Věříte na náhodu, osud?

Ne. Věřím v něco, co nedokážu definovat, protože každý má potřebu v něco věřit. Ale osud to není. Zastávám názor, že každý je svého štěstí strůjce.

Váš životní kotrmelec byl ovšem značně nepředvídatelný.

Mám pocit, že jsem se už narodila se sluncem v krvi, odmala jsem po něm prahla a toužila bydlet někde v teple, u moře. Bohužel jsem žila v Jablonci, kde je neustále zima a zamračeno, je to nočník Evropy. Takže když jsem studovala ekonomku a sestra mého přítele, která dělala delegátku jedné cestovky, mi navrhla, ať to taky o prázdninách zkusím, šla jsem do toho. Hned první čtyřměsíční cesta vedla na řecký ostrov Kos. To byl můj hlavní rozcestník.

Co myslíte, že byste dělala bez téhle výzvy?

Asi bych nežila v České republice, táhlo mě to pracovně směrem na západ, do Bruselu. Zřejmě bych se orientovala na evropskou politiku, aspoň jsem to měla v původním plánu. Přestože Čechy miluju, jsou nádherné, ale to si člověk intenzívně uvědomí až ve chvíli, kdy tu nežije. Vracím se často ve vzpomínkách…

Co se vám vybaví nejdřív?

Moje rodina. Maminka byla učitelka a táta diplomat, ale jejich druhý život představoval tanec a já jako malá chtěla být taky tanečnicí. Byla jsem velmi pohyblivé, ale zároveň klidné dítě, měla jsem dva mladší sourozence a dost se o ně starala. Taková bezproblémová chůvička. Možná i proto, když jsem se později rozhodla žít v Řecku, byli rodiče zaskočení, brali to jako můj vzdor, opožděnou pubertu. A jsou z toho smutní dodnes, protože vnoučata vídají dvakrát do roka.

Linda Koulias

Linda Koulias

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Práce delegátky je o komunikaci s lidmi, ta vám šla vždycky dobře?

Kdepak. Dlouho jsem se cítila jiná než ostatní – byla jsem zrzavá a pihatá, taková Pipi Dlouhá punčocha. To byl můj velký handicap, děti dovedou být zlé… Takže jsem působila spíš jako uťápnutá samotářka. Přerod z ošklivého káčátka nastal po dvacítce, kdy jsem se víc uvolnila, otevřela. Řekla bych, že se ze mě stal někdo jiný. Dnes miluju lidi a ráda si s nimi povídám.

Ale tu první cestu jste prý obrečela?

Ano. Byla jsem hozená do vody. Nikdo na mě neměl čas, do ruky jsem dostala mapu Kosu a radu: Choď a najdi si místa, na která se budou ptát turisti. Policejní stanici, nemocnici, náměstí… Ostrov jsem prochodila tak důkladně, že ani místní ho neznají tak dobře. A během měsíce jsem si ho zamilovala.

Leží na hranicích Řecka a Turecka a míchají se v něm různé styly architektury, lidi jsou neskonale vstřícní a srdeční, otevření cizincům ještě víc než jinde v Řecku. Hned mě vzali mezi sebe. Samozřejmě mě okouzlily i krásné pláže, teplé moře, frappé, půvabná zákoutí.

Nedostala jste radu, abyste si dala pozor na místní donchuány?

No jasně. Řekové jsou velcí svůdníci a lovci žen. A skvělí řečníci, umějí omámit sladkými slůvky o lásce. Evropanka naletí, jenže oni, pokud mají rodinu, se nikdy nerozvedou. Rodina je pro ně nejdůležitější, jde jim jen o to, vylepšit si léto.

Já jsem pro ně byla – možná tím, že jsem světlá a pihatá – docela atraktivní a s nadbíháním jsem se potkávala na každém kroku. Ale měla jsem českého přítele, první léto jsme zvládli. Druhé už ne, to jsem poznala svého budoucího muže.

Přece jen jste tedy neodolala?

Manolis byl totiž úplně jiný. Když jsem druhý rok povýšila z animátorky na průvodkyni, dostala jsem jako oficiálního průvodce, který překládá z angličtiny do řečtiny, právě jeho. Vůbec na mě nedorážel, nebalil mě. Zvolil opačnou taktiku – a to na mě zapůsobilo.

Na konci poznávací túry mi napsal lísteček, že jsem sladká – a já mu dala svůj telefon. A už byla ruka v nohavici, nebo jak se to říká. Byl svobodný, o osm let starší, dlouho jsme si jen hezky povídali…

Kdy jste začala brát svůj románek vážněji?

V zimě přijel do Prahy – a další léto jsme spolu začali žít. Byl pro mě ten správný chlap, žádné ucho, ale člověk, který už ví, co chce. Strašně obětavý, dá se říct, že mě nosil (a nosí) na rukou. Stačilo zmínit, že by mě bavilo jezdit na kole – a druhý den přivezl kola. Ne že by mne rozmazloval drahými dary (naopak: byla jsem zvyklá nosit zlaté šperky, a on mě „odzlatil“), ale dělal a dělá věci, které čeští muži moc neumějí.

V létě si vždy odskočí k průvodcování.

V létě si vždy odskočí k průvodcování.

FOTO: archív Lindy Koulias

Ovšem dokáže si i dupnout a říct: Bude to takhle! To vše dohromady se mi na něm líbí. Ani po třinácti letech bych neměnila. Je to člověk, s kterým chci zestárnout.

Takže jste doma oznámila, že se stěhujete – a nastal poprask!

Přesně tak. Naši ale doufali, že si to časem rozmyslím. Já sama jsem je klidnila tím, že to chci jen zkusit. I pro mě bylo nové trávit na Kosu zimu – hotely jsou prázdné, otevřeno má pár kaváren a restaurací, funguje jedno kino. Celý život mě lákala místa, kde to žije, a najednou jsem se zahrabala na třicetitisícovém ostrově! Přesto se tam cítím šťastná. A v zimě se mi tam dokonce líbí ještě víc.

Jak jste se v zimě „zabavila“?

Pokud to šlo, cestovali jsme. A když jsme se rozhodli pro vážný vztah, musela jsem skončit s prací delegátky. Spousta lidí si myslí, že je to jedna báječná dovolená s válením u moře, ale to povolání je náročné na čas. Musíte být stále v pohotovosti, řešit i nepříjemné věci. Klienti často volají večer nebo v noci kvůli prkotinám – že mají zácpu, neteče kohoutek. A pokud chcete uchovat jistý standard, je třeba to dělat s láskou, být vždy usměvavá…

Takže jsem přesedlala na celoroční práci, věnuju se importu a dovážím zboží z Evropy a Číny – od nápojů přes ručníky po magnety – pro celé Dodekanské ostrovy. Mají vlastní daňovou sazbu, čili jsou pro Řecko něco jako „duty free“. Ovšem průběžně odbíhám k průvodcování, mám potřebu předávat informace. Pokud se vyskytne skupina s hlubším zájmem o památky, kulturu…, jsem ve svém živlu.

Řecké svatby jsou pověstné velkolepostí, jaká byla ta vaše?

Brali jsme se v Česku, na zámku v Dětenicích. Nejsem na rozdíl od Manolise křtěná, tak jsme vynechali kostel. Bála jsem se, že to bude jeho rodině vadit, ale nadchlo je krásné prostředí, brali to jako nádhernou svatbu. U nich je civilní sňatek krátká nudná záležitost, zatímco tady bylo vše včetně slavnostní řeči dokonale propracované.

Moře se musí dotknout každý den – i v zimě. Dvakrát do roka sklízí citróny a sbírá olivy…

Moře se musí dotknout každý den – i v zimě. Dvakrát do roka sklízí citróny a sbírá olivy…

FOTO: archív Lindy Koulias

Nechyběla překladatelka a vrchol akce byl, když se oddávající zeptala Manolise, zda si mě bere dobrovolně. Odpověděl ne, což v řečtině znamená ano. Než to tlumočnice uvedla na pravou míru, starostka se v šoku zakymácela a česká strana přestala dýchat. Maminka už mě chtěla odvést… Nakonec se všichni zasmáli, bylo to vtipné.

Jak vás vůbec přijala řecká rodina? Vycházíte s tchyní?

Nejdřív se báli, že až děti povyrostou, seberu je a odjedu. Což se děje často. Na druhou stranu rodina mého muže je výlučná, vlastní na Kosu síť hotelů, každý ji zná. Tudíž nosí trochu nos nahoru. Já byla hodná holka, která má základy od maminky – umí uvařit, uklidit, vyprat, postarat se o děti… a to špatně nesli. Byli by raději, kdybych si někoho najala a denně chodila poslušně na oběd k tchyni. Funguje tam stále matriarchát a uznávat matku manžela berou jako samozřejmost.

