Vloni ale v nejlepším rozběhu téměř doplatil na svoji druhou velkou vášeň, cestování. Z Afriky si ve svých devětapadesáti letech přivezl těžkou malárii a po měsících v nemocnici zažívá právě teď symbolicky nový start. Ledacos vidí jinýma očima...

Sešli jsme se na Vyšší škole oděvního návrhářství VOŠON, která slaví šedesátiny. Studenti svého oblíbeného profesora přivítali zpět do života transparentem, chlebíčky a šampaňským. A v restauraci během našeho setkání doháněl váhovou ztrátu čtyřiceti kilo (!) cibulačkou, kachnou se šesti a pivem. Lívanečky už nestihl.

Jací jsou dnešní mladí, studenti?

Bezvadní, mají spoustu nápadů, chuť do práce, kreativitu, jsou optimističtí, nabití energií. Jediné, co jim chybí, je zkušenost. A od toho jsem tu já – v jisté etapě života cítím potřebu předávat tu svoji, aby měl náš obor pokračování a perspektivu.

Zdůrazňuju, že je tahle profese musí šíleně bavit a musí být ochotni pro ni udělat cokoliv. Protože pokud je příliš nebere nebo slevují, je to ztráta času pro ně i pro mne. Sázím na absolutní zápal, neznám výraz, že něco nejde. Všechno jde, jen se musí vymyslet jak. A v případě, že to nevyjde, je to moje neschopnost!

Zrovna se studenty 2. ročníku chystám na 9. března hlavní přehlídku, na kterou zajišťují vše od scénografie, castingu, výtvarného pojetí až po choreografii a muziku...

Mají to lehčí nebo těžší než kdysi vy?

Mají to jiné, řekl bych těžší. Přestože existují možnosti, jaké já neměl. Díky škole jsou napojení na zahraničí, dělají přehlídky v Cannes, Paříži, Berlíně... Problém ale je, že až skončí studia, bude pro ně velmi obtížné se uplatnit, protože trh je ucpaný.

Veškerá výroba se přesunuje na východ a kreativní činnost se zúžila na velmi malé spektrum návrhářů. Dnes už náš obor není o individualitách jako Yves Saint Laurent, Karl Lagerfeld, Valentino. Pro módní firmy pracují celé týmy. A dostat se mezi ně se snaží všichni absolventi podobných škol v Evropě i na světě.

Vzpomenete si na svůj úplně první návrh, výtvor?

Když mi bylo čtrnáct, zúčastnil jsem se soutěže pořádané časopisem Mladý svět, šlo o kolekci pánské módy. A já ji vyhrál. Moje kresby tehdy otiskli na dvoustraně, což byl obrovský úspěch.

Myslela jsem, že na začátku jste zkoušel tvořit něco pro sebe.

Já to měl kombinované. Táta byl architekt a celý život kreslil. A já kreslím v podstatě taky pořád, řádově od čtyř let. Máma byla dámská krejčová u Rosenbauma, kde šila třeba na Adinu Mandlovou, a později v Ústavu bytové a oděvní kultury. Takže jsem měl prostorové vidění po otci, ale taky jsem chodil s maminkou do salónu, viděl jsem klientelu, kterou oblékala – a načichl jsem tím.

Ovšem nepatřil jsem k těm, kteří si sami vyráběli třeba kalhoty nebo bundy. A vůbec jsem netušil, že budu jednou pracovat jako módní návrhář. Chtěl jsem dělat plakáty, ilustrace, grafiku, lákala mě architektura interiérů.

Ve studiu DOMINO, kde jsem připravoval budoucí studenty výtvarných škol, byla základem kresba. Ale na vlastní volnou tvorbu nemám čas, obrazy maluju jen na objednávku. Ukázka z práce.

„Ve studiu DOMINO, kde jsem připravoval budoucí studenty výtvarných škol, byla základem kresba. Ale na vlastní volnou tvorbu nemám čas, obrazy maluju jen na objednávku.”

FOTO: archív Česlava Jaroše

Co jste kreslil nejraději?

