Při natáčení Troje spolupracovala na place s Bradem Pittem, ve snímku Wanted na sebe navlékala džíny Angeliny Jolie, v hořícím autě zaskakovala za Nastassju Kinski. A navíc - pětapadesátiletá Hanka Dvorská je v současnosti nejstarší aktivní kaskadérkou na světě. Ke svému prvnímu kaskadérskému kousku přišla kdysi úplně náhodou.

„Byl to shodou okolností můj první pád z okna, díky němuž jsem se nakonec dostala ke kaskadérům. Studovala jsem a mým největším koníčkem tehdy byl parašutismus. Natáčel se tehdy snímek, pro nějž bylo zapotřebí najít dubla za paní Vránovou. Měla spáchat sebevraždu a vrhnout se z okna. Tehdejší šéf kaskadérů Jarda Tomsa přijel na letiště, vytipoval si, že se parašutistky asi bát nebudou, jsou přece zvyklé skákat z letadla. Nakonec oslovili mě, jestli bych to nezkusila. Je to už hrozně dávno, ten film se jmenoval Poslední vlak z Frývaldova a točil na začátku 80. let.”

Asi jste byla hodně přesvědčivá, když jste se pak stala profesionální kaskadérkou.

Vysvětlovali mi, jak se mám tvářit, jako trochu se bát, chvíli váhat. Jenže to vám byla taková výška, že jsem dostala skutečně strach, přešlapovala jsem, trnula hrůzou, jak to dopadne. Pak jsem uslyšela: Akce! a nezbylo mi nic jiného než žuchnout sebou dolů. Hrozně mě pak chválili, jaká jsem úžasná herečka, ale já byla strachy bez sebe a ani jsem nemusela nic hrát. Ale tím jsem se nepochlubila.

Vybavíte si, kolikrát jste vlastně během těch čtyřiceti let skákala z okna?

Přímo ve filmu asi šestkrát, většinou z třetího patra. Ale jinak mě skoky a pády provázejí celý život, to se ani nedá spočítat. Při trénincích, což je také naše práce, neskáčeme z okna, ale z vysokých štaflí nebo z nějaké konstrukce do duchny, airbagů nebo do poskládaných krabic. To je taková česká specialita.

Když se vás později někde ptali, jaké je vaše povolání, co jste vlastně uváděla?

Miluje sporty všeho druhu. Užít si pádlování na kajaku s historickými kulisami v zádech má něco do sebe.

Miluje sporty všeho druhu. Užít si pádlování na kajaku s historickými kulisami v zádech má něco do sebe.

FOTO: archiv Hany Dvorské

Většinu života kaskadérka, i když zprvu učitelka. Vystudovala jsem fakultu tělesné výchovy a sportu, tělocvik a český jazyk. Největší boom, kdy byl zájem o kaskadéry, nastal až po revoluci. Tehdy sem začaly jezdit zahraniční produkce a chtěly i mne. Atraktivní pracovní nabídky se hrnuly, a tak jsem učení definitivně vzdala.

Dá se vůbec taková práce skloubit s rodinou? Nejde zrovna o typicky ženské povolání, neměl třeba váš manžel obavy, že vám může jít o život?

Manžel měl vždycky pochopení, učí na stejné škole, kterou jsem vystudovala, parašutismus a paragliding. I dnes je v pohodě, a to jsme spolu pětatřicet let, máme už dvě dospělé děti.

To by mě zajímalo, jak zafungovaly geny, když mají oba rodiče v krvi tak výraznou stopu adrenalinu?

Syn Martin se stal zdravotnickým záchranářem, dcera Míša je blázen po mně, i tam geny zafungovaly stoprocentně. Odmala spolupracuje s kaskadéry, dnes točí víc než já a podle všeho se to zřejmě přeneslo i na vnučku Sašenku.

Když byly vaše děti malé, měly někdy možnost vidět mámu v akci? Třeba jste neměla hlídání - mohla jste si je vzít do práce?

