Hlavní obsah

Dagmar Gabulová: Schovávala jsem se za černou

Právo, Klára Říhová

Je hezká, dokonale nalíčená, decentně oblečená, s jemným úsměvem a značkovou kabelkou přes ruku. Už na pohled dáma. To byl také od patnácti let její sen. Před sedmi roky pověsila Dagmar Gabulová na hřebík profesi bankéřky a stala se první certifikovanou expertkou na styl v Česku.

Foto: Jan Handrejch, Právo

„Cvičím jógu a začala jsem běhat. S partnerem jsme v Singapuru chodili na kurz salsy, ale doma jsme na ni ještě nenašli čas. Také relaxuju chozením po nákupech, neberu to jen jako profesi,“ prozrazuje své tipy na dobíjení baterek.

Článek

S neznatelným slovenským přízvukem mi líčí své poznatky z oblasti módy a byznysu, chybné kroky i cenné nálezy.

„Teď mám za sebou maratón besed, ženy se hlavně ptají, jak vnést do života víc ženskosti, elegance a barev. Za prvotním přáním změnit šatník se často skrývá touha po hlubší změně v životě - novém zaměstnání, partnerovi... Mě baví právě to propojení vnější slupky s vnitřkem, s osobní energií, jen tak je výsledek autentický. Co sluší kamarádce, nemusí sedět nám,“ ujímá se obratně tématu pětatřicetiletá koučka.

Proč jste vlastně vystudovala ekonomii?

Dlouho jsem přesně nevěděla, co chci dělat. Takže jsem šla s davem, se spolužačkami. Ale ve světě čísel a tabulek jsem se nenašla, chyběla mi kreativita a lidi. Představovala jsem si, že půjdu pracovat jako manažerka pro nějakou luxusní módní značku…

Móda mě provázela odmala, fascinovala mě krása, snila jsem o soutěžích miss a předváděcích molech, lákal mě svět. Akorát jsem neměla ideální výšku (měřím 170 centimetrů), ani odvahu a sebevědomí. Stala jsem se sice třídní miss s papírovou korunkou a uspěla jsem v přijímačkách do modelingového kurzu, ale nenastoupila jsem tam.

Co se přihodilo?

Když jsem přišla nadšeně domů, zchladili mě naši slovy: Snad teď nebudeš namyšlená?! V prostředí, kde jsem vyrůstala, byl každý, kdo se zajímal o svůj vzhled, povrchní. Krása neznamenala pozitivní hodnotu. Maminka přitom pracovala v bance a ráda se pěkně oblékala, dokonce i mně šila oblečení. A tatínek byl profesionální folklórní tanečník, takže extrovert, zvyklý na pódia.

Ze mě se vyklubal jejich mix. Ráda jsem si zdobila pokojík, ale v oblečení jsem inklinovala k černé. Zdála se mi cool, zeštíhlovala a snadno se kombinovala. A taky jsem se za ni mohla schovat. Před zrcadlem jsem na sebe navěšela ledacos, ale ven jsem oblékala zase černou, bez ní jsem si přišla nahá. Nechtěla jsem poutat pozornost...

Francouzky znají hranici mezi šmrncem a vyzývavostí. Odhalují jen jednu část těla a řídí se pravidlem: méně je více!

Měla jste nějaké mindráky, komplexy?

To víte, že ano. Dlouho jsem si nepřipadala hezká ani výjimečná. Dnes vím, že každá žena je jedinečná, jen se potřebuje najít. Řešila jsem hlavně postavu. Žili jsme s babičkou a ta mě jako jedináčka vykrmovala. Takže jsem byla baculka s kulatými tvářemi, do kterých mě z legrace štípali.

V pubertě jsem si ale začala hlídat příjem kalorií a jíst zdravě. A přihlásila jsem se do tanečního souboru. To mě zachránilo. Zároveň jsem se trochu otrkala před publikem. Celou střední školu jsem taky cvičila aerobic, abych byla sama se sebou spokojená. Pochopila jsem, že když chci být pěkná a štíhlá, musím pro to něco dělat. Každý se narodíme s určitými dispozicemi, ale výsledný vzhled máme ve svých rukou.