Prosadila jste si svou?

Jasně! Vařím, uklízím – a můj muž to oceňuje, když dojde na lámání chleba, stojí na mé straně. To je pro mě rozhodující. Ne že bych s tchyní přímo nevycházela, vím, že to myslí dobře, ale zkrátka jsme si nesedly. Bydlíme od sebe šedesát metrů, koukáme si do oken a bylo v plánu, že až se narodí první dítě, bude je vychovávat. To jsem velmi rychle utnula a k babičce je pouštím jednou za týden.

Vadí mi, že řeknu: Nebude sladké – a ona přinese dort. Nebo zakážu televizi – a ona ji pustí. Já jsem máma a chci vychovat potomky podle svého.

Řekové jsou velcí svůdníci a lovci žen. A skvělí řečníci, umějí omámit sladkými slůvky o lásce.

Jedna z prvních věcí ovšem byla, že jsem se naučila rychle řecky, protože v Manolisově rodině je Angličanka a Němec – a ani jeden neumí jazyk. Viděla jsem, jak se na ně dívají… Tím jsem si hodně polepšila.

To jste hrdinka. Co se vám vybojovat nepodařilo?

Třeba věci kolem víry. Ve škole děti mají povinně náboženství. Už od mateřinky vědí o Ježíšovu narození, ukřižování a zmrtvýchvstání. Hodně se o tom mluví, což se mi nelíbí. Ze mě věřící v Boha nebude nikdy a chtěla jsem, aby si mé děti mohly jednou samy vybrat, zda a v co budou věřit.

Já do kostela nechodím, manžel jednou za rok. Zato tchyně je tam každý týden, Amálka (3,5) s ní občas jde, starší Michal (7) už vzdoruje.

Každý třetí na Kosu je nějak příbuzný s mým mužem, nebo ho aspoň zná. Kdybych chtěla něco utajit, nepovede se to,“ směje se hrdá Češka Linda.

„Každý třetí na Kosu je nějak příbuzný s mým mužem, nebo ho aspoň zná. Kdybych chtěla něco utajit, nepovede se to,“ směje se hrdá Češka Linda.

FOTO: archív Lindy Koulias

Zvykla jste si na řecký životní styl s nepořádkem, špatnými řidiči?

Vždycky jsem říkala, že Pražáci jsou jako řidiči velmi razantní a tvrdí. Manolis mi oponoval, že to není nic ve srovnání s Řeky. A měl pravdu. Nerespektují pravidla, nejen silniční. Když letuška v letadle ohlásí, že máte zůstat připoutaní do konce letu, vyskočí ze sedadla a sundávají zavazadla. To mi hrozně vadí, o to víc se snažím dětem základní pravidla vštípit.

Ale musím se přiznat, že už začínám jezdit jako Řekyně. V Čechách řídím podle pravidel, ale kdybych je dodržovala v Řecku, paradoxně bych už měla na triku nějakou bouračku. Na Kosu existuje pouze značka Stop a přednost zprava. Žádná silnice není hlavní. Musíte používat intuici a mít oči i vzadu, vše se řeší očním kontaktem.

A co nepořádek a pomalost?

Pomalost omlouvám, protože v horku se fakt nedá nic moc dělat. Konkrétně na Kosu ale Řekové v létě makají od pondělí do pondělí, od rána do večera, často ani nemají polední siestu. A pokud ano, dělají pak až do noci, protože turisti se chtějí bavit. Možná se zdají pomalejší, jejich heslo je: To počká. Ale zvládnou, co je třeba. Musí si vydělat na celý rok, proto někteří berou víc prací najednou a opravdu dřou. Pak mají dlouhé období klidu, ale ne proto, že by chtěli…

A nepořádek? V poslední době dochází k posunu, děti se učí recyklovat, třídit odpad a neházet vše do jednoho koše. I moje dcerka přijde a ptá se: Maminko, tohle patří kam? Je pravda, že dospělí to pod kůží ještě nemají, běžně z auta vyletí kelímek od kafe, koly. To bych je škrtila!