Mockrát, hlavně když ještě nechodily do školy. Obě byly šikovné, fyzicky zdatné, chodily na gymnastiku. A když bylo zapotřebí při natáčení nějaké kaskadérské dítě, šly do toho. Míša často zaskakovala za holčičky, Martin natočil třeba náročnou scénu, kdy ho vyhazovali z jedoucího auta.

Dodnes mám také před očima, jak běhal po střechách, když dubloval malou Cosettu v Bídnících s Liamem Neesonem a Umou Thurmanovou v hlavních rolích.

Dublovala jste spoustu našich hereček, kdo to byl naposledy?

Dnes hraju nejčastěji starší ženské, vždyť už jsem babička. Když má některá herečka v letech pořádně omdlít a praštit sebou o zem, v tu chvíli nastupuji na plac já a dostanu zpravidla pokyn: Hani, mohla bys teď sebou třísknout? Naposledy jsem sebou žuchla za Janu Štěpánkovou při natáčení nových dílů seriálu Doktor Martin.

Pocit štěstí při volném pádu je prý nepopsatelný.

Pocit štěstí při volném pádu je prý nepopsatelný.

FOTO: archiv Hany Dvorské

Několikrát jste řekla, že už jste babička, ale vůbec vám to nebrání v tom, abyste se vrhala z letadla, před kamerou zaskakovala za herečky a navíc cvičila jako fitness instruktorka.

Jsem ráda, když se pořád něco děje, mám to prostě v krvi. Ovšem s přibývajícími léty z práce kaskadérky pomalu vycouvávám a vracím se zase k učení, myslím tím práci fitness trenérky. Také jsem si založila bootcampy. To mě strašně baví a naplňuje.

Na to jsem se vás chtěla zeptat, nějak si nedovedu přesně představit, oč jde. Vím jen, že je to dost drsný způsob cvičení inspirovaný výcvikem amerických vojáků.

Lekce probíhají převážně v přírodním prostředí a jsou založeny na intenzívním drilu jednoduchých pohybových úkonů. Jsou to litry potu, dřiny, ale také velká zábava. Podle mě je to jeden z nejefektivnějších způsobů, jak si během šesti týdnů, tak dlouho bootcamp trvá, podstatně zlepšit fyzičku i psychiku. Plusem je, že se tu lidé vzájemně hecují, cvičíme třikrát týdně, pokaždé hodinu brzy ráno.

Teď jsem si trochu oddechla, že jste mě pozvala v rámci rozhovoru na hodinu bodybalance a jógy. Na bootcampu bych vyplivla duši, zřejmě se k vám hlásí samí nabušení svalovci.

Bootcamp je vhodný pro kohokoli, kdo je zdravý. Účastníky rozdělujeme do družstev podle výkonnosti. Asi vás překvapím, ale sílu, zdraví i elixír mládí zde hledají i čtyřicátníci, občas padesátníci, ženy nevyjímaje. Po ukončení lekce se někteří navléknou do těch svých obleků a kostýmků a vyrážejí do zaměstnání. Minimálně si takhle mohou zpříjemnit začátek dne. A abych nezapomněla, máme vypozorováno, že bootcampy slouží i jako seznamka. Těší nás, že se nám tam lidi dávají dohromady.

Ne každá z nás dosáhne na podobné extrémní výkony. Neměla byste nějaký jednodušší recept, jak si udržet postavu - a pak se třeba seznámit v restauračním zařízení?

Stačí zapojit selský rozum. Výdej energie musí být větší než příjem. Často říkám: Ženy, nebuďte líné a s prominutím nežerte tolik! Pokud si chcete udržet dobrou postavu, musíte se celý život hýbat.

Třeba ráno chodit pěšky do práce, vzít si lodičky do tašky a přezout se až v kanceláři, nejezdit výtahem - dá se to vymyslet. Já jsem nikdy nedržela dietu, ale jsem zvyklá jíst málo. Celý život si udržuji váhu padesát kilo, obléknu sukni, kterou jsem nosila v osmé třídě. Jsem zastáncem názoru, že když něco funguje, nemá se to měnit.

Měla jsem všechna zranění, na jaká si vzpomenete. Zlomené obě nohy, obě ruce, krční obratle, kolena po operaci, několikrát otřes mozku, vyražené zuby…

To gratuluji, hlavně k vaší vypracované postavě. Co tedy jíte?

