Hlavní obsah

Čeští rodiče chtějí po dětech skvělé výkony, málokdy je ale chválí

Právo, Petr Veselý

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Nástup do školy je jedním z životních milníků. Pro spoustu dětí není snadné ho zvládnout. Podobně jako první roky ve škole a studium vůbec. Jaké chyby dělají rodiče ve vztahu ke svým dětem? V čem by jim mohli pomoci?

Foto: Profimedia.cz

Děti často chodí do řady kroužků. Pokud je to baví, představují pro ně odpočinek. Ale pokud ne, je to jen další povinnost a ta nepřináší potřebné uspokojení, ale jen další zátěž, a to není dobré.

Článek

Naše společnost je podle psychologa PhDr. Petra Klímy, ředitele Pedagogicko-psychologické poradny pro Prahu 3 a 9, hodně orientovaná na výkon. Být ze všech nejlepší nebo aspoň hodně dobrý a vydělávat spoustu peněz. To je cíl většiny lidí.

Tenhle postoj se projevuje i v přístupu ke škole. Většina rodičů proto chce, aby jejich děti měly co nejlepší známky. To ale zvládnou jenom některé děti. Ty ostatní nemá smysl do toho přehnaně nutit a traumatizovat je nesmyslnými požadavky. Mohou být šikovné v něčem jiném, co se třeba ani neznámkuje.

„Nadání pro určité činnosti, stejně jako IQ, zdědí děti z velké části po svých rodičích,“ vysvětluje doktor Klíma. „Ti s vyšším vzděláním navíc svým dětem obvykle vytvářejí podnětnější prostředí. I proto jejich děti snáz dosahují požadovaných výsledků. Chtít to samé po dětech, které pro to nemají předpoklady a podmínky, je nereálné a nemá to velký smysl. Zbytečně to děti traumatizuje a vyvolává v nich nechuť ke škole. Příliš mnoho rodičů se tohoto omylu bohužel dopouští. Chtějí, aby to jejich děti dotáhly dál než oni.“

Samozřejmě, že i dítě lidí s nižším vzděláním může projevit talent a vystudovat vysokou školu. Stojí ho to ale daleko větší úsilí. Navíc musí mít motivaci a nasazení. Rodiče v honbě za úspěchem tlačí někdy na dítě i drsnými metodami, ale jen málokdy to přináší úspěch. A pokud potomek nezvládá nepřiměřené nároky, výrazně to snižuje jeho sebevědomí, přináší napětí, stres i pocity viny. Přitom z něho mohl být třeba úspěšný a sebevědomý řemeslník, protože je manuálně velmi zručný.

Vzít dítě kolem ramen a něco hezkého mu říct

„U malého dítěte by si rodiče měli všímat, jestli chodí do školy rádo a je tam spokojené,“ zdůrazňuje Petr Klíma.

„Pokud není nebo tam dokonce chodí s nechutí anebo s obavou, je nutné se co nejdříve zajímat o to, co se děje. Promluvit s učitelkou ve škole a snažit se ten problém vyřešit nebo aspoň zmírnit.“

Velice podstatné, zejména u malých dětí, je podle doktora Klímy i to, aby učitelka dokázala ve třídě vytvořit klidné a laskavé prostředí. Někdy stačí vzít ráno děcko kolem ramen a něco hezkého mu říct, pohladit ho nebo i obejmout, pokud se necítí ve své kůži.

„Vím, že to pro ni nemusí být někdy jednoduché, zvlášť když má na starost dvacet, třicet žáčků. Ale chápavé a vlídné prostředí dělá s dětmi úplné divy. Bývají pak spokojenější a mívají i lepší výsledky. Když to ve škole nefunguje takhle ideálně, pomáhá dítěti i to, že s klidným a laskavým prostředím může počítat doma. Pokud má z přísné učitelky strach, který nezvládá, měli by rodiče uvažovat o tom, zda nezkusit změnu třídy. Někdy jim v tom může pomoci i poradna, jako je ta naše.“

Pochvaly skvěle motivují

Většina rodičů nedoceňuje to, jak velký stimul představuje pro jejich dítě pochvala. Spousta z nich namítne, že toho jejich nešiku není za co chválit. „Vždycky se dá najít něco, co mu jde, co se mu povedlo,“ oponuje doktor Klíma. „Třeba i úplná maličkost. Nemluvě o situaci, kdy kluk, který sotva prolézá z matiky, přinese domů trojku z matematické písemky nebo dokonce dvojku. To už je od něho pořádný výkon, za který si zaslouží velkou pochvalu. Ale jen málokterý rodič to tak vidí a udělá.“

Petr Klíma prý rodičům také často doporučuje, aby svému děcku řekli aspoň třikrát za týden, jak jsou na ně pyšní. A nemusí to být vůbec kvůli věcem, které se týkají školy. „Budete možná překvapení, jak moc to dítěti pomůže, jak si zlepší sebevědomí a jak povyroste,“ vysvětluje jim.

Učitel žákovi někdy řekne: „Máš to mezi trojkou a čtyřkou. Dám ti v pololetí čtyřku, aby ses v druhém pololetí víc snažil.“ Doktor Klíma s takovým přístupem naprosto nesouhlasí. Funguje to podle něj přesně naopak. To, co člověka skutečně motivuje a posiluje, je kladná odezva nebo kladné hodnocení. I tohle se rodiče mohou snažit ve škole ovlivnit.

Život je drsný, jen ať si zvyká

Někteří rodiče říkají: „Jen ať si děti zvykají, život je tvrdý a nebude se s nimi mazlit.“ Problém je podle psychologů v tom, že drsné podmínky dokáže v životě zvládat jenom člověk sebevědomý. A sebevědomí můžete v dětství získat pouze tehdy, když vás dospělí budou chválit za to, co vám jde. Ale určitě ho nezískáte, pokud vás budou kritizovat a srážet v bláhovém domnění, že se tím otužíte.

„Výsledek bude úplně opačný,“ říká PhDr. Klíma. „Ztratíte sebevědomí, které potřebujete, abyste se následně dokázal ubránit drsnému světu. Postavit se mu, to zvládne jen silná a stabilní osobnost, kterou se člověk určitě nestane, když mu od malička zdůrazňovali, že je horší než jiní. Čeští rodiče obecně málo chválí. Proto mnohým z nás chybí sebevědomí a bojíme se dělat chyby.“

Dramaticky jiný režim

Pro malé děti není zátěží jen samotné učení, ale často i jiný režim, na který si musí zvyknout. Zvlášť když vstávají třeba v půl šesté ráno, aby byly v družině mezi 6.30 a 7.00. Pokud rodiče pracují, vrátí se domů mezi 15.30 a 17.00 a měly by jít dělat úkoly.

„To je vysloveně proti zásadám duševní hygieny,“ říká Petr Klíma. „Nejsem zastánce písemných domácích úkolů. Dítě si potřebuje také oddechnout, odpočinout a trávit více volného času s rodiči. Ve škole musí být několik hodin velmi koncentrované, pozorné a téměř úplně v klidu.“

Děti často chodí do řady kroužků. Samozřejmě, pokud je baví, představují pro ně odpočinek. Ale pokud ne, je to jen další povinnost a ta nepřináší potřebné uspokojení, nýbrž jen další zátěž. To není dobré. Dítě by mělo mít i nějaké opravdové volno, čas, kdy nic nemusí a může společně s kamarády dělat to, co ho baví.

„Často rodičům doporučuji, aby svému dítěti naslouchali a zkusili si někdy představit, jestli by chtěli zažívat to, co právě teď zažívá,“ říká Petr Klíma. „Výchova je v podstatě jednoduchá věc. Vyžaduje empatii, porozumění, lásku, pochvaly a oporu, když společně řešíte jeho neúspěchy. Ale hlavně předpokládá, že ho přijmete takové, jaké je, tedy s jeho dobrými i horšími vlastnostmi. Dobré je myslet také na to, že zárodky našeho sebevědomí vznikají v dětství. Stejně jako na to, že spokojené dětství je obvykle důležitější než školní známky.“

Poruchy napravovat s rozumem

Odborníci v pedagogicko-psychologických poradnách často řeší dyslexie, dysgrafie a další poruchy učení. „Jsem trochu skeptický, pokud jde o efektivitu metod, které se je snaží napravit,“ říká PhDr. Klíma. „Spíš by mělo jít o krátký pravidelný trénink. Stačí denně číst krátký text nebo napsat pár vět.“

Nemá smysl trápit dítě nesmyslně dlouho. Důležitá je pravidelnost a motivace. Délku tréninku, který by se měl pohybovat v řádu minut, můžete společně s dítětem kontrolovat na stopkách.

Protože jde o obtíže vývojové, spousta věcí se zlepší i tím, jak dítě vyzrává. Mnohé si ovšem způsobujeme sami. Ne každé dítě bude v první třídě číst už o Vánocích. Každý žák má své tempo a zraje různě rychle.

Dospělí jsou někdy zbytečně netrpěliví. Znovu je dobré připomenout: každé dítě je jiné a má jiné schopnosti. Proto jejich srovnávání může být velmi snadno ošidné.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám