Hlavní obsah

Jana Paulová: Na dodržování eko věcí si dávám v životě pozor

Právo, Lenka Hloušková

Letos slaví Jana Paulová krásné čtyřicátiny. Právě tolik let žije v manželském svazku s hudebníkem Milanem Svobodou. Ve světě umění se jinak díky slavným rodičům pohybuje odmalička, přičemž hereckou profesi si na nich doslova vydupala.

Foto: Divadlo Kalich - Richard Kocourek

S hudebníkem Milanem Svobodou letos slaví čtyřicátý rok manželství.

Článek

Její první veřejná vystoupení viděli spolužáci ze základní školy v pražském Karlíně, kde vyrůstala. Úspěchy měla velké, ovšem někdy končívaly i zhoršenou známkou z chování…

Krásně nepřehlédnutelná osobitost k ní prostě patří. S duchovním cvičením, jógou, u nás začínala v dobách, kdy to ještě nebylo moderní. Na čas se stala vegetariánkou, pak dokonce vegankou.

„S tím jsem skončila. Byla jsem chronicky unavená. S naší profesí se tahle životospráva dodržuje špatně. A smažák v hospodách nemůžete jíst věčně,“ říká s uklidňujícím nadhledem.

Měla jste dnes k snídani vejce?

Proč se ptáte?

Narážím na váš boj za právo slepic na důstojný život mimo klecové chovy.

Aha. Pomáhám tam, kde mi to přijde smysluplné. K téhle kampani jsem se dostala před lety. Hlavně si pamatuju, že mě nejdřív vyděsily podmínky, v nichž se v průmyslových provozech chovají králíci. Těch jsem se zastala jako prvních.

A co ta vejce k snídani, byla?

Dneska ne. Sice je občas po ránu jím, ale nijak se jimi necpu, mám geneticky vysoký cholesterol. Důsledně si ovšem hlídám, odkud pocházejí. Preferuji ta od slepiček pobíhajících někde na dvorku. Ochotně si za ně připlácím. Na dodržování eko věcí si vůbec dávám v životě pozor.

S neziskovým sektorem vás spojila také Indie. Konkrétně škola. Stojí ještě?

A proč by nestála? Funguje dobře v Ándhrapradéši, konkrétně ve městě Tadpatri. Jen jsme po třinácti letech projekt předali větší organizaci. Zjistila jsem, že odpovědnost za cizí peníze, byrokracie, navíc v jiné kultuře, nejsou nic pro nás. Ráda bych do chodu školy víc zasahovala, což nešlo. Žiju tisíce kilometrů daleko.

Proč jste vybrala právě Tadpatri?

Je to chudý region na jihu Indie, plný negramotných lidí. Já tam nejdříve pobývala u duchovního mistra, v ašrámu, který pečuje o staré lidi. Kolem něj jsem ale neustále potkávala žebrající děti. Chtěla jsem jim pomoci, což se podařilo. Náš projekt je poněkud náročný. Cílí totiž na sirotky. Vedle vzdělání jim zajišťuje také ubytování a stravu.

Říkáváte, že si umíte představit Indii jako místo pro svůj život. Stále to platí?

Tenhle pocit se u mě vyvíjí. Letos jsem tam už byla. Má odpověď na otázku tedy zní: vážně nevím. Stále víc mě totiž zraňuje tamní šílená chudoba. Teď mě čeká v práci další delší volno. Dokonce jsem si už koupila do Indie i letenku, jenže… Najednou si nejsem jistá, zda se tam chci vydat v tak krátké době znovu.

Foto: Divadlo Kalich - Richard Kocourek

Hlavní práci, jak říká, odvádí stále po večerech v divadle. Jejím osvědčeným partnerem je tam Pavel Zedníček. Snímek oba zachycuje v dnes již legendární inscenaci Natěrač.

Proč?

