Už ve dveřích se Milena zděsila: „Kriste, co to máš na sobě? Vždyť tady jdeme proti všemu umělému, proti imitacím, napodobeninám, lacinému braku, tretkám. A ty si to přihasíš s padělanou růží a fórovou, lacinou gazelou.“ A podle vzpomínek Vondráčkové jí vytrhla růži z klopy a hodila ji do násypných kamen. Tehdy začala v šatnících vládnout jednoduchost, účelnost a rychlost.

Jestliže se v roce 1890 oděv ženy skládal až z 22 součástí a svlékání trvalo asi dvacet minut, ve 20. letech dívka oblékala sotva šest kousků šatů a v létě jen tři. Soudobý tisk to komentoval slovy: „Byla nahá za třicet vteřin.“

Čas se stával drahocenným – zaměstnaná matka rodu chvátala do práce nebo za zábavou. Došlo k dosud nejradikálnější proměně módy. Napomohla tomu Velká válka a sílící emancipace. Před ní bylo všechno jiné (dějinami módy ve 20. letech minulého století se zabývala Ludmila Kybalová v knize Od „zlatých dvacátých“ po Diora, Lidové noviny 2009).

Dáma složená z různých tvarů

V létě roku 1904 potkala na Žižkově jistá služka, v novinách označená M. R., na ulici známou, dvacetiletou dělnici F. B. Hezky se na ní vlnily korzetové květované šaty. Služka jí je upřímně pochválila se slovy: „Jémine, Fančo, ty máš mé gusto!“ A sdělila, že se podobají těm, co si nedávno koupila a má je doma. Neměla. Slečna Fanča jí je totiž ukradla při předchozí návštěvě. Vše skončilo před soudem a pro Fany čtyřdenním vězením s půstem. Oděv byl nákladná záležitost, i když dělnice nosily ve srovnání s měšťankami módní verze mnohem skromnější. I proto byla jeho krádež pro služku zdrcující.

Secesní dáma se díky korzetu z profilu esovitě prohýbala. Pěkně ji popsal Marcel Proust ve Swannově lásce: „Co se týče jejího těla, které bylo podivuhodně stavěné, bylo těžko postřehnout plynulost jeho tvarů. Živůtek, vystupující jakoby nad pomyslným břichem a vybíhající náhle ve špičku s nadouvajícím se balónem dvojitých sukní vespod, budil dojem, jako by byla žena složena z různých kusů do sebe zapadajících.“

Milena Jesenská doporučovala praktickou, pohodlnou módu.

Milena Jesenská doporučovala praktickou, pohodlnou módu.

FOTO: Reprofoto Kolem Mileny Jesenské, 1991

A k tomu nabírání, volány, ornamenty. Nic nesvědčilo o budoucí jednoduchosti. To se brzy mělo změnit.

Kalhoty oblékané dospodu

Velká válka obrátila dosavadní hodnoty naruby. Z oblečení zmizelo všechno, co mohlo ženám, nahrazujícím v zázemí muže, bránit ve volnosti pohybu – korzety, dlouhatánské sukně, klobouky s květinami i ptactvem, rozevláté dlouhé kadeře. Knoflíky a později zipy vytlačily ze skříní ztěžka zapínatelné háčky. Objevily se dlouhé kalhoty, ošetřovatelky na frontě i v týlu si pod krátké propínací sukně natahovaly nohavice.

„Co se nosí“, pozbývalo důležitosti. Z kaváren se vytratily francouzské módní časopisy. Na čas se ještě vynořila skomírající krinolína – v roce 1915 tzv. válečná, podložená několika spodničkami a se sukní po lýtka. I ta měla zmizet.

„Cílem dnešní ženy jest, aby nestárla. Proti úkladům přírody, která velí, aby i moderní žena stárla, bojuje se výtvarnictvím obličeje, krátkými sukněmi a povalováním po veřejných místnostech,“ charakterizoval spisovatel a novinář Karel Poláček chování žen 20. let.

Vznikla nová převratná móda, nazvaná a la garçonne (fr. slovo le garçonne: chlapec – pozn. red.). Chlapecký styl se spojoval s feminismem.

Moderní ideál představovala štíhlá „garsonka“ chlapeckého vzhledu, pas umístěný pod boky, s plochou hrudí, útlými boky a hranatými rovnými rameny. Podle některých „vyhlížela jako teploměr“. Poprsí jí stahovaly elastické pásy. Tenhle ideál krásy vyhovoval ovšem pouze dívkám hubeným, ba vychrtlým. Celou nádheru završoval krátký sestřih – bubikopf a přiléhavý klobouček. Obraz dokreslovala převratná novota – sukně do půl lýtek, později 15 centimetrů nad kolena. Takové zkrácení předstihly až minisukně na přelomu 50. a 60. let.

Dívka takto oděná docházela rychlým krokem do zaměstnání, sportovala, holdovala módním tancům – natřásala se v rytmu shimmy a charlestonu, opalovala se, milovala bary, debatovala o politice. A kouřila.

