Z podvědomí se mi do hlavy hrne dětinská obava: nedopadnu jako pohádkové stařeny, které předení zohavilo? Jedna přece měla obrovský palec na ruce, jak táhla vlákno, další zase převislý pysk, jak nit uhlazovala, a ta poslední placatou nohu od toho, jak kolovrat šlapáním poháněla. Pátravě se zadívám na svou hostitelku Markétu Rieserovou, která přede několik hodin denně.

Ne, žádnou deformaci nevidím, jen usměvavou tvář sympatické čtyřicátnice, maminky dvou chlapců ve věku šesti a devíti let, která si splnila dávný sen, věnovat se zvířatům a módě. „Cením si toho, že se u nás na farmě odehrává celý koloběh od narození mláděte přes stříhání, zpracování vlny až po výrobu svetrů,“ pochvaluje si.

Řeč není o chovu ovcí, na něm by nebylo nic tak výjimečného, ale o lamách alpakách, původem z jihoamerických And, o jejichž srsti staří Inkové tvrdili, že je to vlna bohů.

Rodina v obležení alpak, které žijí na farmě poblíž Křivoklátska. Zleva: Willi, Frederik, Sedrik a Markéta.

Rodina v obležení alpak, které žijí na farmě poblíž Křivoklátska. Zleva: Willi, Frederik, Sedrik a Markéta.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Svalnatá lýtka

„Už Mahátma Gándhí každému doporučoval, aby si kolovrátek pořídil a půl hodiny denně na něm pracoval, protože předení, při kterém najednou zaměstnáváte ruce i nohy, trénuje spojení levé a pravé mozkové hemisféry,“ povzbuzuje mě Markéta, když se těžkopádně snažím sladit šlapání a tahání proužků vlny z učesaného chomáče. Protože je slunečný zářijový den, kolovrátek stojí venku před domem.

Rodinná farma se nachází na kopci na místě bývalé bažantnice uprostřed luk a lesů u Křivoklátska, jenže co je mi platný nádherný výhled do okolí, když se musím soustředit na to, aby vlákno, kterým „krmím“ kolovrátek, bylo stejnoměrně silné. Dozvídám se, že ačkoli předení je neskutečný relax, zvlášť za dlouhých zimních večerů, oči při něm dostávají dost zabrat, takže dvě hodiny v kuse jsou až až.

lamí vlna.....

lamí vlna.....

FOTO: Jan Handrejch, Právo

„Pokud hodně spřádáte, máte svalnatá lýtka,“ usmívá se paní domu a já si znovu připomenu pohádku Tři přadleny. Markéta Rieserová si kolovrátek nechala poslat až z Nového Zélandu, kde je vyrábějí s pohonem pro obě nohy, aby nerovnoměrným zatížením netrpěla páteř. To mi ovšem práci nijak neulehčuje. Jakmile už poněkolikáté přetrhnu pramínek vlny, je mi jasné, že naučit se příst skutečně není záležitost na pár hodin, ale dnů.

Plaché jako srnky

Když Markétu Rieserovou zahlédnete na tenisových turnajích, kam doprovází své syny, zcela jistě bude mít u sebe košík lamí vlny a nástroje potřebné k jejímu plstění nebo pletení. Není třeba dodávat, že ve chvílích, kdy zrovna nesleduje zápas, je zabrána do ručních prací nebo odpovídá na zvědavé otázky ostatních rodičů. O přílišnou publicitu však nestojí. S manželem, bývalým sportovním instruktorem ze Švýcarska, si svou farmu na samotě hýčkají jako oázu uprostřed hektického světa.

„Jsem tak rád, že jsme se přestěhovali zrovna sem. Připadám si jako na dovolené, vlastně pořád relaxuji. Švýcarsko je skvělé na vydělávání peněz, ale tady se cítím svobodnější,“ přiznává čtyřiašedesátiletý Willi.

Když jednou v Alpách se ženou spatřili lamy, nemohli je dostat z hlavy. Sami si je pořídili před šesti lety, jakmile koupili dostatečně velké pozemky. Zatímco v zoo běžně najdete lamu krotkou, jejíž srst roste pomaleji, takže se stříhá jen jednou za dva roky, u Rieserů chovají alpaky, které dávají vlnu každoročně na přelomu dubna a května.

Ukázka toho, co může vzniknout z lamí srsti: panenky, čelenky, brože i náušnice (vpravo nahoře). Čepici s bambulkami si objednal podnikatel z Kladna.

Ukázka toho, co může vzniknout z lamí srsti: panenky, čelenky, brože i náušnice (vpravo nahoře). Čepici s bambulkami si objednal podnikatel z Kladna.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

„Když se na alpaku podíváte, tak vás buď okouzlí, nebo nechá chladnými. U nás se stalo to první,“ vysvětluje Markéta a láskyplně oslovuje kopytníky s obrovskými chytrými kukadly.

„Tohle je náš Angelo,“ představuje mi tříměsíčního samce s hnědou srstí, který se zbytkem stáda volně prochází kolem nás. Přestože se zvířata vyloženě nebojí - některá se nechají pohladit, vezmou si od vás granule nebo se s vámi dokonce pozdraví „čumák na čumák“ -, v principu jsou plachá podobně jako srnky a střeží si svůj prostor.