Foto: archív Dagmar Gabulové

S Viktorem se sžili v exotickém prostředí Singapuru.

Prozradíte pár překlepů, kterých jste se dopouštěla? V líčení, oblékání…

Vždycky jsem inklinovala k ženské elegantní módě, nikdy jsem nebyla za kluka ve vytahaných kalhotách. Na základce letělo značkové sportovní oblečení, kdo ho měl, byl král. Ale na střední škole mě to pustilo, dokonce jsem přestala nosit i džíny a tenisky.

Chtěla jsem být dáma a k té patřily kostýmky, saka, klasické kalhoty nebo šaty a boty na podpatku. A co nejvíc ženských motivů - kytiček, šperků… Z okraje Bratislavy jsem jezdila „do města“ vždy pečlivě vystrojená.

Asi vás zklamu, ale žádné úlety jsem neprováděla - nepodlehla jsem vlně tetování ani hippies, vlasy jsem nosila tradičně upravené, barevné číro mě nelákalo. Nepotřebovala jsem zkoušet extrémy.

Kudy vedla cesta od ekonomky k módě?

Po škole jsem se přestěhovala do Brna a začala pracovat ve firmě s nemovitostmi. Ale nejsem kancelářský typ, ubíjela mě denní rutina. Přes zařizování bytu jsem se dostala k designu a za čas jsem si jako vedlejšák otevřela vlastní dekorační studio pro veřejnost.

Postupně jsem si taky plnila cestovatelské sny, lákala mě hlavně Amerika, kde jsem pochopila, že jsem úplně normální. Vždycky jsem byla hodně ambiciózní a měla jiné sny než okolí.

Kamarádky chtěly najít solventního partnera a založit rodinu. Já toužila dosáhnout něčeho velkého. Všichni si klepali na čelo: Tady nejsi v Americe, chovej se podle toho! Nezapadala jsem a připadala si divná. Ale v USA jsem se okamžitě cítila jako doma.

Jak jste tam byla dlouho?

Tři měsíce. Byl to pro mě nový začátek, nikdo nikoho nenálepkoval, vše záleželo na tom, co kdo uměl a předvedl. Zmizely poznámky: Jsi moc pozitivní a hollywoodská. Na jedné akci jsem poznala ředitelku firmy Chanell, která mi k podpisu fotky připsala: Nebuď bankéřkou, žij svými vášněmi!, což jsem vzala jako správnou směrovku. Řekla jsem si, že je na čase přiblížit se tomu, co mě baví.

Přestěhovala jsem se do Prahy a práci s věcmi vyměnila za práci s lidmi. Zdálo se, že být manažerka v časopisu Elle je splněním snů. Ale nebylo, něco jiného je blýskavý vnější dojem a něco jiného zákulisí. Nebyla jsem tam šťastná, onemocněla jsem...

Foto: archív Dagmar Gabulové

Výběr vhodných barev je věda. Pro bývalou Miss Evu Čerešňákovou se to povedlo.

To byla ta poslední kapka ke změně?

Ano. Uvědomila jsem si, že móda není jen řešit trendy a chodit nakupovat, že je třeba pracovat s celou osobností. Na internetu jsem našla speciální školu ve Velké Británii, která spojovala péči o vzhled s budováním image. Přesně to, po čem jsem toužila. A po roce jsem začala v Praze fungovat jako certifikovaná poradkyně na styl.

Změnilo vám zvládnutí stylu osobní vztah? Vnímala jste třeba rozdíl v chování mužů?

Určitě. Muži, i úplně cizí, na mě začali reagovat mnohem galantněji - je běžné, že zastaví auto a nechají mě přejít ulici, otevřou mi dveře do kavárny, usmívají se, často jen tak pozdraví… Berou mě opravdu jako ženu, moc hezky. Stačilo přitom změnit jen malé věci.

Největší posun u mě byl v oblékání od černé k barvám, pochopila jsem, že mi sluší třeba červená. Zároveň jsem po letech stříbra začala nosit zlato, které mi dřív připadalo stařecké a lacině cirkusové. Úplně mě to změnilo, takže jsem se upravovala s větší radostí, víc se usmívala a zářila.

A lidi ze mě tu energii vnímali. Každá žena chce být obdivovaná, slyšet komplimenty…

Foto: archív Dagmar Gabulové

A vztah jim vydržel už sedm rušných let.