Nebo před hotelem napucováno – a vzadu bordel. Prostě jižní nátura. Ale obecně se začínají snažit, stejně jako už chápou v ekonomice, že by neměli okrádat stát a zadlužovat se.

Je něco, v čem se přizpůsobil Manolis vám?

Dělá si ze mě legraci, že ráda plánuju, ale sám se už taky snaží. Hlavně se mi přizpůsobuje ve výchově. Je tam běžné, že děti chodí spát o půlnoci a nemají žádný řád. U nás ne. Jsem ta zlá maminka, co dodržuje pravidla, honí potomky dělat úkoly a v osm do postele. Manolis je mírnější, volá na mě Merkel!, ovšem moje rozhodnutí respektuje.

Děti vedete dvojjazyčně?

Já na ně mluvím česky, muž řecky. Vedle řeckých pohádek máme doma spoustu Čtyřlístků, děti milují Pejska a kočičku, české filmy a encyklopedie… Dodržujeme naše i řecké tradice: Vánoce s dárky, kaprem a bramborovým salátem jsou po našem. Velikonoce jsem přenechala manželovi, pro něj je to velmi důležitý svátek, týkající se ortodoxní víry.

Svatba

FOTO: archív Lindy Koulias

Pro mne jsou oslavou jara. Na českých jsem měla nejraději pečení. Maminka upekla mazanec, velkého beránka a pro každé z dětí ještě malého. Krásně je nazdobila a všude to vonělo.

Vajíčka jsme barvili cibulovými slupkami a obtiskávali na ně různé druhy trav. Pomlázka s výpraskem mi ale nic neříkala – a které ženě ano? Jediný, kdo šlehal s láskou a něhou, byl můj mladší brácha.

Jak Velikonoce na Kosu probíhají?

Začínají karnevalem, pak nastává 40denní půst, ten ale dodržuje jen tchyně. Manžel se vzdává masa až poslední týden. Na velikonoční neděli se griluje jehně nebo kůzle, schází se široká rodina, kmotři dávají dětem dárky – čokoládová vajíčka a oblečení. Dospělí dostanou svíčku, kterou zapalují svaté světlo a pak s ní dělají kříž nad vchodem do domu, aby byli ochráněni… Mně se na nich líbí totéž co v Česku – pečení. Jen se pečou jiné věci: jidáše, tsoureki, různé druhy sýrových koláčů tyropity a vanilkové sušenky koulourákia.

Hlavní je pro ně ovšem návštěva kostela. Ten jsem navštívila jen jednou, zajímaly mne tradice. Když však nastala velká sobotní noc, tak jsem na řecké zvyky zanevřela. Všude se o půlnoci dělají ohňostroje, což je samo o sobě pěkné, ale ne, když vám přiletí petarda pod nohy. Na protějším ostrovu Kalymnos dokonce zapalují dynamity. Mají pocit, že čím větší rána, tím lepší. Celkově jsou ale řecké Velikonoce spíš na vážno, chybí jim česká kapka rozvernosti.

Mohli bychom od Řeků odkoukat něco pozitivního?

Historicky vzato byli Řekové jeden z nejvyspělejších národů – a my od nich odkoukali spoustu věcí v kultuře, divadle, jazyce… Jenže pak se dostali pod nadvládu Turků, kteří řeckou vzdělanost devastovali. A teď bychom jim měli zase něco vrátit.

Obrovskou výhodou jižních národů je slunce, dává jim vitamín D a ten způsobuje dobrou náladu. Takže málokdy potkáte zamračeného Řeka. Imponuje mi i vadí, že obvykle nenosí hodinky, a přestože chodí pozdě, jsou v pohodě. Už jsem ale přestala vyšilovat… Přiznám se, že i kdyby se stalo něco s mým mužem nebo jsme se rozvedli, zůstanu na Kosu. Často si říkám, že žiju v ráji.

A jak do téhle idyly zapadají migranti? Média podávala dramatické zprávy.

A situaci zbytečně zkreslila. Nejhorší pro Kos bylo léto 2015, kdy se otevřela balkánská cesta. A protože Kos je blízko tureckému pobřeží, všichni migranti tudy prošli. Bylo jich opravdu hodně. Ale turisty na plážích to nepostihlo, vyloďovali se brzo ráno a byli hned převedeni k policejní stanici v centru města.