Kouřící žena – podle časopisu Hvězda z roku 1926 odstrašující příklad toho, jak dáma nemá vypadat.

Kouřící žena – podle časopisu Hvězda z roku 1926 odstrašující příklad toho, jak dáma nemá vypadat.

FOTO: Reprofoto Od "zlatých dvacátých" po Diora, 2009

Módní cigareta

„Jedna kouří, že se jí to zdá moderní a ,feš‘, druhá, že jí bílá cigareta ,sluší‘ k barvě pleti, třetí, že má hezké ruce, čtvrtá, že při kouření může pěkně ukazovat briliantový prsten atd.,“ komentoval ženské kouření časopis Hvězda z roku 1926. Znakem dámy se skutečně stala cigareta, nedbale držená v dlouhé špičce.

Oháněly se jí ženy počestné, mondénní, povětrné i tzv. „stvoření polosvěta“. Takové chování mělo své kritiky. Tisk kouřící káral, že se „vydávají v nebezpečí, že budou okolními muži zařazeny do kategorie nepříliš nelichotivé“.

V protikladu k tomu prohlásil např. vídeňský literát Paul von Schönthan, že „cigareta patří k sektu, hazardní hře a lásce, k lehkomyslnosti, hříchu, k poesii požitku, její aromatický, vonný kouř rozplývající se v něžných kroužcích a obláčcích, je parfémem budoárů“.

Nová móda zasáhla i české země svým specifickým způsobem.

Základem je anglický kostým

„Tradiční anglický kostým patří k dobře oblékané společnosti. Ptáte se, co s ním? Mohu jen odpovědět: co bez něho? Potřebujete jej všude. Ve vlaku jste směšny bez něho. Nezapomenu dámy, se kterou jsem jela loni do Terstu: měla černé šaty s třásněmi a bílý organtinový klobouk, který naštěstí padl v Linci pod koleje,“ psala Milena Jesenská o účelné, praktické módě v Národních listech.

Módní rubriky tehdy vzkvétaly i ve společenských časopisech a odrážely myšlenkové ovzduší první republiky. Způsob oblékání se spojoval s uměním, kulturou a sportem. Elegance se stávala módním závazkem, spjatým s chováním a jednáním lidí. Módní referentky, jejichž profese se vytvářela mezi dvěma válkami, nabádaly k účelnosti a jednoduchosti šatníku podobně jako Milena Jesenská. A objevily se nové moderní prvky.

Letní šaty z časopisu Hvězda z roku 1927.

Letní šaty z časopisu Hvězda z roku 1927

FOTO: Reprofoto Od "zlatých dvacátých" po Diora, 2009

Pletu si džempr

„Některé ženské jsou žárlivé jako čert, ale já ne. Sedím si v pokoji a pletu si džempr. Trávově zelený. Trávově zelená mi sluší. Počítám si pro sebe: Tři hladce, tři obrace, nadhodit, ujmout a slyším, jak vedle v ordinaci si můj muž pro sebe zpívá: Tradadýjá – škumprdum – škum – prdum. Doktor Julius Munory nemá hudební sluch, ale rád zpívá,“ posmíval se Karel Poláček ve svých sloupcích současným trendům.

Dámy skutečně pletly – při všech možných příležitostech. Zmizelo vyšívání – nastoupilo pletení. Ženy pletly i na veřejných místech, v salónu, při elegantní konverzaci, i ty, které se považovaly za emancipované. Nutností při oblékání se totiž stal dlouhý šál, pulovr a džempr, pletená nebo háčkovaná variace k blůze.

Stejně důležitá, byť nepletená, byla i pyžama (z perského pay-dschama – kalhoty, původně se u nás užívalo anglického přepisu pyjamas), která plnila u žen i mužů funkci denního i nočního úboru. K denním, většinou hedvábným, nosila dáma lodičky na vysokém podpatku a přijímala v nich odpolední návštěvy. Přes veškeré pohodlí „chlapecká módní léta“ kolem roku 1929 pomalu končila.

Typická dáma v berlínské kavárně – s krátkým účesem a nezbytnou cigaretou (Christian Schad, Sonia, 1928).

Typická dáma v berlínské kavárně – s krátkým účesem a nezbytnou cigaretou (Christian Schad, Sonia, 1928)

FOTO: Reprofoto Od "zlatých dvacátých" po Diora, 2009

Linka pasu se vrátila na původní přirozené místo, sukně se prodloužily, ramena zdůraznily vycpávky, „v oblečení se objevilo měkké řasení, měkce vlnité a nakadeřené vlasy nahradily krátce střižené“. Večerní šaty se vrátily k honosné slavnostní podobě.

A opět všechno změnila druhá světová válka. Snaha přežít odsunula módu do pozadí. A ti, kdo se octli v extrémně tíživých podmínkách, museli vynaložit mnoho úsilí, aby se oblékli vůbec.