Úplně všechno, akorát malé porce. Jím, jen když mám hlad, nedodržuji striktně dobu oběda, svačiny, večeře. A protože hodně sportuji, omezuji příjem masa. Nejsem vegetariánka, ale vypozorovala jsem, že je mi po něm těžko.

Vlastně jím pořád stejná jídla jako kdysi před revolucí, kdy se tu nedalo nic sehnat. Úplně mi to vyhovuje.

„Na pohyb se dá vždycky najít čas,“ tvrdí Hana Dvorská a dokládá to i na svých stránkách www.sportujme.cz.

„Na pohyb se dá vždycky najít čas,“ tvrdí Hana Dvorská a dokládá to i na svých stránkách.

FOTO: archiv Hany Dvorské

Takže na gurmánské požitky z dobrého jídla třeba někde ve vyhlášené restauraci si asi nepotrpíte.

Já mám požitek z toho, když si sedneme na chatě k táboráku a opékáme buřty. Jsou tam se mnou kamarádi, povídáme si a je mi fajn. Plánujeme třeba, jak uspořádáme nějaký nový závod nebo kdy se vydáme konečně na Kubu.

A co třeba snídaně? Dáváte si müsli a všechna ta zdravá semínka pro větší energii?

Kdepak, na to nevěřím. Už čtyřicet let snídám stále totéž: namazaný rohlík a k tomu kafe bez mléka. A pak si jdu zaběhat anebo vyrážím na bootcamp.

Dodržujete ještě nějaké rituály, co se životního stylu týče?

Budíček mám každý den v pět dvacet, jsem tak léta zvyklá, spát chodím kolem desáté, protože v tu dobu je spánek nejsilnější a dodá vám nejvíc energie.

Tak mě napadá, dáte si někdy skleničku vína?

Nechci přehánět, ale za celý život jsem nevypila celé pivo, mně to nechutná a hlavně to nepotřebuji. Umím být ve společnosti veselá a bavit se i bez alkoholu. Hraju na kytaru, na kontrabas, teď jsem si koupila bicí soupravu a na stará kolena chodím do hudebky a učím se bubnovat. Trénuji každý den, vážně si to užívám, navíc to zaměstnává mozek, obě hemisféry.

Kdysi jsem hrála a zpívala v country kapele, ale nejsem žádný trampík. Když se sejdeme s partou kamarádů, ráda zpívám písničky od skupin Lucie, Buty, Chinaski, Beatles, Rolling Stones, Pink Floyd, to je moje parketa. Také moje šestiletá vnučka je z toho nadšená.

Jste hlídací babička?

To tvrdit nemůžu, protože Sašenka bydlí se svými rodiči na Vysočině. Ale s dcerou jsme se dohodly, že mám vnučku na starosti jednou za měsíc celý víkend. Přijede za mnou do Prahy a vždycky vymyslíme nějaký program. Projdeme se cestou na Petřín, na Hrad nebo třeba do zoo, couráme po městě, vždycky všude chodíme pěšky. Je velmi šikovná, pohybově nadaná.

Že by v ní rostla třetí generace kaskadérek?

Kdo ví, myslím, že by pro to měla všechny předpoklady.

Vraťme se ještě k natáčení, všimla jsem si, že se umíte popasovat i s mužskými rolemi, například ve Snowboarďácích jste zaskakovala za tehdy dospívajícího Jirku Mádla.

Ano, to je pravda, když potřebují mužského s drobnou postavou, osloví mě. Vy ale máte asi na mysli ten skok z helikoptéry se snowboardem. Na ten jen tak nezapomenu. I když se to odehrávalo v zimě, natáčení probíhalo v parném létě, kousek od Mělníka.

Byla jsem navlečená v péřovce, v rukavicích a s kulichem na hlavě. Měla jsem skočit s prknem na nohou do krabic, jenže vítr je rozfoukal. Dostala jsem do sluchátek pokyn, nebo spíš dotaz, zda bych neskočila do Labe, což znamenalo, že se budu přikovaná k snowboardu topit a někdo mě musí vytáhnout. Nakonec jsem to udělala, ale byl to docela masakr.