Mnozí turisti se mě dokonce ptali, kam se na migranty můžou jet podívat, že si je chtějí vyfotit. A sem tam jim dali i nějaké drobné. Když to zjistili Romové žijící na Kosu, ovázali se hned šátky a vydávali se za migranty. Naštěstí šlo o policii známé firmy a byli rychle staženi. Jediný konflikt, o němž jsem se dozvěděla paradoxně z českých zpráv, byly národnostní rozbroje mezi migranty.

Samotní migranti nežebrali?

Ne, byli velmi dobře zaopatření. Kos má silnou asociaci hoteliérů, kteří si byli vědomi rizika odlivu turistů, takže pro ně vytvořili zázemí včetně jídla třikrát denně. Od dalších lidí dostávali oblečení, celkově lze říct, že je Kosáci přijali hezky a pomáhali, jak mohli. Samozřejmě ve chvíli, kdy to začalo omezovat náš příděl chleba, neboli příjezd klientů, přístup se měnil.

Dotkla se složitá situace vás osobně?

Když jsem poprvé viděla maminku přebalující na dlažbě půlroční miminko, chtělo se mi brečet. Snažila jsem se proto pomoci právě matkám s dětmi – dekami, plínkami, dětskými výživami. A trápila mě představa, že bych se ocitla v jejich kůži… Naší rodiny se situace dotkla jen nepřímo, ten rok jsme měli slabší příjmy.

Co se dělo dál?

Proti Kosu leží turecké město Bodrum – oblíbené místo rekreace Turků i cizinců. A jeho starosta si uvědomil, že pokud se tam budou motat uprchlíci a vyrážet odtud do Evropy, je konec s turismem. Takže uzavřel městské hranice a uprchlíci se museli přesunout kus napravo a nalevo. A tím pádem se nedostali ani na Kos. To se stalo v polovině října 2015. Loni k nám přibylo jen několik desítek migrantů a letos ještě myslím žádní.

Z Kosu do Česka vozí olivový olej vlastní výroby a sušené fíky bez konzervantů. Zpět přibalí pro děti rohlíky, které dává do mrazáku, a hrubou mouku. Na Velikonoce z ní peče místo beránka tsoureki.

Z Kosu do Česka vozí olivový olej vlastní výroby a sušené fíky bez konzervantů. Zpět přibalí pro děti rohlíky, které dává do mrazáku, a hrubou mouku. Na Velikonoce z ní peče místo beránka tsoureki.

FOTO: archív Lindy Koulias

Pro ty, kteří neměli v Evropě nárok na azyl, vznikl hotspot (momentálně je tam asi tisícovka lidí) a funguje zpětná vazba do Turecka. Ale nejde to tak rychle, jako když přijížděli. Mám přitom zkušenost, že horší problémy než s migranty bývají s opilými anglickými turisty. Troufnu si říct, že letní sezóna bude opět na vrcholu. Já za Kos bojuju!

Proto jste začala psát internetový blog Kosáci na Kosu?

Ano. Psavec jsem byla vždycky, měla jsem dobré slohy a psala do školních novin. Můj blog začal roku 2015 právě vyjádřením k situaci migrantů. Chtěla jsem zlepšit informovanost Čechů, kteří zvažovali, zda přijet, nebo ne. Dnes píšu hlavně o možnostech, kam se vydat na výlet, kde se dobře vaří a tak. Ale i o vlastních zážitcích, mojí tchyni a dětech, manželovi… Beru to s humorem, jen doufám, že se řecká rodina nenaučí česky!

Co ještě vás baví, jak relaxujete?

Ráda vařím a věnuju se cukrařině – peču složité dorty s figurkami. Za jídlo i nejvíc utratím, nemám nabitý šatník, ale kvalitní jídlo je moje hobby. V Řecku neexistují školní jídelny, takže vařím každý všední den. V sobotu jdeme na oběd k tchyni a v neděli do restaurace. Manžel mi nabízel, abych si otevřela českou restauraci, ale kdo by tam chodil? Turisti chodí do mekáče a pro Řeky je česká kuchyně těžká…

Nikdy mne neomrzí procházky po pláži a koupání v moři – to je můj doktor a děti do něj pokaždé důkladně potápím, aby jim slaná voda propláchla dutiny. Jsem matka Herodeska, ale díky tomu jsou zdravé. Chodím taky na jógu, jezdím na kole a starám se o velkou zahradu – sbírání oliv mi připomíná české sbírání jablek.