Jaká je Iva Janžurová režisérka?

Je to její režijní debut a řekla bych, že pracuje laboratorně. Já jsem impulzivní typ, na jevišti málo přemýšlím. Ivuška přemýšlí, u ní se rovnice A + B skutečně rovná AB. A taky je při zkoušení sranda. Práce s Ivou Janžurovou je splněný dětský sen!

Kromě vás a Báry Munzarové v představení Báječná neděle v parku Crève Coeur režíruje Iva Janžurová taky svou dceru Sabinu Remundovou. Vládla na zkouškách rodinná pohoda?

Ano. Jejich pouta se nezapřou a přenesla se na všechny. Na zkouškách je bezpečno. Hraju Dorotheu, což je žena, která doufá, že její život půjde nějakým směrem, ale zároveň už tuší, že ne. Má velká očekávání a chtěla by utéct od toho, jak se skutečně cítí, nicméně se jí to nepodaří.

Báječná neděle v parku Créve Coeur je představení Divadla Kalich, kde hraje spolu s Bárou Munzarovou a Ivou Janžurovou. Ta se poprvé v životě ujala i divadelní režie.

Báječná neděle v parku Créve Coeur je představení Divadla Kalich, kde hraje spolu s Bárou Munzarovou a Ivou Janžurovou. Ta se poprvé v životě ujala i divadelní režie.

FOTO: Richard Kocourek

Nakolik jí rozumíte?

Rozumím! Už od dětství jsem byla velmi snivý typ! Mnohé z mých snů se staly skutečností. Jenže já to nebyla schopna vnímat a ocenit. To byl můj problém. Známe to z puberty, ale mně vydrželo dlouho vytvářet si iluze a nevnímat, že se mi dostává i něčeho dobrého.

Co tím dobrým myslíte?

Příležitosti. Setkání. V práci i ve vztazích. Jsem člověk, který má tendenci být často nespokojený. A to je hodně otravné. Někdy to může být produktivní a inspirativní, někdy na obtíž. Tomu neutečete. Cokoli se pak vytvoří, není nespokojeným tvůrcem doceněno. A to je na zvracení. Je třeba rozlišit, kdy jde o nespokojenost motivační, a kdy se jedná o nespokojenost, která člověka ničí.

Daří se vám to?

Někdy ano. Někdy ne.

Nespokojenost často pramení z negativního vztahu k sobě. Souhlasíte?

Ano, určitě. Jsem si toho vědoma a je to moje téma. Těžko se o tom mluví veřejně.

Nakolik si v sobě nosíte Ostravu, kde jste začala kariéru?

Nosím. Chtěla jsem před ní utéct, dělat, že neexistuje, že jsem se tam nenarodila, že jsem nebyla tím, kým jsem byla. Ale to není řešení. Člověk mnohdy odmítne něco, co je hnusné a otravné, ale v určité fázi zjistí, že je to jeho největší bohatství.

Jsem člověk, který má tendenci být často nespokojený. A to je hodně otravné. Někdy to může být produktivní a inspirativní, někdy na obtíž

V několika rozhovorech jste zmínila své rodinné zázemí, ze kterého jste hledala cestu ven a pak zase zpět. Je to už uzavřená kapitola?

To není nikdy uzavřené. To je téma na celý život. Vztahy se neustále vyvíjejí a mění. Je nutné nechat prostor k milosrdenství vůči sobě i ostatním. O rodině mluvit nechci, jsou to citlivé věci a člověk může lehce ublížit. Dlouho trvalo, než mi došlo, že nejsem jediný nešťastný člověk na světě, že je nás víc, kteří by si život představovali jinak. A že je vlastně velmi lehké neustále obviňovat ty kolem sebe. Slyšela jsem jednu větu, vlastně to byla modlitba: Bože, zvu tě tam, kde jsem sám sobě tím největším nepřítelem!

Mnoho lidí si zvyklo hrát hry a lhát si do kapsy. Mně to nestačí,“ říká herečka.

„Mnoho lidí si zvyklo hrát hry a lhát si do kapsy. Mně to nestačí,“ říká herečka.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Jak moc vám nespokojenost v rodinném prostředí vadila?

