Jenže už po chvilce povídání téhle dvaačtyřicetileté brunetce sršící nápady i vtipem věřím, že se jí to povede. Má v sobě jasnou představu, jak chce žít a co chce dělat. I odvahu ji zhmotnit.

Co jste dělala na Islandu?

Byla jsem tam poprvé. Jsme s manželem hodně rozlítaní a hledáme vždycky na mapě bod, kde by bylo fajn se potkat. Vybíráme země, kde jsme ještě nebyli – minule Japonsko, teď Island… Naprosto mě uchvátil, takže určitě přibude k mým zásadním místům k životu. Projeli jsme ho autem, byli jsme na ledovci a oslavili desáté výročí svatby.

Pak jsme pokračovali do Manchesteru na velkolepou indicko-srílanskou svatbu. S ohňostroji, vůněmi a barvami, barmani házeli zapálenými lahvemi, zpívalo se, tančilo… jako z Bollywoodu. Skutečně jsem šla z pohorek a tepláků do lodiček a Prady. Byla tam půlka Wall Street, šlo o kolegy mého muže, investičního bankéře. Čili obrovská koncentrace úžasných, bohatých a výborně vzdělaných lidí, kteří se míchali se specifickou asijskou skupinou.

Vaše svatba ale taky nebyla běžná, že?

Naše byla oproti této tradiční indická, zaměřená dost nábožensky. Proběhla v Rádžasthánu, plně v režii manželovy rodiny – zúčastnilo se jí tisíc lidí, měli jsme slona, velblouda… V chrámu Arya Samaj v královském parku města Udajpuru to bylo poprvé, kdy si Ind bral cizinku. Naše recepce probíhala tak, že jsem řadu hodin stála na pódiu a přijímala gratulace a dary, většinou šperky nebo peníze. Klepala jsem se zimou – i v Indii bývá v prosinci chladno. Když konečně všichni odešli a my jsme se mohli najíst, skoro jsme omdlévali. Ve stejném čase se navíc v blízkosti konala svatba herečky Liz Hurleyové, a tak jsme se v hledáčku médií ocitli i my. Přesto jsem si to užila.

Kde se dnes cítíte nejvíc doma?

Já asi stále v Praze, i když s rodinou žiju v New Yorku – což je zase domovské místo pro nás čtyři. Ale můj nejosobnější vnitřní život bude možná probíhat na farmě, kterou jsme koupili. Už jako holka jsem byla spíš kluk, takový nakrátko ostříhaný člověk, který všude běhal. Ve škole jsem nebyla premiantka, ale vždycky jsem dělala věci jinak.

Učitelé mi doporučovali, co studovat a kam chodit, a já jsem přitom v pěti letech věděla, že budu tvořit něco uměleckého. A když jsem dostala v sedmi letech první vkladní knížku, uvedla jsem heslo Austrálie, protože jsem se rozhodla, že nebudu žít v Čechách. V jedenácti jsem si opatřila mapu New Yorku – a bylo mi jasné, že se usadím právě tam.

Indická svatba byla velkolepá. „Byla jsem ráda, že přiletělo i šedesát mých lidí, s nimiž jsme ještě před obřadem procestovali vlakem kus Indie.“

Indická svatba byla velkolepá. „Byla jsem ráda, že přiletělo i šedesát mých lidí, s nimiž jsme ještě před obřadem procestovali vlakem kus Indie.“

FOTO: archív Petry Gupty Valentové

Jak to bylo dál?

Naši se rozvedli a táta žil v Praze, ale protože za námi pořád jezdil do Pardubic, dozvěděla jsem se to až od jedné netaktní učitelky. Chtěl, abychom já i moji dva sourozenci prošli Prahou, takže na střední školu jsem chodila tady. V šestnácti jsem seděla modelem synovi známých, který se hlásil na AVU. A když dáte na několik měsíců do ateliéru mladou dvojici, co se stane? Odstartoval můj první vážný vztah, začala jsem s tou rodinou restaurovat…

Na Lidovou školu umění mě ale nevzali se slovy: Zvol si něco jiného. Jenže jedna z mých výrazných vlastností je se v takový moment zabejčit a říct: Já to zvládnu!

Nakonec jste vystudovala AVU u profesora Knížáka!

Dopracovala jsem se k tomu po spirále zvenku dovnitř. V sedmnácti jsem začala stát modelem na grafické škole, za což jsem tam směla chodit na hodiny, zároveň jsem se konečně dostala do LŠU mezi sedmileté děti. Na AVU mě vzali nejdřív na restaurování, pak jsem přešla na figurální sochařství a chodila po špičkách kolem ateliéru pana Knížáka – až jsem u něj skončila.

Byl fantastický, respektoval moji houževnatost, dával mi volnost a zároveň zadával úkoly, které mě nutily objevovat a rozvíjet se. Zatímco jiní profesoři radili: Vykašli se na to, vdej se!

Na Fulbrightovo stipendium jste pak vycestovala do New Yorku. Splnil vaše očekávání?

Já jsem ho už znala z dřívějška. A přesně jsem věděla, na jaké školy tam chci. NY mě fascinuje svou otevřeností, vyhovující mé povaze. Nejvíc jsem se vždycky děsila, že můj život bude celkem předvídatelný a skončím maximálně tři sta kilometrů od místa narození. Chtěla jsem dynamický život s cestováním a mezinárodní rodinou. Obnovit krev našeho rodu a vnést do něj pohyb. NY mi tohle vše umožnil, a pokud můžu říct, že jsem někde dozrála, zženštěla, bylo to určitě tam.

Bylo těžké se uživit?

První rok jsem žila ze stipendia, ze kterého jsem si ušetřila i na další rok, žila jsem poměrně skromně. A pak jsem šla klasickou imigrantskou cestou: pracovala jsem v baru, v sochařském ateliéru a jedenáct let v galerii Anity Shapolské, což je charakter jako z filmů Woodyho Allena.

Malá blonďatá Židovka s rudou rtěnkou, dnes skoro devadesátiletá, patří ke zdejším legendám. Galerii založila v 80. letech v Soho a později ji přesídlila na Upper East Side do prestižní ulice, kde bydlel Nixon a další dům tam patří Rockefellerovi. Anita mě dodnes zastupuje, přijela na svatbu, narození dětí jsme slavili u ní, stala se součástí mé rodiny – nebo spíš já její!

Zajímavá asi byla i práce v baru...

Šlo o vyhlášený marocko-francouzský bar Pink Pony, kam chodilo plno zajímavých lidí, třeba režisér Jim Jarmusch, zpěvačka Björk… Já jsem bydlela přímo nad barem a byla jsem napojená na veškeré dění, když náš bar zavíral, šlo se do dalšího a dalšího... Byl to úplně jiný New York, než jaký zažil můj manžel, který přišel z Chicaga rovnou na Wall Street.

Žili jste na opačných koncích společenského spektra. Jak jste se vůbec potkali?

Řeknu pravdivou variantu: přes internetovou seznamku. Nechtěla jsem zkrátka být sama, toužila jsem po někom vedle sebe, s nímž bych mohla NY prožívat. Řekla jsem spolužačkám, že si vezmu bankéře – a chodila jsem tak dlouho na různá rande, až jsem si ho vzala. Gaurav byl moje třicáté čtvrté rande a já jeho druhé. Nemám nic proti těmto platformám, protože kde jinde se mají sejít lidi z odlišných světů?

S dětmi Neelem a Ravim a manželem Gauravem tvoří navzdory rozdílným kulturám silnou láskyplnou jednotku.

S dětmi Neelem a Ravim a manželem Gauravem tvoří navzdory rozdílným kulturám silnou láskyplnou jednotku.

FOTO: archív Petry Gupty Valentové

Čím u vás vyhrál právě on?

