Žila v tom čase s rodinou v Hamburku, od sňatku před osmi lety se jmenovala Jennifer Teegeová. Toho dne v roce 2008 odvedla oba chlapce do školky a potom se zastavila v Ústřední knihovně, kam často s oblibou chodívala. V oddělení psychologické literatury hledala informace o depresích - když její zrak padl na hřbet knihy v nápadné červené vazbě a s poněkud záhadným názvem Svého otce přece musím milovat, nebo snad ne?

Šokující odhalení

Vzala publikaci do rukou a na obálce uviděla černobílý portrét ženy středního věku. Jméno autora - Matthias Kessler - jí nic neříkalo a očima přelétla podtitul Životní příběh Moniky Göthové, dcery velitele koncentračního tábora ze Schindlerova seznamu.

Monika Göthová? To jméno přece znala! Tak se jmenovala její matka, která ji kdysi odložila do dětského domova a kterou již mnoho let neviděla. I Jennifer původně nosila příjmení Göthová. Narodila se s ním a podepisovala tak i své první školní sešity - do té doby, než ji matka dala jako sedmiletou k adopci a přijala příjmení svých nových rodičů Gerharda a Inge Sieberových.

Jennifer si knihu udiveně prohlížela. Za fotografií ženy šlo v pozadí rozeznat postavu muže s puškou v ruce. To byl ten velitel koncentračního tábora? Nic nechápala, a tak začala listovat stránkami. Viděla fotografie. Pod jednou stálo: Ruth Irene Göthová. Ano, ujišťovala se, to je přece moje babička! To je absurdní. Není možné, aby existovala kniha o mojí rodině, a já o tom nevěděla!

Rychle ji prošla až na konec. Na poslední stránce uviděla krátký životopis ústřední postavy, který začínal slovy: „Monika Göthová, narozená v roce 1945 v Bad Tölzu.“ Tento údaj Jennifer znala z podkladů k adopci. Takže je to pravda. Je to její matka a jde o její rodinu. A ona je vnučka masového vraha!

Amon Göth s puškou na balkóně.

Amon Göth s puškou na balkóně.

FOTO: Reprofoto z knihy Můj dědeček by mě popravil

Toto šokující odhalení obrátilo život Jennifer Teegeové naruby a přimělo ji k propátrání temné minulosti své původní rodiny. S nechtěným dědictvím se vyrovnala ve své knize Můj dědeček by mě popravil, kterou napsala ve spolupráci s novinářkou Nikolou Sellmairovou a letos vyšla česky zásluhou nakladatelství Metafora.

Na úvodní stránce se Jennifer ptá: „Proč mi matka nic neřekla? Nestála jsem jí za to? Kdo je ten Amon Göth? Co přesně udělal? Proč o něm nic nevím a proč mi nikdo neřekl pravdu? Copak mě všichni po celá ta léta obelhávali?“

Dědeček by mě určitě zastřelil

Ještě téhož dne, kdy přinesla knihu domů, ji okamžitě přečetla do poslední stránky. Potom sedla k počítači a celou noc hledala informace o Amonu Göthovi. V průběhu dalšího roku pročetla vše, co dokázala o svém dědečkovi a nacistické epoše najít. Navštívila památník v bývalém koncentračním táboře Plaszów a také zchátralý dům, někdejší velitelskou vilu, kde žili její prarodiče. „Je mi, jako bych vstoupila do kabinetu hrůz,“ popsala svoje pocity.

Zjistila, že Amon Göth byl jako velitel koncentračního tábora zodpovědný za smrt tisíců lidí. Četla o tom, jak vyklízel židovská ghetta v Polsku, ze svědectví přeživších se dovídala o jeho sadistických vraždách, o jeho psech vycvičených na povel napadat lidi, o jeho zálibě střílet vězně z balkónu své velitelské vily. Byl nazýván řezníkem z Plaszówa.

Jako mladistvá se Jennifer o holocaust velmi zajímala. Se školní třídou navštívila koncentrační tábor v Dachau. V polovině 90. let žila a studovala několik let v Izraeli, kde se naučila hebrejsky. V Tel Avivu také poprvé viděla Schindlerův seznam, slavný hollywoodský film Stevena Spielberga o záchraně tisícovky Židů v závěru druhé světové války.

Tehdy ji přirozeně nenapadlo, že by mohla mít s tímto oscarovým filmem cokoli společného. Avšak nyní pochopila, že postava Amona Götha, jemuž propůjčil tvář herec Raplh Fiennes, „nebyla fiktivní figurou, nýbrž měla reálnou předlohu z masa a krve, jejího dědečka, muže, který vraždil najednou celé šiky vězňů a přinášelo mu to potěšení“.

Při svých rešerších nenašla jediné vysvětlení, proč se tak choval: „Dědeček byl psychopat a sadista. On v černé uniformě s lebkami, já vnučka s černou kůží. Co by řekl černé vnučce, která ještě k tomu mluví hebrejsky? Byla bych pro něj jen hanbou, bastardem, který pošpinil rodinu. Můj dědeček by mě určitě zastřelil.“

Chtěla být Göthová

Amon Göth si dobře rozuměl s továrníkem Oskarem Schindlerem. Oba měli zálibu v alkoholu, večírcích a ženách. Oba na pronásledování Židů zbohatli. Göth raboval jejich domácnosti a vraždil je. Schindler převzal krakovskou továrnu, kterou zabavili židovským majitelům, a jako levnou pracovní sílu v ní zaměstnával Židy z Göthova tábora. Byl odkázán na velitelovu přízeň, a tak mu dával dárky a představoval hezké ženy - na jaře 1943 i tehdy 25letou Ruth Irene Kalderovou, která se záhy stala Göthovou stálou přítelkyní.

Velitelská vila v koncentračním táboře Plaszów (snímek z roku 1955).

Velitelská vila v koncentračním táboře Plaszów (snímek z roku 1955).

FOTO: Reprofoto z knihy Můj dědeček by mě popravil

V posledních dnech války se Göth uchýlil do bavorského Bad Tölzu. Zde byl 4. května 1945 zajat Američany. Uvedl falešné jméno a tvrdil, že je prostý voják. Několik vězňů z Plaszówa ho však poznalo a koncem srpna 1946 proběhl v Krakově proces, první svého druhu v Polsku. Göth byl obviněn z odpovědnosti za smrt 8000 lidí v táboře a za zavraždění dalších 2000 při vyklízení krakovského ghetta. V září 1946 byl odsouzen k trestu smrti a popraven.

Mezitím - ještě před koncem války - došlo ve Vídni k rozvodu s jeho druhou manželkou, která se dozvěděla o poměru s Ruth Kalderovou. Ta koncem dubna 1945, již těhotná, následovala Amona do Bad Tölzu, kde 7. listopadu porodila dceru Moniku - budoucí matku Jennifer.

Dva roky po Amonově popravě požádala Ruth americké úřady o změnu příjmení. Tvrdila, že jen zmatky na konci války zabránily svatbě s Göthem. Amonův otec potvrdil, že byli zasnoubeni, a tak jí úřady vyhověly a od roku 1948 se jmenovala Ruth Irene Göthová.

Pět let v Izraeli

Ruth své dceři později líčila vztah s Amonem jako lásku na první pohled a fotografie velitele tábora jí visela nad postelí až do její smrti v roce 1983. Monika se ve svých 24 letech zamilovala do kamaráda matčina podnájemníka, studenta z Nigérie. Na nějakou dobu se k němu nastěhovala, vztah sice brzy zkrachoval, avšak 29. června 1970 porodila na ženské klinice v Mnichově dceru, kterou pojmenovala Jennifer.

Po měsíci holčičku odvezla do katolického kojeneckého ústavu. Když bylo Jennifer šest, souhlasila s její adopcí do rodiny manželů Sieberových, kteří měli již dva malé chlapce. Jakmile to v příštím roce úřady povolily, noví rodiče přerušili Jennifeřin kontakt s matkou a v rodině se o ní už nikdy nemluvilo. Ze života jí zmizela i babička Ruth. Naposledy o ní slyšela ve třinácti letech - v novinách se objevilo úmrtní oznámení.

Ve dvaceti Jennifer maturovala. Odjela do Paříže, kde se starala o děti v jedné rodině. Přitom navštěvovala kurzy na Sorbonně a seznámila se s židovskou dívkou jménem Noa. Když ji nepřijali na žádnou ze škol, kam se hlásila ke studiu designu, vydala se za ní do Izraele - a zůstala pět let. Na Telavivské univerzitě získala bakalářský titul z afrikanistiky a středovýchodních studií. V posledním roce tamějšího pobytu však začínala mít deprese. Nevěděla proč a neuměla si svůj smutek vysvětlit.