Zabijácké paznehty

O lamách jsem dosud měla dva poznatky: když jsou agresivní, tak plivou, a ve své domovině žijí ve výšce nad tři tisíce metrů nad mořem. Teď jsem se navíc dozvěděla, že ostrými paznehty na předních nohách můžou svého nepřítele i zabít. V Alpách je proto někdy používají pro ochranu ovcí před vlky.

U Rieserů zahynula pod kopyty alpak liška, která dostala chuť na slepice. „Jinak jsou to ale velmi společenská zvířata,“ ujišťuje mě Markéta s tím, že pokud se polekají prudkého pohybu nebo křiku, můžou samozřejmě vykopnout jako kůň.

Lamy alpaky neslouží jen jako zdroj vlny, ale překvapivě také jako hlídači.

Lamy alpaky neslouží jen jako zdroj vlny, ale překvapivě také jako hlídači.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Páchnoucími slinami útočí hlavně na sebe navzájem, když se naštvou. Obecně jsou to však čistotná stvoření, která se nevyprazdňují, kde je napadne, jak to vidíme třeba u krav, ale chodí na jednu hromadu někam poblíž. „Dávám to k růžím, které potom krásně kvetou,“ podotýká Markéta.

Protože jsou lamy citlivé na parazity, potřebují dostatek prostoru a kvalitní potravu v podobě trávy, sena a vojtěškových granulí s vitamíny a minerály. I když mají celoročně otevřené dveře do stáje, s chutí se nechají zapadat sněhem.

Rieserovi, kteří v Německu absolvovali jak chovatelský, tak střihačský kurz, mají lamy hlavně kvůli vlně, ale do budoucna by je chtěli i prodávat. Stádo se jim rozrůstá, i když občas se to neobejde bez komplikací.

„Dvě alpačátka nám pošla, jedno mělo vrozenou vadu a druhé ostatní zvířata ukopala hned po porodu. To ale k farmaření taky patří. Další mládě jsme zase tři týdny piplali, a když už se zdálo, že bez obav může zpátky k mámě, ta ho okamžitě zalehla,“ vypráví Markéta.

Výbavička pro miminko

Vlna z alpak je stejně jemná jako hedvábí nebo kašmír. Její vlákna jsou navíc dutá, takže má skvělé termoizolační vlastnosti - v zimě hřeje, údajně až sedmkrát víc než ovčí vlna, a v létě mírně chladí. Kromě toho odpuzuje vodu, jak se ukázalo jednou v dešti, když ostatní děti ze školky měly mokré vlasy, jen malý Frederik v čepici od maminky byl suchý.

Plstění vlny při tvorbě míčku trvá asi hodinu. Jehlička, kterou se do materiálu píchá, má v sobě zářezy, díky nimž se vlákna prolínají a zpevňují.

Plstění vlny při tvorbě míčku trvá asi hodinu. Jehlička, kterou se do materiálu píchá, má v sobě zářezy, díky nimž se vlákna prolínají a zpevňují.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Protože je vhodná také pro alergiky, plete Markéta Rieserová i na novorozeňata. „Nedávno mi volala jedna paní rovnou z porodnice. Sama už od nás výbavičku měla, ale totéž chtěla pro maminku, se kterou ležela na pokoji.“

Oblečení přímo na tělo se vyrábí z té nejjemnější baby alpaky. „Při stříhání posíláme pramínek z každého kusu do laboratoře v USA, kde nám zjistí jemnost a kvalitu vlny, což určuje cennost zvířete i produktu z jeho srsti,“ vysvětluje farmářka, přadlena, designérka, výtvarnice a pletařka v jedné osobě. Kromě oděvů totiž z lamí vlny tvoří i doplňky v podobě náušnic či broží, hračky a relaxační míčky, jejichž mačkáním se zákazníci uklidňují třeba v dopravních zácpách.

Kilo na dva svetry

Z jednoho dospělého zvířete získá více než kilo vlny, z čehož se dají uplést dva větší svetry, jeden přibližně za pět tisíc korun, a ještě něco zbyde. Pro množství objednávek Markéta neví, kam dřív skočit. „A to jsem se zpočátku strachovala, že nebudu mít zákazníky,“ usmívá se. Denně zpracováváním vlny a tvořením stráví asi pět hodin. Ostříhaný materiál skladuje v papírových krabicích, češe a přede až podle jednotlivých zakázek.

Pracuje se třemi základními barvami - bílou, šedou a hnědou, které navzájem kombinuje. V budoucnu by chtěla i barvit, jak jinak než přírodně pomocí kopřivy, červené řepy nebo kurkumy.

Strojek na česání vlny vlákna prodlužuje a zbavuje drobných nečistot, pochází stejně jako kolovrátek z Nového Zélandu.

Strojek na česání vlny vlákna prodlužuje a zbavuje drobných nečistot, pochází stejně jako kolovrátek z Nového Zélandu.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Klienty, kteří se chtějí něco přiučit, zve zvlášť na zimu, kdy má víc času, protože všechnu vlnu do té doby spotřebuje. Vzpomíná na pána, jenž si ke kolovrátku sedal s ostychem, ale nakonec se od něho nemohl odtrhnout.

Už teď přijímá zakázky na příští rok, vždyť do Vánoc jí zbyde vlna leda na několik párů rukavic a ponožek. Jak bude Markéta vypadat, až se příště zase potkáme na tenisovém turnaji? Znovu musím zahánět myšlenky na Erbenovy Tři přadleny.