Doba, kdy moderní ideál představovala štíhlá „garsonka“ chlapeckého vzhledu

Už ve dveřích se Milena zděsila: „Kriste, co to máš na sobě? Vždyť tady jdeme proti všemu umělému, proti imitacím, napodobeninám, lacinému braku, tretkám. A ty si to přihasíš s padělanou růží a fórovou, lacinou gazelou.“ A podle vzpomínek Vondráčkové jí vytrhla růži z klopy a hodila ji do násypných kamen. Tehdy začala v šatnících vládnout jednoduchost, účelnost a rychlost.

Jestliže se v roce 1890 oděv ženy skládal až z 22 součástí a svlékání trvalo asi dvacet minut, ve 20. letech dívka oblékala sotva šest kousků šatů a v létě jen tři. Soudobý tisk to komentoval slovy: „Byla nahá za třicet vteřin.“

Čas se stával drahocenným – zaměstnaná matka rodu chvátala do práce nebo za zábavou. Došlo k dosud nejradikálnější proměně módy. Napomohla tomu Velká válka a sílící emancipace. Před ní bylo všechno jiné (dějinami módy ve 20. letech minulého století se zabývala Ludmila Kybalová v knize Od „zlatých dvacátých“ po Diora, Lidové noviny 2009).

V létě roku 1904 potkala na Žižkově jistá služka, v novinách označená M. R., na ulici známou, dvacetiletou dělnici F. B. Hezky se na ní vlnily korzetové květované šaty. Služka jí je upřímně pochválila se slovy: „Jémine, Fančo, ty máš mé gusto!“ A sdělila, že se podobají těm, co si nedávno koupila a má je doma. Neměla. Slečna Fanča jí je totiž ukradla při předchozí návštěvě. Vše skončilo před soudem a pro Fany čtyřdenním vězením s půstem. Oděv byl nákladná záležitost, i když dělnice nosily ve srovnání s měšťankami módní verze mnohem skromnější. I proto byla jeho krádež pro služku zdrcující.

Secesní dáma se díky korzetu z profilu esovitě prohýbala. Pěkně ji popsal Marcel Proust ve Swannově lásce: „Co se týče jejího těla, které bylo podivuhodně stavěné, bylo těžko postřehnout plynulost jeho tvarů. Živůtek, vystupující jakoby nad pomyslným břichem a vybíhající náhle ve špičku s nadouvajícím se balónem dvojitých sukní vespod, budil dojem, jako by byla žena složena z různých kusů do sebe zapadajících.“

A k tomu nabírání, volány, ornamenty. Nic nesvědčilo o budoucí jednoduchosti. To se brzy mělo změnit.

Velká válka obrátila dosavadní hodnoty naruby. Z oblečení zmizelo všechno, co mohlo ženám, nahrazujícím v zázemí muže, bránit ve volnosti pohybu – korzety, dlouhatánské sukně, klobouky s květinami i ptactvem, rozevláté dlouhé kadeře. Knoflíky a později zipy vytlačily ze skříní ztěžka zapínatelné háčky. Objevily se dlouhé kalhoty, ošetřovatelky na frontě i v týlu si pod krátké propínací sukně natahovaly nohavice.

„Co se nosí“, pozbývalo důležitosti. Z kaváren se vytratily francouzské módní časopisy. Na čas se ještě vynořila skomírající krinolína – v roce 1915 tzv. válečná, podložená několika spodničkami a se sukní po lýtka. I ta měla zmizet.

„Cílem dnešní ženy jest, aby nestárla. Proti úkladům přírody, která velí, aby i moderní žena stárla, bojuje se výtvarnictvím obličeje, krátkými sukněmi a povalováním po veřejných místnostech,“ charakterizoval spisovatel a novinář Karel Poláček chování žen 20. let.

Vznikla nová převratná móda, nazvaná a la garçonne (fr. slovo le garçonne: chlapec – pozn. red.). Chlapecký styl se spojoval s feminismem.

Moderní ideál představovala štíhlá „garsonka“ chlapeckého vzhledu, pas umístěný pod boky, s plochou hrudí, útlými boky a hranatými rovnými rameny. Podle některých „vyhlížela jako teploměr“. Poprsí jí stahovaly elastické pásy. Tenhle ideál krásy vyhovoval ovšem pouze dívkám hubeným, ba vychrtlým. Celou nádheru završoval krátký sestřih – bubikopf a přiléhavý klobouček. Obraz dokreslovala převratná novota – sukně do půl lýtek, později 15 centimetrů nad kolena. Takové zkrácení předstihly až minisukně na přelomu 50. a 60. let.

