Režiséři ho díky nepřehlédnutelné tělesné konstituci rádi obsazují do rolí kulatých dobráků.

Jednu z výrazných nedávno získal například v nekonečném seriálu TV Nova Ordinace v růžové zahradě 2. „Práce mám teď opravdu hodně,“ říká mi spokojeně na úvod muž, jenž čáry a máry dočasně odložil na druhou kolej.

Jako zdravotník Vilík naskočil také do jednoho z nejsledovanějších českých televizních seriálů.

Jako zdravotník Vilík naskočil také do jednoho z nejsledovanějších českých televizních seriálů.

FOTO: TV Nova

Koukám na vás a zjišťuji, že jste nějaký pohublý. Nepřicházíte se shozenými kily o role?

Ani ne, ale děkuju za poklonu. V posledních letech jsem na sobě zapracoval. Začala mě totiž bolet kolena a špatně se mi dýchalo, což zhoršuje i mé kouření. Řekl jsem si: „Stop, půjde to dolů!“

Nejprve se mi podařilo nějaké to kilo shodit díky popíjení nejrůznějších koktejlů. Nahradila je krabičková dieta. Následoval rozbor krve, podle něhož mi sestavili jídelníček na míru. Bylo toho prostě v tomto směru více. Ostatně nejsem v divadle jediný, kdo se trápil s váhou a vyzkoušel různé metody.

Vážně?

Herci se bavívají v šatnách o lecčems. Pravdou nicméně je, že jsem vždy byl, řekněme to jemně, prostorově výraznější než kolegové, což byla v něčem má výhoda. Tlustých herců u nás zase tolik není. Proto mi ti nejrůznější dobráci, často pohádkoví, typově seděli. Když jste na jevišti či před kamerou kulatý, většinou nebudete za křiváka, ale spíš za dobráka, baviče.

A co ta shozená kila? Nechybí vám?

Mně rozhodně ne. A režisérům? Tam, kde potřebují, abych se zakulatil, si mě v kostymérně dovycpou. To je i případ Vilíka v Ordinaci. Pravda také je, že se mi líp poslouchá „Ježíš, ten je nějakej moc hubenej“ než „Ježíš, ten je nějak moc tlustej, ten se nám do záběru nevejde“.

S Radkem Holubem vytvořili před šesti lety komickou dvojici ve hře Charleyova teta.

S Radkem Holubem vytvořili před šesti lety komickou dvojici ve hře Charleyova teta.

FOTO: ČTK

Mluvíte o dovycpání. To vám dávají umělé břicho?

Jasně, nicméně kostým vypadá spíše jako zvláštní celotriko. Jde o takové dvě obří ledviny a třetí trimestr v jednom. Když mám na sobě pouze toto, je to dost dehonestující. Což by vám potvrdily kostymérky, které mi do všeho pomáhají. Točit v tom deset dvanáct hodin v kuse příjemné opravdu není. V závěru dne vám tečou po zádech čůrky potu.

Hrál jste v řadě televizních seriálů, ale Vilík je vaší nejvýraznější rolí, že?

Asi ano. Ve většině jsem spíše „proběhl“. Ať to byla Expozitura, Comeback, Pan Máma, Případy 1. oddělení, Kriminálka Anděl a další. Dobrák Vilík v tomto směru bude vidět nejvíc. I když dobrák umí být i takový teror dobra. Ale prozrazovat děj nesmím. A když přemýšlím nad výčtem svých rolí, nesmím zapomenout na pohádky, kde jsem si zahrál i prince…

Moment. Prince?

No mně se také zdálo divné, že mě zrovna na tuhle roli v mých vypasenějších letech chtějí. Myslel jsem si, že se produkce spletla. Jenže koho by podobná nabídka nepotěšila, viďte? Pak jsem se samozřejmě dozvěděl, že nepůjde o lamače dívčích srdcí, blonďáka na koni. Vzápětí mou zvědavost uzemnili, že to bude trochu blbeček. A mně došlo, proč volají zrovna mně. Ta pohádka se jinak jmenovala Začarovaná láska.

Ve hře Klára a Bára hraje po boku Ivany Chýlkové.

Ve hře Klára a Bára hraje po boku Ivany Chýlkové.

FOTO: Studio DVA

Hezká byla, viděla jsem ji. Vaše životní heslo zní: „Dokonalost spočívá v maličkostech, ale sama dokonalost není maličkost.“

To jsem jednou jen tak plácl. Výrok souvisel s mým koníčkem, kouzelnictvím. Tam se bez touhy po dokonalosti neobejdete. Trik se musí povést, nebo neuspějete. V běžném životě dokonalost, myslím, neexistuje.

Vážně se ani v něčem nesnažíte být ten nej?

Zamyslím-li se více nad otázkou, snažím se být především dobrý táta své dceři. O dokonalosti bych ale ani tady nemluvil. Přiznávám, že v určitých momentech nemám s Adélou tolik trpělivosti jako manželka. Na druhou stranu jsem míň doma, takže si ke mně i míň dovolí. Obecně hodně pracuju. Myslím ale, že důležitější je, jak čas s ní trávívám, než kolik ho je. Rádi spolu vyrážíme do přírody, chodíme do zoologických zahrad a různých zooparků po celé republice. Podědila po mně lásku ke zvířatům.

Kolik jí je?

Teď v listopadu jí bude pět let.

Kouzlíte jí někdy před spaním?

Někdy kouzlí ona se mnou… Ale ano, když jsem náhodou večer doma, občas na to dojde. Adélka se občas dokonce pokouší jednotlivé triky napodobovat. Snaží se mimo jiné, aby jí určitý předmět zmizel nepozorovaně z ruky.

Kouzelnictví je vaším velkým koníčkem. Jak jste se k němu dostal?

Když jsem byl malý, koukával jsem pravidelně na Televarieté s paní Bohdalovou a s panem Dvořákem. Čekával jsem při televizi právě na kouzelníka. Pak jsem si jednoho dne řekl, že začnu kouzlit sám. Doma jsem si na vše následně vyráběl rekvizity, třeba z krabiček od mýdla nebo od sirek. Pokládal jsem své kutání za něco světoborného, což samozřejmě nebylo.

Kdy jste začal s opravdovými kouzly?

Do jejich světa jsem poprvé výrazněji pronikl před téměř dvaceti roky na soutěži Miss Kladno. Zatímco se má sestra snažila získat cennou korunku krásy, já jsem v zákulisí loudil na vystupujícím kouzelníkovi rady, jak v profesi začít. Nakonec jsem se přihlásil do Českého magického svazu a učil jsem se obor od starých kouzelníků. Koníček mi i díky nim vydržel dodnes.

Jeho robustní postava zazářila v divadelní hře Kutloch aneb I muži mají své dny. Na jevišti se mimo jiné sešel s Bobem Kleplem a Václavem Jílkem.

Jeho robustní postava zazářila v divadelní hře Kutloch aneb I muži mají své dny. Na jevišti se mimo jiné sešel s Bobem Kleplem a Václavem Jílkem.

FOTO: Studio DVA

 Co dokážete vyčarovat?

To jste mi připomněla jednu příhodu, shodou okolností z Kladna. Po představení za mnou přišla malá holčička a chtěla vyčarovat fixy. Vzápětí vyslovila přání: „Chci bratříčka.“ Co jsem zvládl, nechám bez komentáře. (smích)

Je něco, co vás na kouzelnictví nejvíc láká?

Hbité prsty kouzelníků. Přitahuje mě totiž především mikromagie. Kouzla, která děláte u stolu. Nikdy jsem to v ní ale nedotáhl tak daleko, abych mohl nějak víc veřejně vystupovat. Na pódiu jsem se prostě věnoval jinému odvětví. Šly mi mimo jiné iluze a větší kousky. Vystupoval jsem s čísly, kdy žena levituje a žena zmizí. Nejrůzněji jsem zapojoval i diváky, aby mi asistovali. Vždycky jsem taky chtěl čarovat s hrdličkami, které chovám doma doteď.

