Proč jste nezůstala u zrzavých vlasů, které máte jako policistka Naďa ve vaší nejnovější roli v seriálu Mordparta?

Slýchala jsem sice, že mi sluší, že mi vylezou zelené kočičí oči, ale mně vadí umělé věci. Přirozené zrzky oceňuji, ty však mají k vlasům pleť i obočí. U barvených vlasů je za týden vidět odrost, s tím jsem se nesmířila.

Co speciálního jste se musela naučit jako členka mordparty?

Absolvovali jsme kurz o zbraních, abychom věděli, co se s nimi dělá, ale vystřelit z nich nám nedovolili, zůstaly zatavené. S lektorem jsme třeba řešili situace, co dělat, když na akci jeden parťák kryje druhého.

Nemohou mluvit, jsou odkázáni na nonverbální komunikaci, a tak mají různé signály, gesta a posunky. Pro všechny vojáky a kriminalisty je to základní abeceda, ale pro nás to bylo nové.

Pavel Batěk je jedním z Markétiných policejních parťáků v seriálu Mordparta, který právě startuje na TV Prima.

Pavel Batěk je jedním z Markétiných policejních parťáků v seriálu Mordparta, který startuje na TV Prima.

FOTO: archív TV Prima

Myslíte, že se vám něco z toho bude hodit i v běžném životě?

Doufám, že ne.

Natáčelo se i v Jetřichovicích v objektu opuštěné ozdravovny z roku 1927. Působí poměrně strašidelně, což se asi hodilo, ne?

Ta budova působila opravdu strašlivým dojmem, zvlášť když se zhaslo. Natáčeli jsme v ní totiž často potmě. Bylo to napínavé i pro nás, když jsme tam běhali po chodbách s baterkami a pistolemi. Samotný scénář je napsán také hrůzostrašně, protože jde o zápletku spojenou s natáčením pornografie s nezletilými.

V partě vyšetřovatelů jste jediná žena, líbilo se vám to?

No jéje, vám by se to taky líbilo! Všichni byli úžasní, pan Bartoška, Vojta Kotek, Pavel Batěk i Jiří Bábek. Natáčení bylo fajn a myslím, že je to vidět na výsledku.

Každá postava si nese svůj příběh, který proplouvá všemi osmi díly. Ukazuje se, že policisté jsou i normální lidé, co mají svoje rodiny, problémy a trable.

Hodilo se vám při natáčení dětství se starším bratrem?

Určitě. Mužský kolektiv jsem měla vždy raději než ryze ženský. Je v něm méně problémů, je přímočařejší s jasnějšími pravidly. Kluci se pohašteří a za tři minuty o tom nevědí. Když jsme se pohašteřily my holky, trvalo to mnohdy i týdny a měsíce, než se to jakžtakž urovnalo.

Šest let hrála lékařku Magdu Mázlovou v seriálu Ordinace v růžové zahradě 2. Na snímku s Petrem Olivou, který představoval plukovníka Kalinu.

Šest let hrála lékařku Magdu Mázlovou v seriálu Ordinace v růžové zahradě 2. Na snímku s Petrem Olivou, který představoval plukovníka Kalinu.

FOTO: archív TV Nova

Seriáloví vyšetřovatelé dříve bývali parťáci jako třeba Bodie a Doyle, dnes jsou v mordpartách běžně i ženy. Emancipace zkrátka postupuje, co na ni říkáte?

A co třeba Dempsey a Makepeacová, Mulder a Scullyová z Akt X a další? Ale rozumím. Je to přirozený vývoj věcí. Podívejte, kde byly ženy před dvěma sty lety a co dělají dnes. Dnes mohou dělat cokoli, traktoristky, manažerky, ředitelky, práci policistky nevyjímaje.

Jinou polohu ženy jste si ale vyzkoušela v seriálu První republika.

Tak tam bych se asi nechytala. Zejména proto, že už dnes víme, že to může být jinak, což oni tehdy netušili. Vývoj ženské emancipace by měl být jedním z témat druhé série seriálu.

Trochu smutnou Kláru Valentovou hrála v seriálu První republika. Jejím manželem byl Jiří Vyorálek (vpravo).

Trochu smutnou Kláru Valentovou hrála v seriálu První republika. Jejím manželem byl Jiří Vyorálek (vpravo).

