vedlichové, která k němu do panelákového bytu v Hradci Králové dojíždí pravidelně.

„Je to můj dlouholetý pacient,“ říká vystudovaná zdravotní sestra, která v krajském městě a okolí provozuje agenturu zaměřenou na domácí zdravotní péči.

„Přesněji od roku 2013 – to jsem skončil takhle,“ dodává důchodce, jenž 37 roků pracoval na dráze a s diabetem se potýká podle svého odhadu 15, možná 20 let. Kvůli defektu na dolní končetině, takzvané diabetické noze, přišel před čtyřmi lety o část chodidla až po nárt. Letos k tomu přibyl ještě malíček na druhé noze.

Ošetření, dezinfekci a převaz končetin mu po celou dobu zajišťují zdravotní sestry z domácí péče. Humor ho však i přes jeho omezení neopustil: „Pánové, zvu vás teď na Mikuláše,“ prohodí směrem ke mně a k fotografovi. Když vidí naše rozpačité pohledy, vysvětlí: „No co, čerti chodí s kopytem, tak já ho nabarvím, řetěz do ruky a půjdeme...“

Bez auta se zdravotní sestra z domácí péče neobejde. I kvůli nutnosti vozit s sebou tašky se zdravotnickými potřebami.

Bez auta se zdravotní sestra z domácí péče neobejde. I kvůli nutnosti vozit s sebou tašky se zdravotnickými potřebami.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Návštěva trvá asi 20 minut, Martina Vedlichová uklidí svoje pomůcky do tašky, kterou nosí neustále s sebou, a chystá se vyrazit za dalším pacientem. „Zaplať pánbůh za ty holky,“ pronese pan Jaroslav vůči ní i jejím kolegyním s vědomím, že jezdit na převaz do nemocnice by pro něj byl stresující úkol na celý den. Takhle zůstává v pohodě doma, navíc nic neplatí, protože pokud domácí zdravotní péči předepsal ošetřující lékař, je hrazena ze zdravotního pojištění. A tak když zdravotní sestra s omluvou odmítne posedět u jablečného kompotu, alespoň jí na cestu podá jablko na svačinu...

Myslet o krok napřed

„Někdy jablko, jindy vajíčka,“ jmenuje Martina Vedlichová drobnosti, které při návštěvách dostává. „Je to taková malá pozornost, dávají ji ze srdce, protože vědí, že peníze bychom si stejně nevzaly. Občas nám taky chtějí strčit štěňata nebo koťata, ale to už se bráníme,“ směje se.

„Pro mě a pro moje sestřičky je největším poděkováním, když jsou lidé spokojeni, když se jim rány zahojí, jsou v psychické pohodě, usmějí se.“ U leckterého jiného povolání by to znělo jako reklamní fráze, ovšem ne při nelehké práci, kde radost a úsměv jsou vzácným zbožím.

Martina Vedlichová první zkušenosti sbírala v nemocnici, posledních 16 let se věnuje domácí zdravotní péči. Kromě toho vyučuje v Ústavu sociální práce na hradecké univerzitě předměty Domácí péče a Ošetřovatelství. Vlastní agenturu Mavea založila před šesti lety. Šest je i počet zdravotních sester včetně jí samotné, které péči o přibližně 50 seniorů zajišťují. Klidně by ještě nějakou posilu přibrala, ale najít ji není snadné.

V minulosti narazila třeba na to, že se jedna adeptka nerada proplétala autem po městě, což je při návštěvách pacientů nezbytné. Spíše jim ale nesedne domácí péče jako taková.

Ačkoli se nechce vymezovat vůči nemocnicím, práce je tam podle ní odlišná. Personál se u lůžek střídá, sestra na jednoho pacienta nikdy není sama a za zády má jistotu v podobě lékaře.

„U našich pacientů musíme myslet o krok napřed před nimi – někdy o dva, protože často na spoustu věcí zapomínají a my jim je musíme připomínat. Naše práce není jen o tom, že přijdeme a píchneme injekci. Aniž to tuší, kontrolujeme vlastně celý jejich zdravotní stav,“ říká s tím, že při opakovaných návštěvách snáze zaznamenají případné změny, které by měl zhodnotit lékař. Senioři se navíc sestřičkám z domácí péče často svěří i s problémy, které v ordinaci ze strachu zatajili.