Zaujal mě tím, že měl podobnou zkušenost jako já: přišli jsme oba do USA ve stejné době, oba jsme studovali, byli bez rodiny a museli si vybudovat svůj vlastní život. Sice vypadáme, že nemáme nic společného, ale vevnitř cítíme věci stejně.

Když jsme hledali bydlení, stačilo se na sebe podívat a bez dlouhých diskusí nám bylo vše jasné. Platí to u hlavních rozhodnutí, věříme stejným věcem. Naše kultury jsou sice odlišné, ale třeba takové to hoštění, že se slavnosti točí kolem jídla, rádi se bavíme, je pro nás důležitá rodina a tradice (byť rozdílná) – to nás spojuje.

Nebála jste se odlišné kultury, pojetí ženy atd.?

Jeho rodina se bála, moje rodina se bála, my ne. My jsme se vlastně vzali dvakrát – poprvé tajně v New Yorku v polední pauze, já měla šaty koupené den předtím za šedesát dolarů, on běžný oblek, každý jednoho svědka, oběd v normální restauraci, lidi nám gratulovali na ulici…

A bylo to skutečně to nejlepší, co jsme pro sebe mohli udělat. Oproti velké indické svatbě beru tuhle, která proběhla o šest měsíců dřív, jako moji svatbu. Takže dnes slavíme dvoje výročí.

Ale trochu jste utekla od otázky…

Přiznávám, že proběhly určité boje, abychom si sedli. Já jsem odmítala dělat snídaně a vařit jen indické jídlo, on zase nesnášel, když jsem okusovala kosti, třeba kuře v restauraci. Přežili jsme spoustu napjatých chvil, hádek… Létaly i talíře, ale už nelétají, maximálně bota nebo se položí telefon. Ale nakonec jsme se oba obrousili, přizpůsobili. Jako dva kameny v proudu vody.

Takže jak máte dnes rozdělené kompetence?

Já se starám o děti, jejich školu a další aktivity, večer s nimi usnu, mezitím se vrátí manžel a jde spát, já se probudím v jednu, do čtyř nebo pěti pracuju, to on zrovna vstává… Tak se aspoň chvilku vidíme – a pak si jdu ještě lehnout. Potkáváme se hodně v noci, ale už při seznámení jsme mívali rande ve dvě ve tři ráno, což nám vyhovuje. Jinak mám naprostou volnost, jsem ten nejvolnější člověk!

Zároveň cítím jistotu rodiny a silnou emoci, lásku. Věříme v naši jednotku a společnou budoucnost. V našem slovníku neexistují slova závist nebo žárlivost. Gaurav by asi těžko mohl dělat kariéru, za kterou si ho moc vážím, kdybych po něm žádala, aby se mnou řešil kdejakou drobnost. A samozřejmě nás zabezpečuje ekonomicky, kluci mohou chodit na jednu z nejlepších soukromých škol v NY.

O americkém školství v Česku nepanuje vysoké mínění…

Tahle škola je fakt skvělá a progresívní, od tří let do osmé třídy. Začínají tím, že děti seznamují s rodinou, takže jim do třídy vodí zástupce různých typů rodiny: s adoptovanými dětmi, s různobarevnými potomky, svazky gayů čili děti se dvěma tatínky nebo maminkami…

Starší Neel je zároveň zapsaný do pražské školy Brána jazyků a na konci roku dělá zkoušku z češtiny.

Představíte své syny trochu víc?

Neelovi, což znamená modrá, je sedm a Ravimu, což znamená slunce, bude pět. Kluci z legrace říkají, že s nimi zažívám modrý sluneční den. Vedle těchto indických jmen mají z českého kalendáře Herbert a Alan, abychom mohli slavit svátky. A všichni jsme narození desátého. Sice příliš nevěřím na numerologii, ale naskládalo se nám to pěkně.

Mluvím na ně česky a vedou si dobře. Jejich mateřštinou je ale angličtina, někdy nestačím žasnout, kde jsem vzala tyhle malé Američany! Hindi nemluvíme, ovšem plánuju, že kluky vezmu na tři měsíce do Indie a budeme se učit společně. Nejsem zrovna talentovaná na jazyky, i anglicky se domlouvám jen pouličně, jak manžel připomíná, nic sofistikovaného to není.

V jakém duchu probíhá výchova?

Naprosto sekulárně. Ale mícháme tradice české i hinduistické. Na podzim v období Halloweenu a Dušiček slavíme svátek světel Diwali, pak přijdou naše Vánoce, v době Velikonoc indický svátek barev Holi, který je naprosto fantastický: lidi po sobě házejí barvy, stříkají vodu a jsou strašně zmalovaní. Naposled jsme si to hodně užili.

Část rodiny myslí, že jsem hlasitá, nepřizpůsobivá a mohla bych být vlídnější. Já mám zase pocit, že by to znamenalo být submisivnější.

Co jste přijala za vlastní z indického stylu života a co vám naopak vadí?

Na mojí indické, ale i české rodině se mi líbí schopnost dělit se s ostatními, otevřená domácnost, ochota kdykoliv přijímat hosty, nalít víno (v Indii čaj) a poskytnout možnost přespání. Byt v NY je sice malý, ale kdybych si pořídila návštěvní knihu, byla by už plná. To mi vyhovuje.

Na indické kultuře mi vadí hierarchie, které nerozumím. Na to téma vedu s mužem nekonečnou debatu, kterou nikdy nevyřešíme. Upozorňuje mě, že si část rodiny myslí, že jsem hlasitá, nepřizpůsobivá a mohla bych být vlídnější. Já mám zase pocit, že by to znamenalo být submisivnější. Snažím se najít balanc, aby mi to vyhovovalo a nevstupovala jsem do jejich kultury.

Roky jsem si v Indii připadala jako v bublině, jejíž hranice musím pořád roztahovat, abych získala svůj svobodný prostor. Potřebuju to emocionálně, fyzicky i filozoficky, zatímco oni to považují jen za moji neschopnost se přizpůsobit a drzost.

Ani tchyně vám není bližší?

Máme dobrý vztah. Ona mě v podstatě přijala, ale někdy neví, co se mnou. Myslím, že jsem si u ní vybudovala respekt tím, že přijíždím často sama s dětmi a opravdu se snažím s nimi žít. A taky pracovat, rozjela jsem v Indii řadu projektů.

Konečně se dostáváme i k vaší práci.

Moje dílo je v podstatě autobiografie, obsahuje to, co se děje kolem. Považuju se za sochařku, ale pracuju intermediálně s různými materiály. Nejvíc miluju kresbu, je pro mě nejosobnější a myslím, že pro ni mám cit. Od ní jsem se dostala k neonům, což je kresba světlem, v určitém obrysu. Neony musí být všude, kde bydlím, protože jsme se naučili žít se světlem. Teď mám jeden neon na výstavě a druhý v opravě – a celá rodina je nervózní, kdy se vrátí. První je žlutá dětská postavička Kaki, vytvořená na základě kresby Neela. Vypadá jako banán s nožičkami, není to ona ani on, ale mění se podle toho, zda chcete kamaráda, nebo kamarádku.

Petřina umělecká díla jsou velmi různorodá a nevšední – od neonů po tisky na hedvábí.

Petřina umělecká díla jsou velmi různorodá a nevšední – od neonů po tisky na hedvábí.

FOTO: archív Petry Gupty Valentové

A druhý neon?

Já hodně pracuji s krávami a dalšími indickými tématy. Ten neon je kráva ležící na ulici v Udajpuru, před chrámem. Trošku mění polohu a kýve hlavou. Byl to můj úplně první neon a nedokážu bez něj žít, právě proto, že pracuju v noci, tichost a blikání studeného modrobílého světla patří k mému domovu a je velmi uklidňující.

Manžel dříve na moderní umění nebyl, nic mu neříkalo, ale už si zvyká. Dokonce zajde občas i sám na výstavu. Já jsem mu na oplátku slíbila, že si udělám nějaký ekonomický kurz, zatím je na čekačce…

Existuje v Indii moderní umění? A co tam vytváříte vy?

