Má výhodu, že odjakživa myslela na zadní kolečka, na to, že tanečníci chodí kvůli tělesnému opotřebení do důchodu až o desítky let dříve než lidé jiných profesí. Podobně jako vrcholové sportovce je nejvíc trápí bolavé klouby, šlachy a svaly.

„Mohla bych tancovat ještě tak pět let, ale pak bych pravděpodobně skončila o berlích nebo s endoprotézou. Zbytek života chci aktivně strávit se svými dětmi, lézt s nimi po skalách a jezdit na kole, takže si myslím, že v nejlepším je třeba přestat,“ tvrdí maminka dvou synů, Matěje (12) a Kryštofa (6).

„Fyzičku mám ale pořád dobrou, až jsem někdy naštvaná, že když běhám, začnu se potit třeba až po deseti minutách…,“ směje se Leona. Kariéru tanečnice je připravena utnout ve chvíli, kdy ucítí, že už to není ono.

„Buď to bude pořád top, anebo už na jeviště nepolezu,“ říká bez obalu žena, která je v taneční branži známá svou univerzálností. Zvládne balet stejně jako hip hop nebo jiné styly.

Kryštofa (vlevo) a Matěje bere o prázdninách na vlastivědné výlety po Česku nebo k moři.

Kryštofa (vlevo) a Matěje bere o prázdninách na vlastivědné výlety po Česku nebo k moři.

FOTO: archív Qaši

Tanec si vyvzdorovala

Už jako tříletá nutila rodinné příslušníky, aby jí dělali publikum. Předváděla jim kreace, které vymyslela při poslechu desek s vážnou hudbou. Učitelka ve školce pak rodičům doporučila, aby dceru dali na gymnastiku, což Leona dodnes považuje za výbornou průpravu pro své pozdější špičkové výkony. „Maminka jako dítě chodila do baletu a táta sportoval, takže se nejspíš ty dva světy ve mně skloubily,“ zamýšlí se nad tím, kde se v ní vzala posedlost tancem.

Ještě na gymnáziu založila svou první skupinu, pro kterou vytvářela choreografie. Tanec se stal její životní cestou. „Tatínek mi to zazlíval, vždyť za socialismu si nikdo nedokázal představit, pokud jste zrovna nebyla baletka v Národním divadle, že vás tanec uživí. Odrazoval mě od toho, viděl mě jako paní doktorku, protože jsem se vždycky dobře učila.“

Jenže záhy přišel převrat a po něm nabídka členství v prestižní skupině UNO. „Nakonec jsem si tanec prosadila. Když mě pak tatínek viděl vystupovat, pochopil, že by to asi šlo,“ usmívá se Leona. „Cítila jsem strašnou vášeň a chuť něco dokázat. To byl můj motor. Když něco milujete a děláte to naplno, tak dřív nebo později dosáhnete úspěchu.“

Po maturitě absolvovala JAMU, obor taneční pedagogika. „Tím, že jsem nestudovala konzervatoř, chtěla jsem si doplnit vzdělání, abych se mohla pohybovat mezi odborníky,“ vysvětluje a okamžitě dodává: „I když důležitější je, co vám dá praxe a neustálé sebevzdělávání se. Škola vás sice obohatí, ale není rozhodující.“

Průvodkyně i vizážistka

Leonu nikdy neopustila potřeba předvádět své umění před diváky, takže tanec celý život nejen učí a vymýšlí, ale i sama provozuje.

„Exhibicionismus a touhu vyniknout musí mít v sobě každý tanečník a já jsem si řekla, že chci patřit mezi nejlepší v republice. Je hezké na sobě pracovat někde v ústraní, ale ocenění a vůbec zpětná vazba přijde až od publika.“

To, že s tělem dokáže divy, odnášejí klouby, které už začínají bolet.

To, že s tělem dokáže divy, odnášejí klouby, které už začínají bolet.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Ostýchavostí netrpěla ani jako dítě, ani později v dospívání. „Byla jsem na sebe vždy náročná, takže jsem měla spíš pochybnosti, jestli byl můj tanec bezchybný.
Řešila jsem každou maličkost, která se mi nepovedla.“

Přes všechnu lásku k oboru ji to časem začalo táhnout i jinam. Také s ohledem na budoucnost, až tancování pověsí na hřebík, se vrhla na jazyky. Angličtinu díky studijním a pracovním pobytům v cizině ovládala, a tak se rozhodla oprášit svou školní ruštinu.

S tanečníky z muzikálu Mefisto, k němuž vytvořila choreografii. Představení od loňského listopadu uvádí Divadlo Hybernia.

S tanečníky z muzikálu Mefisto, k němuž vytvořila choreografii. Představení od loňského listopadu uvádí Divadlo Hybernia.

FOTO: Profimedia.cz

„Udělala jsem si všeobecnou státnici a průvodcovský kurz, abych si rozšířila obzory a rozvíjela svůj potenciál jiným způsobem. Literatura a dějiny mě vždycky bavily,“ zdůvodňuje, proč si zvolila právě tuto možnost.

Po Praze provádí zatím jen okrajově, protože většinu času a energie stále investuje do tance a pohybu vůbec. „Je příjemné a naplňující dostat se mezi jinak myslící a vnímající lidi, kteří pracují v jiném oboru. V tancování se řeší pořád to samé, nohy a piruety, takže hrozí, že pak žijete v určitém myšlenkovém omezení. Mně vyhovuje, když je život pestrý.“

Aby toho nebylo málo, když měla jednou zraněný kotník, formálně se vyškolila jako vizážistka. Líčení už za roky, co se připravuje na vystoupení, měla v malíčku, tak proč si tím v případě, že bude znovu fyzicky indisponována a nebude moct provozovat nic jiného, nepřivydělat?

Svatbu už nechce

Po nevydařeném manželství, za jehož krachem podle Leony stála její sebestřednost, spojila život s tanečníkem Martinem Cisarzem (38), členem své taneční skupiny IF. Přestože spolu mají dvě děti, na svatbu to nevypadá.

„Zjistila jsem, že nepotřebuji jistotu, a ani proto netoužím po svatbě. Líbí se mi, když člověk musí pořád o něco bojovat. Svatba pro mě není důkaz, že chci s někým žít,“ přibližuje své uvažování. Mateřství nicméně považuje za roli, která ji v něčem změnila.

„Naučila jsem se být trpělivá a ovládat se, dítě není robot. Musíte čekat, než něco pochopí a naučí se, musíte ho stokrát zvednout, přebalit, nakrmit… Taky jsem si srovnala hodnoty. Předtím jsem se orientovala jenom na kariéru, ale jakmile se ozvaly biologické hodiny, už mi přestalo stačit žít jenom sama pro sebe. Chtěla jsem své pocity a zkušenosti sdílet a předávat dál,“ vysvětluje. Obavy z toho, že kvůli úzké pánvi bude porod komplikovaný, byly zbytečné. „Obě děti přišly na svět přirozeně.“

S Martinem Cisarzem, s nímž žije a má dva syny, se poznala ve své taneční skupině IF.

S Martinem Cisarzem, s nímž žije a má dva syny, se poznala ve své taneční skupině IF.

FOTO: archív Qaši

Starší Matěj je mrštný po mamince a čtyřikrát týdně trénuje street dance. Sportovní kroužek mají oba kluci každý den, ať už to je cvičení v Sokolu, plavání, nebo tenis.

„Snad jim sport pomůže, aby pak v pubertě nezkoušeli blbosti,“ doufá jejich máma. Když poslouchám Leonu, na které nevidím ani gram tuku, že snídani sní sama, o oběd se rozdělí s přítelem a večeři dá nepříteli, zajímá mě, jak to s jídlem mají její synové.

„Snažím se samozřejmě o zdravou a vyváženou stravu. Kluci jedí rádi. Sladké nezakazuji, ale hlídáme, aby nejprve do sebe dostali dobrý základ. Často se snažím kompenzovat to, co bohužel ve školních jídelnách nedostanou.“

Bez pohybu je protivná

Pravidelný pohyb si Leona, která vlastní i taneční studio a pořádá lekce pilates a jógy pro veřejnost, neodpustí ani o dovolené. „Když se dva tři dny nehýbu, je těžké se mnou vydržet, protože bývám i trochu nepříjemná. Pro mě je zdravé cvičení součást hygieny.“

Jiný typ aktivity pak společně podnikají na cestách po republice v pronajatém karavanu. „Jdeme na hrad, do aquaparku, na procházku, do zoo, lezeme po skalách nebo navštěvujeme lanová centra, kde se zabavíme všichni.“

Na podzim čeká rodinu stěhování z menšího bytu v pražských Letňanech do dvojdomku ve stejné lokalitě. Zorganizovat všední dny tak, aby byly spokojené děti i rodiče, je o to náročnější, že v Praze nejsou příbuzní, kteří by pomohli. Když je to nezbytné, přijíždí z Bohumína Martinův otec.

V poslední době oba partneři hodně cestovali s projektem Vivaldianno, jehož autorem je Leonin švagr Michal Dvořák (manžel její sestry Lucie vystupující jako DJ Lucca – pozn. red.). Své tři duety v rámci představení tancovali v Soulu, Istanbulu, Moskvě i blíž v Evropě. V Praze Qašu zase totálně pohltil muzikál Ples upírů, pro který vymýšlela choreografii a také v něm tancuje sólovou roli.

Taneční čísla vymyslela i pro Ples upírů, kde také účinkuje.

Taneční čísla vymyslela i pro Ples upírů, kde také účinkuje.

FOTO: Michaela Feuereislová, Právo

S divadelním režisérem Radkem Balašem se už předtím setkala při práci na jiných muzikálech, například Děti ráje nebo Mata Hari.

„Jako bývalý tanečník a choreograf mě dokáže motivovat k lepším nápadům, takže spolupráce s ním je pro mě výzva, což mě posouvá dál. V Plese upírů dal hodně prostoru tanečním číslům, která nejsou jen kulisami k písničkám, takže jsem do toho mohla dát konečně spoustu toho, co umím.“