 V té době jste už žila se současným partnerem?

Ano, jsme spolu sedm let. Viktor pochází z Košic, vystudoval IT ve Francii a poznali jsme se v Bratislavě na kurzu, kde se vyučuje projev na veřejnosti. Měl svoji firmu a chystal se na další studia do Singapuru. Zajiskřilo to ihned - poprvé jsme si povídali sedm hodin!

Díky vědomí, že odchází, nebyl prostor na hraní divadla nebo snahu zapůsobit. Stali se z nás kamarádi. A před odjezdem mě pozval na dovolenou do Singapuru, kde jsme si vyzkoušeli společné bydlení. Na Slovensko jsem pak odjela jen zabalit věci a vrátila jsem se na celý rok.

Dálkově jsem řídila své interiérové studio a vedle válení u bazénu jsem v partnerově škole rozběhla servis pro mezinárodní studenty - vyřizovala jsem jim praktické věci, víza, ubytování. Poznala jsem tak reálnou Asii lépe než běžní turisté.

Hodně mužů se úspěšných a dokonalých žen bojí, Viktor to ustál?

Asi ano, protože nám to pořád funguje. Fandí mi a pomáhá, bez jeho lásky bych asi nenapsala svoji knihu, která pro mě znamenala novou zkušenost a příležitost. Byl můj první čtenář a rádce, věřil, že to je správná cesta, jak pomáhat většímu množství žen.

Pojmy jako svatba a dítě ještě neřešíte?

Ne. Věk na to sice máme, ale cítíme se mladě a žijeme rychle, jako pětadvacetiletí. Takže se nám zdá, že na tyhle věci máme spoustu času, pokud vůbec… Přítel si otevřel na Uhelném trhu coctail bar, kde se čtyři dny v týdnu i tančí. Tam teď trávíme večery, pomáhám dolaďovat design… Přes den mám samozřejmě individuální klientky a vedu workshopy pro firmy.

 V knihkupectvích je řada knih o stylu. V čem je ta vaše jiná?

Před jejím vydáním jsem důkladně prostudovala, co trh nabízí. Našla jsem spoustu knih o hubnutí a vaření, ale z módy jen čtyři překladové. Měly krásnou obálku, ovšem uvnitř spoustu textu, který mě brzy nudil. Opakovaly poučky, které už známe.

Podle mne musí být kniha o stylu hlavně vizuální a praktická, návodová. Aby po jejím přečtení žena dokázala identifikovat svoji osobní značku. Každá bez ohledu na to, čím se živí, reprezentuje nejdřív sebe sama.

 Co je nejdůležitější?

Neřešit jen trendy a módu, ale vrátit se o krok zpět. Říct si: Proč nosím hlavně žlutou? Co chci sdělit květinovým nebo geometrickým vzorem na šatech? Proč inklinuji k volánkům nebo k jednoduchým liniím? Jsem společenská a přeji si, aby mě druzí oslovovali, nebo introvertka toužící po klidu? Protože lidi si nás na základě vizuálního dojmu během prvních vteřin zaškatulkují. A díky tomu k nám přicházejí příležitosti, které buď chceme, nebo nechceme. Základem je upřímně si ujasnit, co o sobě chceme říct světu.

Co chcete říct vy?

Že jsem šťastná a žiju svůj sen. Že mám ráda lidi a obklopuji se hezkými věcmi. Že je pro mě důležitá elegance a ženskost…

V čem dělají ženy nejvíc chyby?

Kupují si oblečení o jednu až dvě velikosti větší, než potřebují. Bývají příliš sebekritické a snaží se hlavně schovat své nedokonalosti jako bříško, místo aby zdůraznily přednosti, třeba pěkné nohy. Ve volných šatech sice schovají bříško, ale opticky se jim celá postava nafoukne. Oblečení musí mít určitou formu, mělo by opticky zdůraznit pas a přiblížit se ideálu přesýpacích hodin. Proto doporučuju ženám dívat se na sebe vlídně a nebát se.

Kde na světě ovládají styl nejlépe?

