„Naplánoval jsem si, že do čtyřiceti budu žít punkový život, což se podařilo. Vypnutá elektřina a týden na bramborách se zelím byly normální,“ líčí svůj život před pár lety.

„Materiálně to pak zlomil slizký bankéř. Bylo to příjemné nejen proto, že mě to finančně zajistilo, ale že jsem se mohl dál věnovat alternativním projektům, které jinak nemohou nikoho uživit.“

Vysvětlete prosím, jak se žije punkový život.

Je to hlavně o svobodě - mít ji, dokázat si ji zachovat i za ni bojovat. Pankáč se nenechá svazovat zbytečnými věcmi.

Co tím máte na mysli?

Ví, že všechno má svůj čas - až to bude, tak to bude. Počínaje pravidelným vstáváním v nějakou ranní dobu přes chození včas až po povinné placení všelijakých záloh napříč všemi institucemi.

Naučil jste se díky účinkování v bankovní reklamě s penězi lépe zacházet?

Je to výrazně lepší, než to bylo. Ale to spíš věkem než hraním v reklamě. Hlavně jsem vyřídil všechny resty, které jsem za léta posbíral. Třeba vůči finančnímu úřadu. Dokonce mě začalo bavit, že mám tyhle věci v pořádku. Ale to už je tak deset let.

Koho napadlo obsadit vás do reklamy s Tomášem Měcháčkem, který tam je vedle vás ten hodný a přející bankéř?

Znali jsme se s Tomášem z DAMU. Náhodou jsme se sešli na castingu, režisér nás oba znal, věděl, že jsme kamarádi, a nechal nás hrát spolu. A tehdy se ukázalo, že to musíme být jedině my dva. Vznikla tak hodně netradiční reklamní kampaň, založená na našem herectví. Kdybychom byli oba tlustí nebo oba hubení, tak bychom to hrát nemohli.

Tak mě napadá: kdybyste zhubl, nepřišel byste o práci?

Zhubnout chci. Víc než na role teď musím myslet na záda a na kyčle, které mě už pěkně zlobí. Přinejhorším mě budou vycpávat molitanem.

V seriálu Rapl jste hrál ne úplně bystrého a ne úplně pracovitého policajta, v seriálu Marka Najbrta a Radima Špačka Svět pod hlavou taky nehrajete zrovna sympaťáka…

Tam jsem zase tupý esenbák z osmdesátých let. Trochu se začínám bát škatulky policajt blbec. Nebo blbec obecně.

To, že člověk zazáří v reklamě a dostane se do povědomí, ještě neznamená, že bude hrát velké role.

„To, že člověk zazáří v reklamě a dostane se do povědomí, ještě neznamená, že bude hrát velké role.  K tomu je třeba režisér, který se nebojí zariskovat a tu nabídku vám dá,“ poznamenává Tomáš Jeřábek. Tím režisérem byl Jan Pachl, jenž ho obsadil do seriálu Rapl (jako podporučík Mácha).

FOTO: archív ČT

Role intelektuálů vám evidentně nehrozí.

Zatím se mi úspěšně vyhýbají. Možná na mě ještě čekají. Klidně to tak může zůstat, protože hrát pomalé trouby mě baví.

I v divadle to máte tak jednoznačné?

Jak kde. Třeba ve Studiu Hrdinů hraju v inscenaci Davida Jařaba Bílí psi a černý kočky taky policajta blbce, který je navíc rasista. Nic moc. V Činoherním klubu jsem ve hře Kati, kterou režíruje Ondřej Sokol, zase korunovaný hospodský debil, který bezmezně obdivuje bývalého kata. Jen v Paní Warrenové od Bernarda Shawa jsem veskrze pozitivní postava - bohatý anglický lord.

Pokud vím, vaší domovskou scénou je alternativní uskupení VOSTO5.

Založili ho před dvaceti lety na pražském gymnáziu Nad Alejí Ondřej Cihlář, David Kašpar a Petr Prokop. Všichni se dostali na DAMU na studium produkce nebo režie. Tam jsem se k nim přidal já, Ondřej Bauer a Jirka Havelka z alternativní katedry. Jsme poloprofesionální divadlo. Chodí na nás nezávisle na věku lidi, kteří mají rádi náš humor a naši poetiku, jež jsou dost specifické.

V novém seriálu Život pod hlavou hrají s Václavem Koptou tupé esenbáky z okresního města roku 1982.

