Měla jste sebevědomí, když vám bylo třicet?

Ne, samozřejmě že ne. Ale stejné hodnoty, například chtít rodinu se čtyřmi dětmi, to už jsem měla. Rodina je moje priorita, i když netvrdím, že to tak musí být u každého.

Rodné Česko jste opustila, když vám bylo devatenáct. To není příliš obvyklé. Jaký jste měla vztah k rodičům?

Ne extra dobrý. Můj tatínek byl pilot, pocházel z Moravy a jako velice mladý ztratil otce. Jeho snem vždycky bylo lítat. Děti se mu smály, že nemá ani pořádné boty, ale on byl velice ambiciózní. Chtěl být pilot a skutečně se dostal díky odhodlanosti a těžké práci v roce 1947 na akademii. A v roce 1948 přišli komunisti. Když nás v roce 1968 začali okupovat Rusové a vojska z Varšavské smlouvy, tak jsem na něj ječela, že on byl jeden z těch, co zavinili komunismus. Odpověděl mi, že by prodal duši ďáblu, aby mohl lítat. „A taky jsem ji prodal,“ řekl.

Zemřel, když mu bylo 55 let. Byl velice dobrý pilot, pro mnohé příkladný. Dodnes znají jeho jméno, zachránil několik životů. Takový byl můj taťka, který neměl skoro nic a vypracoval se v někoho, kým chtěl být.

S manželem Simonem nedávno přesídlili do Čech. On je stavař a učí tu na dvou univerzitách.

S manželem Simonem nedávno přesídlili do Čech. On je stavař a učí tu na dvou univerzitách.

FOTO: soukromý archív Rostyi Gordon Smith

Odkud pocházela maminka?

Z Vysočiny. Byla jedináček z Havlíčkova Brodu, nesmírně krásná žena, princezna. Babička s dědou vlastnili nějaké nemovitosti, a to byl černý bod na našem kádrovém posudku. Otec s matkou se do sebe zamilovali a měli tři děti, na které se dívali jako na takové nehody jejich lásky. Nebýt babičky a dědy, tak bychom chodili nazí a hladoví.

Jací byli prarodiče?

Rodiče byli stále milenci a babička s dědou úžasní lidé. Měla jsem veliké štěstí, protože mě vychovávali od třetí až do osmé třídy u sebe, v Havlíčkově Brodě. Měli úžasné manželství, smysl pro humor a byli moudří, protože toho hodně prožili. Když jsem přišla ze školy a začala povídat, co jsme se učili v dějepisu, řekl mi děda: „Tak, Rostěnko, tak si hezky sedni a já ti řeknu, jaký to bylo.“

Bojoval v první světové válce, byl zajatec v Rusku a se svým bratrem přešli celou polovinu Ruska v době revoluce. Když sem potom přišli komunisti, volali ho na národní výbor na nějaké školení a tam jim řekl, jak ta revoluce skutečně proběhla a co se tam dělo za zvěrstva. Pak už ho nepozvali. Babička byla taky velká hrdinka. Během druhé světové války se skrývali na naší chatě partyzáni a ona jim nosila jídlo.

Výchově svých čtyř synů se věnovala naplno. Snímek je z doby, kdy její muž působil pracovně ve Španělsku.

Výchově svých čtyř synů se věnovala naplno. Snímek je z doby, kdy její muž působil pracovně ve Španělsku.

FOTO: soukromý archív Rostyi Gordon Smith

Jak jste po takových zkušenostech vychovala své čtyři syny?

Vychovávala jsem je tak, abych přežila. V tom je veliká síla. S manželem jsme velmi rozdílní. On pochází z dost vysoce postavené rodiny. Byl vychováván od svých osmi let v privátních školách. Jeho rodiče působili v diplomacii a v armádě, hodně cestovali. Můj muž se narodil v Keni v Africe, jeho tatínek v Austrálii, maminka na Gibraltaru. Naši dva synové přišli na svět v Anglii, jeden v Brazílii, jeden v Hongkongu. A já v Havlíčkově Brodě! Jsme opravdu hodně mezinárodní rodina.

