Jak často jezdíte do Prahy a co uděláte jako první věc?

Letos jsem tu potřetí, hlavně kvůli rodičům, maminka měla v květnu mrtvičku. Ale taky proto, že začínám uvažovat o přestěhování zpátky. A co udělám nejdřív? Přivítám se s našimi a pomůžu, s čím je potřeba. Pak volám své nakladatelce Magdaléně Dejmlové z Mladé fronty, skočíme na oběd a probereme život. A jdu se projít na nábřeží, k milované Vltavě…

Každopádně se naladím do zcela jiné polohy, uvolním se. Dřív jsem se tu necítila úplně doma, dnes už ano. Zdá se mi, že Praha je v jádru pořád stejná, zatímco Švédsko se hodně mění a žiju tam v napětí.

Jsou tu s vámi i vaše děti?

Tentokrát ne. Ale třeba v červnu se mnou přijel nejstarší Ludvík (28). Je novinář, pracuje v jednom menším deníku a vydává knihy. Zvolil si hodně podobnou cestu jako já.

Druhý Jakub (22) je velký cestovatel, pohybuje se většinu roku v Asii a Indii, teď se chystá do Austrálie. Ve Švédsku asi nebude žít ani v budoucnu. Pro zajímavost: od roku je z vlastního rozhodnutí vegetarián. Krmí se hlavně fazolemi a rýží - a je nejzdravější ze všech! Neměl ani dírku v zubu! (klepe do dřeva) Časem jsme se mu trochu přizpůsobili, takže maso u nás není každý den.

Prostřední David (20) dopisuje první knihu a je nadaný na všechno - po gymplu se uchytil jako kuchař ve vyhlášené stockholmské restauraci. Pak taky cestoval a momentálně zvažuje, co dál.

Tři ze čtyř synů: Jakub, David a Daniel se dnes rozbíhají po světě. Chybí nejstarší Ludvík, který z Kateřiny za pár měsíců udělá babičku.

Tři ze čtyř synů: Jakub, David a Daniel se dnes rozbíhají po světě. Chybí nejstarší Ludvík, který z Kateřiny za pár měsíců udělá babičku.

FOTO: archív Kateřiny Janouchové

Vaří i doma?

A jak senzačně! V podstatě všechny moje děti umějí vařit. Nechci se chválit, ale snad jsem je trochu inspirovala. Pak mám Daniela (18), tomu zbývá rok do maturity a přes léto brigádničil na ovocném trhu. Ten se chystá do Izraele, vzbudit své židovské kořeny, velmi se o ně zajímá. Na rozdíl ode mne, jsem spíš ateistka.

A nejmladší Ingrid (15) právě nastupuje na střední školu s výtvarným zaměřením, moc pěkně kreslí a maluje. Se mnou bydlí už jen dva nejmladší.

Funguje ve Švédsku trend, že děti brzy vyletí z hnízda?

Už tolik ne, je velmi málo bytů a nejsou zrovna nejlevnější. Proto děti zůstávají obvykle dlouho doma. Ale já to nechci, myslím, že se mají postavit co nejdřív na vlastní nohy. Navíc chlapi kolem sebe nadělají dost nepořádku, výchova nevýchova. Takže je v podstatě vystrkuju, aby se odstěhovali.

Těším se, až všichni vypadnou a budeme mít s Ingrid dámskou jízdu! Ale musím říct, že jinak jsou kluci strašně milí a srdeční, všechno je zajímá…

Umějí česky, nebo jsou už stoprocentní Švédové?

Na 99 procent jsou Švédové, ovlivnění prostředím, ve kterém vyrůstali. Ale byli hodně i s mými rodiči a Prahu mají opravdu velmi rádi, i když česky neumějí, jen nejstarší se trochu učil. Ovšem mají české občanství a čím dál víc si to uvědomují. Zajímají se o rodinnou historii, David jel dokonce do koncentračního tábora, kde byl děda. Nafotil to a sepsal.

Podařilo se vám je vychovat bez jediného pohlavku či facky?

A šlo to úplně perfektně. Když jsou v zemi, kde žijete, fyzické tresty přísně zakázané, tak si na to prostě zvyknete a neděláte to. Ruka vás ani nesvrbí. Možná jsem občas měla chuť s někým zacloumat. Dokud byli malí, mydlili se tři první navzájem a nejmladší je kousal. To byla jediná šance, jak se prosadit.

Je fakt, že jsem někdy pořádně zařvala, chytla toho, který neposlechl, odnesla ho do jiného pokoje a zavřela dveře, než se uklidnil. To fungovalo dobře. Dnes z nich vyrostli nejlepší kamarádi a jsou rádi, že se mají. A já jsem na ně pyšná.