Má profese vyžaduje motivaci, nakopnutí, impulz typu: jo, má to smysl! Chci ji dělat, dá-li bůh, ještě pár let. A pobývání v Indii je úplně o něčem jiném. Člověk se zbavuje ega, hledá uvnitř sebe smysl svého pozemského konání, oprošťuje se od hmotných věcí. To jde totálně proti tomu, co dělám! Proto momentálně zvažuji, zda se nevydat do nějaké jiné země, která mě naopak nabíjí.

Do které?

Mám velký rozptyl, ale obecně na mě zabírá Amerika, myslím samozřejmě Spojené státy. Jsem tam dost tvůrčí. Američané mají takový ten životní pocit: právě mně to vyjde! Ta nakažlivá energie ovlivňuje pak i mě. Nechám se překvapit, co v příštích týdnech udělám.

Spočítala jsem dobře, že vás otec František Paul, hudebník, libretista, skladatel a překladatel, měl až v 57 letech? Čím matku uhranul?

Byl to okouzlující muž a v té době slavný herec. Možná i to na mámu, mladou, krásnou ženu (herečka Eva Šenková - pozn. red.), zafungovalo. Věkový rozdíl jí určitě nevadil. Asi si podvědomě hledala někoho, kdo by se o ni postaral. Za války ztratila tátu. Zřekl se jí, stejně jako své ženy. Moje babička poté šla do koncentráku a máma zůstala úplně sama. Vidíte tenhle prsten? (Ukazuje šperk na prsteníčku levé ruky.)

Je krásný.

Ten mám právě po babičce, kterou jsem nikdy nepoznala. Z toho koncentráku se nevrátila. Její šperk nosím od mládí, aby se mnou aspoň trochu byla. Patří ke mně. Určitě!

Když mi bylo zhruba dvacet, ztratila jsem ho v Semaforu. Celá nešťastná jsem prsten stále hledala. Marně. Až po čtyřech měsících pomohla náhoda. Uviděla jsem ho na garderobiérčině prstu. Řekla mi, že jej našla. Líbil se jí a nepovažovala ho za drahý kus… Šťastně se ke mně vrátil, protože asi chtěl.

Šperky ale jinak moc nenosíte.

V posledních letech dělávám výjimky. Třeba dneska hraju francouzskou dámu, ozdoby se k ní na jevišti vyloženě hodí. Obecně se v poslední době zdobím víc než dřív. Šperky ale pro mě musejí mít konkrétní význam.

Třeba tenhle prsten (ukazuje na prsteníček pravé ruky) jsem dostala k našemu výročí, ke čtyřicátinám manželství. A pak, nejsem už nejmladší. Říká se, že od určitých let by se měly šperky nosit. Odvádějí pozornost od toho, co již na ženě není zrovna dokonalé.

Foto: Anežka Svobodová

Jana Paulová

Vaše rodina je početná, ale lásku k umění jste po rodičích zdědila jen vy, že?

To je pravda. Mám celkem čtyři sourozence, já z nich byla nejmladší. Pořád jsem někde zpívala, hrála. Profesi, kterou jsem viděla doma, jsem si na našich doslova vymohla. Oni neměli asi sílu, energii mě od kumštu odradit.

Jste nicméně jediným společným dítětem rodičů, nebo se pletu?

Berete-li to biologicky, tak já a můj bratr. Jenže tenhle pohled mě míjí. Já vyrůstala se dvěma úžasnými sestrami. Že máme jiné otce, jsem se dozvěděla až asi v pětadvaceti. Nikdy to pro mě nebylo důležité. Táta se ke všem choval stejně. Miloval nás, což je pro každé dítě to nejdůležitější. Zbytek je jen nepodstatná mašle v našem krásném rodinném příběhu.

Mám známou, která chodila na stejnou základní školu jako vy. Pamatuje si, jak jste svým nadáním vyčnívala. Výrazná jste prý byla i jinak, třeba velmi krátkými sukněmi.

To je pravda! Oblékla jsem si je poprvé někdy ve třinácti čtrnácti letech. Občas tak popouzely paní učitelky, že jsem se musela jít domů převléct… Vyčnívala jsem i jinak. Založila jsem bigbeatovou kapelu se „skromným“ jménem The Stars. A když jsme se pak naplno předvedli na školní akademii, snížili nám známky z chování. V hlubokém socialismu jsme prostě publikum hodně překvapili.

Školní představení vás také postavilo poprvé na jeviště.

Jo, jo, moje Červená karkulka měla veliký úspěch. Chodila jsem tehdy, tuším, do první třídy.

Zpět k vaší profesionální dráze. Vaše matka dostala roli i v legendárním oscarovém filmu Amadeus, který se natáčel v 80. letech v Praze. Proč vy ne?

O mně se hlavně vůbec neuvažovalo. Režisér Miloš Forman obsadil lidi z karlínského divadla. Znal totiž důkladně jejich práci. Třeba zrovna moje máma koncem padesátých let točila s režisérem Jiřím Krejčíkem, objevila se celkem ve třech jeho filmech. Proto si na ni asi vzpomněl i pan Forman při obsazování roliček v Amadeovi. Zahrála si operetní, respektive operní zpěvačku. Dá se říci, že samu sebe.

Foto: Divadlo Kalich - Richard Kocourek

Na jevišti Divadla Kalich září také po boku další herecké hvězdy, Ivy Janžurové, kterou k účinkování ve hře Sbohem, zůstávám! kdysi přemluvila.

Vy jste ovšem film před lety vyměnila za divadlo. Kde jste v tomhle směru doma?

Jednoznačně v pražském Divadle Kalich. Jsem tam sedmnáctou sezónu.

Na jevišti je tam vaším častým partnerem Pavel Zedníček. Kolikrát jste spolu hráli, spočítáte to?

Čísla po mně nechtějte. Ani řádová. Ale před časem jsme měli společnou tisící reprízu jednoho z představení. A když jsme u těch statistik, dá se to odvodit. Hrajeme s Pavlem dvacet let. Každý rok odhadem 130 představení. Kolik vám vyšlo?

2600?

Zhruba tak to bude. Shrnu to: hodně jsme toho nahráli a tak bych to i uzavřela.

A jaké bylo vaše vůbec první společné představení, vzpomenete si?

Natěrač. Nedávno ho divadlo zkusilo zařadit znovu. Jen na dva večery. A bylo vyprodáno. Ozývají se tak hlasy, zda do toho nechceme zase jít. Já se zatím bráním. Tu roli hraju už moc dlouho. Cítím se na ni poněkud stará…

Obecně mě baví víc představení, z nichž se dá improvizacemi ještě něco získat. Tady mám pocit: vyždímáno.

Třídíte si alespoň v duchu: tahle role je menší, tahle moje životní?

Vůbec ne! Každý život má v určitých obdobích důležité momenty a nám hercům se k nim vztahují určité role. Nějaká jsem byla, z toho vyšlo to, co jsem hrála. Možná jsem v tu a tu dobu považovala právě to a to za nejdůležitější, ale… Třeba to tak vůbec nebylo, což je úděl naší profese.

Občas si my, herci, myslíme: bylo to příšerné, ale kritika a diváci jsou nadšeni. Pak se pochválíme, ale přitom je to hrůza. Spíš bych svou odpověď shrnula: byly role, které jsem hrála ráda.

Jaké?

Podívejte, když někdo z kolegů vypráví, v čem v práci vynikal, řeknu si: Hele, co kdybys raději říkal, kdy, s kým a kde? S kým a jak jsi žil? Do koho jsi byl zamilovaný? To je přece zajímavější, ne?

Foto: TV Nova

Rána v posledních týdnech trávívá na natáčení televizního seriálu Ordinace v růžové zahradě 2. Její psycholožka Jarmila motá hlavy chlapům v okolí.

Určitě ano.

Vidíte. V tom se všichni shodneme. Herec neherec. Samozřejmě že si pamatuji na výjimečná umělecká setkání. Například s režisérem Mirkem Macháčkem ve hře Smutek sluší Elektře. Pod jeho vedením jsem si udělala takovou druhou, zásadnější DAMU. Řekl mi všechny podstatné věci z naší profese. Rozhodně se ale nedojímám, že jsem já nějak zásadně obohatila jeho geniální představení.

V poslední době vám práci dává i dcera Anežka, překladatelka z francouzštiny a znalkyně tamního divadla. Je k vám kritická?

Ano, ale tak mile, že to vítám. Vím, že mě má ráda a že mi svými postřehy pomáhá. Vidí mě jako herečku správně, láskyplně kriticky. Je zároveň pravda, že na jevišti často improvizuji. A ve výsledku vzniká před diváky z jejího textu často úplně něco jiného. Nevyčítá mi to.

To chodí ve Francii do divadel a hledá v nich, v čem by si její máma mohla zahrát?

Je hodná, viďte? Ale ano, dá se to tak říci. Vždy mi odvypráví, o čem hra je a proč se do ní hodím právě já. Jedeme se pak obvykle na představení podívat. A když jsem si jistá, že je to ono, nabídnu hru v Kalichu.

Kde vlastně Anežka objevila krásy francouzštiny?

Asi v nějakém minulém životě ve Francii žila. Když jí bylo deset, vyrazili jsme autem na klasický rodinný výlet po Francii, během něhož jsme navštívili i Paříž. Kolem půlnoci jsme dorazili pod Eiffelovku. Krásně zářila do tmy. Anežka se nejdřív ohromeně koukala, pak se rozplakala a řekla: „Já tu Francii tak miluju! Naučím se francouzsky a budu tady jednou žít.“

Což dodržela.

Po návratu domů přemluvila francouzskou manželku našeho kamaráda klavíristy Karla Růžičky, aby jí dávala hodiny. Na střední škole odjela studovat na rok do Bretaně a na vysokou zamířila do Štrasburku. Teď žije opět v Česku, francouzština ji živí. Přeložila z ní do češtiny několik divadelních her, nedávno i první román. Myslím, že si vybrala pro ženskou fajn zaměstnání. Kdyby jednou chtěla deset dětí, může pracovat z domova.

S mužem Milanem oslavíte brzy 40. výročí svatby. Gratuluji. Jak proběhne oslava?

Ta proběhla, probíhá a bude probíhat. My slavíme každý den, když se všichni sejdeme, výročí nevýročí. Máme jednoduše radost z toho, že jsme spolu.

Foto: ČTK

Dcera Anežka si v dětství zamilovala francouzštinu, která ji nyní živí.

K vašemu životnímu nadhledu patří i heslo: nepoutej se k věcem. Platí stále?

Platí. Ty šperky, co na mně dnes vidíte, jsou opravdu výjimky. Poutají mě ke konkrétním lidem. Ale v případě „nepoutání“ se ke spotřebním věcem se mi vybavuje jedna příhoda s drahým mobilním telefonem…

Vyprávějte.

Šla jsem po besedě na záchod. A když jsem z mísy vstala, zjistila jsem, že svítí. Pomyslela jsem si: hele, to mají ale exkluzivní záchod, v takové vesničce. No a pak jsem zjistila, že mi do ní ze zadní kapsy vypadl můj nový telefon, který se tam rozsvítil.

Já podobně utopila krokoměr. Jak dopadl váš přístroj?

Vylovila jsem ho, zavolala na help linku, kde mi poradili dát ho na tři dny do pytlíku s rýží. Opravdu to na čas zabralo. Šel asi čtyři měsíce, pak stejně zemřel… No a právě podobné spotřební věci patří do mé kategorie „nepoutám se k nim“. A proč taky, když skončí na stejném místě jako většina toho, co v životě vyprodukujeme.

Oblíbená otázka zpovídaných: Co vás v příštích měsících čeká?

Jak můžu vědět, jestli mě vůbec ještě něco čeká? Pracovně mám plný diář až do příštího února. Ale jestli to tak bude? Co já vím?

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám