Když ze starého vzniká nové aneb Věci, které dostávají další šanci na život

U nich doma se ševcovalo odjakživa. Přesněji řečeno od roku 1896. Není proto divu, že si už jako holčička v dědově dílně hrávala s kladívkem a hřebíčky. Pod ruce se dívala i tátovi Karlovi, který v řemesle pokračoval. „Od holky se ale neočekávalo, že by na ně navázala. A vidíte, před třemi roky se tak stalo, asi to mám v genech,“ vypráví mi.

Scházíme se v poetické rodinné dílně Botovna v pražských Strašnicích. Radka Hrdličková, rozená Čapková, vzpomíná, že ševcem byl i její druhý dědeček. Srdcem ševcovského klanu pak byla desítky let především Vysočina. „Konkrétně Dolní Město. Je to nedaleko Lipnice nad Sázavou,“ líčí sympatická vysokoškolačka.

O to víc mě zajímá, jak vlastně její cesta k pražskému verpánku před několika lety skutečně začala: „Manžel dal jednoho dne z hodiny na hodinu výpověď v práci. Odevzdal klíčky od služebního auta a naši Botovnu vymyslel při dlouhé pěší cestě domů.“ Jmenovaný sedící kousek od nás přikyvuje. Myšlenku „stát se ševcem“ ostatně nosil v hlavě dávno před rozhodným krokem.

„Chodíval jsem ke tchánovi do dílny. Okoukal jsem od něj, co se dalo. Když došlo k mému odchodu ze zaměstnání, věděl jsem hned: Chci opravovat boty!“ říká Tomáš Hrdlička. A zatímco on na cestě domů usilovně vymýšlel rodinný „byznys“ plán, Radku po telefonu úkoloval, aby co nejdřív našla vhodný nebytový prostor poblíž jejich bydliště. I dojíždění za prací měl totiž dost…

„Ležela jsem zrovna doma s nohou v sádře. A asi v šoku jsem dělala, co po mně chtěl. Bylo to takové: Teď, nebo nikdy!“ dodává ona.

Prostor ve sklepení – původně skladě – jednoho z panelových domů poblíž metra Strašnická sehnali poměrně rychle. Dali se v něm okamžitě do práce, aby vyhovoval jejich potřebám. Jako staromilci postupně nakoupili vybavení, stroje z druhé ruky. Úspory, které by mohli do podnikání vložit, téměř neměli, přiznávají. Menší peníze jim půjčil starší syn, příbuzní i kamarádi.

„Díky nim jsme za měsíc otevírali. Ukázalo se, že to jde i bez miliónových úvěrů,“ ohlíží se paní obuvníková a pokračuje: „Nejdůležitější jsou stejně šikovné ruce.“

Pečlivému šití na stroji ji v mládí naučila maminka. Kromě oblečení se vyráběly u táty v dílně i různé doplňky z kůže. „Už tehdy jsem měla ráda originály, které nikdo jiný neměl,“ konstatuje. Ostatně ani rodinný podnik v Dolním Městě Hrdličkovi nakonec nenechali ladem a stále ho provozují. Dům z roku 1931, v němž se nachází a v němž paní Radka vyrostla, stojí skoro na návsi. Oni tam jezdívají na chalupu.

„Možní zákazníci nás míjejí při své výpravě za čerstvým chlebem a rohlíky do nedalekého obchodu. I proto jsou zvyklí nosit k nám boty k opravě již desítky let,“ shrnuje s tím, že poté, co její táta onemocněl, nemohli jen tak provozovnu uzavřít.

„Z úcty k tradici pokračujeme. Zakázky přijímáme v sobotu i v neděli, stejně jako on,“ podotýká paní domu. Že mají právě otevřeno, vědí všichni podle otevřených okenic v dílně.

Není divu, že se k nim lidé rádi vracejí. Nejenže jsou spokojení s kvalitou oprav. Zákazníka také na první pohled zaujme osobitost přístupu pana a paní ševcových. „On někdy zákazníkům opravy i rozmlouvá. Boty by spravil na jednom místě a na dalším by praskly. Chápu ho.“ Trvají-li dotyční přece jen na tom, že pár patří mezi jejich srdcovky, udělají ševci, co mohou, aby ho zachránili.

Mimořádný přístup u nich najdou i osoby, jejichž nohy nezapadají do „normálu“. Jsou třeba velké či s různými „chybami“. Prostě ti, kteří mají problém koupit si nové boty, protože v běžném obchodě se s nimi většinou nepočítá. „Tam se snažím téměř o zázraky. Ptávám se ještě vždy zákazníků, jak pospíchají. Někdy se ukáže, že – zejména dámy – mají doma desítky párů,“ směje se Tomáš Hrdlička.

