Vášeň jménem postcrossing

Míša Hýsková, 27, historička a postcrosserka, Františkovy Lázně

Vedle postcrossingu existuje i takzvaný swap, tedy předem domluvená výměna pohlednic mezi konkrétními lidmi. „Využívám ji výjimečně. Pouze u pohlednic, které potřebuji do svých sbírek,“ říká Míša Hýsková.

Vedle postcrossingu existuje i takzvaný swap, tedy předem domluvená výměna pohlednic mezi konkrétními lidmi. „Využívám ji výjimečně. Pouze u pohlednic, které potřebuji do svých sbírek,“ říká Míša Hýsková.

FOTO: Petr Horník, Právo

„Mami, přišly nějaké pohledy?“ ptává se Míša, jakmile dorazí nebo zavolá domů. Vystudovaná historička pracující nyní ve františkolázeňském muzeu propadla už na gymnáziu fenoménu s názvem post crossing. Anglický název označuje koníček, v němž si s lidmi z celého světa poštou vyměňujete barevné pozdravy. Míša jich za měsíc pošle zhruba pětadvacet.

„Tyhle byly první,“ ukazuje vzkazy ofrankované finskými a nizozemskými známkami. Vysvětluje, že právě ony se mezi postcrossery velmi cení. Nejde tedy jen o pohledy. „Proto i vždycky přemýšlím, které kusy nad adresu příjemce vylepuji,“ prozrazuje další pravidla netradiční záliby. Obratem mi vysvětluje jejich důležitost – leccos totiž dokážou o konkrétní zemi napovědět. Aby měla Míša ty nejlepší z tuzemské produkce, chodívá si pro ně čas od času na hlavní poštu v pražské Jindřišské ulici, konkrétně k filatelistické přepážce. A určitě není sama.

Pětka na úvod

Sympatická historička je totiž jednou z téměř 19 tisíc českých postcrosserů registrovaných na webu www.postcrossing.com. Úctyhodné číslo nás řadí ve světovém žebříčku 207 zaevidovaných států na krásné jedenácté místo.

Dohromady tuzemští nadšenci poslali již přes 41 miliónů vzkazů, přičemž zmíněné statistiky se mění doslova každou minutou. Každý příjemce pohlednice zapisuje její unikátní kód, který dostává ze systému před odesláním vzkazu, do příslušného on-line přehledu. V případě Česka začíná zkratka na obvyklé CZ. A co musí zájemce o toto hobby udělat jako první?

„Zaregistrovat se na webu,“ odpovídá Míša a dodává: „Hned pak máte možnost losovat pět adres. Podle toho, jak hodně posíláte, se vám jejich množství zvyšuje.“ Sama je už zasloužilá uživatelka, proto si může najednou vylosovat až 42 příjemců. Většinou jí v jednom „tahu“ stačí deset. Následně začíná podle zájmů příjemců vzkazů volit vhodné obrázky, náměty pohlednic, ladit vše se zmíněnými známkami.

Ostatně konkrétní seznam toho, co chce dostat, má dotyčný/dotyčná nastavený již v osobním profilu. U Míši tam třeba stojí, že miluje historii, fotografování, lední hokej a geocaching, což je hra na pomezí sportu a turistiky, při které se hledají ukryté schránky pomocí zeměpisných souřadnic. V profilu také žádá odesilatele o pozdravy z měst, kde žijí, o pohledy s mapami, s recepty, s filmovými a literárními postavami, panovnickými rodinami… Naopak nechce pohledy, jež někdo nakreslil, ty reklamní a se zvířátky plus žádná vánoční, velikonoční a narozeninová přání.

Slovinská základna

„Občas dostanu vzkazy i z oblastí, o nichž ani nevím, že jsou. To byl případ Norfolkského ostrova v Oceánii. Další exotické přišly z Francouzské Guyany a z Laosu. Jen ta Afrika, po níž jsem hodně toužila, se mi splnila až letos. Během krátké doby jsem dostala dvě pohlednice z JAR a jednu z Alžírska,“ vypočítává.

Za devět let se její sbírka zvolna blíží ke kulatým 1700 kusům. Přibližně tolik pohlednic poslala do světa také ona, a to z různých míst České republiky a ze Slovinska, kde pobývá pravidelně u přítele. „Internet je mi nějak souzený. I naše láska vznikla před necelými dvěma roky tam. Dalo nás dohromady jedno slovinské diskusní fórum. On poté přijel do Prahy a teď za ním pravidelně jezdím já do města Brežice, na slovinsko-chorvatské hranice,“ směje se.