Jen ne do nemocnice

Míříme do hradecké místní části Malšovice, kde v rodinném domě bydlí další pacient s diabetem, který dvakrát týdně dojíždí do nemocnice na dialýzu. Pro Martinu Vedlichovou je to jedna z posledních návštěv u něj, protože defekt na noze se mu hojí dobře.

„To je krásný, 145 na 80,“ pronese, když mu změří tlak. Třiaosmdesátiletý muž s ironií odvětí: „Kde jsou ty časy, kdy jsem měl 225.“ Pak mu ještě na prst připne pulzní oxymetr, jímž se měří tep a nasycení krve kyslíkem.

Na druhé straně města čeká pacientka, které agentura pomáhala s péčí o umírajícího manžela. Teď sama potřebuje ošetření nelepšícího se bércového vředu. „Ne, do nemocnice ne,“ lekne se žena, jen co zdravotní sestra naznačí, k čemu možná dojde.

„Nikdo z nich nechce do nemocnice. Pokud opravdu jejich stav není na hospitalizaci, tak všichni prosí: Sestřičko, já nechci. Chci zůstat doma, tady je mi nejlíp,“ říká ze zkušenosti. Sama se mnohokrát přesvědčila, jak skleslí pacienti po návratu z nemocnice do domácího prostředí přímo rozkvetli.

Občas se stává, že senioři mají tendenci péče zdravotních sester zneužít a poslali by je třeba i nakoupit. Od toho jsou ale pečovatelky, na což se je Martina Vedlichová snaží včas upozornit. „Ale to víte, že tu žárovku taky občas vyměním,“ směje se matka tří dospělých dětí. Od své práce si nejlépe odpočine při sportu nebo u knížek, které si ale obvykle šetří až na letní dovolenou.

Volný čas šitý na míru

Společenský sál Domova pro seniory Háje v Praze 11 se každý druhý čtvrtek v měsíci zcela zaplní. Ale pozor, důchodci jen z poloviny. Druhou část osazenstva, která obsadí dva dlouhé stoly, jsou děti z nedaleké Mateřské školy Křejpského. Jak se blíží desátá dopoledne, k dětem si začínají přisedávat klienti zdejšího zařízení, které je útočištěm ve stáří pro 220 lidí. Dalších až deset klientů s diagnózou Parkinsonovy choroby tráví část dne v denním stacionáři, kam je jejich příbuzní ráno přivezou, aby si na pár hodin od péče o ně odpočinuli.

Někteří z trvale ubytovaných klientů odloží po příchodu do společenského sálu svá chodítka nebo berle ke stěně, jiní dojedou na vozíku přímo ke stolu a už se shánějí po „své“ holčičce či klukovi, s nimiž pravidelně tvoří dvojice. Vznikají tak mezi nimi pouta skoro jako mezi skutečnými vnoučaty a prarodiči.

Přijmout realitu stáří je hlavně pro děti poučné, proto se v Domově pro seniory Háje i jinde pořádají společné aktivity.

Přijmout realitu stáří je hlavně pro děti poučné, proto se v Domově pro seniory Háje i jinde pořádají společné aktivity.

FOTO: Veronika Rose

„Vítám vás a dovolím si poprosit všechny naše obyvatele, aby jim děti v tento den zase směly říkat babičko nebo dědečku. Jako vždycky budeme provádět nějakou výtvarnou aktivitu. Děti vám dneska namalují pohled z prázdnin. Babičky a dědečkové pak budou mít za úkol na druhou stranu napsat svoje jméno, název domova a podpis,“ oznamuje na úvod patřičně nahlas, aby ji slyšeli neposední předškoláci i senioři, jimž už sluch tolik neslouží, Michaela Menoušková. Ve zdejším domově působí jako vedoucí kolektivu sedmi aktivizačních pracovníků.

Ještě před takovými deseti lety to byl v péči o seniory docela neznámý pojem. Zjednodušeně řečeno mají na starost volný čas seniorů, obvykle šitý na míru jejich stavu, potřebám a koníčkům.