Manželé se jinak shodují, že mimořádná péče o obuv se vyplatí především u kožených modelů, a nežli nosit nekvalitní koženkové boty, je lepší sáhnout po nějakých zachovalých z druhé ruky. Však je také v pražské dílně nabízejí. Někdy jde o skutečné, občas zcela nenošené poklady. Ostatně i paní Radka sem tam při pohledu na ně zalituje, že jí zrovna nepadnou. „Jedna zákaznice tvrdívala: Nikdy bych si nevzala boty z druhé ruky. Jenže mám hluboko do kapsy, co mi zbývá než tržnice? Přesvědčil jsem ji, že zboží dezinfikujeme skutečně pečlivě. Už z nich má slušný botníček,“ líčí obuvník.

Při svém vyprávění o péči o starší boty bere postupně do rukou ty nové, vlastnoručně ušité. Právě k nim se láska manželů k řemeslu přirozeně posunula. Stalo se tak náhodou při koupi stroje do dílny. Transakce jim do cesty přihrála zručného mistra ševce, jenž je seznámil s dalšími. „Všichni k nám byli přátelští, vstřícní a ochotní nás něco naučit. Až nás to překvapilo. Jsme stále v kontaktu, spolupracujeme, jde nám o to, aby krásné ševcovské řemeslo nezaniklo,“ podotýká paní Radka.

A její muž obratem navazuje: „Já opravdu chtěl původně jen boty spravovat. Žena měla podle plánů šít a opravovat svou galanterku – kabelky, pásečky a tak. Jenže. Když jsme uviděli ručně ušité boty, byli jsme ztracení. Stále se samozřejmě učíme.“

V rámci důkladného proniknutí do milovaného oboru si ve Zlíně rovněž přidali odborné kurzy. Pan Tomáš následně završil vzdělávání výučním listem. „Původně byly pro rekvalifikanty, ale my jsme všechny převálcovali nadšením. I tamní učitelé nám hodně pomohli,“ tvrdí Hrdličkovi. Právě zápal pro věc prochází celým jejich podnikáním. Teď doufají, že je jednou bude živit oba. Paní Radka společné přání rozvádí: „Já do Botovny chodívám až k večeru a o víkendech. Přes den jsem ve svém zaměstnání. Je to náročné, ovšem nestěžuji si. Boty a spokojení zákazníci mě nabíjejí.“

V její laboratoři to v mnohém vypadá jako v kuchyni. Na stole nechybějí nádoby s lákavým barevným obsahem, váha a „pečicí“ forma. Jenže ona není pekařka ani cukrářka. Je uznávanou architektkou odpadů. Ke své práci používá stovky nadrcených plastových lahví, jimž znovu dává život.

„V Česku se ročně vyprodukuje okolo půl miliardy PET lahví. To jsou přibližně tři milióny denně. Je to vlastně geniální vynález. Jen s ním neumíme zacházet správně,“ líčí bezprostřední pedagožka z pražské Fakulty architektury ČVUT. Doktorka a inženýrka na ní téměř deset let vyučuje studenty tomu, jak dále všudypřítomné petky zpracovávat. K problému, co s nimi, ji přivedlo „nadšení v rámci její naivní touhy zachraňovat svět“, jak sama říká.

Stalo se tak před téměř deseti lety na výměnném pobytu ve švýcarském Curychu. Tahle země patří v recyklování materiálu ke světové špičce. Tam také postavila s kolegou své dva první objekty z plastů: loď a pódium pro závody lodí z PET lahví.

„Možná se vám to nezdá, ale petky jsou opravdu vyrobené ze vzácného plastu. Žádná z nich by se proto neměla zbytečně vyhodit, je to věčná škoda. Tohle musíme naučit především naše děti,“ pokračuje máma tří potomků, ředitelka PETMAT, z. ú., a spoluautorka knihy Fenomén architektury z PET lahví, popisující již existující netradiční stavby.

Pod jejím vedením probíhá na FA ČVUT projekt PET(b)rick, v němž se snaží výzkumníci nalézt nový tvar lahve, který by se dal využívat v architektuře. Jejich nápad zní na první pohled jednoduše. Použité plastové lahve od spotřebitelů vybrat, rozdrtit je, vzniklý recyklát znovu roztavit a vyfouknout do tvaru malé nádoby, tedy jakési plastové cihly. Díky svému tvarování se pak jednotlivé nově vzniklé kusy dají spojovat do větších celků.