Jennifeřina babička Ruth Irene Göthová krátce před svou smrtí v roce 1983.

Jennifeřina babička Ruth Irene Göthová krátce před svou smrtí v roce 1983.

FOTO: Reprofoto z knihy Můj dědeček by mě popravil

Klíč k rodinné historii

Vrátila se do Mnichova. Pracovala v bavorské televizi a začala chodit na terapii. Neustále se jí vynořovala otázka, jak je to s matkou: „Základní pocit, že jsem byla odložena a opuštěna, nezmizel, pouze jsem ho potlačila. Najednou mě zaměstnávaly i otázky ohledně mého otce, po němž jsem zdědila tmavou pleť.“

Nigerijského otce nakonec pomocí úřadů vypátrala a dvakrát se setkali. Žil v jedné německé vesnici, oženil se s Němkou a měli pět dětí. Rozloučili se přátelsky. Krátce nato se Jennifer odstěhovala do Hamburku a začala pracovat v reklamní agentuře. Tam se poznala s Götzem Teegem a provdala se za něho. V roce 2002 se jim narodil syn, o dva roky později druhý.

Netrvalo však dlouho a vynořily se stejné problémy jako dřív. Deprese přicházely ve vlnách. Stále se jí vracel pocit, že existuje něco, o čem nic neví. Něco, co musí objevit, aby dostala svůj život pod kontrolu. A právě tehdy, v osmatřiceti letech, narazila na knihu o své matce, na knihu, která byla klíčem k jejímu životu.

Věřím, že s minulostí se lze vyrovnat a nechat ji za sebou pouze tehdy, když s ní zacházíme otevřeně.

Vyšla v roce 2002 a vznikla jako výsledek dlouhého rozhovoru, který s Monikou Göthovou vedl dokumentarista Matthias Kessler a konfrontoval ji se zločiny jejího otce. Pravda, která se tím Jennifer zjevila, byla strašná, ale zároveň osvobozující. S objevem rodinného tajemství se zbavila depresí.

Chtěla se s matkou - po dvaceti letech - znovu setkat. A zeptat se, proč se o ní v knize vůbec nezmínila. Dověděla se, že to udělala pro její ochranu - aby Jennifer umožnila nový život. „Ale já jsem nechtěla žít jako moje matka - uvězněná v minulosti, neustále ve stínu Amona Götha,“ vysvětluje Jennifer. „Chci chodit vzpřímeně. Vést normální život. Žádná dědičná vina neexistuje. Věřím, že s minulostí se lze vyrovnat a nechat ji za sebou pouze tehdy, když s ní zacházíme otevřeně. Ráda bych svou rodinnou historii sdělila svým izraelským přátelům a jejich dětem. Chci svůj osud sdílet s nimi.“

Květiny na počest obětí

Jennifer doufala, že s matkou vybuduje nový vztah. Ale to se nepodařilo. Našla ji a opět ztratila. Už se nikdy nesetkaly. Zůstala jen její adoptivní rodina.

V roce 2012 přiletěla do Polska skupina izraelských studentů s rodiči, mezi nimi i její dávní přátelé z Tel Avivu.

Mladičká Göthova vnučka se svým adoptivním bratrem Matthiasem. Tehdy nosila příjmení Sieberová.

Mladičká Göthova vnučka se svým adoptivním bratrem Matthiasem. Tehdy nosila příjmení Sieberová.

FOTO: Reprofoto z knihy Můj dědeček by mě popravil

Společně navštívili bývalý koncentrační tábor Plaszów. Oni byli potomky generace obětí, ona potomkem pachatelů. Jeden z učitelů pronesl úvodní řeč a mluvil také o veliteli tábora. Potom vystoupila Jennifer. Přiznala, že je vnučkou Amona Götha, a popsala, jak vyrůstala a jak pozdě odhalila tajemství své rodiny. Mnozí hleděli nevěřícně, někteří si však otírali slzy z tváří.

Během ceremoniálu na počest obětí v Plaszówě jedna z dívek podala Jennifer květiny, aby je položila k památníku jménem celé skupiny. Překvapilo ji to a zdráhala se. Jsem pro rituál ta pravá? Na chvilku se zastavila. Pak postoupila a pomalu kytici položila k piedestalu…