„Vše je na bázi naprosté dobrovolnosti. Nenutíme je, ale oni většinou sami chtějí, protože už si vyzkoušeli, že jim to dělá dobře,“ vysvětluje vedoucí. Dříve se na volný čas tolik nedbalo, navíc ležel na bedrech běžných pečovatelek, což nebylo ani pro jednu stranu ideální.

Bourání bariér

Ředitelka zařízení Dagmar Zavadilová se domnívá, že mezi domovem důchodců a nemocnicí nebýval velký rozdíl. „Začalo se to měnit jednak s legislativními změnami a jednak měnícím se trendem v poskytování sociálních služeb. Základní věc, abyste se mohl cítit dobře, stejně jako zdravý člověk, je pocit svobody a možnost volby. A to se lidem v domově pro seniory musí ponechat. Potřebují sice doprovod a pomoc v nejosobnějších věcech, ale neměli by si tu připadat jako ve vězení.“

Společně strávený čas zdejších klientů a dětí z mateřské školy je také součástí volnočasových aktivit. S tímto konkrétním projektem však přišla obecně prospěšná společnost Mezi námi, která mezigenerační setkávání organizuje. Propojila už takhle přes 80 „dvojic“ v podobě školek a zařízení pro seniory.

Zatímco ve společenském sále nastal ruch jako při výtvarné výchově ve škole, koordinátorka ze společnosti Mezi námi Anna Bízková mi prozrazuje, že ne každé školce se do projektu chce. „Myslím si, že se bojí nových věcí. Můžou mít předsudky, že se to třeba rodičům dětí nebude líbit nebo že děti budou na staré lidi špatně reagovat,“ zamýšlí se a dodává, že právě tyhle bariéry má jejich vzájemné setkávání zbourat.

Zmíní také jeden případ z Prahy, kde školka přímo sousedí s domovem pro seniory. Jeho vedení chtělo zrušit plot mezi nimi, aby mohli společně s dětmi užívat zahradu, školka je však z nějakého důvodu zásadně proti.

Ještě než výroba pohlednic skončí, přesouvám se do jiného patra budovy, kde probíhá další aktivita. „Jmenujte tři věci, které jsou ostré,“ úkoluje Michaela Hladíková jednu dámu ve skupince asi deseti lidí. „Nůž, jehla, a ještě by to mohla být vidlička,“ odpovídá seniorka. Jiní dostanou za úkol vyjmenovat třeba tři druhy sportovního náčiní nebo tři české herce do 50 let. Účel je jasný – trénink paměti.

Nápadů hodně, lidí málo

„Začínáme vždy seznámením se dnem, řekneme si, kdo má svátek, koho známe s tímto jménem, povídáme si o něm. Snažím se, aby do toho dali vlastní zážitky a vzpomínky,“ vysvětluje mi později Michaela Hladíková. Absolventka Fakulty tělesné výchovy a sportu v Praze vede v Hájích především sportovní sekci.

Zní to trochu úsměvně, vždyť se většina klientů pohybuje jen ztěžka, ale to aktivizační pracovnici nezastaví. Vymyslela třeba florbalové utkání, při němž senioři sedí na židlích tak, aby všichni pokryli improvizované hřiště a vždycky někdo hokejkou dosáhl na míček.

Když je hráčů nedostatek, přidá se i vedoucí aktivizace Michaela Menoušková.

Když je hráčů nedostatek, přidá se i vedoucí aktivizace Michaela Menoušková.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Nezřídka rezignovaní senioři se při tom znovu naučili objevit v sobě zápal, nadšení, pocity štěstí při výhře.

„Hrajeme ho rok a půl a už to začínají být tvrdá utkání, takže jsme museli zakoupit masky pro brankáře,“ směje se a dodává: „Důležitým faktorem je pro mě ‚vytřískat‘ z nich emoce, protože ve svém věku už nemají tolik příležitostí k prožitkům. Jsou to trochu Lurdy, protože hra je odvede od problémů, zapomenou, že nemůžou, a prostě udělají, co musí.“

Nových, moderních způsobů péče o seniory existuje podle ředitelky domova celá řada, ale nic se neobejde bez kvalitního, odborně způsobilého personálu. Ještě před několika lety byla fluktuace pracovníků kvůli nízkému ohodnocení značná.

Uchazeči z úřadu práce, kteří se jinde na trhu neuplatnili, situaci nepomohli, protože na péči o seniory je třeba mít víc než jen dvě ruce a dvě nohy. Kdo s tím není obeznámen, dlouho nevydrží.

Michaela Hladíková je jednou z týmu aktivizačních pracovníků.

Michaela Hladíková je jednou z týmu aktivizačních pracovníků.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Dagmar Zavadilová uvádí, že průměrná mzda napříč pozicemi činí v domově, jenž je příspěvkovou organizací zřízenou hlavním městem, přibližně 21 000 korun hrubého.

„Před osmi lety byl nástupní plat pečovatelky po absolvovaném kurzu 10 550 korun hrubého, sociálního pracovníka 13 až 14 000,“ dodává pro informaci.

„Jsem vděčná za skutečnost, že se i pro nás, zdá se, blýská na lepší časy, a to i za podpory zřizovatele. Vždyť se jedná o tak důležitou profesi. Stačí, když si člověk představí na lůžku sám sebe, odkázaného na pomoc jiné, cizí osoby. Jak moc záleží na jejím přístupu, zda přichází s úsměvem a empatií, či podmračeně, s úsečným chováním.“

Z úřadu do terénu

Čekám u dveří do řadového činžáku na pražských Vinohradech, dokud mi Petra Fuksová neseběhne otevřít s omluvou, že v bytě, kam pravidelně dochází za klientkou, řešila problém s ucpaným potrubím. Omlouvat se nemusí, vždyť je tu v práci. To já jsem žádal, jestli bych jí mohl dopoledne koukat přes rameno, abych zjistil, co obnáší profese osobní asistentky.

Někdo by si pod tím mohl představit sekretářku ředitele nebo snad manažerku nějaké filmové hvězdy. Náplní práce osobních asistentů je však péče o seniory. Nejsou to sice zdravotní sestry, dovedou jim však pomoci při běžných, každodenních úkonech, doprovázet je na cestách k lékaři nebo s nimi zkrátka chvíli pobýt.

„Většině lidí se do ‚důchoďáku‘ nechce, proto jsou osobní asistenti dobrá alternativa,“ domnívá se Petra Fuksová. Už fakt, že ona i její kolegové důsledně seniory nazývají klienty, svědčí o tom, že je neberou jako někoho, kdo je ostatním na obtíž. I když s nimi stráví třeba jen pár hodin denně, pomůžou jim přijít na jiné myšlenky a jejich příbuzným dovolí si při náročné péči oddychnout.

Džbánek ozdobila klientka, jíž je 96 let.

Džbánek ozdobila klientka, jíž je 96 let.

FOTO: Milan Malíček, Právo

V sociálních službách, které čtyřiačtyřicetiletá Petra Fuksová vystudovala, se pohybuje celý život, ačkoli je v terénu teprve něco přes dva roky. Absolvovala sice různé praxe a brigády, ale její pracovní náplní bývala hlavně „úředničina“.

„Léta jsem pracovala na ministerstvech, potom také v Evropském sociálním fondu, ale byl to stres a někdy jsem měla i pocity neužitečnosti,“ přiznává. „Pak jsem sama čelila nějakým zdravotním obtížím, tak jsem vše přehodnotila a šla do přímé práce s lidmi,“ vypráví, zatímco v kuchyni připravuje kávu a dává do ní brčko, bez něhož se její svěřenkyně neobejde.

Smutné? Ne vždycky

Petra Fuksová pracuje pro Domov Sue Ryder, neziskovou organizaci, která od 90. let minulého století sídlí v Michelském dvoře v Praze 4. Zdejší zařízení je jedním z mnoha na celém světě, které zřídila anglická baronka Sue Ryder, proslulá svou charitativní činností. Poskytuje služby seniorům, osobní asistenci a v poslední době čím dál častěji také poradenství. Přibývá totiž lidí, kteří si se situací, kdy jejich starší příbuzní přestávají být soběstační, nevědí rady. Zvlášť palčivé je to u střední, takzvané sendvičové generace, které ještě neodrostly děti, ale zároveň se stará o své nemohoucí rodiče.