„Zatím z nich s kolegy tvoříme většinou nábytek,“ popisuje paní inženýrka a ukazuje na větší poloprůsvitné objekty v rohu své laboratoře. Z dálky připomínají kostky a obdélníky na hraní. „Perfektně vedou světlo,“ doplňuje vědkyně a záhy vše ukazuje v praxi.

Netradiční cihly se veřejnosti poprvé představily v českém pavilónu na EXPO 2015 v italském Miláně. Jsou lehké, duté a dají se tak plnit různým obsahem, od písku přes vodu až po zmíněná svítidla.

„Zároveň jsou ovšem křehké, velmi dobře hořlavé, mechanicky snadno poškoditelné. Ve větších strukturách proto nestabilní, což se s architekturou přímo vylučuje. Dům z nich proto zatím nepostavíme,“ podotýká Nováková.

Nejčastěji tak vynález slouží jako stavební materiál pro lavičky, knihovny, vybavení interiérů. Z petek vznikly i výstavní stánky nebo koncertní pódium. „Některé projekty dělají studenti, aby si architekturu odpadu osahali v praxi,“ objasňuje.

Rozmach projektu PETMAT umožňují nyní také finanční prostředky ze soukromé sféry. K odpovědnosti za životní prostředí se touto formou přihlásil vůbec největší výrobce petek u nás, Karlovarské minerální vody.

„Podpořily již vydání naší knihy. Teď nám přispívají na výzkum. Například na preformy, z nichž se lahve na speciální lince vyrábějí a které se pro vznik PET(b)ricků používají. Dříve jsme si museli materiál v podobě starých petek hledat sami. Občas tak museli studenti obrazit popelnice, aby jich pro projekt přinesli dostatečné množství. Ne každá se hodila. Nikdy nevíte, kolikrát už byla recyklovaná,“ líčí.

Projekty podobné tomu na pražské architektuře běží podle ní i jinde ve světě, například ve Spojených státech a v Číně. „Světové vědecké prostředí je vysoce konkurenční, registrace patentů hodně drahá. I díky penězům od výrobce se nám podařilo průmyslový vzor plastové cihly PET(b)rick v únoru 2015 registrovat a v květnu 2016 náš vývojový tým obdržel potvrzení o udělení patentu,“ uvádí přední česká architektka odpadu a ihned dodává: „Cihla je stále ve fázi vývoje. Jakmile bude bez chyby, může jít do výroby.“

Se svým týmem plánuje i další kroky v tom, jak zužitkovat co nejvíce (nejen) českých petek. Jedním z projektů PETMAT je rovněž minirecyklátor. Tedy menší recyklovací stroj o velikosti šatní skříně, který názorně ukazuje drcení PET lahve na vločky. Z nich by posléze vytvořil drobný předmět, třeba knoflík či hrací kostku.

„Běžně se staví stometrové linky. My chceme ukázat, jak recyklace probíhá, v menším,“ tvrdí Nováková. Nepochybuje o tom, že se budeme muset s odpadem, tedy i plasty, vypořádat mnohem líp. Ubývat na Zemi totiž rozhodně nebude.

„Proces recyklace petek se může opakovat až patnáctkrát. Možná nepřijde náš tým na nic, ale objevíme pro někoho tuhle cestu a ten dojde dál. Každá lahev je hodně vidět. Je v ní hodně vzduchu, opticky znečišťuje prostředí okamžitě. Občas je cestou do práce sbírám a házím do žlutých popelnic. Na chodníku se mi prostě nelíbí,“ směje se.

Má-li zmínit životní cestu, nezaváhá: „Je to móda.“ Rodačka ze slovenského Bardejova, návrhářka Ľubica Skalská, hned dodává: „Jenže jako eticky, ekologicky smýšlející člověk k ní přistupuji jinak. Recykluji to, co už jednou někdo ušil. Materiálu dávám jiný tvar.“

Její krámek najdete v pražské čtvrti Letná. Na věšácích tam visí nápadité košile, šaty a trička, o nichž by rozhodně nikdo na první pohled neřekl, že se kdysi válely v bednách obchodů s ošacením z druhé ruky.

„Kupuji tam pouze kvalitní bavlněné, vlněné, hedvábné, případně lněné zboží. S ním posléze dále v ateliéru pracuju,“ vysvětluje mi na první pohled křehká návrhářka. Zdání ovšem klame, jak záhy zjišťuji.