Co vlastně patří k nejnáročnějším kaskadérským kouskům?

Asi crashovky, tedy střet s jedoucím autem. Třeba když máte hrát chodce, co vletí pod auto, nebo přelétnout přes auto. I když máte hodně natrénováno, může to být nebezpečné. Stejně tak na první pohled nevinně vypadající scéna na kole, kdy musíte na povel najet na šutr a spadnout. Pro laika možná nic moc, ale i to se může zvrtnout.

Míváte u sebe nějaký talisman pro štěstí?

Já jsem si musela především vždycky věřit, věděla jsem, že na to mám. Byla jsem trénovaná, ohebná, víc osvalená, to je ten nejlepší chránič. Nepotřebovala jsem žádnou kočičí pracku.

Přesto se vám zranění nevyhnula. Pracovní úraz kaskadérky asi není jen bezvýznamná odřenina.

Měla jsem všechna zranění, na jaká si vzpomenete. Zlomené obě nohy, obě ruce, krční obratle, kolena po operaci, výhřez plotének v bederní oblasti, vyvrácenou klíční kost, několikrát otřes mozku, vyražené zuby. Teď se chystám na operaci ramene.

Ale nic z toho se mi nestalo při práci kaskadérky, to by bylo neprofesionální. Na plac musím přijít perfektně připravená, abych se při natáčení nepřizabila. Všechna ta zranění a úrazy mám z tréninků a z těch mnoha sportovních aktivit, kterým se věnuji. Za ta léta se to holt nasbíralo.

Promiňte, ale stálo vám to za to?

Stálo. Nedělala jsem to pro peníze, ale pro ten výkon, kdy mi pak všichni zatleskají, jak jsem něčím výjimečná. Chtěla jsem být prostě dobrá, nejlepší. Navíc mladé tělo se rychleji hojí.

Nemáte strach, že se začnou s přibývajícím věkem všechny bolesti ozývat?

Samozřejmě, už dávno se ty hříchy mládí ozývají. Každé ráno se musím rozcvičovat, bez jogínského Pozdravu slunci se neobejdu. Ale když jsem byla mladá, tak mě to vůbec nezajímalo.

Dnes se víc bojím, třeba že se zraním a pak se to bude déle hojit. Rozum mě limituje, dává mi pokyn, abych zbrzdila.

Geny se nezapřou. Dcera Míša se vydala po stopách maminky, syn Martin se stal zdravotnickým záchranářem.

Geny se nezapřou. Dcera Míša se vydala po stopách maminky, syn Martin se stal zdravotnickým záchranářem.

FOTO: archiv Hany Dvorské

Prozraďte mi, nepoužívají kaskadéři podobně jako sportovci nějaké zázračné potravinové doplňky a vitamíny, které jim dodávají patřičnou sílu, energii?

To všechno jsou blbosti. Za zázrak považuji, že jsem se nikdy nenechala oblbnout výzkumy a takzvaně zaručenými radami, co jíst, co užívat a co ne. Jestli má člověk zdravý mozek, tak sám ví, co dělá jeho tělu dobře. Znovu říkám, nejdůležitější je nepřežírat se a také se necpat chemií v potravinových doplňcích.

Zdá se tedy, že na zázraky nevěříte.

Zázrak je také mít dobré mezilidské vztahy, mít ráda lidi, být k nim hodná a laskavá, nezávidět a nic nepotřebovat. Protože to vše se vám vrátí. Nejšťastnější je ten, kdo má nejméně žádosti. Stejně si žádné majetky do hrobu nevezmete.

Prozradíte mi, jaký je váš největší sen?

Být zdravá. Víte, já jsem zažila několikrát, kdy mi doktoři říkali: Paní, to už nějak dochodíte. Nepředstavuji si, že bych měla podávat stále špičkové výkony, ale sním o tom, abych mohla normálně jezdit na kole, plavat, běhat, lézt po stěnách, pádlovat na kajaku. Pohyb je pro mě vším. Jak říkám často, chtěla bych se dožít smrti ve zdraví.