To, že se všechny děti vrátí včas do třídy i bez pronikavého drnčení zvonku, považovali učitelé za sci-fi. Na rozpacích však byli i žáci, které v žádném případě nelze podezírat ze staromilství. Přirozeně se strachovali, aby kantoři nepřetahovali hodinu, pokud neuslyší jasný signál, kdy mají skončit.

„Během jednoho týdne si ale všichni zvykli. A učitelé, kteří přetahují, to dělali i dřív,“ podotýká pedagožka s aprobací čeština-dějepis a s více než dvacetiletou praxí. Tvrdí, že sama se čas vyhrazený na přestávku snaží dodržovat. „Potřebuji ji stejně jako děti,“ usmívá se.

Ve větší pohodě

Školu bez zvonění si nemůže vynachválit: „Teď jsme ve větší pohodě, protože skončíme, až doděláme, co potřebujeme, ne až nám to nařídí zvonek. Před hodinou si pak děti samy hlídají čas, stačí jim jenom připomenout: Za chvíli začínáme, koukejte na hodiny. V běžném životě vám přece taky každou chvíli nikdo neodměřuje časové úseky a nedává povely, co máte dělat.“

Václava Janoušková, která učí češtinu a dějepis na druhém stupni ZŠ v Nepomuku, je bez zvonění spokojená: „Zkusili jsme to, i když spousta kolegů byla proti, a ono to vyšlo.“

Václava Janoušková, která učí češtinu a dějepis na druhém stupni ZŠ v Nepomuku, je bez zvonění spokojená: „Zkusili jsme to, i když spousta kolegů byla proti, a ono to vyšlo.“

FOTO: Josef Janoušek

Trend, kdy po 45 minutách se školní budovou leckde neozývá tradiční zvonění, se u nás nastartoval zhruba před deseti lety. Jenže zatímco zpočátku byl doménou alternativních a soukromých zařízení, dneska se rozmáhá i ve státních školách. Neznamená to ovšem, že se tam rozhostilo ticho. Zvonek bývá někdy nahrazen jiným zvukem, nejčastěji hudbou.

Už podruhé se prvního školního zvonění na začátku září nedočkají kupříkladu žáci základní školy v bohumínské městské části Skřečoň. Když se totiž před časem muselo modernizovat čtyřicetileté zařízení upozorňující na začátek a konec hodiny, rozhodlo se vedení pro novinku – naprogramovaný mix pěti stovek úryvků známých melodií. „Někdy si i zatancujeme,“ uvedla jedna žákyně ve zpravodajství bohumínské televize.

Žánrově jde spíše o střední proud, jako Beatles či Michaela Jacksona. Zaznívají i části skladeb z muzikálů a filmů. Zatímco mladší děti by přivítaly více pohádkových písniček, ty starší jsou hlavně pro rock a hip-hop. Díky novému zařízení je možné pustit třeba i narozeninovou melodii pro oslavence.

Začít i skončit včas

Psycholožka Klára Hyjánková by zvonění rozhodně nerušila plošně. „Na druhém stupni, kde se vyučující střídají, je nutné zachovat přesné začátky a konce hodin, takže zvláště na větších školách bych viděla jako rozumnější zvonění zachovat.“ Naopak výuku menších dětí, kterým se věnuje jeden pedagog, je podle ní možné časově přizpůsobit aktuálním potřebám.

Ani častý argument, že zrušení zvonění povede školáky k větší zodpovědnosti, nevidí tak jednoznačně. „Myslím si, že varianta, kdy si žáci sami hlídají dobu vyhrazenou na přestávku, je vhodná spíš pro starší děti nebo pro studenty středních škol. Úzkostnější osobnosti však kvůli tomu můžou zažívat stres, zvlášť pokud při pozdním příchodu do výuky následuje nějaký postih.“

Petr Brichcín, který se profesně zabývá také pedagogikou a psychologií, je přesvědčený o tom, že stejně jako jsou obecně jednotlivé lidské činnosti vymezeny svým začátkem a koncem, je přirozené tyto dva mezníky rozlišovat i ve vyučování. Víc než jejich podoba – zvonek, hudba či upozornění učitele – by se však mělo řešit, zda se v uplynulé hodině stihlo, co bylo v plánu.

Bez pitného režimu a svačiny nemohou žáci podávat dobrý výkon,“ je přesvědčena psycholožka Klára Hyjánková.

„Bez pitného režimu a svačiny nemohou žáci podávat dobrý výkon,“ je přesvědčena psycholožka Klára Hyjánková.

FOTO: Petr Horník, Právo

„Pokud si už ve škole zvykneme pracovat takzvaně za hodinovou mzdu, a ne za úkolovou, dochází k tomu, že různé činnosti nebudeme dotahovat ani v dospělosti. Jde o nenaplněné životní plány, pozdě dokončené řemeslnické práce i zákony, které se ‚nestihly schválit‘. Přijde mi užitečné vést žáky i učitele ke společné odpovědnosti. Také dodržování začátků a konců jednotlivých částí školního dne považuji za jedno z pravidel.“

Učilo se bez přestávky

Než u nás proběhla elektrifikace, používaly se k ohlašování začátku a konce vyučovací hodiny menší zvonce, často připevněné na zdi školní chodby. Původně trvala hodina šedesát minut, ale v roce 1903 se na středních školách o deset minut zkrátila. Na národních školách stejná změna proběhla až v roce 1937.

„Délku přestávek kdysi vůbec nespecifikovali, dokonce se původně vůbec nedržely. Ještě v roce 1870 byla povolena pětiminutová pauza po první vyučovací hodině pro nejmladší žáky, ostatní pak měli čtvrthodinu po druhé hodině,“ říká Magdaléna Šustová z Národního pedagogického muzea a knihovny J. A. Komenského.

Výnos z roku 1937 určil při celodenním vyučování desetiminutové přestávky po liché hodině, po sudé trvaly dvojnásobně dlouho. Pro střední školy nebyly délka ani počet pauz stanoveny. „Nařídila se pouze po dvou vyučovacích hodinách delší přestávka,“ dodává Magdaléna Šustová.

Někdy v 2. polovině 20. století se praxe sjednotila na délce přestávek deset minut, přičemž po druhé vyučovací hodině byla dvacetiminutová, tzv. velká. Při odpoledním vyučování bývají přestávky pětiminutové. Současné zvyklosti na různých školách však ukazují, že v tom zdaleka nepanuje jednota.

Svačina u školníka

Někde se pauzy, například kvůli odjezdům autobusů a vlaků, kterými se děti dopravují domů, zkracují, jinde, hlavně v některých soukromých školách, se zase pomalu nepozná, kdy je hodina a kdy přestávka. Ne že by žáci přímo rozjíveně lítali po chodbách, pokřikovali po sobě nebo se prali. Zírají do mobilu nebo si povídají se spolužáky, což dnes koneckonců taky patří asi mezi nejčastější formy trávení několikaminutového volna během vyučování.

Možnost pohybu na dvoře, zahradě či tělocvičně nabízí dětem během pauzy mezi vyučováním stále více škol.

Možnost pohybu na dvoře, zahradě či tělocvičně nabízí dětem během pauzy mezi vyučováním stále více škol.

FOTO: ČTK

Občas se to ale děje i během hodiny, tam, kde není přesně – zvoněním nebo nějak jinak – vymezena. „Někdy si myslím, že na škole je nejdůležitější, aby se v ní děti cítily dobře,“ říká Jiří Hokeš, ředitel ScioŠkoly v Praze 11, která vznikla jako alternativa k tradičním základkám. „Chceme jim dávat svobodu, ale zároveň pevně nastavit mantinely, abychom je vedli i k odpovědnosti,“ pokračuje vysvětlením, proč žáky nenutí v hodině pracovat, ale zároveň je motivují, aby své povinnosti dohnali někdy jindy.

Školní přestávky mají také svou historii. Původně se během nich žáci téměř nehnuli z lavice. Ze třídy mohli odejít maximálně na záchod. „Až koncem 19. století se již podle předpisů měli přemístit na chodbu nebo na hřiště. Přestávky se využívaly k aktivnímu odpočinku, například k rozcvičce, nikoli k přípravě na vyučování. Žáci si též mohli koupit u školníka svačinu, jako drobné uzeniny, pečivo, ovoce. Pamlsky byly zakázány,“ uvádí Magdaléna Šustová.

Vyřádit se na dvoře

Skoro to vypadá, jako by moderní trend, kdy školy dětem o přestávkách umožňují stále více pohybu, pokud možno venku, opisoval z předminulého století. Ti, kteří prošli vzděláváním před několika desítkami let, si v této souvislosti možná vybaví situaci ve své škole. Leckde bylo vrcholem benevolence vypuštění žáků na chodbu, po níž pod dozorem učitele korzovali se svačinou v ruce.

„Hlavní náplní přestávek by měl být odpočinek, psychický i fyzický. Velmi důležitý je pohyb na školním dvoře nebo v tělocvičně, pitný režim a svačina. Děti, které mají hlad nebo žízeň, nemohou podávat dobré výkony,“ říká psycholožka Klára Hyjánková a dodává: „Považuji za nešťastné, když učitelé nekončí hodiny přesně, případně dávají žákům za úkol dodělávat o přestávce to, co nestihli v hodině.“

V Nepomuku můžou děti vyběhnout ven, posedět si nebo zahrát pin-pong a míčové hry. „Ale je to vždycky věc dozoru, co je ochotný povolit,“ podotýká Václava Janoušková. Pokud jde o její přístup, byla by ještě benevolentnější. Dobře ví, že čím víc se děti vyřádí o přestávce, tím snadněji pak vydrží v klidu v lavici.

Takhle se v březnu 1948 během přestávky hlásili o mléko žáci 2. třídy obecné školy v Rudolfově u Českých Budějovic.

Takhle se v březnu 1948 během přestávky hlásili o mléko žáci 2. třídy obecné školy v Rudolfově u Českých Budějovic.

FOTO: ČTK

Touto cestou jde v současnosti řada základních škol napříč republikou, stačí si prolistovat internet. Na webových stránkách se kdejaká základka prezentuje i přestávkovým vyžitím. Například v Dobšicích na Znojemsku vystavili k informacím i fotku dívky skákající přes švihadlo, chlapce s míčem a skupinky dětí pod basketbalovým košem. Jinde zvelebují zahrady, školní klubovny nebo aspoň na chodbu pořídí pingpongový stůl. Pro někoho je i taková drobnost důvodem, proč se těšit do školy.

 Ze světa

  • V Rusku se tradičně zvoní a o přestávkách během klasické výuky panuje přísný režim, kdy děti musejí spořádaně chodit, v žádném případě běhat. Benevolentnější jsou kantoři v nepovinném odpoledním bloku, za který se platí.
  • V Argentině to se zvonkem funguje jako u nás, jen nemají „velkou“ přestávku, ale všechny po deseti minutách. Kvůli nedostatku místa se zpravidla nedovoluje fotbal ani běhání.
  • V USA zvoní na začátku a na konci vyučovacího dne. Mají jen jednu půlhodinovou přestávku před obědem, během které můžou na hřišti sportovat.
  • Našim zvyklostem se asi nejvíc vymyká Švédsko, kde se nejenže nezvoní, ale hodiny trvají od 40 do 150 minut. Jejich začátek a konec určuje učitel. O přestávkách děti hrají karty, jdou na hřiště nebo do bufetu, na střední škole do školní kavárny. (ze soukromých zdrojů)