Kulturista vozíčkář Daniel Minster: Když nejdu týden do fitka, tak se cítím hrozně

„Máš návleky?“ popichují ho kamarádi, když vjíždí do posilovny a míjí krabici s modrými igelitovými chrániči na špinavé boty. „No jasně, ty největší,“ reaguje ve stejném duchu čtyřiačtyřicetiletý otec dvou synů.

Černý humor je mezi hendikepovanými populární a Daniel Minster ho má taky rád. V jednom starším rozhovoru třeba radil: „Cvičte nohy, já nemusím.“

Takový zkrátka je. „Mám v hlavě blbosti. Hlavně blbosti,“ tvrdí s úsměvem, ačkoli z povídání s ním vyplyne, že v ní má naopak všechno srovnané.

V dobré náladě byl i ráno v den rozhovoru, přestože toho moc nenaspal, a ještě měl před sebou tréninkovou dávku. Vlak z jeho bydliště ve Studénce vyrazil do Prahy, kam o víkendech čas od času jezdí „ukázat se“ trenérovi, ve 4.20 ráno. „Vstával jsem ve tři, ale mně to nevadí, stejně moc nespím.“

Výjimečně ho doprovodil bratr, ale jinak je zvyklý se obstarat sám. Musí, protože program má hlavně ve všedních dnech nabitý. V mechanické dílně, kde pracuje na součástkách do vlaků, začíná směnu v šest ráno. „O půl třetí končím a mám hodinu na to, sbalit se a dojet 20 kilometrů do fitka v Novém Jičíně. Tam jsem i s cestou dvě nebo dvě a půl hodiny. Přijedu domů, jdu vařit, sem tam ještě musím skočit do obchodu, když mi něco chybí, navařím, vyřídím e-maily, je půl jedenácté a jdu spát.“

Do toho ještě napůl s jedním kolegou podniká v obrábění. To už je dost činností i na zdravého člověka.

„Momentálně mám pocit, že jsem si toho naložil moc. Ale až bude po soutěži, tak to trochu poleví,“ naráží na klání v USA, k němuž poslední měsíce směřuje jeho tvrdý trénink i přísná dieta.

Pokud jde o stravu, kulturisté vozíčkáři se od svých zdravých kolegů neliší. „K snídani jsem měl 50 gramů kuskusu a 10 gramů proteinu,“ prozrazuje.

Když má vyjmenovat, co z běžných potravin před soutěží jí, a vynechat přitom různé výživové doplňky, dlouhý seznam dohromady nedá. „Trochu riskuju, ale pustil jsem se do vaječných bílků, piju je. Hodně zařazuji bulgur, krůtí maso, tuňáka a zase bílky…”

Tyhle stravovací experimenty jsou specialitou kulturistů, stejně jako tréninkový finiš před soutěžemi, kdy se nejdřív prolévají vodou jako bezední, aby nakonec div neumdlévali žízní.

„Nepít vodu těsně před soutěží udělá hodně,“ tvrdí. „To byste nevěřil, jak kůže dokáže přilnout ke svalům, žíly vylezou a svalová vlákna se zvýrazní.“

„To nepijete v den závodu vůbec nic?“ ptám se. „Když nepijete nic, tak je to vůbec nejlepší,“ směje se při představě, co si o tom asi myslí „normální“ lidé.

Stravování je v jeho případě složitější, protože ochrnul od hrudního koše dolů a střeva mu nepracují tak dobře jako zdravému člověku. Vzpomínkám na autonehodu, která jej na vozík upoutala, se ale nevyhýbá. Snad i proto, že si z ní pamatuje skoro všechno.

„Možná jsem na chvíli při nějakém tom kotoulu upadl do bezvědomí, ale zase jsem se probudil.“

„Udělal jsem to, co se nemá,“ konstatuje. Stalo se to před 11 lety na silnici z Velvar do Mělníka. V autě byl sám, jel velkou rychlostí na namrzlém povrchu, přišla mu SMS, mobil zapadl mezi sedačky, začal ho jednou rukou hledat, vjel do protisměru, zpanikařil, strhl řízení… Ještě v autě, než dorazila pomoc, tušil, že je zle, protože necítil nohy.

Dnes je pro něj naprosto přirozené, že když se chce posadit na posilovací stroj, nejdříve přesedne z kolečkového křesla a pak do správné polohy napasuje i své bezvládné nohy. Pomoc nepotřebuje, leda jistit, když zvedá těžká závaží.

Ani v rehabilitačním ústavu, kam zamířil po třech měsících v nemocnici, mu přílišná péče nebyla příjemná. Za vzorného pacienta se označit nedá. Ačkoli nemohl ovládat nohy, cítil, že energie má dost. „Furt jsem je otravoval, že mě to tam nebaví a že chci pryč. Byl jsem soběstačný a neměl jsem rád, když kolem mě lítaly sestřičky.“

Asi nepřekvapí, že přátele mezi vozíčkáři příliš nevyhledává. Zůstali mu jen ti ze sledge hokeje, který po úrazu tři roky hrál.

„Hledal jsem sport, který můžou dělat hendikepovaní. Nevýhoda je, že jsem vysoko ochrnutý, jenže ve sledge hokeji je potřeba zapojovat břicho. Dali mě do brány, což se mi líbilo, ale pořád mě lákal sport, kde bych mohl bojovat jen sám za sebe. A stejně jsem v tu dobu už chodil do posilovny cvičit, abych měl na hokej fyzičku.“

Podomácku vybavená posilovna ve sklepě paneláku, kam chodíval v dospívání, byla jeho prvním kontaktem s kulturistikou. Že by v ní někdy mohl soutěžit, by ho však nikdy nenapadlo. Cvičení s činkami a na strojích zařadil i do své poúrazové rehabilitace, jenže fyzioterapeuti to neviděli rádi.

„V rehabiliťáku mě z posilovny vyhazovali, že takhle cvičit nemůžu, že mám sdrátovanou páteř, šrouby…,“ vykládá. Dokonce mu brali tyčky, jimiž se na posilovacích strojích zafixuje zvolená hmotnost závaží, aby je nemohl použít, a schovávali je u sebe v kanceláři. „Tak jsem si sehnal vlastní.“

Dnes tvrdí, že bez posilovny nedokáže být. „Přistihl jsem se, že když nejdu týden do fitka, tak se cítím hrozně. Je to jako droga, závislost, asi jak v sobě člověk uvolňuje endorfiny. Posilování pro mě znamená relax, při kterém zapomenu na všechno. Co je venku, tam i zůstane. Kdo to nezná, může říct: ‚Budeš zvedat železo, zedřeš se jako mezek. To je pro tebe relax?‘ Je!“

Před čtyřmi lety poznal Tomáše Bureše, jednoho z našich předních kulturistů a také státního trenéra v kategorii mužů. Ten jej přesvědčil, aby se pro něj cvičení stalo víc než jen koníčkem. Martin Jebas, předseda svazu kulturistiky, jej pak záhy hodil rovnou do vody a poslal na mistrovství Evropy do Španělska. Tam dostal, jak sám říká, zlatou medaili za účast. Byl totiž jediným závodníkem v kategorii vozíčkářů.

Pravdou zůstává, že co do počtu je tahle kategorie spíš raritní. V Česku se kulturisté vozíčkáři dají spočítat na prstech jedné ruky, ve světě jich jsou možná desítky.

V dalších letech už byla konkurence na evropském šampionátu větší a Daniel Minster získal stříbro a bronz. Ta nejméně cenná medaile ho trochu mrzí. Částečně proto, že si tenkrát nepřipadal ve formě, částečně z důvodu, jejž nemohl ovlivnit.

„Viděl jsem v zákulisí dva invalidní vozíky, ale nikdo na nich neseděl. Pak přišli dva borci, sedli si na ně a vyjeli na pódium. Jeden byl tuším po obrně, druhý po amputaci. Rozdíl je, že oba dokázali svalovinu na svém těle zapojit,“ komentuje fakt, že není vozíčkář jako vozíčkář a že někteří jeho konkurenti měli značnou výhodu.

Výsledné umístění však není tím hlavním, co ho motivuje k účasti v soutěžích. „Je mi jedno, jestli skončím první, druhý, třetí. Pak ale jdu do zákulisí, chodí za mnou zdraví soutěžící i rozhodčí, plácají mě po ramenou a říkají klobouk dolů. To je víc než nějaké zlato. Fakt!“ prohlašuje.

„Mám dost fanoušků, kteří mi píšou, že jsem pro ně motivací a že když mě vidí, tak se seberou a jdou do fitka, protože jim dokazuju, že jde se sebou něco udělat.“

S čistou hlavou odletěl i na soutěž Arnold Classic v americkém Columbusu, která je jedním z nejprestižnějších klání nejen pro zdravé kulturisty. Těch hendikepovaných se sejde devět a jejich účast je pro všechny splněným snem. I když… Daniel Minster to nechce zakřiknout, ale je možné, že se kategorie vozíčkářů objeví i na podzim v Las Vegas při soutěži Mr. Olympia. Ta už je doslova olympiádou pro všechny kulturisty.

„Znamenala by velkou prestiž pro naši kategorii. Je to vrchol pro všechny kulturisty na světě. Myslím, že bych byl asi čtvrtý z České republiky, kdo se tam kdy objevil.“

Do Ameriky letěl kvůli drahým letenkám sám, bez rodiny. Sponzoři třeba z řad výrobců doplňků stravy se o kulturisty vozíčkáře na rozdíl od těch zdravých zrovna neperou. Alespoň na dálku mu bude fandit manželka Eva, s níž je 20 let, a dva synové.

„Manželka je opora,“ říká Daniel Minster. Je si dobře vědom toho, jak těžkým obdobím si prošla po jeho úrazu, kdy bylo všechno jen na ní.

„Jsem rád, že se postará o kluky, tím pádem mi ubudou starosti. Když můžu, zase pomůžu jí. Ona mi pomáhá i s vařením, ačkoli já jsem nerad, protože si jídlo nejradši připravuju sám. Ona by mi dopřávala, já ale potřebuju přesné množství,“ směje se.

Devatenáctiletý syn Daniel také našel zálibu v posilování, o čtyři roky mladší David s tím zatím jen koketuje. „Ale nechci do cvičení nikoho nutit,“ uzavírá Daniel Minster.