Dcera Ingrid a matka, bioložka Ada Kolmanová

Dcera Ingrid a matka, bioložka Ada Kolmanová

FOTO: archív Kateřiny Janouchové

Vaše dospívání asi bylo hodně jiné, že?

Jak v čem. Když jsme přišli do Švédska, bylo mi deset, rodiče viděli tamní výchovu a rychle se přizpůsobili. Nastavili mi stejná pravidla a podmínky, jaké měly švédské děti. Vychovávali mě podobně jako já své potomky: základem bylo hodně lásky a komunikace. Dávali mi velkou svobodu a důvěru, která nesla i odpovědnost, což je důležité. Švédští vrstevníci mě nejdřív mezi sebe nepřijali, vnímali moji jinakost - ale já jsem se rychle naučila jazyk a nakonec se prosadila.

Neměla jste problém s hledáním vlastní identity vedle slavného otce, vědce a chartisty?

Naštěstí mám úplně jinou kariéru než on, takže to nebylo těžké. Působil jako vědec a angažoval se v politice, což šlo tenkrát mimo mne. Politika mě zajímá až v poslední době. Začínala jsem jako novinářka v časopisech, zabývala jsem se tématem mezilidských vztahů, psala články a později knihy o ženách, o závislostech, o sexu… Což byly věci, o nichž jsem se s tátou nebavila. Možná trochu s mámou, byla velmi moderní a mluvila se mnou otevřeně.

Táta byl ovšem feminista a fandil mladým ženám - neberte to v druhém významu. Podporoval vždycky ty, kdo jsou utlačovaní. Zdůrazňoval, že mám stejná práva jako ostatní, že se nemám cítit omezená proto, že jsem žena. Tím mě hodně posílil.

Až tak, že jste začala ve svobodomyslném Švédsku rozbíjet tabu!

Ta uvolněnost byla ve Švédsku jen na povrchu a já se pustila do hloubky. Šlo spíš jen o mýtus. Sice tam v 60. a 70. letech proběhla určitá sexuální revoluce, lidi se opalovali nazí a pěstovala se volná láska (jako hippie i jinde ve světě), ale to ještě neznamenalo, že jsou uvolnění i ve vztazích a ochotní se o nich otevřeně bavit. Švédové jsou ještě dost morální a mají v sobě toho svého Luthera, takže se zase vrátili k tradicím - svatbě v kostele, společnému životu, věrnosti.

Křest jedné z knih. S političkou Alenou Dernerovou a spisovatelem Jáchymem Topolem.

Křest jedné z knih. S političkou Alenou Dernerovou a spisovatelem Jáchymem Topolem

FOTO: ČTK

Kritika o vás občas mluví jako o autorce červené knihovny. Děláte prý i sexuální koučku.

Šlo hlavně o řadu vzdělávacích knížek (Jak jsem přišel na svět, O lásce a sexu, Kniha o orgasmu) a taky sérii erotických románů, které tu zatím nevyšly, ale ve Švédsku jsou populární - o spisovatelce, která objevuje po letech manželství svoji sexualitu s novým partnerem. Nakonec ale odejde žít svůj život s jiným… Jak se říká: muž opustí ženu, když potká jinou, žena odejde, když najde samu sebe.

Sexuální koučku už nedělám, připravovala jsem přednášky na téma vztahů, dosahování orgasmu atd., rozhodně jsem nepraktikovala žádné tantrické masáže dělohy, které jsou v módě. Dnes píšu jen články na téma sexu, o jeho důležitosti pro mentální i fyzické zdraví. Zřídila jsem i vlastní webový časopis Katarina magazin, kde se chystám jít tímhle směrem.

Románovým příběhem o svém muži jste poukázala na rizika závislosti na alkoholu…

Moje kniha Nejbližší v roce 2003 společnost šokovala a stala se bestsellerem. Ten námět mě napadl, protože jsem ho měla nejblíž. Jako by tam ta kniha ležela a jen čekala, až bude napsaná. Manžel byl už tehdy vyléčený. Psala jsem zpočátku pro sebe, brala jsem to i jako formu terapie, jak se z té otřesné zkušenosti otřepat. Pak jsem se rozhodla román zveřejnit a ani případný nesouhlas manžela by mi v tom nezabránil. On to ale vzal jako daň za své prohřešky.

Oba nás překvapily ohlasy i to, jak se díky knize posunulo vnímání téhle problematiky. Probíhaly televizní diskuse, i když samozřejmě vymýtit ve Švédsku alkoholismus se podařit nemohlo. Ale už se o něm aspoň nemlčí a roste šance víc lidí vyléčit. Manžel je dnes velmi úspěšný, stal se terapeutem a založil si kliniku na léčení alkoholiků z vyšších vrstev.

Ale umí si užít i společenské události. Takhle si vyšla s přítelkyní na párty.

Ale umí si užít i společenské události. Takhle si vyšla s přítelkyní na párty.

FOTO: archív Kateřiny Janouchové

Prožili jste spolu to nejtěžší, přesto jste se před třemi lety rozvedli, proč?

Už jsem s ním nechtěla žít, toužila jsem být volná, sama - s dětmi nebo bez nich. Manželství mi přestalo něco dávat. Omrzel mě zkrátka rodinný život a řekla jsem si, že bych ráda ještě poznala něco jiného.

Rozešli jsme se, ale dál se kamarádíme, máme lepší vztah než dřív. Nehledejte za tím žádnou dramatickou nevěru, oba jsme si v podstatě už delší dobu dělali, co jsme chtěli a s kým. Spíš šlo o totální rozvrat, každý šel svojí cestou. Shodli jsme se, že nás k tomu konci dovedlo hlavně to, že jsme měli moc dětí a vyčerpaly nás starosti kolem nich. Bez toho náporu bychom se možná nerozvedli, ale střídavá péče byla jediná možnost být trochu sám, mít volno.

Co je pro vás obecně hranice, za níž následuje rozvod? Nevěra tedy ne?

Na nevěru kašlu, jsem velmi liberální. Myslím, že v sexu mají lidé různé potřeby a samotný sex není důvod k rozvodu. Když spolu mají jinak dobrý život, jen někdo občas zahne. Sexuální svoboda může někdy být dokonce stimulující. Zvlášť pro stárnoucí páry, kde děti už odrostly, přináší otevřený vztah i pozitiva. Žijeme jen jednou, tak proč se omezovat?

Je lepší si vyzkoušet víc variant a třeba zjistit, že to není až tolik zajímavé než žít nespokojeně s představou, že mi něco utíká, chybí. Sexuálně neuspokojených žen je hodně. Ale samozřejmě pokud vznikne vážný vedlejší vztah a partner miluje někoho jiného, musíte se rozvést.

Takže dnes žijete single?

Jsem na tom dobře, mám kolem sebe spoustu mužů, kteří se o mě zajímají. Ale já se teď věnuji víc sobě, politice, svým knihám a kariéře. Právě jsem rozběhla vlastní nakladatelství a ta práce mě velmi uspokojuje.

Po rozvodu jsem si odžila pár divokých let, měla jsem v padesáti takovou krizi a pěkně si zařádila. Dnes se vidím jako sytá kočka, nemám moc chuť na další vztahy. Ale myslím, že i v tomhle věku se člověk může zamilovat a vztah může být i silnější. Když ženu už nevede touha po dětech, uvolní se a padesátka znamená určitý vrchol.

Nic nekončí, není pravda, že muži chtějí jen mladé maso a ženský život jde jen z kopce, to jsou zkreslené strachy. Můj život se naopak velmi vylepšil, beru současnost jako nejlepší léta.

Vraťme se k závislostem: každý nějakou (i pozitivní) trpíme. Jaká je ta vaše?

Asi to, že ráda veřejně debatuju a možná se i trochu hádám, účastním se různých diskusí. Mám zkrátka potřebu říkat nahlas, co si myslím, nebát se být kritická, nepolykat automaticky vše, co společnost servíruje, jít proti proudu.

Irituje mě skupinová mentalita, stádnost, chování jako houf ovcí. Já z něj potřebuju vystoupit a dívat se vlastníma očima. Ten individualismus mám asi od táty, který odmítal i skupinové dovolené, kde všichni dělají totéž. Nevím, zda je to přímo závislost, ale určitě styl života. Přesto mě kdysi nadchl jeden skupinový sport - hrála jsem jako holka fotbal. A ráda spolupracuji s lidmi stejného názoru, s tím problém nemám.

Líbí se mi vaše detektivní série o porodní asistentce Cecílii, je to trochu i váš obraz?

Na jaře vyšla v Česku Bosá dívka (o lidech bez domova), v listopadu se objeví devátá - thriller Únos do světa stínu. Každá z nich je i o mně, já jsem Cecílie! Je taky rozvedená s kupou dětí, všímá si dění kolem sebe a dělá si, co chce. Takže ji vlastně ani nemůžu moc ovlivnit.

V poslední knize se jede trochu uvolnit do Paříže, kde zažije erotickou příhodu, a cestou zpět se v novinách dočte o zmizení dcery kamarádky. S oblibou spojuji rodinnou a detektivní linii, u mě nestříká krev jako u Nesboa (krutost podle mě zbytečně inspiruje lidi ke špatným myšlenkám), spíš mě lákají záhady a tajemství. Chci, aby moje knihy vtáhly čtenáře do děje, ale ne aby je drásaly.

