Fotbal a divadlo. To jsou prostředí, ze kterých čerpá inspiraci do svých knih o životě. Jejím velkým tématem jsou i děti. Ty své dvě přivedli na svět s fotografem Vladem Bohdanem, jehož fotografie velkou část knih Zuzany Maléřové doprovázejí.

Poslední titul Kdy se dotknout dospělosti završuje volnou trilogii o růstu a zrání lidské bytosti. Nenapsala knihu pro děti, ale o dětech. Dvacet let trpělivě pozorovala a poznávala jejich myšlení, aby jim lépe porozuměla. Zatímco v této knize hledá odpovědi na otázku Kdy, předchozí díly se ptaly Jak (potkat děti) a Proč (kluci milují fotbal).

„Jen párkrát se zeptáte, a z dětí jsou dospělí lidé,“ upozorňuje na rychle běžící čas.

Jak vyrůstala

„Dětství bylo plné ticha a samoty ve valašských horách,“ vypráví. Po pár historkách je znát, že Zuzana byla zvláštní dítě. Hodně četla, měla ráda Erbena či Divou Báru, knížky, u kterých fantazie mohla pracovat naplno. Mnoho času trávila na hřbitově, na který měla výhled z okna svého pokoje. V noci plné stínů, náhrobků a křížů v její mysli ožívala třeba Svatební košile.

„Přes den jsem tam organizovala sociální smír,“ směje se. Kde bylo hodně květin nebo svíček, ubrala, kde málo, přidala. „Jasně si pamatuju ten uspokojivý pocit, jaký jsem z té náročné práce měla. Do oběda jsem stihla vyzdobit všechny hroby na levé straně, žádný nebyl zanedbaný, odpoledne na pravé.“

S manželem Vladem Bohdanem na křtu své nejnovější knihy Kdy se dotknout dospělosti v Divadle Ypsilon. Kmotry byli herci Jan Jiráň (zleva dole), Jan Schmid, Jiří Lábus, Jana Synková a Naďa Konvalinková. Zbytek jsou mladí hrdinové knížky.

S manželem Vladem Bohdanem na křtu své nejnovější knihy Kdy se dotknout dospělosti v Divadle Ypsilon. Kmotry byli herci Jan Jiráň (zleva dole), Jan Schmid, Jiří Lábus, Jana Synková a Naďa Konvalinková. Zbytek jsou mladí hrdinové knížky.

FOTO: Archív Zuzany Maléřové

Jejím častým společníkem býval hrobník. „Dnes bychom asi řekli bezdomovec, protože dost pil a občas přespával v márnici. Jednou jsem šla kolem hrobu, který právě vykopával, a on se zeptal: Už jsi viděla lebku? Zavrtěla jsem hlavou, že ne, tak mi ji ukázal. Nebála jsem se, ale maminka šílela. Nechápala jsem proč, vždyť říkávala: Mrtvých se neboj, živých se boj. Na hřbitově jsem viděla mnoho žalu, i pohřby dětí, kdy se dospělým chlapům žalem podlomila kolena a padli k zemi. Velmi brzy jsem chápala křehkost i sílu lidského života.“

Kromě hrobů měla ráda květiny. Každý den trhala na louce nebo u potoka náruč květů pro maminku, ačkoli ta jich měla plnou zahradu. Záhony byly barevné a plné včel a motýlů. Krása u maminky vítězila nad užitečností, takže pro zeleninu u domu nebylo místo, tatínek ho ale našel na druhé zahradě, u jejich rybníka plného pstruhů.

„Když jsem dala ruku do vody, pstruzi okamžitě připluli a kousali mne do prstů,“ vybavuje si. Na rodiče vzpomíná s velkou láskou. Nesnažili se totiž své dítě, které často pouštělo sousedům zvířata na svobodu a mělo svůj uzavřený svět, nijak měnit.

„Prostě mě milovali. Když prasklo, kdo přerovnává na hřbitově výzdobu na hrobech, dala mi maminka krabici se stovkou tenkých svíček a řekla, ať přidám tam, kde je málo, ale ať nikde nic neberu. Kupodivu i sousedi, kterým jsem vypouštěla na procházku králíky, kozu i psy zavřené v klecích, mě k sobě často zvali. Měli mě rádi, byla jsem takový vesnický tulák.“

Dítě náhradník

Zuzana má o devět let staršího bratra, a když začala chodit do školy, kdosi jí zle řekl, že by se nenarodila, kdyby její druhý bratr nezemřel. „Nebylo mu dáno tady být. Šla jsem se na to zeptat maminky a ta přisvědčila. Byli jsme smutní, pak ses narodila ty, a už jsme smutní nebyli. Ty jsi naše štěstí, řekla mi. Tak jsem dítě náhradník a vážím si toho. Jsem si vědoma, že žiju i život svého nepoznaného bratra.“

Zuzana byla snědé černovlasé a tmavooké děvčátko, zatímco její maminka i bratr měli vlasy zlaté a oči modré. „Dělali si ze mě legraci, že se maminka zapomněla s potulnými cikány, kteří v těch dobách ještě přijížděli do vesnice. Smála jsem se tomu, všichni mi totiž zároveň říkali: Ty jsi celý táta. Dnes v sobě vidím oba rodiče, ale v dětství a mládí táta dominoval.“

Přesto, že byla usměvavé a komunikativní dítě, zvířata měla raději než lidi. Každou neděli obcházela celou vesnici a krmila všechny psy. Povídala si s nimi, mírnila jejich někdy těžký úděl, těm nejubožejším vyprávěla o jejich kráse a výjimečnosti. Ale především jim pomáhala. Zatoulané či zraněné kočky nosila domů, jednou přinesla i hnízdo malých myší a snažila se přesvědčit rodiče, že to jsou ptáčci.

S rodinným přítelem Stanislavem Zindulkou, tchyní Blankou Bohdanovou, dětmi Jeronýmem a Alžbětou a manželem Vladem Bohdanem.

S rodinným přítelem Stanislavem Zindulkou, tchyní Blankou Bohdanovou, dětmi Jeronýmem a Alžbětou a manželem Vladem Bohdanem

FOTO: Archív Zuzany Maléřové

V první třídě tajně odepsala na inzerát a objednala si pejska. Tak se v horské vesnici objevil první pokojový pes - maltézský pinč, a chvíli nato perský kocour. Oba bydleli v obýváku a chodila se na ně dívat celá vesnice.

Se zvířaty jsem opravdu mluvit uměla. Chtěla jsem být veterinářka. Nestalo se. Jako by někdo řekl: Se zvířaty už to umíš, nauč se to s lidmi. Snažím se. Všechny mé knihy jsou o poznání, pochopení lidské bytosti.“

Proč píše o fotbale

Je z fotbalové rodiny. Její tatínek, stejně jako jeho dva bratři a Zuzanin bratr, a dnes už i syn, hráli kopanou.

„Můj první vjem z kočárku je z fotbalového hřiště. V mém bezprostředním okolí nebyla děvčata v mém věku, pouze jedna a ta se mnou věrně chodila na utkání. Sama jsem hrála fotbal s kluky na louce skoro každý den. V devět večer táta zapískal na prsty a mazala jsem domů. Pokud jsem tedy nebyla v lese. To mne pak hledala půlka vesnice. Protože jsem pozdní dítě, otce jsem zažila spíš už jako trenéra a bývalého vyhlášeného střelce, ale zápasy svého staršího bratra jsem velmi prožívala.“

Kopaná, která má více variant než šachová partie, se jí stala zmenšeným světem, jenž symbolizoval celou naši společnost, vztahy, výhry i prohry. Díky němu začala psát a hledat souvislosti života a tvorby.

S tímto tématem zamířila do Prahy na Fakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy. Domů se vracela na víkendy a zásobovala rodiče historkami z divadel, která pilně navštěvovala. Láska k nim Zuzaně zůstala, protože kromě kopané její rodiče vyhledávali i divadelní svět. Pravidelně jezdili na představení do okolních oblastních divadel v Olomouci, Zlíně a Ostravě.

„Ostravu jsem si zamilovala. Bylo to mé první velké město. Plály tam ohně, hořely pece, prostě české Chicago. A hrál tam Baník Ostrava. Žádné jiné město nemá podobnou atmosféru, Ostrava je jedinečná.“

Pátrání v krajinách srdce

V Praze se ocitla už jako dospívající dívka a prošla si deziluzí dospělého života. „Neříkala jsem to rodičům. Sdělovala jsem jim jen dobré zprávy. V tom mám spíš samotářskou povahu, chci se se svými pochybnostmi vypořádat sama. Můj muž mi občas říkal: Kdybys nepsala, asi bych se nikdy některé věci nedozvěděl.“

Krátce po narození syna Jeronýma, dceři Alžbětě byly čtyři roky.

Krátce po narození syna Jeronýma, dceři Alžbětě byly čtyři roky.

FOTO: archív Zuzany Maléřové

Své zklamání, které se nevyhne žádnému dospívajícímu, vyřešila psaním prvotiny. Začala pracovat na knize Život je kulatý, za kterou byla vyznamenána cenou Literárního fondu. Kladla v ní významným divadelním osobnostem základní životní otázky.

„Já se tehdy s notnou dávkou naivity vyptávala dospělých, jak ten život ve skutečnosti funguje. Přiznávám, že mé pátrání v krajinách srdce někdy hraničilo až s nevědomým zraňováním, ale má motivace byla čistá. A výsledek očistný.“

Prostředí fotbalu ji zajímat nepřestalo, věnovala mu ještě několik dalších knížek. Například Příběhy z tribuny, které se odehrávají na pražské Julisce (fotbalový stadión pražské Dukly - pozn. red.). Díky ní byla kritikou označena za Otu Pavla v sukních. U své prvotiny požádala fotbalisty Vernera Ličku a Petra Kostelníka, aby zpovídané rozdělili do fotbalových jedenáctek a přidělili jim pozice v týmu. Jedna byla složena z mužů, druhá z žen. Kapitánskou pásku pomyslného týmu žen svěřili herečce Blance Bohdanové.