Za devět let se její sbírka zvolna blíží ke kulatým 1700 kusům pohlednic.

Za devět let se její sbírka zvolna blíží ke kulatým 1700 kusům pohlednic.

FOTO: Petr Horník, Právo

A jak ovládá slovinštinu? „Studovala jsem ji na univerzitě. Nejvíc jsem v ní ale pokročila v našem vztahu.“ Možnost zlepšit si jazyky je zároveň další velkou výhodou postcrossingu. Nadšenci si sice v drtivé většině píšou anglicky, ale na vyžádání mohou přidat i pár vět z rodné řeči. Míša žádá například o ukázky finštiny. „Samozřejmě k tomu musejí dodat i anglický překlad, abychom si rozuměli. Jinak v profilu mám uvedené i to, že mi mohou lidé psát také německy a slovinsky. Já zase píšu do Francie francouzsky, oprašuji si tím gymnaziální znalosti,“ říká.

Drahý koníček

A víte, co je na koníčku podle ní nejtěžší? Odpověď je jednoduchá – financovat ho. Poštovní ceniny stále zdražují, a to nejen u nás, jak Míša zjistila při cestách po Evropě. „Jen loni se cena známek určených pro Evropu v Česku zvedla během roku dvakrát, z pětadvaceti korun na 27, pak na 32. V Německu či Slovinsku je pošta levnější. Naopak Francie a Itálie jsou dražší,“ líčí.

Někteří postcrosseři tak hledají způsoby, jak s tím bojovat. „Například Poláci přeposílají pohledy přes Německo. Sice něco málo ušetří, jenže mně ty polské známky chybějí. Proto je prosím, aby pozdravy doručovali jen přes polskou poštu,“ vysvětluje.

Ona žádné podobné cesty, jak čelit růstu cen, zatím nehledá. „Plat v muzeu není vysoký, ale rozhodně si nestěžuji. Na postcrossing mi stačí celkem bez problémů. Navíc z něj umím ušetřit také na milované cestování. Peníze dokážu získat i jinde. Občas si přivydělám korekturami slovinských textů a přes léto budu nárazově provádět na zámku ve Veltrusech. Pořád může být hůř,“ uzavírá s neodolatelným optimismem.

Známky ji vrátily do života
Ludmila Steinbachová, 65, filatelistka, Praha
Po cestě poměrně neženského koníčku - filatelii - putuje zatím necelé čtyři roky.

Po cestě poměrně neženského koníčku - filatelii - putuje zatím necelé čtyři roky.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Ludmila má ve svém kalendáři každý měsíc nápadně označená data. Patřívají dnům vydání nové poštovní známky. Ona už ví, že odpoledne zamíří na hlavní poštu v pražské Jindřišské ulici, kde se na pozvánku účastní výstavy známkové tvorby České pošty.

„Mezi prvními mám možnost si prohlédnout výtvarné návrhy a podklady pro tisk poštovních známek, obálek prvního dne vydání a razítek pro obálky. Účastním se tam také autogramiády, na níž získávám podpisy všech jejich autorů,“ vypráví s nadšením zaryté filatelistky.

Po cestě poměrně neženského koníčku putuje zatím necelé čtyři roky. Bez nadsázky může říci, že v něm našla nejen zálibu, ale i nový smysl svého života. „Nikdy jsem nic nesbírala. Ani jako dítě. V dospělosti jsem pak volný čas věnovala převážně cestování a poznávání historie. Mé letité zájmy ovšem ukončily závažné zdravotní problémy způsobené autonehodou, kterou jsem nezavinila. Ze dne na den úplně změnily mé dosavadní priority a já začala přemýšlet, jak bývalé aktivity – přijatelně ke svému současnému zdravotnímu stavu – nahradím,“ ohlíží se v čase.

Rady zkušených

První impulz, že by se tím novým cílem mohla stát právě filatelie, přišel vlastně šťastnou náhodou. „Získala jsem malé množství různých známek a napadlo mě, že zkusím ty chybějící podle katalogu k nim doplnit,“ říká.