V novém seriálu Život pod hlavou hrají s Václavem Koptou tupé esenbáky z okresního města roku 1982.

FOTO: Bioscop

V čem?

Jsou založené na improvizaci, vtipném postřehu. Nebojíme se řečových vad, huhlání a šišlání. Ne všem se to musí líbit, kdo se třeba rád kouká, jak někdo na jevišti trpí, tak toho bychom nepotěšili. Máme rádi obyčejný, až sedlácký humor.

Jak jste se vůbec dostal ke studiu alternativního a loutkového divadla na DAMU?

Tak to byla hodně spletitá cesta. Nebyl jsem zrovna studijní typ. Jednoduše jsem prošel akorát základní školou, ze střední průmyslové školy strojní v Kolíně mě kvůli prospěchu vyrazili ve třeťáku. Z odborných předmětů jsem měl čtyřky pětky. Taková mechanika… to jsem nepochopil doteď, totéž strojírenská technologie.

Proč jste tam šel?

Důvodů bylo několik. Jednak tatínek byl strojař, jednak na tu průmyslovku šlo pár mých kamarádů. Sestra studovala hotelovku v Poděbradech, to mě zajímalo daleko víc. Ale jsem silný ročník 1974, Husákovo dítě, takže dostat se na DAMU bylo těžké.

V osmé třídě jsem si navíc blbě zlomil na lyžích nohu, když jsem narazil do stromu. Tři čtvrtě roku jsem ležel a ani jsem do školy chodit nemohl a neměl jsem takové vysvědčení, abych se tam dostal. Na strojní průmyslovku tehdy brali bez přijímaček, takže mi to v tu chvíli přišlo jako dobrý nápad. Záhy se ukázalo, že to tak dobrý nápad zase nebyl.

S Petrem Prokopem ve hře divadla VOSTO5 Slzy ošlehaných mužů.

S Petrem Prokopem ve hře divadla VOSTO5 Slzy ošlehaných mužů

FOTO: Nicolas Tušl

Co jste dělal, když vás vyhodili?

Rodiče byli hodně naštvaní, a tak zasáhla sestra a přihlásila mě na strojírenské učiliště. To jsem nakonec dokončil, takže jsem vyučený mechanik opravář. Jenže v té době jsem už tíhl k ochotnickému divadlu a k hudbě. Měl jsem štěstí, že jsem se tehdy potkal s Davidem Dvořákem, který byl i přes svůj mladý věk 21 let ředitelem divadla v Kolíně a založil soubor Igdyž, generační divadlo, které bych klidně přirovnal k divadlu Sklep. Považuju to za šťastné období, hodně tvůrčí, byli jsme pořád spolu. Pak jsme se dostali na různé vejšky, a soubor se rozpadl.

Jak jste se bez maturity dostal na vysokou?

Po vyučení jsem asi šest let pracoval u sestry v restauraci jako číšník, až mi jeden kamarád řekl, že se na DAMU dá dostat i bez maturity. To už dneska nejde. Mně to v roce 2001 vyšlo napoprvé.

V satirickém seriálu Kancelář Blaník internetové televize Stream hraje bachaře, jenž jde prominentnímu vězni Tondovi Blaníkovi (Marek Daniel) víc než na ruku.

V satirickém seriálu Kancelář Blaník internetové televize Stream hraje bachaře, jenž jde prominentnímu vězni Tondovi Blaníkovi (Marek Daniel) víc než na ruku.

FOTO: Negativ

Co vás tento rok po pracovní stránce čeká?

Mám rád historii, a tak mě těší, že budu na Déčku (dětské stanici ČT - pozn. red.) provázet asi šestnáctidílným pořadem o české historii. Je dělaný zábavnou formou, aby to děti bavilo.

Ve kterém období byste chtěl žít?

Mám rád starověk, Řím s jeho dekadencí. Fascinuje mě gotika, má v sobě takový zvláštní strach a podivnou temnotu. Žít bych v ní nechtěl. Přesně však vím, které období nemám rád: padesátá léta, asi nemusím vysvětlovat proč. Nejsem ani fanouškem národního obrození. Přijde mi to uměle vyrobené, austroslavismus by pro nás asi byl užitečnější. Nemám rád, když se něco dostane do extrému, vždycky to škodí.

S „hodným bankéřem“ Tomášem Měcháčkem jsou kamarádi ze školy.