Hodně jsem si vymýšlel podle knížek a filmů, vytvářel jsem komiksy a ilustrace, bavily mě figury, všechno možné. Byl jsem rád sám, sice mám mladšího bratra, ovšem spojuje nás jen stejný táta, já vyrůstal jako jedináček.

A co jste v době nedostatku moderního oblečení nosil? Šila vám matka?

Ne, ne, ta měla šití dost z práce. Já se vždycky oblékal podle věku a nálady a snažil jsem se trochu odlišovat. V těch čtrnácti jsem se zhlédl v kalhotách do zvonu, zkráceném dvouřadovém námořnickém kabátu (pea coat) a barevných svetrech. Žádné velké výstřelky nebo úlety. A s přibývajícím věkem mi začalo záležet i na tom, aby bylo oblečení kvalitní a budilo ve mně optimistickou náladu.

Kdy nastal profesní moment zlomu?

Přihlásil jsem se na VŠUP v Praze a spočítal si, že se jako kluk nejspíš dostanu do ateliéru oděvního výtvarnictví. Napodruhé mě vzali, mezitím jsem se vyučil aranžérem metráže – a pak mě to díky paní profesorce Bauerové začalo bavit natolik, že jsem u ní zůstal.

Ale ani dnes sám nešiju, i když řemeslo znám, umím, protože většinu věcí realizuju zakázkově v mém salónu nebo v průmyslové výrobě. Touhu nebo pocit, že bych si měl i sednout k šicímu stroji, jsem neměl nikdy. Cítil jsem se spíš jako takový architekt módy, který ji řeší na papíře. Každý má dělat svoji profesi – střihač, modelář, krejčí...

A brzy jste potkával své nápady na ulici!

To bylo úžasné. Patřil jsem k pár studentům (s Blankou Kyselovou-Matragi, Danou Flejšarovou a Pepou Ťapťuchem), kteří navrhovali pro Klub odívání mladých, v podstatě jediný pražský obchod s modernějším zbožím. Tam vznikly moje první realizované návrhy. A já denně potkal tři až osm lidí oblečených v mém modelu s mým logem! To se nikomu z dnešních studentů už nemůže podařit. Vedle toho jsem si vytvářel individuální klientelu...

Jak vidíte české ulice dnes? Posunula se úroveň oblékání k lepšímu?

V něčem ano. Lze říct, že pražské ulice odpovídají evropským. Ale celkově úroveň klesla, vše se jakoby zlevnilo, z oděvu se stalo spotřební zboží bez větší hodnoty. Vysoká móda je na vymření a bezejmenných hadrů, které se ani nevyplatí dávat čistit, spousta.

Jsem zvyklý, že oděv i doplňky mají určitý punc ruční práce a materiálovou kvalitu. Že jsou dobré – splňují užitné vlastnosti i vizuální, estetický aspekt – se pozná až po čase. Většina dnešních mužů na mě ale působí jako chataři: mají trekové kalhoty a boty, flísovku, na zádech batoh. A pořád někam utíkají, jako by se zrovna chystali na chatu.

Čáslav Jaroš

Česlav Jaroš

FOTO: Petr Horník, Právo

Je to nedostatkem peněz, času, výchovy… Nebo mají obavu, že při větší péči by působili zženštile, že tvrdý chlap má vzhled ignorovat?

Je to dané společenskou situací, zřejmě si myslí, že to prostě stačí. I moji studenti chodí v zimě do školy v keckách, což není adekvátní. Jejich opakem jsou chlapi, hlavně mladí, kteří módě přikládají až extrémně velký význam. Řadu z nich jsem poznal jako své klienty. Mají ručně šité boty, pláště z velbloudí srsti s kašmírem, řeší i ponožky, kravaty. Samozřejmě patří k ekonomicky výše situované skupině, jsou to manažeři, zaměstnanci zahraničních firem...

Metrosexuálové čili druhý extrém.

Který vidím smířlivěji než ten první. Oni se učí něco, co měla ještě moje generace vštěpované a dané jako samozřejmost: jak vypadají kvalitní boty, košile, plášť, jak se váže kravata... Já to znám od táty a matčina otce. Děda byl obyčejný zaměstnanec českých drah, slangově „koloťuk“, ale když v neděli vyrazil na Smíchově s rodinou na procházku, měl vyleštěné ručně šité boty na kožené podrážce, oblek na míru od krejčího, sváteční košili, hedvábnou kravatu, převlečník a pokrývku hlavy...

A jak známo, šaty dělají člověka – podle oblečení se chováme a působíme na ostatní. Jinak v obleku, ve fraku a jinak v teplákové soupravě.

Jsou na tom některé národy lépe?

Čechovi většinou to, že něco dělá špatně, nedojde. I když si ve snaze obléknout se správně přečte nějakou příručku a koupí dražší oblek, nemá pro to cit. V podstatě za to nemůže, zase má jiné přednosti než estetické cítění. Zato Ital nebo Francouz to má jednoduše dané, ten se narodí – a ví. Ať je chudý, bohatý, na vesnici, ve městě, může mít doma udupanou hlínu nebo mramor. On ví, jak vypadat dobře, i co si na sebe nikdy nevezme.

U nás lze hledat inspiraci v době první republiky?

Ano. Ta doba měla určitou noblesu, fungovaly tu špičkové krejčovské salóny, které byly ovšem po roce 1948 znárodněny a přejala je Oděvní služba. Naštěstí v ní zůstali skvělí řemeslníci a návrháři jako zmíněná Zdena Bauerová nebo v Evě Ina Arnautová.

Klientelu tvořily manželky prezidentů a stranických soudruhů, ale i zahraničních diplomatů, oblékaly se tam herečky, hlasatelky z televize, šily se tu kostýmy k řadě inscenací, filmů a divadelních představení. Látky se dovážely z Anglie, Itálie a Francie, pořádaly se inspirativní přehlídky...

Co s tím udělal rok 1989?

To je komické i smutné zároveň: kdekdo by čekal, že se obnoví původní salóny a budou mít zase ten správný švih. Jenže zanikly! V jednom sedí advokátní kanceláře, ve druhém je kasino. A už nikdo nic podobného neoživil. Značky s obrovským know-how vyšuměly, včetně vyhlášeného OP Prostějov, kde vznikala výborná konfekce. Před časem tu fabriku vyhodili do povětří, bývalí zaměstnanci skončili na úřadu práce nebo v Bille ve skladu. Místo toho se postaví nákupní centrum s oděvy šitými v Číně. Prostě nesmysl!

Zmizela tak poslední možnost naučit se řemeslo, jakékoliv. Místo toho máme mraky manažerů, dealerů, makléřů... čili virtuálních činností nevytvářejících žádnou hodnotu. Když někdo ušije oblek, udělá sedačku, na které sedíme, je to něco! Výrobek, který zůstane.

Módní přehlídka

FOTO: archív Česlava Jaroše

Vraťme se do ulic, tentokrát k ženám: na desatery kalhoty jsem napočítala jednu sukni. Co tomu říkáte?

Nelíbí se mi to. Navazuje to na společenské uplatnění mužů a žen, na zaměňování rolí. Což je špatně. Protože ty původní role jsou nastavené správně, mají svůj význam – a neměly by se míchat ani splývat. Pak totiž přestává všechno fungovat.

Nejvíc o sebe pečují svobodné dívky hledající partnera. Podporují svoji ženskost, nosí šaty, sukně. Ale s rodinou se jejich priority změní a už se tím většinou nezabývají. Nelze to paušalizovat, znám i řadu hezky žensky oblékaných dam vyššího věku...

Ne každý(á) si může dovolit šít na míru, lze se dobře obléct i v konfekci?

Samozřejmě. Brzy skutečně nebude ani kde šít na míru, sehnat dobrou krejčovou je vyloučené, fyzicky už neexistuje. Ani moji žáci to neumějí, budou pracovat v týmech Alpine Pro, Pietro Filipi...

Střední třída mužů a žen se ale může bez problémů obléknout například v obchodním domě typu Van Graaf, kde najdou zastoupení od Bosse přes Lagerfelda po Gant.

Vy sám tam nakupujete? A máte třeba i něco ze sekáče?