Jako manažerka v oblasti lidských zdrojů si vydobyla světové uznání. Na jejích přednáškách o motivaci bývá plno.

Jako manažerka v oblasti lidských zdrojů si vydobyla světové uznání. Na jejích přednáškách o motivaci bývá plno.

FOTO: soukromý archív Rostyi Gordon Smith

Můj muž byl vychován anglickým stylem. K němu patří zatnout zuby a jít dál. Angličani dokázali, že to umí, když měli impérium, ukázali to i ve válce. Díky tomu se nám jeví jako uzavřenější. Jsou také nesmírně tolerantní, ale v tom smyslu, kterému my moc nerozumíme.

My si tady totiž myslíme, že tolerance je akceptování, přijetí. Ale Angličané tolerují odlišnost, aniž by se vzdali svých hodnot. Lidé, kteří nemají tuto výchovu, jako například někteří migranti, vidí toleranci jako slabost a zneužívají ji.

Byla jste ve výchově tolerantní?

Hned se k tomu dostanu. U nás v Čechách pořád děti napomínáme. Nedáváme jim volnost. Tím děti strašně znervózňujeme, znejisťujeme a dáváme jim do hlavy paradigmata. Říkám jim myšlenkové klece. Takže my jsme měli dilema, jak budeme děti vychovávat, protože i já jsem to měla v sobě. Tak jsme si řekli, že budeme mít jen málo pravidel, ale ta že budou nepřekročitelná. Jako beton.

Se svými čtyřmi dospělými syny. „Mužskému světu rozumím,“ tvrdí.

Se svými čtyřmi dospělými syny. „Mužskému světu rozumím,“ tvrdí.

FOTO: soukromý archív Rostyi Gordon Smith

Nepřekročitelná?

Nepřekročitelná. Říkali jsme jim NOD. V angličtině nod znamená kývnout, ale u nás to byla zkratka pro Not open to discussion. Tedy Není otevřeno k diskusi. Když byly děti malé, tak jich bylo víc, s rostoucím věkem jich ubývalo. Ještě jsem neřekla, že jsem mormonka, a s tím souvisí i to, že každé pondělí máme rodinný večer. Buď si povídáme, nebo se díváme na nějaký film, nebo jdeme na procházku, prostě jsme spolu. Plánujeme si další týden a bavíme se o tom, co se stalo.

Synchronizujeme si čas, protože tak velká rodina, to už je velká organizace! A v ní taky rodinná rada rozhoduje, co by mohlo být NOD. Do dospělosti, než děti odešly z domu, existovalo několik hlavních NOD. Žádný motocykl, žádný piercing a žádné tetování. Bohužel motocykly si dva synové koupili, ale to už nemohu ovlivňovat. Nicméně se stejnými pravidly pokračují dál i ve svých rodinách.

Dobře, vraťme se k tomu, proč jste vlastně odešla do Anglie.

Vlastně jsem utekla. Měla jsem dvě libry a nemluvila jsem anglicky. Byla jsem přijata na univerzitu v Londýně, protože mi Angličané uznali maturitu a odpustili školné. Ale musela jsem se nějak uživit. A Londýn je velice drahý. Tak jsem pracovala jako au pair a ve starobinci. Zažila jsem si svoje.

Na nádraží Euston jsem prodávala ráno od pěti nebo šesti do deseti noviny, ve vlaku i ve stánku. Potom jsem jela na univerzitu, tam jsem chodila na lekce a od šesti večer jsem pracovala v hotelu na baru. Po práci jsem sedla na kolo a jela do takového kumbálu, který byl veliký asi jako dvě palety a stál mě polovinu mého platu. Nebyla tam ani koupelna, chodila jsem se koupat na koleje.

