Hlavní obsah

Jiří Korynta: Filmová hudba je klasika dneška

Právo, Jiří Sotona

Když mu bylo kolem 18 let, měl velký sen. Toužil se dostat jako muzikant do Londýnského symfonického orchestru. Jiří Korynta neuspěl, protože soubor dával kvůli vízům a jednoduššímu cestování přednost adeptům z členských zemí EU, v níž jsme tehdy ještě nebyli. Jeho zklamání brzy přebolelo, protože dostal nápad: „Když nemůžu za nimi, tak si orchestr podle svých představ udělám tady.“

Foto: archív PFO

"Budoucnost symfonické hudby je filmová hudba,“ tvrdí Jiří Korynta, jenž na každém koncertu šíří její popularitu.

Článek

Kdyby se dvaatřicetiletý Jiří Korynta uměl naklonovat, mohl všechny pozice ve svém vlastním orchestru obsadit sám. Ovládá totiž hru na 34 hudebních nástrojů. Ano, čtete správně. Už v 15 letech dosáhl úctyhodného počinu zapsaného v Guinnessově knize rekordů, když dokázal na 33 nástrojů zahrát během jedné hodiny.

Přiznává mimochodem, že jeho otec, klavírista, skladatel a aranžér Radim Linhart, na něj poněkud žárlil a přemýšlel, jaký mimořádný výkon by sám mohl předvést. „A tak udělal rekord v tom, kolik písní je schopen zahrát nazpaměť. Jsou jich tři a půl tisíce a další přidává,“ poznamenává Jiří.

Geny by se musely zbláznit, kdyby muzikálnost nezdědil. Vždyť jeho matka Zdeňka Koryntová je zpěvačka a jeho pravá ruka jako manažerka souboru. Muzikou se živí i jeho bratr a sestra, kteří se prosadili především jako hráči na bicí.

Nesporný hudební talent spojil Jiří Korynta se svým velkým koníčkem – filmem a dal tak vzniknout Pražskému filmovému orchestru (PFO), respektovanému souboru, který těží z popularity filmové hudby a svým zaměřením inspiroval i další hudební tělesa v Česku.

Jako vedoucí od začátku plánoval, že se chopí především dirigentské taktovky, zbývalo tedy najít vhodné spoluhráče. Velké starosti s tím věru neměl.

„Tím, že jsem hrál v různých bigbandech a symfoňácích, stačilo se jenom zeptat, kdo by byl schopen a ochoten do takového projektu jít. A protože jsem obrovským milovníkem filmové hudby, řekl jsem si, že budeme hrát to, co mě baví. Jak jsem si myslel, zájem o hraní v orchestru byl velký. Vlastně jsem ho měl ze dne na den postavený ze svých kamarádů a kolegů,“ vypráví dlouholetý člen Kühnova dětského sboru a pozdější absolvent Pražské konzervatoře (obory dirigování a bicí) a Konzervatoře Jaroslava Ježka (trumpeta a housle).

Nejdřív sehnat Hvězdné války

Zásadním datem se stal 2. listopad 2004, kdy se uskutečnila první zkouška nového orchestru. Předcházelo jí shánění not ke skladbám, na něž měl dirigent políčeno. Mohlo by se zdát, že je to v dnešní době otázka několika kliknutí, než člověk na internetu najde, co potřebuje. Jenže tak snadné to není. Jiří Korynta se snaží, aby všechny skladby na koncertech jeho orchestru zněly v originální verzi, tedy tak, jak je známe z pláten a obrazovek.

„Jenže na každé noty má práva někdo jiný, musíte si vybudovat kontakty s filmovými studii a dostat se k tomu správnému člověku, který o tom rozhoduje.“

Když má odpovědět, čí skladby jej zajímaly jako první, rozzáří se mu oči. „Nejdříve jsem chtěl sehnat Johna Williamse, což se povedlo. Ten je pro mě, co se týče skladatelství, absolutní špičkou. Hvězdné války, Jurský park, Harry Potter,“ jmenuje jen pár titulů, k nimž noty získal. Tyto snímky zároveň patří k nejznámější dílům, k nimž pětaosmdesátiletý americký skladatel, padesátkrát nominovaný na Oscara, vytvořil hudební doprovod.

Melodie bohužel na papír přenést nelze, proto možná jména jako John Williams, Alan Silvestri nebo Hans Zimmer laikům mnoho neřeknou. Pro Jiřího Koryntu jsou však Dvořáky, Mozarty nebo Čajkovskými současnosti.

Je přesvědčen, že právě do filmové hudby se transformovala klasická, nebo chcete-li vážná hudba. Zatímco dříve doprovázela opery na jevišti, dnes tvoří součást zážitku z kina. „Filmová muzika si něco bere ze všech stylů a dává to do symfonického hávu. Budoucnost symfonické hudby je filmová hudba,“ prohlašuje.

Oblíbená, ale nedoceněná

Filmoví skladatelé mají smůlu, že nikdy nebudou takovými hvězdami jako režiséři a herci, nicméně filmy si bez jejich vkladu asi nedovedeme představit. „Pokud má snímek dobrou muziku, tak si jí ani nemusíte všimnout, protože vás neruší. Když začne rušit, tak ji naopak vnímáte hodně, což není dobře,“ tvrdí Jiří Korynta.

Těší ho, že přibývá lidí, kteří se o muziku ze stříbrného plátna zajímají. Přesto si myslí, že je ještě nedoceněná. Ostatně, jak přiznává, možná i PFO byl zpočátku některým zavedeným orchestrům trnem v oku a skeptiky musel přesvědčit, že filmová hudba není žádný lehčí žánr.

Činnost souboru tak vnímá i jako osvětovou. „Díky našim koncertům lidé poznají třeba to, jaké efekty může orchestr vytvářet. Když jsme hráli hudbu z Vetřelce, přicházeli za mnou po vystoupení diváci a svěřovali se, že vůbec netušili, že všechny hudební efekty ve filmu zahrál orchestr a nejde o elektroniku.“

Foto: archív PFO

Pražský filmový orchestr (PFO) Jiřího Korynty.

Jsou i skladatelé, kteří na syntetické zvuky sázejí, jako třeba velmi populární Hans Zimmer (Skála, Gladiátor, Pearl Harbor, Temný rytíř), jenž je nyní na turné a 4. června dorazí i do Prahy. Pro filmové orchestry bývá napodobení jeho skladeb jen s pomocí živých nástrojů oříškem.

„Už jsem na jeho koncertě byl. Vím, že má kolem sebe spoustu elektroniky a že na doprovod symfonického orchestru vždycky ještě ‚nalepí‘ svoje vlastní zvuky,“ vysvětluje dirigent, jenž známému skladateli na turné dokonce „zapůjčil“ svého trombonistu.

Více než jména autorů, které Jiří Korynta obdivuje, možná napovědí názvy snímků, jejichž melodie PFO na koncertech hraje. Na jednom z posledních, který se uskutečnil v prostorách Hudební a taneční fakulty AMU v Praze, zazněly například skladby z Honu na myš, Gladiátora, Návratu do budoucnosti, Doby ledové nebo Posledního Mohykána.

„Jsem pokaždé smutný, že nemůžu zahrát všechny skladby ze všech filmů. Třeba nejslavnější skladby z Hvězdných válek – úvodní titulky, imperiální pochod – jsou super, ale za nimi se ještě schovává tolik nádherné muziky,“ posteskne si.

Roli hrály zuby

Slibný rozjezd orchestru se přitom mohl zadrhnout hned v počátku. „Když mi bylo devatenáct, přesně týden před prvním koncertem PFO jsem se rozmlátil a málem se zabil. Praštil jsem sebou obličejem na kamenný roh, měl jsem díru v puse a vyražených dva a půl zubu. První, na co jsem se zeptal kolegy, který šel se mnou, bylo: Co budu dělat? Jak teď budu hrát na dechy?“

Při dirigování mu indispozice naštěstí nepřekážela, ostatně několik koncertů odehrál bezzubý. V současnosti spoléhá především při hraní na dechové nástroje na protézu. „Zvykl jsem si a je to v pohodě.“ Úspěšné absolvování konzervatoří i fungování orchestru tak jeho úraz nakonec nijak neohrozil.

„Konkurzy neděláme, ale jsme otevření všem,“ podněcuje případné zájemce o hraní v PFO. „Všichni se známe a všichni jsme kamarádi,“ tvrdí o svém souboru, v němž hrají hudebníci z celé republiky, například z plzeňské či z hradecké filharmonie.

„Myslím, že je baví možnost zahrát si něco jiného, je tady pohoda a já se na ně snažím nebýt zlý,“ směje se. I pro něj samotného je tenhle orchestr, po jehož vystoupeních se běžně aplauduje vestoje, vlastně takovým vedlejšákem. Možná v budoucnu nastane doba, kdy bude s tělesem jezdit turné po světě, ale zatím jej zaměstnává učení na ZUŠ ve Mšeně a vedení dětských orchestrů v Nadačním fondu Harmonie.

Hudba a filmy. Zásadní zájmy dosud svobodného muže jsou jasné. V závěsu za nimi se ještě nacházejí moderní technologie a počítačové hry. I hudba k některým z nich už mimochodem na koncertech jeho orchestru zazněla.

5 nej Jiřího Korynty

Nejoblíbenější skladatelé a jejich nejznámější filmy:

  • John Williams (*1932) Čelisti, Hvězdné války, E. T. – Mimozemšťan, Jurský park, Harry Potter (1–3)
  • Jerry Goldsmith (1929–2004) Planeta opic, Vetřelec, Star Trek, Rambo, Mumie
  • James Newton Howard (*1951) Pretty Woman, Ďáblův advokát, Šestý smysl, King Kong (verze 2005), Hunger Games
  • Alan Silvestri (*1950) Návrat do budoucnosti, Predátor, Forrest Gump, Hon na myš, Avengers
  • Hans Zimmer (*1957) Skála, Gladiátor, Černý jestřáb sestřelen, Piráti z Karibiku (2–4), Temný rytíř

„Myslím, že herní muzika je zatím také podceňovaná,“ naznačuje, do jakých sfér se symfonická hudba ještě může vydat.

Reklama

Výběr článků

Načítám