Šít začala už jako holčička pod laskavým dozorem maminky, následně obor studovala na bardejovské střední škole. A po maturitě zamířila – s touhou opustit východ Slovenska – za bratrem Eduardem do Prahy, kde skoro dva roky pracovala, aby se tak nějak uživila.

„Jsem hodně eticky zaměřený člověk, takže jsem začala v Greenpeace. Pak jsem paradoxně nastoupila do řetězců nabízejících takzvaně rychlou módu. Velmi zajímavá zkušenost, ovšem jen mě utvrdila v tom, že budu dál studovat,“ směje se.

Odborné znalosti v módě si pak následující roky prohlubovala na Technické univerzitě v Liberci, díky níž se mimo jiné dostala na zahraniční stáž na istanbulskou univerzitu. Po dokončení studií se definitivně s přítelem usadila v Praze. A opět řešila, co dělat. Klasická móda pro ni nepřicházela v úvahu. Její výroba se tolik míjela s jejím viděním světa!

„Nejsem schopná dělat něco, s čím vnitřně nesouhlasím. Zkusila jsem ještě půl roku studovat na DAMU scénografii, konkrétně kostým a masku. Jenže ani to nebylo ono… Až jsem pak konečně našla řešení – rozhodla jsem se dělat milovanou módu jinak! Základem mých modelů se stalo staré, již použité, často vyřazené oblečení,“ líčí.

Materiálu pro tvůrčí snahy má kolem sebe dost. Zdaleka ho nezískává jen v second handech, leccos dodají kamarádky, známí. Haldy oblečení, které slečny, mladí muži, dámy či pánové vůbec nenosí, se najdou téměř v každé skříni. Stačí se do přeplněných polic s nadhledem a jistým citovým odstupem zahledět.

„K dalšímu zpracování mám ráda košile. Jsou všude. Pak preferuji džínsy, trička a kabáty,“ vypočítává. Rozhodující v tom, jaký kousek dostane další šanci k životu, je pro ni jediné: kvalita původní látky. Cena modelu z jejího ateliéru posléze odráží to, kolik při jeho vzniku spotřebuje dalších surovin (nití, barev, knoflíků…), a doba nad ním strávená.

„Nejdřív musím věc koupit. Pak ji důkladně čistím, peru v sodě, mýdlových ořeších. V sekáčích používají silné chemikálie,“ popisuje dlouhý proces, než vůbec vezme do ruky nůžky a ze starého začne cosi stříhat.

A jak vypadá typický či typická kupující takového „nového“ modelu? „Je to žena mezi 15 až 55 lety. O módu se aktivně zajímá. Má nějaké etické hodnoty. Pro muže dělám spíš výjimečně. Něco málo z mé tvorby nosí můj přítel.“ Právě blízkým dává své kousky velmi ráda. Nejvíc jich má asi její maminka.

Při vyprávění scházíme po schodech do suterénu, kde má Skalská dílnu. Nechybí v ní šicí stroj, veliký stůl i naditý stojan s vkusnými kousky. „Liší se barvami, batikou, délkou, ovšem mají jedno společné: jsou střihově volnější, aby se v nich ženy různých velikostí cítily dobře, nic je neškrtilo. Vzhledem k prvotním surovinám mám dostupné ceny. Trička nabízím za pět set korun. Košile stojí kolem osmi set. Dražší věci – to je zhruba hranice nad tři tisíce korun – dělávám spíš na zakázku, pro konkrétní osobu,“ doplňuje.

A uživí ji sázka na etický způsob podnikání, v Česku nepříliš běžná forma recyklace? Ľubica souhlasně kývá hlavou, ale hned dodává: „Jsem i lektorka, pořádám workshopy, jezdím po různých akcích.“

Při setkání nad stroji si může každý vyzkoušet, jak je zručný. Stačí, aby si v daný termín s sebou přinesl starý kus oblečení. Po rozstříhání, opětovném sešití, případném dobarvení či obarvení ho leckdy ani nepozná.

„Zhotovíte si originál, kterým určitě okolí zaujmete,“ slibuje zájemcům ta, jež na výsledek pozorně dohlíží.

„Chci, aby lidé pochopili, že taková činnost je náročná. Že 150 korun za kvalitní triko není reálných. Velké řetězce vydělávají na tom, že hodně prodají. Uměle pak snižují ceny. Šetří na mzdách švadlen, používají míň nití, nekvalitní zipy… Oblečení nevydrží. Musíte si přece brzy koupit nové! Nadvýroba znečišťuje životní prostředí, ničí Zemi,“ uzavírá rozhodně.