Dříve jsem si myslela, že odlišnost a jinakost vede ke konfliktu. V tom jsem byla  vychována. A teprve teď mi začíná docházet, že odlišnost a rozdílnost je něco, co nás má spojovat. Že je to dar. Mylně jsem se domnívala, že je to důvod k rozdělení. Ale originalita nemusí vést ke sporu.

Bavíte se se svými sourozenci a rodiči o divadle?

Nějaké informace mají. Ale do svého myšlení je nezatahuji.

Chodí se na vás dívat do divadla?

Ne moc často.

Mohla jste skončit v ostravské depce, u panáků a vzpoury.

Mohla. Jenže mně bylo neustále blbě a pořád jsem měla nějaký problém, ani panáky, ani nic dalšího nepomáhalo. To není ono, to není pravda, to je lež, říkala jsem si o svém životě. Musela jsem tak stále hledat, co se děje. Proč mám problém navázat vztahy? Proč nedůvěřuju lidem ani sobě? Hledala jsem až do extrémů, nebudu se k tomu vracet, ale občas jsem se ocitla v úplných sračkách. Ale taky jsem tím pádem našla cestu, po které chci jít!

V příběhu naprostého neporozumění Tramvaj do stanice touha Tennesseeho Williamse exceluje v hlavní roli Blanche. Partnerem jí je Jan Hájek.

V příběhu naprostého neporozumění Tramvaj do stanice touha Tennesseeho Williamse exceluje v hlavní roli Blanche. Partnerem jí je Jan Hájek.

FOTO: archív Činoherního klubu

Co vám pomohlo?

Lidé, kteří jsou moudří a něčím si prošli. Takoví, kteří natolik přijali sami sebe, že nemají potřebu dělat druhým ze života peklo. Mám taky kamarády mezi kněžími a řeholními sestrami. S těmito lidmi, zasvěcenými bohu, lze jednodušeji mluvit o věcech lidských, obyčejných, až přízemních. S nimi mě to baví, cítím bezpečí a klid. Můžu tam být taková, jaká jsem.

Máte ráda situace, kdy nemusíte hrát?

Ano.

Hrála jste často?

Neustále.

Inu, herečka.

Ne, to nedělají jen herci. Mnoho lidí si zvyklo hrát hry a lhát si do kapsy. To mi nestačilo. Věděla jsem, že předstírám, jak se mám fajn, že se pořád snažím někomu vyjít v ústrety a být vhod. Hlavně aby nebyl konflikt. Abychom měli pocit, že je vše v pořádku, protože mít problém znamená přece dělat něco špatně. Znám málo lidí, co umí v pravdě a klidu věci pojmenovat.

V Ostravě, myslím, pravdy zaznívají leckdy docela drsně.

Co ale nazýváme pravdou? Že se někdo ožere a hází do obličeje nadávky? A to se má pokládat za pravdu? Pravdou je přece i to, když je někdo schopen říct: Je mi blbě. Nevím, co se děje. Přiznat slabost. Přiznat i to, že se bojím. Že mi něco nesedí. Že se necítím dobře. I to nás posouvá. Je to upřímné a svobodné. Na tom se dá stavět. Ale když něco předstírám, nedojdu nikam. Jsem jen karikaturou.

Jako poručík Slepičková zdatně sekundovala Hynku Čermákovi v televizním seriálu Rapl.

Jako poručík Slepičková zdatně sekundovala Hynku Čermákovi v televizním seriálu Rapl.

FOTO: archív ČT

Deset let jste působila v pražském Národním divadle. Proč jste ho opustila?

Odešla jsem do něj ve stavu, kdy se mi dařilo v Ostravě, ale necítila jsem se dobře a nevěděla si s tím rady. Potřebovala jsem pomoc zvenku. Jako řešení jsem si vykonstruovala odchod z Ostravy. Odstřihnout se a začít nový život. Přišla nabídka do Národního a já se neptala, jestli mě opravdu láká. Sáhla jsem po ní. Ale cítila jsem se blbě a myslela jsem si, že to nemůžu druhým říct. Tak jsem se za tu nabídku schovala. Uvnitř jsem ale měla strach. Vždyť já v Národním divadle nikdy nebyla!

Ani jako holka?

Ne, nikdy. A nešla jsem se tam podívat, jestli tam opravdu chci. Myslela jsem si, že se tam svezu jako na vlně v moři, že vše bude happy a nějak se to udělá. Přišla jsem tam a předstírala, že jsem v pohodě. Nebyla jsem schopna říct, že se bojím. Ale snažila jsem se. Vybičovala jsem se k velkým výkonům.

Co vám nesedlo?

Potřebovala jsem být přijímána taková, jaká jsem. Já ze sebe dělala tu, co vše zvládne. Ale uvnitř jsem se tak necítila a vedlo to ke konfliktům. Často mi říkali, že to dělám dobře, jenže já to tak nevnímala. Musela jsem ale fungovat. Navíc tam nebylo nutné být originální a jedinečný. Bylo jen potřeba něco splnit a zapadnout.

To jste vydržela deset let?

Nevěřila jsem si natolik, abych odešla z Národního divadla. Bylo to paradoxní. Věděla jsem, že musím jít pryč, ale všichni do mě hučeli, že mi přece nic nechybí a mám skvělou práci. Musela jsem dojít do fáze, kdy jsem byla ochotna se za sebe postavit a říct: Sorry, není špatné, co tady děláte, ale já tu být nechci. Uzrálo to ve mně.

Přesluhovala jste i ve vztazích?

Jsem v tom extremistka. Buď nikomu nedovolím, aby vstoupil do mé blízkosti, a když už to dovolím, je mi líto to opustit.

Nevadí vám žít sama?

Jsou chvíle, kdy samotu vyloženě vyhledávám.

Když se řekne manželství, co si vybavíte?

Pohrdala jsem jím. Neměla jsem respekt ke vztahům mezi mužem a ženou. Neviděla jsem dlouho, že by v nich mohlo být něco dobrého. Vnímala jsem ho jako nebezpečné území. Ale názor jsem změnila! Vlastně ho postupně s velkou opatrností měním.

V představení Národního divadla Jako břitva (Němcová) o naší přední spisovatelce ztvárnila roli Johanny. Básníka si zahrál Martin Pechlát.

V představení Národního divadla Jako břitva (Němcová) o naší přední spisovatelce ztvárnila roli Johanny. Básníka si zahrál Martin Pechlát.

FOTO: Martin Špelda - archív ND

Za roli Zůzy ve filmu Jana Prušinovského Kobry a užovky jste v roce 2015 získala Českého lva. Bylo to důležité?

Dlouho jsem nedovedla přijímat ocenění, byla jsem nervózní, jako by mi nepatřilo. Ale Českého lva jsem si užila. Přinesl mi řadu dobrých situací, zážitků a setkání, které mě vyloženě bavily.

A co vás ještě baví?

Řídit auto. Ráda jezdím dlouhé vzdálenosti. Mám na východním Slovensku místo, kam často jezdím, a chodím tam do hor. Taky ráda zpívám a skládám muziku. To je novinka. Neumím hrát na žádný nástroj a noty taky neovládám, ale mám doma elektrické varhany a na nich si tak improvizuju. Ponořila jsem se do světa tvorby a zpívám si předem nepřipravené texty. Hledám tóny a zvuky a je to pro mě relax.

Jak jste se ocitla na východním Slovensku?

Viděla jsem film Ivetka a hora, nebudu o něm víc vyprávět, ale oslovil mě a já odjela na místo, o kterém pojednával. Je pro mě silné už osm let. Našla jsem tam přátele a odpovědi na své otázky.

Ještě mi prozraďte, co děláte po odchodu z angažmá?

Naordinovala jsem si půlroční relax. Nedělala jsem nic a nepřijímala žádné nabídky. Pak mě oslovila Ivuška Janžurová a nadchla mě svou nabídkou. Jsem za to moc ráda, protože kdyby nebylo jí, doteď odpočívám.