Posadil zlobivého prvňáčka na koš na papír, který umístil na vysoké skříni. A Pražákovi s radostí líčil, jak „malý žáček trápen mukami, že spadne s výšky dolů, zvracel, řval a třepal rukama a on s radostí sledoval ta nekřesťanská muka“.

Sám Pražák se vyjádřil, že by takového kantora nejraději zpráskal na místě důtkami. Tělesné tresty ovšem přetrvávaly až do 20. století. Pražák je zakusil na vlastní kůži v měšťanské škole ve Skutči.

Děti metlou přes říť je dovoleno trestat

Ve Skutči učitel tahal provinilce za vlasy, a dokonce se je pokoušel za kštici vyzdvihnout do vzduchu. Jednou se mu to nevyplatilo. Popadl černé kudrny nového žáka z kupecké rodiny a najednou třímal v ruce celý skalp. Strašně se vyděsil za táhlého řevu postiženého. Chlapec totiž pro tatínkův obchod zkoušel nové paruky. Rozezlený a uražený otec se poté vypravil do školy a pedagogovi vynadal do idiotů.

Vedle krákání za vlasy Pražáka pronásledovala rákoska, kterou se tlouklo do rukou, a pak tzv. tresty duchovní. Nebyl v tom sám. Spisovatel a novinář Ladislav Quis (1846-1913) vzpomínal, jak jeho učitel v Čáslavi špendlil nepodařené práce dětem na záda, a když zlobily, „dal učitel Hajnovský každému po rákosce a nařídil jim, aby se navzájem bily přes ruce“.

Situace byla o to horší, že rodiče většinou tresty schvalovali, a dokonce někdy vtrhli do třídy a „před učitelem začali své svěřence bíti a slovně nevybranými nadávkami častovati“. Když se třídní nešťastníka zastal, prohlašovali: „Odjakživa jsem byl bit a je ze mne řádný člověk.“

Pedagogové i rodiny zkrátka děti tloukli, jak chtěli, a to i přesto, že už v roce 1711 bylo nařízeno, že „děti metlou toliko přes říť je dovoleno trestat aneb klečením na zemi, neb po jinších ve škole zdržením“.

Jiný řád z téhož roku ovšem doporučoval, „že nebude na škodu pro zdraví jim po tváři mrskat a přes hlavu pohlavkovat“. Žáčci to zkrátka neměli jednoduché nikdy. Jakmile vstoupili do některých školských zařízení, byla jejich svoboda tatam. A to od nejútlejšího věku.

Děvčátka vyšívala, chlapci stavěli

Spisovatel a novinář Ignát Herrmann (1854 až 1935) vzpomínal na předchůdce mateřských škol, na dětské zahrádky. V 19. století potkával na pražských ulicích jejich svěřence. První zahrádky se objevovaly v polovině 19. století a jejich klientelu tvořili tříletí a pětiletí sirotci nebo děti se zaměstnanými rodiči. Žádná výuka v nich neprobíhala: „Byly jen hry, skládání všelijakých kostek, děvčátka se učila všelikému vyšívání, chlapci měli dřevěné stavebnice, panáčky, vojáčky.“

V roce 1844 založil v Paříži první jesle místostarosta I. obvodu Jean-Baptiste Marbeau a nazval je Petit Palais des Enfants. Denně je navštěvovalo 15 až 20 dětí ve stáří od dvou týdnů do tří let. Pobývaly ve vzdušných, čistých místnostech a hráli si v nich především potomci dělnic.

U nás se o dětské opatrovny zasloužila Marie Riegrová (1833-1891), manželka politika Františka Ladislava Riegra. O amerických zařízeních předškolního typu jí vyprávěl vlastenec a mecenáš Vojta Náprstek (1826- 1894). Opatrovny existovaly sice už v některých českých městech, ale příliš se jim nedařilo.

Dítě s vychovatelem podle knihy Blahovid z roku 1824.

Dítě s vychovatelem podle knihy Blahovid z roku 1824

FOTO: Reprofoto Milena Lenderová, Karel Rýdl, Radostné dětství?, Paseka 2006

Marie Riegrová se inspirovala Francií a podařilo se jí 1. ledna 1869 zřídit na Starém Městě pražském opatrovnu u sv. Jakuba, kde se o děti do tří let staraly ženy. Jídlo i oblečení dostávali chlapci i dívky zadarmo – finančně ústav zajišťoval Výbor paní pro městské školy a opatrovny. V jeho čele stála právě Marie Riegrová. V roce 1872 pak byly zřízeny kurzy pro pěstounky v mateřských školách.