Často bývá prvním impulsem skutečná událost a já přemýšlím, jak by mě ovlivnila, jak bych se zachovala. Další knihu jsem nazvala Ozbrojená žena a je o tom, jak se dnes cítíme ohroženi, Cecílie se proto naučí sebeobranu.

Jsem spontánní a mluvím otevřeně o věcech, o nichž ostatní raději mlčí.“ S účastníky nedávné televizní diskuse na téma migrace ve Švédsku.

„Jsem spontánní a mluvím otevřeně o věcech, o nichž ostatní raději mlčí.“ S účastníky nedávné televizní diskuse na téma migrace ve Švédsku.

FOTO: archív Kateřiny Janouchové

Co nejdramatičtějšího jste prožila vy sama? Ptám se proto, že jste si prý pořídila zbraň!

O život mi naštěstí nešlo nikdy. Ale dost dramatické pro mne byly poslední roky, kdy proběhly různé politické bouřky a kontroverze na sociálních sítích. Nepříjemné honičky na čarodějnice. Se střílením nemají nic společného, to beru jen jako sport.

Zbraně mě zajímaly odjakživa, už jako holka jsem střílela ze vzduchovky. Žádnou zbraň na sebeobranu nenosím, to byla kachna. Na to, abych dostala licenci, je ve Švédsku nutné být rok členem jejich klubu. Tak uvidím, jak to dopadne. Ale vzhledem k tomu, že svět je stále ohroženější, měl by každý aspoň vědět, jak se zbraň ovládá.

Další téma, které jste letos rozvířila v rozhovoru s Martinem Veselovským pro televizi DVTV, jsou migranti. Můžete to shrnout?

Kritizovala jsem otevřeně, že Švédsko nezvládá masovou migraci. Ještě před pár lety jsem multikulturalismus vnímala jako oživení, současný stav je ale složitý, problémy se vyostřily a jsou vidět. Řekla jsem, že integrace nefunguje, Švédsko je v podstatě inkubátor pro džihádisty a přibývá Švédů, kteří si pořizují jako zálohu byty v zahraničí…

Byla to taková bujónová kostka názorů, bez balení do hezkých slov. Pro švédské uši vyzněly moje argumenty a fakta nelichotivě, až drasticky a byla jsem obviněna z dezinformací. Což není pravda, nic jsem si nevymyslela. Vznikla veřejná hádka, do debaty se vložil i ministerský předseda - bylo kuriózní, jak ho rozezlilo, co říká nějaká spisovatelka bez politické funkce.

Ale ve výsledku se projasnila atmosféra, politická korektnost se snižuje, ozývá se víc kritiků. To je první krůček k hledání řešení.

Váš recept na uprchlíky je „tvrdá láska“. Jak tomu mám rozumět?

Tvrdím, že migranti, kteří nemají skutečně vážný důvod pro azyl, by se měli vrátit domů. A Švédsko musí přestat vysílat signály, že se postará o všechny. Taky je třeba stanovit vyšší požadavky na integraci, aby se ti, co přicházejí, učili švédsky a respektovali naše zákony.

Porovnávám Švédsko s rodinou alkoholika, je to podobné: přestává fungovat a všichni se tváří, jako že tam není - ale on tam je. K nápravě je potřeba tvrdá láska - dodržování zákonů.

Většina švédských celebrit zatím byla spíš levicová, věřila, že vše zvládáme, vše je dobré. Já říkám něco jiného, odhaluju pokrytectví ve společnosti a neviditelná pravidla, podle nichž se chová. Ve Švédsku je krize i v policii, v sociální péči, peníze se vyhazují špatným směrem, místo aby rostla snaha pomoct lidem, aby nemuseli prchat ze svých zemí…

Kateřina se před pár lety účastnila ve Švédsku populárního cyklistického závodu - jede se v létě na běžkařské dráze a měří 90 kilometrů.

Kateřina se před pár lety účastnila ve Švédsku populárního cyklistického závodu - jede se v létě na běžkařské dráze a měří 90 kilometrů.

FOTO: archív Kateřiny Janouchové

Už se nedivím, že se dnes cítíte líp v Česku…

Z oblíbené spisovatelky se stala kontroverzní osoba. Jsme rodina disidentů a já dodržuju tradici. Říkám pravdu, i když to znamená jít proti proudu, kritizuju nespravedlnost a prosazuju to, co myslím, že je správné.

Právě píšu knihu o tom, co se dělo tento rok ve Švédsku, jak se rychle mění. Je to dokument o době i taková moje zpověď.