Těžko říct. Skoro všude v metropolích upřednostňují ženy pohodlnou, ležérní módu. I já jsem praktická, ale na ulici nepatří tepláky nebo roztrhané džíny, i pohodlí může být hezké a ženské.

Řekla bych, že v tom vedou Francouzky. Znají hranici mezi šmrncem a vyzývavostí, vědí, že odhalit mají jen jednu část těla: buď dekolt, nebo kolena. Šetří s výraznými vzory a víc nosí decentní kytičky, podobně nepřehánějí líčení, zdůrazní buď oči, nebo rty. Vyznávají pravidlo, že méně je více.

Tvrdíte, že charisma se lze naučit. Já myslela, že se s ním rodíme!?

Částečně je jistě vrozené. Jsou lidi, kteří kam vejdou, všechny okouzlí a nemusejí být ani fyzicky krásní nebo dokonale oblečení. Vychází z nich osobní fluidum a uvěříte jim cokoliv. To je velmi silná výbava a benefit. Ale kdo je nemá, ať nevěší hlavu, ideálu se lze přiblížit. Je proto dobré obklopovat se typy, jakými se toužíme stát, a nasávat od nich jejich praktiky...

První často podceňovanou zbraní je úsměv, který nic nestojí a rozsvítí okamžitě celý výraz. Je to nejdůležitější módní doplněk! K tomu patří dobrý pocit ve svém těle, zájem o druhé, přirozenost a lehkost. Nesmíte se brát příliš vážně, život je hra!

Co napovídá vzhled o mně?

(Mám černou sukni s bílými puntíky a černé tričko s hlubším výstřihem, doplněné výraznou červenou bižuterií - pozn. aut.) Jste kultivovaná a mladistvě působící žena, v zásadě vyrovnaná a spokojená se svým vzhledem. Ale zbytečně u vás převažuje černá.

Je pravda, že je elegantní, ale málokoho rozzáří, zejména v horní půlce těla na ni dávejte pozor. Zdůrazní únavu a vrásky. Vy jste navíc blondýna s modrýma očima a černá je k vám moc tvrdá. I když oceňuji výstřih a živou bižuterii, která výsledný pocit změkčuje.

Radila bych vám svěží tóny lososové a smetanové, nebo aspoň barevné sáčko či šátek… A chybí mi u vás náušnice, ty dodávají jiskru, podívejte se na mě! (Sundává třpytivé náušnice a já uznávám rozdíl.)

Všichni si klepali na čelo: Tady nejsi v Americe, chovej se podle toho! Nezapadala jsem a připadala si divná.

Měníte i známé osobnosti?

Mediálně známé ženy by měly udávat správný styl a vzor, což se daří málokteré. Hlavně političky jsou na tom špatně, nebudu raději jmenovat. Ale líbí se mi třeba, jak se prezentuje paní Babišová… Já zatím pracovala s několika misskami, naposledy s Monikou Leeovou, třídila jsem také šatník zpěvačky Heidi Janků, u níž jsem zmírnila ostré odstíny přebíjející osobnost.

V médiích frčí kult mládí a krásy, missky randí podle vzorce úspěšnosti s hokejisty, starší dámy obíhají plastiky… Jak z toho kruhu ven?

Ten trend je bohužel čím dál intenzívnější, ženy dokonce často přijdou za plastickým chirurgem s obrázkem celebrity, které se chtějí podobat. A věří, že budou i stejně šťastné, jako je údajně ona. To rozhodně není v pořádku.

Drobná úprava může být prospěšná, operace pokleslých víček zvýší sebevědomí. Ale žena si má hýčkat a zdůraznit svou jedinečnost, ne být barbína přes kopírák.

Jaké jsou vaše další plány, sny?

Ne právě skromné: bavil by mě televizní pořad o stylu oblékání - jednou případně i v zahraničí, ideálně v Americe. Inspirovat ostatní ženy, učit je zářit, to mě naplňuje. V soukromí jsem spokojená tak, jak jsem.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz:

Reklama

Související témata:

Související články

Zvolte outfit podle typu a tónu pleti

Co to znamená, když je člověk letní, zimní, jarní nebo podzimní typ? Rozhoduje o tom barva pleti, vlasů i očí. Módní odborníci na základě určení typologie...

Výběr článků

Načítám