Šestatřicetiletá mladá žena, o které se mluví jako o královně sushi, statečně bojuje už druhým rokem s následky agresivního nádorového onemocnění mozku, přitom vychovává dvě malé děti a snaží se udržet svůj podnik nad vodou.

Její cateringová firma, kterou před jedenácti lety založila, se jmenuje příznačně Sushiqueen. Se svým japonským kolegou Yukim se rozhodla učit nás, Čechy, tradiční japonské jídlo milovat. Připravuje ho pro firemní večírky i na objednávku domů, žádané jsou její zážitkové kurzy sushi, vyhlášené kulinářské show, s nimiž jezdila po celé republice.

Významným pilířem podnikání Báry Rektorové se stalo i poradenství v oblasti gastronomie. Jak nastavit byznys, aby se k vám lidé vraceli, jak mít skvělý personál či jak zvládat konfliktní situace… I tak zní některá z oblíbených témat jejích přednášek.

Když se vám zhroutí život

Zatímco se mladé ženě dařilo na poli profesním, její soukromý život se ocitl v troskách. Sotva se trochu vzpamatovala z rozchodu s manželem, do jejího života vtrhla nemoc natolik zákeřným způsobem, že jí lékaři doporučili před operací sepsat závěť.

„Jsem prý jedna z pěti až deseti procent pacientů, kteří tento nádor přežili. Měla jsem štěstí, že byl na dobrém místě,“ vysvětluje Bára bez obalu, jak zdrcující prognózu před ni předestřeli. „Zázrak byl, že jsem vůbec přežila.“

I když od té doby uběhl rok a půl, náročná léčba stále pokračuje. Poprat se s následky nádoru jí v době našeho setkání pomáhal speciální přístroj s elektrodami, vypadající spíš jako čepička, kterou musela Bára nosit na hlavě dvacet čtyři hodin denně.

Jak se dnes cítíte?

Docela dobře, střídají se lepší a horší dny, už jsem zvyklá na komplikace, které tahle nemoc přináší.

A když vás přepadne horší den?

Jsem tak unavená, že ráno nevstanu. Těžce se to sdílí, ale přepadne mě nepřekonatelná slabost, mívám také bolesti ve svalech, podlamují se mi nohy, trápí mě boláky na kůži, která je extrémně citlivá.

Stále přetrvávají nežádoucí účinky chemoterapie, protože jsem ji užívala strašně dlouho. Ale dnes jsem optimistická, mám dobrý den.

Dostala jsem po nedávné kontrole pauzu od elektrod, na dva měsíce. Pokud se nádor nevrátí, (a určitě se nevrátí), tak už je to napořád. Moje pocity se nedají popsat, jako by mi sundali okovy, svěřuje se optimisticky.

Báru jsme fotili s odstupem času, již bez čepičky. „Dostala jsem po nedávné kontrole pauzu od elektrod, na dva měsíce. Pokud se nádor nevrátí (a určitě se nevrátí), tak už je to napořád. Moje pocity se nedají popsat, jako by mi sundali okovy,” svěřuje se optimisticky.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Všimla jsem si, že vás lidé trochu okukují, tedy ten speciální přístroj, co nosíte na hlavě. To je nezbytná součást léčby?

Je to v podstatě jediná léčba na tento nádor, samozřejmě kromě ozařování a chemoterapie, které mám za sebou. Bohužel byl hodně maligní, často se vracívá. Tahle čepička s elektrodami, co vysílá stejnosměrný proud, má zabránit dalšímu malignímu množení buněk. Měla bych ji mít nepřetržitě dva roky.

Za tu dobu jste se s ní asi sžila. Limituje vás nějak?

To se nedá ani popsat, limituje mě ve všem. Když se třeba prudce pohnu, dá mi někdy pořádnou herdu. Asi si nedovedete představit, jak bolí hlava bez vlasů, měla jsem je předtím husté a pevné. Kvůli čepičce si je musím pravidelně holit. Když jsem ji ale dostala, byla jsem šťastná. Je to revoluční léčba a já tak dostala obrovskou šanci. Mám dvě malé děti, nechci, aby zůstaly bez mámy. Takže to, že jsem bez vlasů, je nakonec poslední, co řeším.

Na co se chystáte, až budete mít tuto léčbu za sebou?

Nejvíc se těším, že se konečně vyspím, teď se vzbudím při každém pootočení. Spím na břiše a různě si podkládám hlavu, čelo, abych se čepičkou nedotýkala polštáře, ty elektrody mě tlačí. Ale snažím se nestěžovat si a být vděčná, že jsem naživu.

Tak mě napadá, zdají se vám v ní nějaké jiné sny než předtím?

Prvních pár měsíců se mi nezdálo vůbec nic, poslední dobou mívám sny, že mám vlasy a hladím si je. A že se můžu podrbat kdekoliv na hlavě.

Na vašem Facebooku jsem si všimla, že jste vyrazila nedávno i s čepičkou na cestu do zahraničí. Nebylo to riskantní?

Letěli jsme s přítelem na týden do Irska, splnila jsem si svůj sen podívat se do země, kterou miluji a kterou jsem si moc přála znovu vidět. Po čtyřech letech to byla moje první dovolená. Sice jsem tam musela brát léky, nebylo mi zrovna nejlíp, ale přesto jsem si to užila. Psychicky mě to pozvedlo. Nemělo smysl cestu odkládat, kolik takových výletů před sebou mám?

S japonským kolegou Yukim.

S japonským kolegou Yukim

FOTO: archív Báry Rektorové

Jak vlastně u vás probíhá letištní kontrola?

Musí se to nahlásit pochopitelně předem, ale letecké společnosti s tím už mají své zkušenosti.

Řekla bych, že pro cestování máte asi slabost. Než jste se stala odbornicí na sushi, živila jste se jako letuška, ovšem vystudovanou máte fyzioterapii. Proč jste u toho nezůstala?

Nejsem taková tvrďačka, jak asi působím. Pracovala jsem na odděleních, kde nebylo o lidi dobře postaráno, a ničilo mě, že jim nemůžu pomoct, že jim není poskytnuta péče na úrovni, jakou by si zasloužili. Od té doby obdivuji všechny lidi, kteří pracují ve zdravotnictví. Já na to nemám. Vždycky mě přitahovaly služby a gastronomie. Vyzkoušela jsem si také práci servírky i provozní restaurace.

Čím vám učarovalo vlastně sushi? Vybrat si gastronomickou lahůdku ze vzdálenější země snad už nešlo…

Do sushi jsem se doslova zamilovala, šlo o spontánní nápad. Jako mladá holka jsem cestovala po Evropě a navštívila pár vyhlášených sushibarů, v jednom z nich, v Londýně, se zrodil podnikatelský nápad. Řekla jsem si, že bych to mohla zkusit na podobné úrovni i u nás. Baví mě navíc obsluhovat lidi. To je mimochodem jedna z klíčových podmínek, pokud někdo chce podnikat v gastronomii. V hlavě se mi postupně vytvářel koncept, jaký by tu mohl dobře fungovat. Po roce příprav jsem založila firmu.

To, co postihlo mě, se může stát každému. A nemusí jít o rakovinu, stačí mít třeba úraz. Je dobré nesázet jen na jednu kartu. Žít jen prací není zdravé ani pro člověka, ani pro jeho firmu.

I když procházíte tak těžkým životním obdobím, zvládla jste svůj podnik udržet. Nepoložil se. Souvisí to nějak s mottem, podle kterého hledáte své spolupracovníky: Vybírej pomalu, propouštěj rychle?

Těžko lze zavřít firmu na rok a pak pokračovat. Yuki, můj nejbližší spolupracovník, byl moje životní štěstí, to se nedá jinak říct. Je skvělý profík a skvělý člověk, mistr sushi, který žil předtím v USA a patří k nejlepším u nás. Díky němu a několika dalším kolegům firma funguje dál.

Práci i kompetence jsme měli rozdělené. Já jsem učila v kurzech domácí sushi, umím zavést výrobu sushi, učit naše kuchaře. Prostě záleží, jakými se obklopíte spolupracovníky. Vybrala jsem si před lety jednoho dobrého, ale dalších deset nedopadlo.

Jak řídíte firmu dnes?

Není pro mě problém vést firmu z domu, pracuji většinou dopoledne, když mám energii a patřičnou disciplínu, také poskytuji nadále konzultace lidem, kteří chtějí podnikat v gastronomii, chystám školení.

Na přednáškách o podnikání v gastronomii též radíte, že by lidé neměli dávat do byznysu všechno. Jak to myslíte?

To, co postihlo mě, se může stát každému. A nemusí jít o rakovinu, stačí mít třeba úraz. Je dobré mít vybudovaný systém rezerv a nesázet jen na jednu kartu. Jinak bývají takové situace pro firmu likvidační, ale to je jen nástin mé přednášky. A zastávám názor, že žít jen prací není zdravé ani pro člověka, ani pro jeho firmu.

Prozraďte mi, dáváte si často sushi? Nepřejedlo se vám za ta léta?

Miluju sushi, i synové si na něm odmalička pochutnávají, tedy hlavně David, ten starší. Zatím se nám neomrzelo, ale nutno říct, že ho nejíme příliš často. Prostě sushi není pro každý den, spíš pro výjimečnou událost, a tak je to správně.

V duchu jsem si mockrát říkala, díky za každé ráno, kdy jsem se vykopala a jela cvičit. Dík za každé schody, které jsem vyběhla. Fyzička měla určitě vliv na průběh rekonvalescence, ale i na to, kolik snese člověk léčby.

Při výrobě našeho sushi garantujeme výbornou kvalitu, není to žádný fast food. Teď přicházím na chuť i dalším japonským delikatesám, ale abyste si je skutečně vychutnala, k tomu se musíte jednoduše projíst. Zbývá vám ještě energie na další koníčky a záliby? Rozhodla jsem se, že než se úplně uzdravím, naučím se šít. Zatím zkouším různé dekorace, pro malé neteře jsem ušila sukýnky. Je to asi jediná věc, která mě baví a s níž nemám žádný záměr.

Dalo by se jinak říct, že se postupně vracíte k dřívějšímu způsobu života ještě před nemocí?

Nevím, jestli bych to tak řekla. Milovala jsem odjakživa cestování, hodně jsem se věnovala sportu. Potřebuji něco dynamického, chodila jsem pravidelně do fitka, hlavně boxovat do pytle, jsem typ sprintera. Jezdívala jsem také na koni, teď jsem se svezla dvakrát, ale jen tak rekreačně. Dřívější způsob života se teď zdá ještě vzdálený.

Myslíte si, že když jste hodně sportovala a byla tak v dobré fyzické kondici, mohlo to mít pozitivní vliv na překonávání nemoci?

Obrovský. Druhý den po operaci jsem byla schopná dojít si na toaletu po svých. Když mě potkal jeden z lékařů z operačního týmu, nevěřil vlastním očím, říkal, že to není možné, že takhle chodím. Když jsem s ním pak mluvila další den, kdy jsme čekali na výsledky histologie, povzbudil mě: „Vykašlete se na histologii, už jen to, že jste v takové kondici, tak silná, to je vaše největší naděje.“

V duchu jsem si mockrát říkala, díky za každé ráno, kdy jsem se vykopala a jela cvičit, kolikrát se mi nechtělo. Dík za každé schody, které jsem vyběhla. Ta fyzička měla určitě vliv na průběh rekonvalescence, ale i na to, kolik snese člověk té léčby. Měla jsem svým způsobem štěstí. Jsem jedna z mála, která zvládla deset měsíců chemoterapie.

Do sushi se Bára doslova zamilovala, šlo prý o spontánní nápad. Yuki, mistr sushi, byl prý její životní štěstí. Díky němu a několika dalším kolegům firma funguje dál.

Do sushi se Bára doslova zamilovala, šlo prý o spontánní nápad. Yuki, mistr sushi, byl prý její životní štěstí. Díky němu a několika dalším kolegům firma funguje dál.

FOTO: archív Báry Rektorové

Co vás vlastně upozornilo na to, že jste nemocná, že něco není v pořádku? Mohla byste popsat varovné příznaky?

Byla jsem hrozně unavená, vracela jsem se třeba domů a pak jsem seděla ještě dvacet minut v autě před domem, než jsem sebrala sílu dojít až do postele.

Intuitivně jsem cítila, že se se mnou něco děje, ale říkala jsem si v duchu, jsem líná nebo vyhořelá, napadlo mě také, že by to mohlo být všechno psychického rázu. Pak přišla těžká angína, objevoval se pocit brnění na jazyce a v půlce tváře, třeba jen na pár vteřin a pak zase zmizel.

Tak jste se odhodlala jít k lékaři?

Můj tatínek je lékař, shodou okolností neurolog, požádala jsem ho o vyšetření a on mne poslal na další. Dojela jsem tam sama autem a ještě ten den jsem skončila na kapačkách na JIP.

Je to nesdělitelný zážitek, otřesný šok, když vám najednou sdělí tak drsnou diagnózu a krutou prognózu. Tehdy jsem viděla poprvé v životě tátu plakat. Uvědomuji si, jak to muselo být těžké i pro něj, setkal se ve své praxi s mnoha podobnými případy a věděl, jak špatné mám vyhlídky. Stejně tak pro maminku to bylo zdrcující, a ještě k tomu se stala oporou pro zbytek rodiny.

To je událost, na kterou se nelze nikdy předem připravit. Naučila jste se nějak pečovat i o své psychické zdraví, hýčkat si ho trochu?

Dřív jsem byla zvyklá, že musím všem vyhovět, pracovat a nespat třeba dvě noci, na tom nezáleželo. Sama sobě jsem za to nestála, všechno jsem zvládala. Teď je to naopak. Vím, že když se psychicky rozhodím, odrovná mě to fyzicky na další dva tři dny. Může to být nějaká konfliktní situace, stačí agresivní slovní útok nebo ošklivý mail. Nejhorší na tom je, že pak nemohu fungovat pro ty svoje děti.

Jak se proti tomu bráníte? Vybudovala jste si nějaký obranný mechanismus?

Především jsem si začala vážit svého zdraví. Klid a vnitřní pohoda jsou ode dneška pro mě prioritou. Přestala jsem si hrát na hrdinku a naučila se říkat ne, ale měla jsem s tím začít už dřív.

Nedávno mi zavolala nějaká slečna, že píše o mně a o podobných firmách, jako je ta moje, bakalářskou práci, a požádala mě, abych jí vyplnila asi dvacetistránkový dotazník. Moje odpověď zněla: Nezlobte se, ne. A tečka, žádné vysvětlování. Dřív bych měla potřebu to vysvětlovat a cítila bych se blbě. Vím, že ten čas chci věnovat raději svým synům. Davidovi je sedm, Adamovi pět. Je mi to strašně líto, že musejí vidět mámu, jak už rok leží v posteli.

Jak se dá s takhle malými dětmi mluvit o tom, že je jejich máma vážně nemocná?

Kluci se dozvěděli postupně, že mám rakovinu. Vždycky jsem jim říkala, že se z toho dostanu, že se uzdravím, že ta operace mi pomohla a že čepičku mám proto, aby se nemoc nevrátila. Teď se společně těšíme, až mi ji sundají.

Báru zdobily dříve dlouhé, husté vlasy, kvůli léčbě si je musela pravidelně holit. Ale to je nakonec to poslední, co jsem musela řešit, podotýká.

Báru zdobily dříve dlouhé, husté vlasy, kvůli léčbě si je musela pravidelně holit. „Ale to je nakonec to poslední, co jsem musela řešit,” podotýká.

FOTO: archív Báry Rektorové

Máte už nějaké plány na léto? Na co se teď těšíte ze všeho nejvíc?

Že mi sundají tu moji čepičku, možná že se to povede o něco dříve, než jsme plánovali. Také se chystáme společně s přítelem a s dětmi na naši první společnou dovolenou u moře. Poletíme na Sardinii.

Co se byznysu týče, řekla bych, že jste už dosáhla vrcholu kariéry. Připravuje úspěšná odbornice přes sushi nějaké novinky?

Já a úspěšná? Asi tak vypadám navenek, ale to je zdání. A že bych dosáhla v byznysu vrcholu? To je velký omyl, svůj vrchol teprve plánuji, až mi bude padesát. Snažím se uvažovat pozitivně. Už delší dobu s nelibostí sleduji, jak jsou ženy po padesátce pro společnost neviditelné. Jako by zmizely z veřejného prostoru. Padla klec.

Ženy v tomto věku prý už nikoho nezajímají, kromě těch nejslavnějších hereček možná. Připadá mi krajně nefér, že stejně staří chlapi bývají na vrcholu kariéry, vypadají dobře, zakládají nové rodiny. Jsem zastáncem rčení: Chceš vidět ve světě změnu? Staň se tou změnou! Chci, aby měly ženské i po padesátce odvahu podnikat a dokázaly si jít za svým. Aby na sebe nerezignovaly a práce je naplňovala. Chci, aby se v tomto společnost začala měnit, protože tyto ženy bývají opravdu objektivně velmi znevýhodňované, a přitom mají tolik co nabídnout.

Jak se tedy vidíte za patnáct let?

Mám deset vydaných knížek, jsem na vrcholu kariéry i fyzické atraktivity. Pravidelně cvičím, dbám o sebe, dobře se oblékám. Sama se sebou jsem spokojená. Trávím spoustu času s rodinou, snažím se být příkladem, inspirací pro ostatní „padesátnice plus“.

A samozřejmě chci mít u sebe své rodiče. Bydlíme se sestrou blízko u sebe, a až budou naši staří, budeme je mít u sebe pořád. Dokonce jsem kvůli tomu koupila bezbariérový dům. Pokud se toho dožiju.