Za osobní asistenci se platí podle počtu hodin a hradit ji lze ze zákonného příspěvku na péči. Neznalí mají o službě často zkreslené představy. „Když někomu prozradím, co dělám, devět z deseti lidí se zatváří pohřebně, jako že je to něco smutného,“ svěřuje se Petra Fuksová. Naopak zjistila, že s mnohými klienty je i přes jejich věk a neduhy zábava. Fakt, že zůstávají ve svém domácím prostředí, pak má velký vliv na jejich psychickou pohodu.

„Líbí se mi pestrá práce, každý člověk je jiný a já ráda poslouchám jejich životní příběhy. Když jim dáte prostor, dozvíte se často zajímavé věci, ale zároveň se s nimi musíte mít o čem bavit.“

Vybavuje si pána, odborníka na jadernou fyziku, který by si spíše povídal o své práci, než aby chodil třeba ven na procházky. „Bral mě do pracovny a vykládal mi o knihách a o diplomech, které tam měl. To bylo docela náročné,“ vzpomíná s úsměvem.

První služba ji prověřila

Případy jsou různé a odvíjejí se hlavně od zdravotního stavu seniorů. K náročnějším určitě patří i její dnešní služba.

Uvařit kávu je jedním z mnoha úkonů, které Petra Fuksová pro své klienty může udělat.

Uvařit kávu je jedním z mnoha úkonů, které Petra Fuksová pro své klienty může udělat.

FOTO: Jiří Sotona, Právo

„Práce asistentů je u mě pestrá, od utření pokakaného zadku po doprovod na zahajovací koncert Pražského jara. A všechno mezi tím,“ vykládá s typickou ironií, jak během dopoledne zjistím, Vendula Neumannová. V bytě ve vinohradském činžáku, kam za ní Petra Fuksová i její kolegyně pravidelně docházejí, žije celý život. Narodila se s dětskou mozkovou obrnou a nikdy nebyla soběstačná.

„V Sue Ryder jsem možná jediný případ, který potřebuje péči celoživotně,“ říká s poněkud obtížnější dikcí, jíž je potřeba nejprve přivyknout. Navzdory chorobě získala doktorát na filozofické fakultě a o svém bohatém životě napsala knihu, kterou mi věnovala. Během rozhovoru za pomoci osobní asistentky usrkává kávu brčkem a vykuřuje jednu cigaretu za druhou.

Vendule Neumannové (vlevo)pomáhá osobní asistenka prožívat radosti i strasti života s následky dětské mozkové obrny.

Vendule Neumannové (vlevo) pomáhá osobní asistentka prožívat radosti i strasti života s následky dětské mozkové obrny.

FOTO: Jiří Sotona, Právo

„Potom jedu ke klientce, které je asi 86 let. Před osmi lety měla mrtvičku, je poměrně soběstačná, ale třeba na procházkách se necítí úplně jistá a potřebuje se do někoho zavěsit. Tam pobudu asi dvě hodiny,“ seznamuje mě Petra Fuksová se svým dalším programem. Vzpomene na svou úplně první službu, která důkladně prověřila její odhodlání.

„Klientka omdlela na ulici při procházce. Zavolala jsem záchranku a strávila s ní celý den v nemocnici. Paradoxně jsme se díky tomu sblížily. Asi tři týdny jsem měla hrůzu z toho, co mě při práci potká, ale strach jsem překonala – a teď jsem ráda, že jsem to nevzdala.“

Zastoupení populace ve věku 65 a více let v různých zemích Evropy (v %)
Zeměrok 2000
rok 2016
Česko
13,8
18,3
Slovensko
11,4
14,4
Polsko
12,1
16,0
Rakousko
15,4
18,5
Německo
16,2
21,1
Itálie
18,1
22,0
Turecko
 5,4 8,2
 Zdroj: Český statistický úřad