S „hodným bankéřem“ Tomášem Měcháčkem jsou kamarádi ze školy.

FOTO: Profimedia.cz

Vidíte nějaký škodlivý extrém v naší současnosti?

O svobodu se nebojím, tu už si tady lidi vzít nenechají, jestli se ptáte na tohle. Nelíbí se mi ale, jak se společnost dělí na „elity“, které v očích „obyčejných lidí“ pokazily demokracii, umělce, kteří vydělávají strašné peníze, a ty ostatní, kteří kvůli nim trpí.

Umělecké petice, ač s jejich obsahem mohu souhlasit, teď nic neřeší, spíš naopak. Považuju se za pravdoláskaře, ale nevím, proč bych se kvůli tomu měl vůči někomu vymezovat. Radši bych chtěl přispět k tomu, aby se tyhle vášně zklidnily, nejradši bych vzal auto a objížděl hospody a mluvil s lidmi. Možná bych dostal přes hubu, možná taky ne.

K současnosti se bez servítků vyjadřoval satirický seriál Kancelář Blaník, v němž jste účinkoval spolu se svojí ženou, herečkou a choreografkou Halkou Třešňákovou, dcerou písničkáře a disidenta Vlasty Třešňáka a výtvarnice Marcely Třebické. Tam jste se seznámili?

Kdepak. Seznámili jsme se před čtrnácti lety díky VOSTO5, což je sice mužské seskupení, ale do představení Zahrádkáři jsme Halku přizvali. Během zkoušení přeskočila jiskra. Šlo to rychle. Halka byla taky pankáč. Poznali jsme se ještě v takovém pankáčském rozletu, tedy spíš doletu. Když jsme se shodli, že ten vztah myslíme vážně, začali jsme být zodpovědnější.

Na scéně pražského Činoherního klubu v britském dramatu Kati ve společnosti Jaromíra Dulavy a Martina Fingera.

Na scéně pražského Činoherního klubu v britském dramatu Kati ve společnosti Jaromíra Dulavy a Martina Fingera.

FOTO: Pavel Nesvadba

Takže jste vzali. Proč svatba po třinácti letech známosti?

Bylo mi jednačtyřicet, Halce o dva víc, říkali jsme si, že v tomhle věku se na to buď vykašleme, nebo to uděláme teď a pořádně. Takže jsme to udělali pro 300 lidí. Měli jsme svatbu venku na samotě jménem Podmokelský mlýn, kam jsme všechno museli dovézt.

Bylo to pro oba první manželství?

Ano, Halka má z předchozího vztahu šestadvacetiletého syna Alana. Narodil se v Německu, kde žila od svých jedenácti v emigraci, ale jeho otec je Čech. Když jsem se k Halce nastěhoval, bylo mu třináct.

Předtím jsem vedl hodně free život, vztahy jsem nebral příliš vážně a byl jsem z třináctiletého kluka dost zmatený, nevěděl jsem, která bije. Byla to ale výborná škola. Když jsem pochopil, že si nemůžu hrát na tátu, ale že budu starší kamarád, začalo to fungovat.

Loňská svatba s herečkou a choreografkou Halkou Třešňákovou po třinácti letech známosti byla ve velkém stylu - nechyběla ani produkce divadelního souboru VOSTO5, kde se oba seznámili.

Svatba s herečkou a choreografkou Halkou Třešňákovou po třinácti letech známosti byla ve velkém stylu - nechyběla ani produkce divadelního souboru VOSTO5, kde se oba seznámili.

FOTO: archív T. Jeřábka

Jak jste prožil vánoční svátky? Tradice, nebo punk?

Moje žena byla vychována v židovské víře (v emigraci žili s novým partnerem její matky, budoucím pražským rabínem Karolem Sidonem - pozn. red.), takže Vánoce neslaví. Proto je jezdím každý rok slavit k rodičům a sestře do Kolína. Stromeček tedy doma nemáme, osmkrát jsme zapalovali chanukové svíčky, tedy žena. Není ortodoxní, ale vepřové třeba nejí.

Takže žádný silvestrovský ovar?

Já rozhodně jo, moje žena rozhodně ne. Většinou na konci roku jedeme do nějakého velkoměsta, letos to byl New York. Žádní silvestrovští slaviči ale nejsme. Klidně si v deset pustíme nějaký film a usneme u toho.