Zvlášť v šedých 70. letech byly diskotéky pro mládež osvěžujícím rozptýlením a nejlepší diskžokejové se těšili ohromné popularitě. Díky nim jsme se dozvídali, co se v hudbě ve světě vůbec děje.

Až do roku 1989 diskotéky nahrazovaly poslech zahraničních nahrávek, k nimž se jinak nedalo dostat. Kontakt se světem byl kolikrát důležitější než to, že se na pěknou hudbu dalo dobře tancovat.

„Už jako kluk jsem sbíral šelakové desky. Přes to své sběratelství jsem se seznámil s Karlem Vlachem, který si ode mě půjčoval originály hitů, když potřeboval udělat jejich české verze. Hned po skončení průmyslovky jsem začal dělat dramaturga v pražském Music F clubu na Smíchově (dnešní Futurum). A tam jsem si vymyslel tzv. kinolektorát,“ vzpomíná Honza Beneš.

Honza Beneš jako diskžokej hudebního vydavatelství Supraphon.

Honza Beneš jako diskžokej hudebního vydavatelství Supraphon

FOTO: archív Jana Beneše a Miloše Skalky

Promítaly se tam filmy, které nebyly běžně v kinech k vidění, samozřejmě s patřičným komentářem.

Smíchovský klub byl první

„Mezitím jsem odjel do Anglie za kamarády, kteří tam předtím emigrovali. Ve Watfordu, kousek za Londýnem, jsem pak zažil první diskotéku. Když jsem se vrátil, navrhl jsem šéfovi klubu Bohumilu Durdisovi, jestli bychom takovou diskotéku nezkusili. Řekl sice, že jsem se zbláznil, že když na pódiu bude sedět chlapík a hrát desky, tak si lidi budou myslet, že kapela onemocněla a je za ni záskok, ale nakonec souhlasil. Tak dlouho jsem pak marně sháněl nějakého diskžokeje, až jsem se toho ujal sám,“ pokračuje Honza Beneš.

Zanedlouho se v klubu začal Beneš střídat s DJ Oskarem Gottliebem.

V roce 1969 si v Music F Clubu odbyl premiéru další legendární diskžokej Miloš Skalka. „Bohouš Durdis, který stál se svou agenturou Juvena za hudebním měsíčníkem Pop Music Expres, kam jsem tehdy psal, mi navrhl – když zase jednou musel poslouchat moje sáhodlouhé povídání o Elvisovi a rokenrolu – ať si zkusím udělat diskotéku. Klepal jsem se jako sulc, ale lidé se náramně bavili. Po své diskotékové premiéře jsem už od gramofonů a mikrofonu vlastně nikdy neodešel.“

Neobyčejně podnikavý Durdis později ještě otevřel na rohu ulic Italské a Vinohradské hudební klub Dynacord, nazvaný podle německého výrobce zvukové aparatury, který ji tehdy poskytl zadarmo. „Později byl přejmenován na Dvojku, ale to už žil Durdis v emigraci v západním Německu, kde si otevřel čínskou restauraci,“ vzpomíná Miloš Skalka.

Tandem Jakoubek a Skalka na peefku pro rok 1973.

Tandem Jakoubek a Skalka na péefku pro rok 1973

FOTO: archív Jana Beneše a Miloše Skalky

„To D v názvu klubu zůstalo až do začátku devadesátých let, kdy byl celý dům vrácen potomkům původních majitelů v restituci. Klub musel ustoupit zájmům zahraničního bankovního domu, který si v podzemních prostorách někdejší prvorepublikové taneční vinárny Nisa zřídil bankovní trezory. Jak s oblibou říkal můj bohužel už zesnulý kolega Jakub Jakoubek: Když to nešlo, tak to šlo. A když by to šlo, tak to nejde,“ pokračuje.

„S Jakubem jsme hráli v Déčku od poloviny 70. let v historicky prvním diskotékovém tandemu. Diskotéka ve dvou nám umožňovala nejen dialogy mezi písničkami, ale i veselé scénky, které jsme s chutí inscenovali i s pomocí hostů – třeba Vlasty Kahovcové nebo Marcely Holanové... Pouštěčina, jak jsme své diskotéce říkali, byla ve své době novum a stály se na ni dlouhé fronty.“

Burzy s vinyly

Podle dalšího bývalého diskžokeje a dnes úspěšného amerického producenta Tomáše Krejčího působilo v Praze na přelomu 70. a 80. let zhruba dvacet diskžokejů.

Konkurovali si vinylovými singly. Jejich shánění ovšem nebylo nijak snadné, protože v našich obchodech nebyly k dostání. Hlavním zdrojem byly burzy. Některé se pořádaly paradoxně pod hlavičkou tehdejšího svazu mládeže, jiné organizoval Svazarm. Mnohé však probíhaly načerno, bez povolení.

„Burza s deskami bývala na Václaváku u Alcronu, ve Španělské ulici, na Haveláku, na Kampě, na Letné. Ta místa se střídala a informace o nich se předávaly jen šuškandou. Vždy se konaly v neděli dopoledne, desky se mohly jen vyměňovat, nikoli prodávat, což se samozřejmě nedodržovalo. Singl tehdy stál stovku, v západním Německu, odkud většina desek pocházela, vyšel na šest marek. Policajti chodili burzy rozhánět, ale někteří na nich sami rádi nakupovali,“ vzpomíná Krejčí.

Jinak s nákupem desek pomáhali kamarádi, sportovci, kteří jezdili do zahraničí, známí z ambasád, a pokud to šlo, jezdili si pro ně diskžokejové sami. „Když jsem měl pozvání od přátel, mohl jsem na tři dny zajet do Anglie. Brzy jsem si vytipoval tamní burzy, tzv. carbootsale. Každou neděli přijeli lidé na nějakou pronajatou louku, otevřeli kufr od auta a nabízeli všechno možné od oblečení až po desky. A samozřejmě za úplně jiné ceny než v obchodech,“ dodává Honza Beneš.

Barevná hudba

Honza Beneš byl také první, kdo zpestřoval hudební produkci světelnými efekty.

„Hned na své první diskotéce jsem použil barevné reflektory. Jenže při závěrečné znělce chytla barevná hudba plamenem, což způsobilo nevídaný efekt – pódium i část sálu se zahalily do bílé mlhy. Lidem se to líbilo a na příští diskotéce se toho dokonce marně dožadovali,“ vzpomíná.

Nejlepší pražští diskžokejové u Karla Gotta (vpravo tehdy jediná dýdžejka Jitka Benešová).

Nejlepší pražští diskžokejové u Karla Gotta (vpravo tehdy jediná dýdžejka Jitka Benešová).

FOTO: archív Jana Beneše a Miloše Skalky

„Pak jsem při svých cestách do Londýna objevil firmu Roger Squire, kde se daly sehnat různé světelné efekty. Nezapomeňte, že to bylo dávno před érou laserů. Jednotlivé součástky jsem si s pomocí kamaráda soustružníka ještě upravoval, aby měly širší využití. Takže v letenském hotelu Belvedere, kde jsem pravidelně uváděl diskotéky v 70. a 80. letech, jsem zároveň s první deskou pustil světla a efekty, vytvářely se obrazce měňavých barev a publikum při tom tleskalo.“

Kontrola repertoáru

Ani diskotéky se za socialismu nevyhnuly cenzuře. Diskžokejem se také nemohl stát kdokoliv. Adepti museli pravidelně skládat zkoušky u Pražského kulturního střediska, které jim také vystavovalo licenci. Platilo nařízení, že přednost musela dostat produkce ze zemí RVHP.

„Každá deska, kterou jsme chtěli pouštět, musela být napsaná v repertoárových listech a ty chodili úředníci namátkově kontrolovat. Ale já jsem každou písničku, kterou jsem pouštěl, musel mít rád,“ říká Tomáš Krejčí.

„Samozřejmě jsem vždycky měl s sebou i ty desky z východního bloku a pouštěl jsem je třeba o přestávce, kdy jsem ztlumil hlasitost na minimum, ale povinnost jsem tak splnil.“

Tomáš Krejčí hrál nejčastěji na Valdeku na Vinohradech a vzpomíná si, že za večerní produkci dostával nejprve 120, později 200 korun. K jeho největším akcím patřily tematické diskotéky ve velkém sále Lucerny, kde udělal například večer s Michalem Davidem, který tehdy měl hit Colu, pijeme colu. Místo toho vymysleli slogan Mléko, pijeme mléko, podnik Laktos dodal nanuky a další mléčné výrobky a úspěch byl zaručen.

Tomáš Krejčí si chystá „pecky“, které v Lucerně pustí.

Tomáš Krejčí si chystá „pecky“, které v Lucerně pustí.

FOTO: Zdeněk Kovařík, Právo

Podobně proběhla třeba diskotéka s módní přehlídkou, na níž se diskžokej seznámil se svou budoucí manželkou, manekýnkou Ivanou Susovou. V roce 1987 emigroval do Ameriky.

Nyní, po třiceti letech, se Tomáš setká na stejném místě – tedy v Lucerně - se svými kolegy dýdžeji i s Michalem Davidem na první benefiční retro diskotéce ve stylu 70. a 80. let, kterou vymyslel pro organizaci DEBRA. Uskuteční se 22. prosince od 19 hodin a její výtěžek půjde na podporu pacientů s nemocí motýlích křídel.

Disco Night! v Lucerně 22. 12.
Ve velkém sále pražské Lucerny proběhne krátce před vánočními svátky první benefiční diskotéka ve stylu 70. a 80. let. Kompletní výtěžek ze vstupného půjde ve prospěch účtu asociace DEBRA ČR, která pomáhá pacientům s nemocí motýlích křídel.
Retro pecky uvedou: Pavel Černocký, Tomáš Krejčí, Michael Viktořík, Jaromír Tůma, Luděk Formánek, Miloš Klikar, Jiří Fryc, Jiří Pošta, Břetislav Vlček, Jitka Benešová, Martin Vysušil. Chybět nebude ani Michal David se svým live Discopříběhem.
 Zdroj: disconight.cz