To ještě nemám moc zdokumentované. Moderní galerie jsem navštívila jen v Kalkatě – a byly fantastické. Celkově jsem ale viděla víc indického umění v Miami na veletrhu než přímo v Indii. Udajpur a Džajpur jsou spíš centra řemesel a módy, keramiky, práce s polodrahokamy, tkaní koberců. Já tam pracuju s tradičním dřevotiskem – na bavlnu a hedvábí. Mapuju jejich klasické motivy a tvořím vlastní. Z nich pak připravuju různé instalace, a protože mají značnou odezvu, chci svou tvorbu časem komercializovat a nabízet v prodejních galeriích.

Pro Indii je typická i hudba a kuchyně – jak s nimi kamarádíte?

Manžel je stoprocentní vegetarián, maso tedy nedělám, jen výjimečně dětem lososa. Kuchyň je u nás mezinárodní. Před pár lety jsem ale napsala specifickou kuchařku, byl to spíš takový vtip nebo alegorie na život single holky v New Yorku. Dala jsem si inzerát a setkávala se s muži, kteří mi doporučovali různé recepty – a na tomto základě jsem vytvořila knihu Hledání Sáma.

Kde na všechno berete energii?

Pro mě je hlavní, když věci fungují. Stačí mi spát čtyři pět hodin. V zimě lyžuju, v létě běhám – běžela jsem už čtyři maratóny v NY i v Praze a nějaký snad ještě dám. A hodně chodím, jen kolem kluků to je denně dobrých deset kilometrů. Dříve jsem chodila i do ateliéru, ten ale už nemám.

Projevují kluci výtvarný talent?

Baví je všechno. Já u nich zatím výtvarno cíleně nepodporuju, spíš analytické zájmy a sport. Pokud umělecký talent projeví a svou cestu si obhájí, budu jim pomáhat, ovšem není to zrovna kariéra, kterou bych pro ně viděla jako ideální. NY i svět je kompetitivní, a tak budu raději, když se zaměří třeba na matematiku.

Ravi pěkně zpívá a tancuje, je to takový malý performer. Směju se, že bude stand-up komediant, a kdyby se narodil v Bronxu, byl by rapper. Neel momentálně rád hraje divadlo. Což je u dětí asi běžné. Zároveň s nimi tisknu dřevěnými razítky, nadšeně vytvářejí vlastní trička. Chtěli by mít malý krámek a v něm je prodávat. Takže uvidíme…

Nechystáte další výstavu v Česku?

Pár mých věcí bylo delší dobu v Národní galerii, vloni jsem měla výstavu v Ostravě a v Praze, letos jsem vystavovala v paláci Adria a běží mi výstava v Libčicích nad Vltavou. Teď chci hlavně dodělat doktorát na VŠUP a zpracovat do knihy téma dřevotisku. Zároveň si v NY dokončuju certifikát udržitelného designu, spolupracuju s nadací podporující umění a děti, přednáším...

Taky chci na farmě zasadit stromy a vytvořit uměleckou nadaci. Máme velký pozemek, oslovila jsem proto kamaráda architekta, aby vytvořil projekt rezidence, kde by mohly pobývat celé rodiny. Představuju si to jako nekonečnou letní slavnost, kde se budou lidi setkávat, probíhat workshopy, hodiny tanga…

Těším se i na to, že budu okopávat záhonky a pečovat o skleník, po ránu sledovat kojoty, divoké krocany a želvy… a samozřejmě malovat.

To zní krásně. Škoda že to je trochu z ruky!

V Česku vzniká taky mnoho úžasných aktivit, pokaždé jsem nadšená. Je tu skoro každý týden nějaký festival, stále se něco děje na poli umění, designu, divadla… Hodně mých kamarádů se v tom angažuje, Praha je velmi dynamické místo a jezdíme sem rádi.