Proč se nakonec svými dovednostmi neživíte?

Obor mě kdysi živil, jenže už se mu tolik nevěnuji. Mám hodně herecké práce a volný čas raději trávím s rodinou. Čisté kouzelničení šlo proto stranou. I když ne zcela. Spousta lidí po mně chce při různých představeních, v inscenacích, abych nějaký ten trik použil. Rád vypomůžu. Učil jsem tak kouzlit kolegy například v Příbrami, Kladně a v Pardubicích.

V Poprasku na laguně s ním problémy mužského a ženského soužití aktuálně řeší kolegové Jiří Ployhar a Kristýna Fuitová Nováková.

V Poprasku na laguně s ním problémy mužského a ženského soužití aktuálně řeší kolegové Jiří Ployhar a Kristýna Fuitová Nováková.

FOTO: Studio DVA

Jste stále členem magického svazu?

Jsem, ale počkejte, teď jste mi připomněla, že jsem nezaplatil roční příspěvky. Musím se na to podívat. Možná tedy už nejsem…

Aha. Ale rekvizity si nakupujete, ne?

Bohužel ano. To bohužel používám proto, že jich mám vážně hodně. Jenže když je nějaká soutěž nebo bazar, rád si nakoupím další. Šmejdím také na internetu. Kolikrát si kouzlo s předměty zkusím jednou a pak je hodím do skříně. Zůstanou tam netknuté roky. Manželka mé harampádí opravdu „miluje“. Snaží se je aspoň udržet v řádu.

To si myslíte vy. Já občas manželovi něco tajně vyhodím, aby se do skříně vešel.

No, počkejte, to by si má žena nedovolila. Tedy doufám.

Doufat můžete… Vaší domovskou scénou je pražské divadlo Studio DVA. Ani tam vám vážnou roli nesvěřili?

Ještě hraju v Příbrami, kde jsem nově nazkoušel hru Velký Gatsby. Nicméně nejvíce opravdu účinkuju v pražském divadle. Na konec listopadu tam připravujeme premiéru muzikálu Šíleně smutná princezna. Na jevišti se setkají třeba paní Daniela Kolářová, Ladislav Frej, Jan Kraus, Bob Klepl a další. Ústřední dvojici ztvární Berenika Kohoutová a Honza Cina…

Zastavím vás. Koho budete ve známé pohádce hrát vy?

Kokošku – královského obveselovače.

V úspěšném divadelním přepisu filmu Musíme si pomáhat ztvárnil v pražském Divadle Na Jezerce jednoho z „malých“ Čechů.

V úspěšném divadelním přepisu filmu Musíme si pomáhat ztvárnil v pražském Divadle Na Jezerce jednoho z „malých“ Čechů.

FOTO: ČTK

Aha, další vtipálek. Vezmete na představení dceru? Nebojíte se, že vás zkritizuje?

Ani ne. Naše malá vyrůstá v divadelních klubech, viděla už leccos. Manželka je také od divadla. Zatím se jí skoro všechno líbilo. Ale… Na jednom představení, záměrně ho nejmenuji, jsem na ní viděl, že ji moc nebaví. Já sám jsem z něj také byl nešťastný. Na obvyklou otázku po skončení: „Jak se ti to líbilo, Adélko?“ řekla: „Líbilo, táto.“ Pak jsem se jí zeptal znovu s poznámkou, že může být upřímná, protože jsem viděl, jak se ošívá. Šťastně pak zareagovala: „Nelíbilo, vůbec nelíbilo, táto.“ Od té doby ví, že může být přísnou kritičkou.

A kdyby jednou chtěla být také herečkou?

Okamžitě bych jí začal vyprávět pohádku o zlém hledišti a ještě zlejším jevišti. Ne, vážně. Radost bych z toho úplně neměl. Ale pokud ji to bude bavit, půjde si za svým a vyšlape si cestičku sama, je to na ní. Uvidíme. Hlavně aby byla šťastná.