Dívka takto oděná docházela rychlým krokem do zaměstnání, sportovala, holdovala módním tancům – natřásala se v rytmu shimmy a charlestonu, opalovala se, milovala bary, debatovala o politice. A kouřila.

„Jedna kouří, že se jí to zdá moderní a ,feš‘, druhá, že jí bílá cigareta ,sluší‘ k barvě pleti, třetí, že má hezké ruce, čtvrtá, že při kouření může pěkně ukazovat briliantový prsten atd.,“ komentoval ženské kouření časopis Hvězda z roku 1926. Znakem dámy se skutečně stala cigareta, nedbale držená v dlouhé špičce.

Oháněly se jí ženy počestné, mondénní, povětrné i tzv. „stvoření polosvěta“. Takové chování mělo své kritiky. Tisk kouřící káral, že se „vydávají v nebezpečí, že budou okolními muži zařazeny do kategorie nepříliš nelichotivé“.

V protikladu k tomu prohlásil např. vídeňský literát Paul von Schönthan, že „cigareta patří k sektu, hazardní hře a lásce, k lehkomyslnosti, hříchu, k poesii požitku, její aromatický, vonný kouř rozplývající se v něžných kroužcích a obláčcích, je parfémem budoárů“.

Nová móda zasáhla i české země svým specifickým způsobem.

„Tradiční anglický kostým patří k dobře oblékané společnosti. Ptáte se, co s ním? Mohu jen odpovědět: co bez něho? Potřebujete jej všude. Ve vlaku jste směšny bez něho. Nezapomenu dámy, se kterou jsem jela loni do Terstu: měla černé šaty s třásněmi a bílý organtinový klobouk, který naštěstí padl v Linci pod koleje,“ psala Milena Jesenská o účelné, praktické módě v Národních listech.

Módní rubriky tehdy vzkvétaly i ve společenských časopisech a odrážely myšlenkové ovzduší první republiky. Způsob oblékání se spojoval s uměním, kulturou a sportem. Elegance se stávala módním závazkem, spjatým s chováním a jednáním lidí. Módní referentky, jejichž profese se vytvářela mezi dvěma válkami, nabádaly k účelnosti a jednoduchosti šatníku podobně jako Milena Jesenská. A objevily se nové moderní prvky.

„Některé ženské jsou žárlivé jako čert, ale já ne. Sedím si v pokoji a pletu si džempr. Trávově zelený. Trávově zelená mi sluší. Počítám si pro sebe: Tři hladce, tři obrace, nadhodit, ujmout a slyším, jak vedle v ordinaci si můj muž pro sebe zpívá: Tradadýjá – škumprdum – škum – prdum. Doktor Julius Munory nemá hudební sluch, ale rád zpívá,“ posmíval se Karel Poláček ve svých sloupcích současným trendům.

Dámy skutečně pletly – při všech možných příležitostech. Zmizelo vyšívání – nastoupilo pletení. Ženy pletly i na veřejných místech, v salónu, při elegantní konverzaci, i ty, které se považovaly za emancipované. Nutností při oblékání se totiž stal dlouhý šál, pulovr a džempr, pletená nebo háčkovaná variace k blůze.

Stejně důležitá, byť nepletená, byla i pyžama (z perského pay-dschama – kalhoty, původně se u nás užívalo anglického přepisu pyjamas), která plnila u žen i mužů funkci denního i nočního úboru. K denním, většinou hedvábným, nosila dáma lodičky na vysokém podpatku a přijímala v nich odpolední návštěvy. Přes veškeré pohodlí „chlapecká módní léta“ kolem roku 1929 pomalu končila.

Linka pasu se vrátila na původní přirozené místo, sukně se prodloužily, ramena zdůraznily vycpávky, „v oblečení se objevilo měkké řasení, měkce vlnité a nakadeřené vlasy nahradily krátce střižené“. Večerní šaty se vrátily k honosné slavnostní podobě.

A opět všechno změnila druhá světová válka. Snaha přežít odsunula módu do pozadí. A ti, kdo se octli v extrémně tíživých podmínkách, museli vynaložit mnoho úsilí, aby se oblékli vůbec.