„Začínala jsem v malé skupině Tizzians. Ve čtrnácti jsem se odstěhovala do Prahy, kterou jsem v té době obdivovala, a udělala konkurz do souboru Out Of Bounds,“ popisuje počátek závratné cesty na světový vrchol. Byla u něj i její sestra, ta sice nikdy profesionálně netančila, ale hodně ji v dětství inspirovala.

Právě s pražským uskupením, tedy ještě jako neplnoletá, prorazila nejdříve v Česku. Vytvářela divadelní představení, soutěžila na republikových mistrovstvích v hip hopu. Vedle toho studovala na střední škole, konkrétně pražskou Právní administrativu pro Evropskou unii.

Puberta v tréninku

„Rodiče mě vždy podporovali a jsem jim za jejich důvěru vděčná. Věřili, že přestěhování do Prahy je správné,“ říká. Bydlívala po pronájmech. A zatímco se její vrstevníci bavili v barech, ona několik hodin denně trénovala. Hledala svůj styl. A taky se zúčastnila televizní soutěže Česko Slovensko má talent, v níž skončila v semifinále.

„Většinou jsem měla třikrát týdně tréninky s Out Of Bounds, šestkrát týdně jsem učila, a pak ještě denně trénovala doma. Udělala jsem si z obýváku malé taneční studio,“ popisuje dril, který ji – vedle talentu – odlišoval od ostatních. Říká, že v důslednosti nepolevila ani po letech: „Momentálně mi jde jen o tanec, je to moje láska a kariéra. Denně se mu věnuji, někdy dvě hodiny, jindy šestnáct.“

V šestnácti poprvé odletěla na měsíc trénovat do Los Angeles. Po dovršení plnoletosti tam v roce 2010 odešla natrvalo. „Jelikož jsme o rok později s I.aM.mE vyhráli ABDC 6 (taneční soutěž America's Best Dance Crew – pozn. red.), nebylo těžké v oboru hledat práci, organizátoři nás zvali sami a postupem času jsem kariéru rozjela i individuálně,“ líčí.

Životní šanci jí dal americký choreograf Phillip Pacman Chbeeb. A právě soutěž ABDC, díky níž získala v USA pracovní povolení.

Robotka ve filmu

Kariéře obětovala dočasně také maturitu. Prostě ji před odletem za oceán nestihla: „Kdybych zůstala ve škole, nedostala bych se tam, kde dneska jsem. Do Ameriky je velice těžké se probojovat. A naši mě podporovali. To je podle mě i důvod, proč jsem uspěla. Hodně rodičů si tohle musí uvědomit!“

Za šest let v Los Angeles si mimo jiné zahrála jako první Češka v hollywoodském tanečním filmu, který šel do amerických kin pod názvem Step Up All In. „Měla jsem roli dívky, která byla robotka. Tančila jsem sóla a skupinové tance,“ přibližuje svůj part. Dělala pro legendární soubor Cirque Du Soleil, vystupuje na Disney kanálu.

A v čem je tedy jiná? „Dokážu od dětství nějak přirozeně více kontrolovat tělo. Proto jsem schopna dělat styly jako robot, animation (taneční napodobování postav animovaných filmů – pozn. red.), popping (vychází z kontrakce svalů, zatínání a povolení – pozn. red.) nebo krump (pouliční taneční styl, vznikl v Los Angeles – pozn. red.). Právě ony vyžadují maximální kontrolu těla, svalů. Jsou náročné na fyzičku, proto musím tolik trénovat,“ vysvětluje mi. „Mimo to spíš tancuji mužské styly, které dívky většinou nedělají,“ doplňuje.

Nad otázkou, zda už dokráčela na kariérní vrchol, se chvíli zamyslí. „Pro každého tanečníka cena opravdového úspěchu spočívá v něčem jiném. Někteří chtějí jezdit na turné a tančit pro slavné zpěváky, jiní sní o natáčení filmů, další o chodu vlastního studia. Já jsem nikdy cíl neměla. Beru vše, co se naskytne. Zatím mi to vychází,“ zafilozofuje si.

Mezi tisíci

Skromně zamlčí, že po ABDC nedávno bodovala jako sólistka v další prestižní televizní americké taneční soutěži: So You Think You Can Dance (volně přeloženo Umíte tančit? – pozn. red.). Těsně skončila druhá.

Ve svém oboru se prosadila v Česku už jako neplnoletá. Teď dělá kariéru v USA. I tam se jí velmi daří.

Ve svém oboru se prosadila v Česku už jako neplnoletá. Teď dělá kariéru v USA. I tam se jí velmi daří.

FOTO: soukromý archív Jany Vaňkové

Podobnou díru do amerického showbyznysu v posledních letech přitom neudělala žádná Češka ani Čech. Jen dostat se do soutěže znamená, prodrat se sítí konkurzů probíhajících ve velkých městech v USA. Na každém jsou až 2000 lidí, kteří usilují o to samé, projít dál. Systém je tvrdý.

Na předvedení dovedností dostane nejdřív zájemce kolem deseti vteřin. Zaujme-li, přijde druhý den, kdy získá dalších 20 vteřin. Teprve, když překročí i tento stupínek, může tancovat před porotou.

Ta posléze rozhodne, kdo postoupí na týdenní soustředění, kde vybraní pilují, nebo se učí třeba hip hop, společenský tanec, nacvičují skupinovou choreografii a sóla. Následuje další měření sil a schopností. Ze zhruba stopadesátičlenné skupiny poté zbude třicítka vyvolených, z nichž se vybírá top dvacítka pro televizní pořad. Za vítězství v něm získává nejšťastnější, nejtalentovanější v přepočtu milióny korun.

Stále na cestách

Mimořádný úspěch v USA přičítá Jaja především tomu, že se prosazuje právě v tanci. Neřeší, jak skvěle umí anglicky, zda má, či nemá přízvuk. Mimochodem, umí jazyk skvěle.

„Tanec je žádaný všude. Učím, vystupuji, dělám choreografii, porotcuji po světě,“ říká dívka, která nalétá ročně tisíce kilometrů. Procestovala přes třicet států a ráda se do nich vracívá. Líbilo se jí namátkou v Brazílii, Austrálii, Dubaji, Kolumbii nebo Ázerbájdžánu.

Zakázky má ovšem rovněž v domovském Los Angeles: „Většinou natáčím reklamy nebo hudební videoklipy.“

A jak vypadá její běžný den? „Když nepracuji, tak jdu po snídani do posilovny nebo si zaběhat. Po obědě relaxuji, trénuji, s kamarády vymýšlím choreografie, vytvářím videa. Večer ráda zajdu na různé taneční akce a v noci znovu trénuji, často do ranních hodin,“ líčí.

Při pohledu na její drobnou postavu mě napadá, zda může vůbec normálně jíst. „To víte, že ano. Jen jsem vegetariánka, a to z vlastního ekologického přesvědčení. Záleží mi na naší planetě. Nejraději mám zdravé jídlo. Nikdy jsem žádnou dietu nedržela. Občas se i cpu kobližkami o půlnoci,“ odpovídá.

Tanec je umění

Přestěhování do USA bere jako možnost vyniknout v tom, co umí. „Úroveň tance v Amepopping rice je úplně někde jinde než u nás. Zdokonaluji se rychleji, protože mě obklopují, motivují ostatní kolegové,“ konstatuje.

Přiznává také, že v USA je navíc snazší se uživit: „Jako tanečník v České republice musíte dělat více věcí najednou a možná mít nějakou extra práci jinde.“

V posledních dnech jí udělalo radost, že přes velkou časovou vytíženost zvládla složit v USA maturitu. Nad tím, co bude dělat za pár desítek let, se nezamýšlí: „Vytvářet choreografie, produkovat vlastní práce můžu vždycky. Taky si myslím, že v mém oboru něco jako skončení aktivní kariéry neexistuje. Tanec není sport, ale umění. A umění se dá dělat až do smrti.“

Že by teď žila americký sen, spíš odmítá: „Zaleží na tom, co si pod tím představujete. V Los Angeles je to jako kdekoliv jinde. Takové, jaké si naplánuji,“ uzavírá. Jednu věc by však přeci změnila: „Rozhodně mi chybí rodina a kamarádi. Byla bych ráda, kdyby tu mohli být se mnou.“