Jistě. Nakupuju podle nálady, citu a svého vkusu, je mi blízký mix anglické elegance a italského šarmu, který ve výsledku působí sportovně a ležérně. Dnes mám na sobě ručně šité boty z Německa z kvalitní kůže s atypickým designem a bundu značky Burberry, kterou nosí i anglická královna. Mám ji rád, je kvalitní, nenápadná, takže v ní můžu klidně do metra a plní veškeré funkční vlastnosti. Svetr s šálou jsou Gant. Ale do sekáče taky občas zajdu, proč ne?

Při navrhování pro klienty musíte být i psycholog. Jak je přesvědčíte, aby změnili šatník?

Jednoduše, přikážu jim to. Musím s klientem aspoň trochu myšlenkově konvenovat. On musí věřit, že mu radím dobře, a tedy i poslouchat. Já naopak potřebuju, aby mi byl sympatický lidsky. A pak se snažím pochopit jeho myšlení, zájem, profesi. Základem je, aby se v oblečení cítil dobře, líbil se sám sobě a působil na patřičné úrovni.

Prý jsou vaším hlavním nepřítelem jejich partnerky?

Ty nezvu, byla by to komplikace na pochodu. Manželky do celé akce vnášejí osobní aspekt, mají tendenci zasahovat, aby muži byli ve výsledku takoví, jak je chtějí vidět ony. Což mě vůbec nezajímá, pro mě je podstatný můj pohled, protože jen tak se klienti budou cítit dobře. A když se přihodí, že si muž přece jen ženu přivede, snažím se ji držet bokem, vyloučit ji z jednání. Je to „škodná“. Přitom vím, že až partner přijde domů v novém, bude se jí líbit a pochválí ho, že vypadá super. Což nese i riziko, že se bude líbit taky jiným. Ale to není můj problém.

V čem je odlišné oblékat ženy?

Je to složitější, mají jiný způsob myšlení a představy. Jsou pro mě komplikovanější. Chlapa snadněji přečtu, vcítím se do jeho myšlenkových pochodů. Ale každému taky nerozumím. Mám třeba bohatého osmadvacetiletého klienta, který si nechává šít obleky z nejdražších látek a za čtrnáct dnů je přinese děravé, natržené. Prostě se k nim nechová. Měl jsem s ním hovor, že pokud v tom bude pokračovat, končím, protože si neváží materiálů ani lidské práce.

Navrhujete i pro své blízké?

Ne. Sice jsem byl párkrát požádán, ale nevstupuju do toho. Kdybych byl lékař, taky nechci nikoho z rodiny operovat. Občas jsem jim něco koupil, protože jsem byl přesvědčený, že je to pro ně dobré. A ne vždy jsem uspěl...

Kdo vůbec tvoří vaši rodinu?

Potomky nemám žádné. Nikdy jsem neměl tu touhu, profese pro mě byla hlavní a obětoval jsem jí skoro všechen čas. Takže vlastně mám potomky – profesní. Což je určitá alternativa s řadou plusů: chybí rodinné vazby a nemůžete se příliš rozhádat. Já nebyl nikdy ani tradičně ženatý, to jsou na mě příliš závažné věci. Což neznamená, že bych neměl rád ženy...

Partnerku tedy zřejmě máte, je z oboru?

Mám partnerku, s níž jsem se seznámil před deseti lety v Nairobi. Čekal jsem v hotelu na kamaráda, abychom vyrazili na safari. Na snídani seděla zajímavá žena, Afričanka s francouzskými kořeny, a dali jsme se do řeči. Byl jsem v Africe poprvé, zajímala mě spousta věcí – a ona ochotně odpovídala. První rande jsme si dali v Paříži a od té doby jsme spolu.

Fotek z cest moc nemám, většinou sám nefotím, ale kreslím. Dnes už ovšem mě ani moji partnerku v rizikových oblastech nepotkáte!

„Fotek z cest moc nemám, většinou sám nefotím, ale kreslím. Dnes už ovšem mě ani moji partnerku v rizikových oblastech nepotkáte! ”

FOTO: archív Česlava Jaroše

Bravo! A jak se jí žije v Praze?

Doufám, že dobře. Česky moc nemluví, ale komunikuje hodně s lidmi hovořícími francouzsky. A její největší hobby je, že umí báječně vařit a dělat mi zázemí.