FOTO: archív ČT

Ženy tehdy neměly život jednoduchý, ale braly ho tak, jak šel, moc nad ním asi nepřemýšlely. I my dnes řešíme spíš každodenní drobnosti, co zlepšit a zda jsme šťastné. Jak je to uspořádané, dnes považujeme za přirozené, a co bude za dvacet, padesát let taky nevíme.

Usmíváte se jako Naďa víc než prvorepubliková Klára?

Právě, že ne! Dostala jsem zákaz usmívání hned na začátku natáčení. Tahle postava se nesmí usmívat, je to bývalá právnička, tváří se odměřeně, zněl pokyn režiséra.

Co vás tedy rozesměje ve skutečnosti?

Drobnosti. Když se na mě na ulici někdo usměje, způsobí mi dobrou náladu na zbytek dne. Nebo když udělám karambol v autě, usměju se, zamávám a pak vidím, že chlap, co byl původně brunátný, se začne taky usmívat.

Když na procházce najdeme šneka na silnici, dáme ho do trávy, aby někdo nepozorný na něj nešlápl, a holky z toho mají radost. Holky mě vůbec rozesmávají často.

Manželovy dvě starší děti z prvního manželství k vám stále jezdí?

Ano, stále. Jsou už velké, ale vídáme se rádi.

Cítíte se dobře v mužském kolektivu, ale sama máte dvě dcery. Jak spolu vycházíte?

Skvěle. To je úplně jiná vazba. V dětech člověk nachází svoje špatné i dobré stránky, které jsme do nich vepsali. Děti jsou motivace, jak se stát lepším. A navíc, mít dvě dcery je přenádherné. Ty vám zůstanou a z nich vyrostou kamarádky.

O to se snažím už teď, říkáme si všechno na rovinu. Nevymýšlím si žádné báchorky. Přijdou s otázkou, dostanou odpověď, samozřejmě adekvátní jejich věku.

Předpokládám, že musíte hlídat, abyste je spravedlivě podělila i v každé drobnosti.

Jistě, pamatují si, kolik která dostala dárků a přibližně v jaké cenové hodnotě. Pokud dám pusinku jedné, musím hned i druhé. I kdyby se tvářila, že na ni zrovna nemá náladu, vím, že musím, aby vládla rovnováha a spravedlnost. Ony jsou na to hodně citlivé.

Hodí se vám při výchově vaše pedagogické vzdělání?

Někdy si říkám, že bych ho měla spíš ubrat, že jsem moc pedantská, když chci, aby děti striktně dodržovaly nějaká pravidla. To si pak řeknu, nech je žít, je jedno, jestli to udělají tak nebo jinak. Někdy se to hodí.

Když byla Agátka mladší, učila jsem ji chvíli na piano, což tehdy moc nešlo. Potřebovala jinou autoritu než maminku. Teď, v devíti letech, jsem ji naučila za půl hodiny celou skladbičku.

Mladší dcera se jmenuje Julie, což byla i vaše první role ve filmu Slečna Julie. Náhoda?

Není tam souvislost. To jméno chtěla naše starší dcera Agáta, líbilo se jí. A my si řekli, že se k příjmení Častvajová hodí, znělo nám to zvukomalebně.

Agáta je trochu tvrdší jméno.

Ano, a ona je přesně taková bojovnice. Věnovala se například kickboxu. Je trochu klučičí, přitom velmi citlivá. Umí být svérázná a vtipná, hodí se do party. Julie je spíš princezna.

S Romanem Zachem se sešla v seriálu Cesty domů. Vystupovala v něm opět jako lékařka, tentokrát se jmenovala Linda Hartová.

S Romanem Zachem se sešla v seriálu Cesty domů. Vystupovala v něm opět jako lékařka, tentokrát se jmenovala Linda Hartová.

FOTO: archív TV Prima

Jak funguje Agátin tatínek, herec a režisér, Roman Štolpa?

Funguje bezvadně a už delší dobu. Je to moc fajn, protože oni se potřebovali. Vídají se pravidelně, berou si Agátku i na dovolenou k moři nebo na hory. Jsou hezky propojeni a vzniká mezi nimi velké pouto. Po peripetiích, kterými jsme všichni prošli, si to zasloužíme. Jsem moc ráda, že to má tento konec.

Co vám přináší bydlení za Prahou?

Líbí se nám čím dál víc. Už tam zůstaneme, ale půjdeme do zděného domu. V dřevostavbě k celoročnímu bydlení jsme žili pět let. Jenže děti rostou a potřebují více prostoru a taky být mezi kamarády. Takže se budeme stěhovat, ale zůstaneme ve stejné lokalitě.

Dojíždění vám nevadí?

Ne. Vlaky jezdí každých dvacet třicet minut a do Prahy je to jen něco přes půl hodiny. Vystoupím na hlavním nádraží a jsem v centru bez nervů, zácpy na silnici a stresu, že nezaparkuju u divadla. Ve vlaku si mohu i číst nebo jen tak civět z okna a relaxovat. Jízdu vlakem jsem si zamilovala.

Říká se, že stavět dům je zatěžkávací zkouška. Pár, co ho spolu postaví, už prý nic neporazí. Souhlasíte?

Náš dům ještě není úplně dostavěn, takže stále zkoušíme nervy. Naštěstí nám celou dobu hodně pomáhá můj otčím. Bez něho by to bylo těžké. Manžel je hodně zaměstnán, veškerá organizace, postup stavebních prací a i některé drobnější manuální záležitosti jsou na mně. Ovšem jiná věc je, že mě to většinou baví.

Co například?

Odlupování dlaždic nebo vzít si do ruky kladivo a rozbíjet velké skleněné plochy. A malovat. Všechny pokoje jsem si vymalovala sama. Fyzická práce mě baví, protože vidím hned výsledek, zatímco herectví je abstraktní. Nevím, jaký bude výsledek. Nějaký pocit sice mám během natáčení, ale materiál pak projde deseti dalšíma rukama, poté střižnou, a není jasné, co z toho nakonec bude.

U divadla se emoce alespoň vrací hned, nicméně přes televizi se nedozvím, co vlastně dělám, jak to působí a jestli to má smysl. Proto mě baví manuální práce.

Dostavbu domu máte na dohled, co byste si v něm přála najít?

Rovnováhu. V životě jsem to měla často jako na houpačce. Buď hodně práce a málo odpočinku, což odneslo zdraví, nebo naopak půl roku doma nicnedělání, skepse a přemýšlení nad tím, co budu dělat, a jestli se nevrátím k učitelování. Takže si přeju najít rovnováhu, aby mě věci nepohlcovaly, ale bavily.

Váš manžel, bývalý reportér Daniel Častvaj, je hodně zaneprázdněn, ale byly doby, kdy doma působil jako chůva.

To už je dávno, teď dělá práci, která ho baví a vytěžuje.

S manželem Danielem Častvajem žije za Prahou, kde vychovávají dvě dcery.

S manželem Danielem Častvajem žije za Prahou, kde vychovávají dvě dcery.

FOTO: Michaela Feuereislová, Právo

Pracuje jako tiskový mluvčí významné firmy, což vyžaduje diplomacii. Je to znát i ve vaší komunikaci?

Tak bych to neřekla. Doma mluvíme normálně. Nedává mi tiskové zprávy. Občas řekne, že se sejdeme ve 14.00 místo ve dvě odpoledne, a to by mě čert vzal. Ale tomu se spíš zasmějeme.

Máme schůzku v Ypsilonce, kde působíte už sedmnáct let. Každý, kdo tu účinkuje, musí umět hrát na hudební nástroj. Kdy jste měla naposledy v ruce akordeon?

V představení Praha stověžatá. Tam se to hodí, je v něm hodně muziky, od středověkých písní po klasické operní árie. Do jiných rolí, jako je Rusalka nebo Markétka ve Faustovi, by se moc nehodil, byť je to Ypsilonka. Ale doma ho mám většinou zavřený ve skříni.

Kolik váží akordeon?

Jejda, to jste mě zaskočila, myslím, že tak deset dvanáct kilo. Je to tíha, proto se u hraní většinou sedí, což na jevišti moc nejde.

Zmínila jste, že hrajete Rusalku. V ní coby princ lítá Jiří Lábus takřka nahý na pódiu.

Je to tak a je to velký zážitek. Jiří si roli užívá, zatímco my ostatní bychom z toho měli asi trauma. On se na představení vždy těší a je v něm geniální.

Vy si naopak podobné scény neužíváte.

O mně se ví, že je nemám ráda. Vždy se ale dají udělat hezky, náznakově. Nemusí být vše vidět, divák by měl mít možnost zapojit fantazii. Skryté věci jsou více erotické, než když je vidět celé tělo.