Přesto většina maličkých zůstávala v předškolní době doma. Pak je čekala škola opravdová. A mnohé vyděsila.

Účelem je šlechetný charakter

„Účelem vychovávání mládeže je přísný, šlechetný charakter,“ hlásal zákon ze srpna 1870. Rozvíjet takový charakter bylo ovšem složité. Zvlášť když se obecné vzdělávání v 19. století rozmáhalo jen pozvolna.

V Rakousku zavedli povinnou školní docházku už v prosinci 1774, ale její skutečné uplatnění patří až do roku 1805, kdy obavy z rozšíření Velké francouzské revoluce vedly státní správu k zavedení osnov.

Povinnost vzdělávat své dítě pochopili nejdříve bohatší měšťané. Deset let po vyhlášení reformy, roku 1784, bylo v Čechách přes 2200 škol – triviálních (farních), hlavních a normálních. Do konce století se docházka vyšplhala na celých sedmdesát procent.

Z celkového počtu škol ale bylo určeno pro dívky pouhých třicet šest. Většinou žákyně končily absolvováním druhé třídy v hlavních školách, které vznikaly v krajských městech.

Dobový obrázek Škola skončila a venkovské děti se hrnou domů.

Dobový obrázek Škola skončila a venkovské děti se hrnou domů.

FOTO: Reprofoto Milena Lenderová, Karel Rýdl, Radostné dětství?, Paseka 2006

Školní zákon z roku 1805 sice umožňoval, aby v hlavních školách mohla třetí třídu navštěvovat i děvčata, ale v praxi se to nestávalo. Zůstala jim tak jen zařízení soukromá.

Spisovatelka Věnceslava Lužická (1832-1920) vzpomínala, jak jí otec zařídil, že mohla po ukončení farní školy v Hořicích ještě nastoupit do hlavní v Broumově: „Jenom jediná lavice, první v řadě po levé straně, vyhražena byla milostivě dívkám, které směly tuto třídu navštěvovati. Sedělo nás tam osm nebo devět a jediné my, Hořičanky, byly jsme Češky.“

Situace se zlepšila až v polovině 19. století, kdy dívčích škol začalo přibývat. Rozhodujícím pro další vývoj se stal školský zákon z roku 1869 – ten emancipoval vzdělávání ze závislosti na církvi a prodloužil dosavadní docházku. Na pětitřídní školu nyní navazovala tříletá měšťanka nebo osmileté gymnázium. Úroveň byla různorodá.

To má pěkné svinstvo

„Vzpomíná-li se na starou školu příznivěji než na dnešní, je v tom přece něco opodstatnělého, byl v ní jakýsi větší klid, stará škola nebyla tak přesycena intelektualismem, byla víc rodinná, bylo v ní více odpočinku a méně spěchu,“ tak líčil svou tehdejší školu v Chroustovicích František Pražák.

Zároveň ale sdělil, že se děti naučily málo, všechno se jen diktovalo, stále stejné se opakovalo. Naproti tomu spisovatel a novinář Servác Heller (1845-1922) se domníval, že za časů, kdy chodil do školy, bylo učení více metodické než později. Častěji než na základní školu pamětníci vzpomínali na gymnázium a měšťanku.

Spisovatel a lékař Josef Thomayer (1853-1927) rád vyprávěl o gymnáziu v Klatovech, kde se seznámil s Emilem Frídou (1853-1912), pozdějším básníkem Jaroslavem Vrchlickým. Ústav vedl páter Šanda a Thomayer jej měl v oblibě.

Šanda přednášel literaturu a jednou popisoval krásu Boccacciova Dekameronu. Jeden žák se chtěl pochlubit svými znalostmi a hlásil: „Prosím, velebný pane, Thomayer má Boccaccia.“ Na to duchovní odvětil: „Tak, nó, to má pěkné svinstvo.“ Někteří slavní ale na středoškolská léta nevzpomínali rádi.