Když potkala svého muže

„Při práci na jejím příběhu mi ukázala fotku svého syna Vlada. Zjistily jsme, že se narodil ve stejný den jako já. Napsala jsem to jako literární vtip do úvodu textu: Líbí se mi jeden kluk. Narodil se dokonce ve stejný den jako já. Popsala jsem jeho tvář, což byl vlastně popis tváře jeho matky, a začínala tím její úvaha o lásce. Nikdy jsem ho však do té doby osobně nepotkala. Když si knihu přečetl, chtěl mě poznat. A tak se asi po roce objevil na naší schůzce s Blankou. Přišel a obrazně řečeno už nikdy neodešel. V tentýž den jsem od něj našla ve schránce dopis s Lermontovovými verši, stejnými, jaké jsem já měla na svém psacím stole. A pak už mě zasypával nátlakem, který je pro něj typický.“

Jsou spolu dvacet osm let, prožili velké štěstí i složité chvíle. Zuzana dodává: „Nikdy - a v lásce to platí obzvlášť - neznáme konec příběhu.“

Fotografie z rodinného alba ji zachycuje s bratrem Zdeňkem, maminkou a tatínkem.

Fotografie z rodinného alba ji zachycuje s bratrem Zdeňkem, maminkou a tatínkem.

FOTO: archív Zuzany Maléřové

První dcera Alžběta se jim narodila, když vyšla její knížka Počítání času. Vzpomíná si, že jí Jirka Lábus volal do porodnice a četl do telefonu recenzi. Alžběta se narodila o květnové neděli zalité sluncem, s verši z Cyrana z Bergeraku. Doktor totiž pronesl: Ve chvíli poslání tě bodnu juž a ona spatřila světlo světa. Vůbec neplakala, jen doširoka otevřela modré oči. Vlado zašeptal: „Takhle vypadá modré z nebe.“

O úctě k sobě

Když za necelé tři roky šli s mužem odevzdávat nový rukopis, řekla nakladateli: „Teď jdu rovnou k lékaři, a jestli jsem zase těhotná, měním nakladatele.“ Smál se a nadšeně křičel: „Rodit děti a knihy současně, co může být krásnějšího!“ Syn Jeroným se narodil s knihou Křehké otázky. Jenže těhotenství se synem bylo nesrovnatelně komplikovanější než to předchozí. Zuzaně šlo o život a doktoři se nemohli shodnout, zda těhotenství ukončit a dát přednost záchraně matky, nebo zariskovat.

S dospělostí je to ošemetné, nikdo nám neřekne, kdy začíná. Většinou tehdy, když překonáme nějakou životní překážku.

„Ale my už byli rodiče, věděli jsme, co bychom ztratili, kdybych těhotenství přerušila. I přes nekonečné několikaměsíční bolesti, únavu a vyčerpání se Jeroným za mrazivé noci šťastně narodil. Tmavooký bojovník s datem 22. 2. 2000. Dokázali jsme to. Jen málokdy člověk pocítí k sobě úctu. Byla to ta chvíle. Nevím, která emoce byla silnější, zda ta čistá radost, štěstí bez překážek, nebo těžká práce na hranici vlastních sil a možností.“

O mladých lidech

Ke svým padesátinám si nadělila knížku s názvem Dopis Cyranovi, která v krátkém čase vyšla již potřetí. Jsou v ní příběhy v dopisech, které napsala v zastoupení, takzvané cyranovské, žánr, jejž si sama stvořila. Opět výrazně čerpá z uměleckého prostředí. Obsahuje i listy, které nebyly odeslány a které napsala s velkou otevřeností svým dětem, rodičům, manželovi i tchyni, přítelkyni i těm, kdo ji už opustili.

„Dopis je velká intimita. Šla jsem v nich na dřeň a s otevřeným hledím. Aby měl adresát pocit blízkosti, pravdivosti. A tím adresátem je čtenář,“ říká autorka.

Materiál na svou zatím poslední knihu Kdy se dotknout dospělosti sbírala dlouho. Je o mladých lidech, které jí do života přivedli její potomci.

„S dospělostí je to ošemetné, nikdo nám neřekne, kdy začíná. Většinou tehdy, když překonáme nějakou životní překážku. U někoho je to dříve, či dokonce předčasně, u někoho později, někdo nedospěje vůbec. V každém případě to zásadně ovlivní, v jakého člověka doroste. Mladí lidé, o kterých píšu, mají své sny a cíle, svůj první krok přes nepřízeň osudu už učinili. Chtěla jsem napsat důvěrnou knihu o mladých lidech, jak je neznáme. A mám radost, že se to snad povedlo. Ale zároveň s odstupem vidím, že jsem napsala knihu o nás, dospělých. Je naším zrcadlem.“

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: