Není pro vás svazující hrát se slavným otcem?

Než jsme spolu začali v Brně v Huse na provázku zkoušet Amadea, byl jsem nervózní, protože jsem ho znal jako tátu, ne jako kolegu, a dost jsem se toho bál. Nakonec to bylo fajn, protože mě nechal jít vlastní cestou. Neprojevoval se jako otec, který by mi pořád radil. Když jsem si o tu radu řekl, tak samozřejmě poradil.

Čí to byl nápad, obsadit vás do rolí Amadea a Salieriho?

Uměleckého šéfa Vladimíra Morávka. Původně měl Amadea inscenovat v Divadle na Vinohradech, z toho ale sešlo, a tak se rozhodl ho uvést na své domácí scéně. S podmínkou, že Salieriho bude hrát táta a Amadea já. Nepovažoval mě za někoho neznámého, v té době jsem tam byl třetí sezónu v angažmá.

Že se spolu za dvacet let sejdou na jevišti jako Mozart a Salieri, nemohl ani tušit.

Že se spolu za dvacet let sejdou na jevišti jako Mozart a Salieri, nemohl ani tušit.

FOTO: Viktor Kronbauer

Jak dalece jste mysleli na to, že Salieri vůbec takový zloduch nebyl a že měl vlastně Mozarta za chráněnce?

S myšlenkou, že Salieri z rivality Mozarta zabil, přišel poprvé Puškin. O tom všem jsme mluvili s vynikajícím brněnským muzikologem Milošem Štědroněm. Drželi jsme se ovšem verze dramatika Petera Shaffera, podle níž natočil svůj geniální film Miloš Forman. To, co jsme o skutečných osudech obou skladatelů věděli, nesmělo hrát roli.

V čem je pro vás otec při společném hraní nejinspirativnější?

V tom, jaký je profík. Vím, kolik toho má ten den za sebou, jak musí být utahaný. Pak přijede do Brna a vystřihne na Provázku neskutečného Salieriho.

Neuvěřitelně si to představení užívám a z toho, že máme pořád vyprodáno, usuzuji, že se líbí i divákům. Hrajeme to už třetí sezónu.

Mluvíte o něm ještě i doma?

O práci se samozřejmě bavíme. Jenže se tak často nepotkáváme. Já žiju v Brně, táta v Praze, a navíc hodně cestuje. Do Prahy se dostanu málo, spíš než doma jsme se potkávali v Národním na Sluhovi dvou pánů, kde jsem hostoval.

Lidé se mě ptají, jaké to je být synem Miroslava Donutila. Já ale nevím, jaké to je, nebýt jeho synem

Jak jste se na Provázek dostal?

Náhodou. Jeli jsme tam s tátou a s jedním mým kamarádem, který studoval na konzervatoři o rok výš, na oslavy 40. výročí divadla. Byl jsem ve třetím ročníku na Pražské konzervatoři. Vymysleli jsme s tím kamarádem jedno představení a poprosili jsme Vladimíra Morávka, zda bychom si to mohli na jejich sklepní scéně zahrát. Zajímalo ho to, ale pak jsme to nějak nedotáhli do konce.

Když jsme po dvou letech hráli absolventské představení Žádná celá nekonečno, na které jsem byl docela pyšný, poradil mi táta, abych se Vladimíru Morávkovi připomněl. Pozval jsem ho a on mi druhý den nabídl angažmá. Moc se mu to představení líbilo. Takže jsem po maturitě na konzervatoři odešel do Brna a na Provázku jsem šest let.

V Morávkově adaptaci Dostojevského Idiota, která se v Huse na provázku jmenuje Kníže Myškin je idiot.

V Morávkově adaptaci Dostojevského Idiota, která se v Huse na provázku jmenuje Kníže Myškin je idiot.

FOTO: Jakub Jíra

O studiu na DAMU jste neuvažoval?

Ne, protože Provázek je ta nejlepší škola. Nikde vás nenaučí líp komunikaci mezi hercem a divákem, mezi hercem a režisérem. Škola na ni může připravit, ale nenaučí ji. Připravoval bych se tam na to, co už dělám.

Dnes mladí herci většinou zůstávají na volné noze. Proč jste dal přednost angažmá?

I když má herec nabídky na hostování, přijde o pocit „divadelní rodiny“. Ten by mi chyběl. Na Provázku jsou bezvadní lidé, rád s nimi zkouším, hraju, mluvím. Bylo by mi líto, kdybych je viděl párkrát do měsíce.

Co na škole znamenalo jmenovat se Donutil?

Vždycky mě konejšilo, že jsme na konzervatoř dělali přijímačky pod číslem, ne pod jménem. Toho jsem se bál.

Lidé se mě ptají, jaké to je, být synem Miroslava Donutila. Já ale nemám srovnání. Nevím, jaké to je, nebýt jeho synem. Každopádně to je plus i minus. Jsou lidi, kteří tátu nemají rádi, takže nemají rádi ani mě, ač jsem jim nic neprovedl. Někteří ho mají rádi a mají rádi i mě, aniž bych se o to nějak zasloužil.

Jakou radou vás pro tyhle konfrontace vybavil otec?

Jedinou: Budeš to mít těžký. Přes všechny nesnáze je nesmírně motivující mít ho za tátu. Můžu ho chtít překonat, vydat se úplně jinou cestou… Snažím se nebýt stejný.

Rozhodnutí stát se hercem u vás bylo jednoznačné?

Když jsem byl v deváté třídě, platilo nařízení, že se může podat jen jedna přihláška na střední školu. Nevynikal jsem úplně v prospěchu, spíš v šaškování, neměl jsem jasno, co vlastně chci dělat. Zjistil jsem, že přihláška na umělecké školy se neposuzuje jako ta jediná, a tak jsem si řekl, že to zkusím, a když neuspěju, přihlásím se na nějaké gymnázium a k myšlence stát se hercem se už vracet nebudu. Na konzervatoř mě vzali a teprve tam jsem si uvědomil, že to chci dělat. Předtím jsem si vůbec nebyl jistý.

Jaký druh herectví vás láká?

Víc než klasická činohra mě láká alterna, experimentování. Baví mě vymýšlet.

Bavičskou kariéru neplánujete?

To je tátova parketa, kterou jsem asi nepodědil. Ač to tak nemusí vypadat, je to strašně těžká disciplína. Nesmírně ho v tom obdivuju.

V jaké roli se vám nejvíc líbil?

Nejranější vzpomínky mám na Sluhu dvou pánů. Když byla premiéra, byly mi teprve tři roky, ale už tehdy mě fascinovalo, jak dokáže strhnout a bavit celé to obrovské hlediště. Pak v Baladě pro banditu, kterou jsme měli doma na kazetě. Vždycky jsem u ní plakal, protože mi zabíjeli tatínka. Těžce jsem to nesl.

Kultovní brněnské představení Balada pro banditu přineslo před 40 lety slávu Miroslavu Donutilovi. V obnovené inscenaci nyní hraje jeho syn.

Kultovní brněnské představení Balada pro banditu přineslo před 40 lety slávu Miroslavu Donutilovi. V obnovené inscenaci nyní hraje jeho syn.

FOTO: Jakub Jíra

Teď vás televizní diváci sledují v jedné z hlavních rolí seriálu Četníci z Luhačovic. Jak jste se stal četníkem?

Prošel jsem normálním castingem, který měl několik kol, až jsme zůstali s mým kolegou a kamarádem z konzervatoře Robertem Hájkem. Ještě než jsme se tam dostali, točili jsme spolu pro Českou televizi seriál Josef a Ly. To nám bylo asi jedenáct.

Jak jste se cítil v době před sto lety?

V Četnících se rekvizitářům a kostymérkám skvěle podařilo vytvořit atmosféru doby těsně po první světové válce. Navíc v té uniformě s bajonetem na rameni… Byly to originály, žádné gumové repliky. Museli jsme se s nimi pohybovat opatrně, abychom si navzájem neublížili.

Co si o té době myslíte?

Život byl pomalejší, lidé nežili v takovém stresu. Svět končil plotem jejich zahrady nebo statku, co se dělo dál, jejich životy nezasahovalo. Žít bych v té době ale nechtěl, s přihlédnutím k tomu, co je čekalo za dvacet let.

Do četnické uniformy utekl jako nováček desátník Zdeněk Cmíral z velké části před neodbytnou péčí své starostlivé maminky (Dana Batulková). Do Luhačovic si ho však přijela brzy zkontrolovat.

Do četnické uniformy utekl jako nováček desátník Zdeněk Cmíral z velké části před neodbytnou péčí své starostlivé maminky (Dana Batulková). Do Luhačovic si ho však přijela brzy zkontrolovat.

FOTO: ČT - Jef Kratochvíl

Ve srovnání se soudobými krimiseriály, kde se to hemží DNA, výpisy z mobilů a rychlými auty, vypadají četnické vyšetřovací metody úsměvně.

Zločiny ale byly v podstatě stejné. Nešlo mi často do hlavy, jak je s tehdejšími možnostmi mohli vyřešit. Je neuvěřitelné, na základě jakých drobností dovedli vypátrat pachatele.

Tehdy však víc platily morální zákony. Pohrozit člověku, že pokud se nepřizná, tak ho stihne boží trest, stačilo.

Chcete dál rozvíjet svou hereckou kariéru v Brně?

Jsem rád na Provázku, ale zároveň jsem hrdý Pražák. Rád bych se jednou přesunul zpátky.

Sám?

To ne. Chodím tři roky s dívkou, která zatím studuje v Brně. Jsme spolu šťastní. Není z oboru - v tom jdu taky v tátových stopách. Jedna z rad, kterou mě vybavil, byla, že když oba partneři dělají to samé, málokdy to funguje.

Scházíte se jako rodina často?

Bohužel málo, a o to hezčí chvíle to pak jsou. Kdykoli mám volný víkend, jedu domů. Máme se rádi.

Odmalička byl zvyklý na to, že za tátou chodí lidé a chtějí, aby se jim podepsal.

Odmalička byl zvyklý na to, že za tátou chodí lidé a chtějí, aby se jim podepsal.

FOTO: rodinný archív

Co dělá váš starší bratr?

Má firmu vytvářející internetové stránky. Na to, že by se vydal tátovou cestou, nikdy nepomýšlel. Vždycky ho víc zajímala výpočetní technika, já byl spíš ten, kdo přednášel básničky.