Je klika, že jste vášnivý cestovatel, jinak byste se nepotkali...

Cestování je moje vášeň od školy, kdy jsem projel celou Evropu vlakem a stopem, dělal jsem brigády v Německu, Francii, Itálii – tam jsem třeba pracoval jako hasič... Následovaly tradiční dovolené, ale nejvíc jsem se rozcestoval od roku 1998. Jezdím se dvěma kamarády, s nimiž jsem chodil do skautu k J. Foglarovi a dnes žijí mimo republiku. Projeli jsme Aljašku, Jižní Ameriku, mnohokrát Kubu, Afriku, Asii, Barmu, Laos... Hodně jsme se taky potápěli. Mám rád vodu, teplo, dobrodružství, ovšem v rámci jisté bezpečnosti.

Stalo se vám něco dramatického?

Víckrát. V Africe jsem třeba bydlel u vesnice Masajů a jeden z nich mi chtěl ukázat stavbu školy. Jdeme pěšky přes savanu – a proti nám dva sloni. Zvláštní pocit, mohou být velmi nebezpeční. Průvodce říká: „Nesmíme se otočit, jdeme pořád kupředu a pak jen trochu uhneme stranou. Oni to udělají stejně.“ Udělali.

Nebo jsem byl o Vánocích v Thajsku na potápěčské lodi a kamarád rozhlásil, že se u nás na Štědrý večer jí velká ryba. Kapitán nabídl, že nám ukáže největší místní rybu: žraloka. Spustil nás v kleci pod hladinu, a když žralok projel kolem, bylo to, jako když prosviští vlak. Navolno bych ho potkat nechtěl...

To jsou chvíle, na jaké se nezapomíná.

A do třetice: v Ekvádoru jsme bydleli u Indiánů Kečuů, známých používáním jedu kurare a zmenšováním hlav nepřátel. Pár jich viselo přímo na naší chýši. Kamarád povídá: „Tahle vypadá jako Franta Vaňous od nás!“ Oni samozřejmě tvrdili, že nic takového už nedělají, že hlavy zmenšují ve vedlejší vesnici. Ale dobrý pocit to nebyl. Snažil jsem se proto dodržovat jejich pravidla chování, včetně zákazu fotit děti. Jenže kolega měl nový foťák, a když uviděl dítě spící s opičkou, neudržel se a tu scénku cvaknul. Hned přiběhl náčelník a udělal na něj tak agresívní gesto, že jsem dostal vážně strach.

Víte, zpočátku nemáte o primitivních lidech valné mínění, neumějí číst a psát, nebyli nikde kromě sousední vesnice, nemají peněženky, neznají doktora... Po čase zjistíte, že je to naopak, že kreditka, mobil a kamera z vás nedělají nikoho lepšího, vyššího. Že přesahují oni vás.

Nejeví se ve srovnání s životem primitivních kmenů i móda trochu zbytečná?

Kdepak. Třeba v Africe vidíte, že domorodí, čili ekonomicky chudší lidé, bydlící v chýších bez elektřiny a vody, dodržují rituály jako svatba, pohřeb, nedělní kostel. Ženy mají klobouky, muži obleky, košili a nablýskané boty – je to pro ně slavnostní událost. Stejně to funguje v Jižní Americe atd... A nikde by nedali starého příbuzného do eldéenky nebo domova důchodců. Rodina se o něj postará. V tom se máme co učit.

Je něco, co byste na svém barvitém životě změnil?

S cestováním už budu opatrnější. Dál neplánuju, ošklivý zážitek s malárií mi vzal půl roku života. Dostal jsem ji v Kamerunu, kde mě na pláži štípl infikovaný komár. Změnil se tím můj pohled na spoustu věcí. A začala nová etapa. Mé nadšení pro cestování se zmenšuje i s růstem bezpečnostních opatření.

Při poslední cestě jsem se na letištích celkem jedenáctkrát svlékal, sundával boty, tahal věci z kapes, kdosi mě ohmatával... To se pak z příjemnosti stává otrava – a jde o to, ve které chvíli to převáží. Stavím za Prahou dům a chtěl bych si ho užít. Vyjít ven a být v lese, u rybníka, v zeleni, dýchat jiný vzduch...