No a pak jsem potkala svého manžela, bylo to o Velkém pátku. Pozval mě na schůzku a už asi druhý víkend od seznámení k nim domů, do sídla, které měli jeho rodiče v Hampshire. Nebyli doma a byl tam velký mejdan, ale rodiče o něm věděli. Když jsme se z tohoto víkendu vraceli, zastavili jsme se ve Westminsteru před Big Benem. Seděli jsme na lavičce a on mě požádal o ruku.

Vdávala se před 44 lety v Anglii za potomka staré aristokratické rodiny.

Vdávala se před 44 lety v Anglii za potomka staré aristokratické rodiny.

FOTO: soukromý archív Rostyi Gordon Smith

Tak brzo?

Jo, na druhé schůzce.

To je skoro k neuvěření!

Často říkám, že můj manžel není spontánní člověk a že tak nebyl vychován. Tohle byla ta nejspontánnější věc, kterou v životě udělal. A pak už nikdy ne.

Jak vás přijala jeho maminka?

Jako cizinka jsem za sebou nic neměla, byla jsem jenom já. Měla jsem ohromné štěstí, že z padesáti tří miliónů Angličanů jsem narazila na ty, co kdysi bydleli v Praze. Můj tchán pracoval v 50. letech jako diplomat na anglické ambasádě. Bydleli na Vinohradech a bratr a sestra mého muže tady chodili do školy. Tchán hovořil česky.

Naši zemi znali, a když přišel rok šedesát osm, řekli si, že by chtěli podpořit nějakého českého studenta. Moc se jim líbil Dubček a obdivovali ho. Díky nim jsem dostala grant padesát liber. To bylo šíleně moc peněz. Do té doby jsem vydělávala osm liber týdně a čtyři platila za nájem. „To není pro tebe, to je pro českého studenta, za Dubčeka,“ říkali mi. Takhle to udělali manželovi rodiče a je to velmi anglické. Empatická pomoc na úrovni.

Několik let po svatbě následovala svého muže do Brazílie. Oba tam vstoupili do Církve Ježíše Krista svatých posledních dnů.

Několik let po svatbě následovala svého muže do Brazílie. Oba tam vstoupili do Církve Ježíše Krista svatých posledních dnů.

FOTO: soukromý archív Rostyi Gordon Smith

Počkejte, a jak dopadla ta žádost o ruku?

Řekla jsem, že si ho nevezmu.

Cože?

No protože to bylo teprve druhé rande, a navíc já se nechtěla vdávat. Vždyť mně bylo teprve jednadvacet!

Jak dlouho si na vás musel počkat?

Dva roky. Řekl moc hezkou věc: „Já vím, že budeš jednou moje žena, a já budu čekat.“ Já se ho ptala: „Proč si mě chceš vzít? Nevíš, co jsem. Odkud jsem.“ A on, že ví. „Obdivuju tvoji odvahu, obdivuju tvoji energii, obdivuju tvůj optimismus a vím, že jsi pro mě jako okno do světa,“ říkal. Tak v tom případě pro mě budeš ten bezpečný dům, řekla jsem si. A ono to tak je.

Na snímku je s manželem a osmi vnoučaty. Dnes jich mají už deset.

Na snímku je s manželem a osmi vnoučaty. Dnes jich mají už deset.

FOTO: soukromý archív Rostyi Gordon Smith

Založila jste spolek Minerva 21, ve kterém se ženy učí, jak více zasahovat do společenských procesů. Proč?

V žádné firmě jsem nepracovala tolik jako pro neziskovku. A to už jsem manažovala hodně lidí! Motivací tady nejsou peníze, ale vnitřní touha něco dělat, vystoupit z řady, nebát se dostat i přes čumák, což není pro nás Čechy úplně obvyklé. Naše hodnoty jsou sebevědomí, sdílení a vliv. Vytváříme společenství sebevědomých žen, které na sobě chtějí pracovat, vzdělávají se, sdílejí své zkušenosti, pomáhají druhým a svými myšlenkami, postoji a činy pozitivně ovlivňují okolí i společenské dění. Já vždycky říkám, že sebevědomá žena má mít ego. My tady ego překládáme jako pýchu a nafoukanost, že jo?

Obvykle ano.

Jenže bez ega bychom neobstáli. Každý musíme mít nějaké ego, ale takové pravdivé. Sebevědomí pochází z toho, že vím, že mám schopnost, abych něčeho dosáhla. Třeba schopnost říci věci otevřeně a nebát se. Schopnost si vše promyslet. Schopnost se do něčeho konzistentně zapojit a případně zapojit i ostatní lidi. Takže myslím, že je úplně v pořádku, když má žena ego.

Je členkou mormonské církve. „Někdy je tam pěkně veselo,“ říká.

Je členkou mormonské církve. „Někdy je tam pěkně veselo,“ říká.

FOTO: soukromý archív Rostyi Gordon Smith

Nebát se říci věci otevřeně není jen problémem českých žen, ale i mužů. Zcestovala jste celý svět, můžete srovnávat. Jsme příliš skromní?

Co se týče strachu a zloby, jsme na tom víceméně stejně. To je otázka emoční inteligence. A souvisí s národní kulturou a ta zase s tím, jak vychováváme děti. Já jsem Češka a byla jsem vychovaná po česku. A vždycky říkám, že každý Čech by měl jet na vandr. Minimálně na šest měsíců jet ven. Vždyť to tak bylo vždycky!

Strach a obavy pociťují lidé ve všech národech. Ale my Češi tam v tom velkém hrnci národní povahy máme přimíchané ingredience, jako je závist, pocit bezbrannosti, ale přitom i velká agresivita. Vybuchujeme okamžitě a vše dramatizujeme. Diskuse na internetu jsou velmi často plné zloby, zášti a nenávisti. Nejsme moc rozumní lidé. Chybí nám sebeovládání. Umíme vybuchnout z bodu nula do bodu varu během pár sekund a to jsem neviděla ani u tak temperamentních národů, jako jsou Italové a Španělé. Často se tu soudíme jeden s druhým. Nesedneme si se sousedem, a místo abychom se domluvili, hned začneme bojovat a škodit. Pomlouváním, slovy i činy.

Proč jste se vlastně vrátila do Čech?

Asi před třemi lety jsme s manželem promýšleli, jak to budeme dělat dál. Blíží se nám důchodový věk, nepůjdeme blíž k dětem? Jenže já na penzi vůbec nemyslím, pořád mám dost energie, a to jsem prodělala i rakovinu. Máme kanadský i britský pas, takže můžeme žít kdekoli. Ale rozhodli jsme se pro Česko. Manžel, stavař, tu učí na dvou univerzitách. Jsme takoví správní chalupáři a můj muž říká, že tato země je pořád jedna z nejlepších. Že tady je krásná příroda i bezpečí. Jediné, co tu je horší, je lidský faktor. Jsme tady dál pro děti, když chtějí radu. Skypujeme několikrát týdně a vidíme se dvakrát třikrát do roka.

Dnes už jsou synové dospělí a tři z nich i ženatí. „Své snachy miluju,“ říká o jejich manželkách.

Dnes už jsou synové dospělí a tři z nich i ženatí. „Své snachy miluju,“ říká o jejich manželkách.

FOTO: soukromý archív Rostyi Gordon Smith

Máte štěstí, že se s mužem i po letech milujete.

To není štěstí. Já si myslím, že když se lidi berou, tak jsou asi zamilovaní. My tady nemáme domluvené svatby. Tady se lidi berou z lásky. Kam potom ta láska zmizí? Na vztahu i lásce se musí pracovat.

Rozhovor v rozšířené podobě najdete v knize Lucie Jandové Ženy, poklad k objevení.