Na začátek si předsevzala, že dá dohromady všechny kusy týkající se historie Československa od jeho založení v roce 1918 až po vznik České republiky. Ani zdaleka si prý tehdy nepomyslela, co vše si tento úmysl vyžádá, kolik času mu nakonec bude muset věnovat. Aby pronikla do tradicí vyztužených pravidel svého nového koníčku, obrátila se na odborníka. Ostatně tento zkušený pražský filatelista jí s budováním sbírky stále pomáhá. „Je to perfektní člověk, který mně – začátečnici – od samého začátku trpělivě vysvětluje, jak vůbec kolekci založit, čeho se při jejím budování naopak zcela vyvarovat,“ líčí.

Za dobu, kdy se nové zálibě věnuje, dala dohromady několik alb, která si pravidelně a s potěšením prohlíží. Mimochodem, jde o filatelistickou nutnost, aby se unikáty neznehodnotily. „Vzhledem k citlivosti materiálu musím dodržovat při archivaci mimo jiné také určité klimatické podmínky. Teplotní výkyvy a hlavně nežádoucí vlhkost by totiž mohly být pro filatelistický materiál velmi nežádoucí. I touto nepříjemnou zkušeností jsem bohužel již prošla. Musela jsem pak znehodnocené album zlikvidovat,“ konstatuje posmutněle.

Sbírka v hlavě

Obsah budované osobní sbírky nosí v hlavě. „Spíš vím o známkách, které mi ještě chybí. Necelé čtyři roky zájmu o filatelii je opravdu krátká doba. Přesto jsem už pochopila, že nemůžu mít všechno, co se mi líbí. Pro mě je ale především důležité, že rodina mě v koníčku podporuje. Především manžel je rád, že jsem si po všech zdravotních potížích našla zálibu, kterou teď žiji, jíž se věnuji i několik hodin denně.“

Do uvedeného času paní Steinbachová přitom započítává i další filatelistické radosti. „Pravidelně se mimo jiné účastním ankety o nejkrásnější známku České republiky. Jsem také členkou klubu filatelistů. Čtu odborné časopisy a články…“ Dodává, že o tom, jak dlouho se bude s plným nasazením milované filatelii věnovat, rozhodne v jejím případě jediné – dobrý zdravotní stav.

Lidé už pošťáky na guláš nezvou

 Marie Filipová, 52, poštovní doručovatelka, Žamberk

Ke svému zaměstnavateli, České poště, nastoupila hned po škole.

Ke svému zaměstnavateli, České poště, nastoupila hned po škole.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Denně v práci nachodí přes deset kilometrů, najezdí dalších šedesát. „Ke konci směny mě bolí celé tělo, hlavně nohy. Ale co s tím? Když v práci sedíte, budou vás trápit záda,“ směje se Marie. Tvář ženy, která před pár lety překročila padesátku, poznají tisíce lidí v Žamberku a jeho okolí. Ona zase leccos ví o nich. Je totiž jejich pošťačka.

Ke svému zaměstnavateli, České poště, nastoupila hned po škole. „Letos slavím 34 let,“ podotýká u šálku čaje v polední pauze. Záhy mi odvypráví obvyklý příběh chytré holky vyrůstající za socialismu. Chtěla jít někam studovat, ale na základní škole ji nasměřovali jinam, na pošťáckou školu.

Tehdy na ni zamířila do Trutnova, ještě s kamarádkou. Právě dobrá hlava podle ní patří k nejdůležitějším předpokladům její profese: „Možná se vám to nezdá, ale v tomhle povolání dobrou hlavu potřebujete. Musíte umět s počítačem, počítat, řídit, pamatovat si jména, zorientovat se v terénu.“ O tom, jak náročné povolání to je, svědčí mimo jiné to, že z původní standardní třicetičlenné středoškolské třídy zůstali dodnes u pošty už jen čtyři.

Brzké vstávání

Během své kariéry prošla snad všechna poštovní pracoviště. Seděla na přepážce, třídila balíky, dělala u expresních zásilek… „Teď rozvážím dopisy, balíky a letáky. Nabízím přitom nejrůznější produkty typu pojištění, spoření. Loni na podzim jsem si udělala zkoušky na strážného. Vypomáhám i na balíkovém doručování. Je to další změna a docela mě to baví, jenže je to i dřina,“ líčí.

Do práce obvykle chodívá před šestou ranní, kdy si začíná připravovat věci určené pro motorizovaného doručovatele. „Třídím si je podle obcí a ulic. Je-li to nutné, zásilky zapíšu do počítače. Následně si uspořádávám letáky. Pak dorazí balíky, které s již přichystaným materiálem naložíme s kolegyní do auta. Do terénu spolu vyrážíme mezi osmou a půl devátou,“ popisuje zaběhlou rutinu.

Denně takhle najezdí kolem šedesáti kilometrů mezi třemi obcemi: Červenou, Lukavicemi a Kunčicemi. „Doručuji tam už sedmnáct let. Když jde vše podle plánu, tuší lidé přesně, v kolik asi dorazíme. Někdy vidí auto a jdou nám sami naproti,“ konstatuje. Kolik zásilek ve všední den roznese, neví. „Zato vám řeknu, jak to dělám. Dávám si je seřazené na ruku a do schránek je házím jednu za druhou. Když mi dojdou, vracím se do auta pro další.“

Zásilky ovšem nejen doručuje, ale také přijímá. „U motorizovaných pošťáků lze podávat balíky, doporučené dopisy, inkasa…, čehož dost využívá starší generace. Přece jen senioři příliš neovládají internet a spoje do obcí jezdí nepravidelně.“

Kávu? Nepiju

Než roznese všechno přichystané, vystoupí mnohokrát z auta. S cílem být co nejefektivnější a neběhat zbytečně rozvinuly s kolegyní vlastní systém. „Někde jdeme každá svou část ulice, jinde jedna popojíždí, druhá vystupuje a doručuje. Záleží na tom, jak stojí domy, jak těžké balíky právě vezeme,“ líčí. Kolik kilometrů nachodí a najezdí, vědí v tomhle případě přesně. Dané statistiky vyžaduje totiž pražská centrála, proto se sem tam pohyb českých pošťáků a pošťaček pečlivě sleduje.

Ostatně dozor, co kde a kdy právě paní Filipová dělá, k její práci patří. Má otázka, zda mezi doručováním zbývá aspoň chvilka na kávu u známého, ji rozesměje. „To bývávalo. Když se zabíjelo, dopoledne nám nabízeli guláš. Teď prase nikdo ani moc nemá. Navíc lidé jsou obecně naštvanější. Na mě naštěstí ne, vědí, že zrovna já se opravdu neflákám,“ podotýká s tím, že kávu vlastně ani nepije.

V roce 2016 byla vyhlášena nejlepší pošťačkou v Pardubickém kraji.

V roce 2016 byla vyhlášena nejlepší pošťačkou v Pardubickém kraji.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Hned vysvětluje, že spíš než podobná pozvání na kus řeči řeší před ranním výjezdem to, zda je dobře oblečená. „Nepromokavé boty jsou základ. Nesmíte prochladnout zespoda. Horší než zima jsou ovšem vedra. V autě je sice klimatizace, ale jak z něj stále vystupujeme, nestíhá,“ shrnuje. V létě se tak často zchladí až po návratu na domovské pobočce, kde na ni čeká další práce: zapisuje do počítače to, co se nepodařilo doručit, ukládá vše do skladu…

Vynikající paměť

Právě vysoké pracovní nasazení, brzké vstávání a počasí jsou podle ní důvodem, proč se k poště mladí, její možní nástupci, zrovna nehrnou. „Nedaleko Žamberku jsou navíc Kvasiny, kde se rozjela automobilka, která dobře platí,“ podotýká. Vůbec přitom nepochybuje o tom, že její práce je bez přehánění poslání, v němž každý neobstojí.

„Mám to štěstí, že si hodně pamatuji. Za ty roky v terénu si hladce spojím číslo domu s tváří dotyčného. S nadsázkou řečeno, když někoho potkám v pekárně, vím, aha, to je ten a ten dům v téhle a téhle obci. Doma se mi pak smějí, že nejsem normální,“ podotýká máma dvou dospělých dcer. Ani ony se k poště nedaly, ač tam pilně chodívaly na prázdninové brigády. „Viděly, že to není lehké. Vystudovaly vysoké školy a našly si jiné práce. Poštu bych jim ale nerozmlouvala. Vychovávali jsme je s manželem stylem: Je to váš život, řiďte si ho samy.“

A při čem pošťačka – mimochodem nejlepší v Pardubickém kraji za rok 2016 – odpočívá? Kupodivu zase při řízení. „Jsme s mužem v klubu džípů. Čas od času se někde sjedeme, plníme úkoly, pokecáme si, zapaříme. Také ráda vyrážím na muzikály, u nichž vypnu spolehlivě,“ uzavírá.