Všude hrozil hřích přestupku

Spisovatel Antal Stašek, takto Antonín Zeman (1843–1931), studoval na začátku 60. let 19. století v Jičíně a příliš se mu tam nelíbilo: „Kam jsme se ohlédli, všude hrozil hřích přestupku. Nesměli jsme chodit pod podloubí, nejkrásnější procházka městem při deštivém počasí, nesměli jsme se v neděli v rozkošném lípovém stromořadí ani ukázat. Nesměli jsme si hrát s míčem. V zimě nás nejvíce tížil zákaz bruslení.“ Antal Stašek vyřešil věci po svém – odešel za vzděláním do Krakova.

Přes všechny svízele byl gymnazista už „mladý pán“, často samostatně žijící „na kvartýru“, s perspektivou, že něčím bude. Dívek se to netýkalo, další výuka se pro ně pokládala za zbytečnou.

Situace se změnila až v roce 1890, kdy byla založena pražská Minerva, nejstarší dívčí gymnázium v Rakousko-Uhersku. Mimo jiné na něm studovala Alice Masaryková (1879-1966) i novinářka Milena Jesenská (1896-1944).

Zakrvavělé kosti z pitevny

Pro hochy byl pobyt „na kvartýru“ dobrou zkušeností. „Vařil nám domácí Jung. Šel nejprve ráno pro maso, které přinesl na holé dlani, a dal se časně do vaření. Jestliže vařil knedlíky, míval je již o deváté hodině ranní uvařené. Nato mísu, na které knedlíky míval uvařené, pokryl jinou mísou a všecko schoval do postele, aby knedlíky nevychladly,“ liboval si Thomayer nad stravou klatovského gymnázia.

U Junga s ním bydlel i Emil Frída. Ten navštěvoval předtím Jungmannovo gymnázium v Praze a také si chválil tamní jídlo, i když „mu chuť kazil spolubydlící, medik Slabý, jenž nosíval z pitevny zakrvavělé kosti domů“.

První třída chlapeckého gymnázia na Smíchově – studentům se mnohé zakazovalo.

První třída chlapeckého gymnázia na Smíchově – studentům se mnohé zakazovalo.

FOTO: Reprofoto Jak se žilo za císaře Františka Josefa I., Svoboda 1996

Vzít si studenty „na kvartýr“ bylo pro jeho majitele výhodné, často je krmil zbytky z vlastního stolu a nutil, slovy Ignáta Herrmanna, následovně ke konzumaci: „Mohl bych posloužit večeří. Zbyla nám od včíra skopová – ohřívaná je ještě lepší než čerstvá –, pěkný řízek tam je, s oschlou strouhanečkou, jen si dají.“

Kvartýr měl pro studenta i jiné výhody. Zaručoval mu jistou míru svobody. Měl sice zakázané politické manifestace, členství v různých spolcích, návštěvu vykřičených hospod a zábavních atrakcí, ale málokdo si z toho něco dělal. Zvlášť hospody a prapodivné lokály bývaly v oblibě.

Mladík si sílí prsa

Zapovězené podniky měli mladí rádi. A šly jim k duhu, jak popsal Jan Neruda: „To je moudré. Mladík si častým voláním na sklepníka sílí prsa, rozcvičí si svaly a naučí se vůbec něčemu praktickému pro život. Vždyť je to dnešního dne zrovna škandál – mladík absolvuje, obdrží vysvědčení zralosti a neumí ani v kavárně dlužen zůstat!“

Studenti tedy zákazy obcházeli, až na svěřence církevních internátů a kolejí, kteří měli přísný režim. Chodili všude pohromadě, a to i v neděli. Takovým procházkám se říkalo komún.

Podle Serváce Hellera: „Tento komún byl ovšem nejkrutější povinností a skutečnou torturou. Chodilo se totiž po dvou jako procesím pražskými ulicemi. Žáci byli vždy předmětem udivené zvědavosti a někdy také úsměšků promenujícího obecenstva, jemuž se zdálo komickým, že jsou v párech na vzduchu voděni nejenom malí hošíci, nýbrž také vysocí, již vzrostlí mužové s brejlemi na očích a lesklými cylindry na hlavách.“

Tak či onak, přes různé učitelské i žákovské svízele se dostalo mnoho mladých mužů na vysoké školy.