Naposledy jste se objevila v Ordinaci v růžové zahradě. Je Ordinace v něčem jiná než práce na seriálech, ve kterých jste hrála před ní?

Každý seriál je jiný. Moje první seriálová zkušenost byla ve Vyprávěj. Měla jsem štěstí, že se netočil ve spěchu, byl to dobový seriál, pracovali na něm špičkoví profesionálové.

Pak přišly Cesty domů. Na začátku to pro mě byl trochu šok, protože se mi zdálo, že jsem se ocitla v továrně. V Ordinaci jsem čekala úplně největší blázinec, docela jsem se toho bála, ale po prvním týdnu se moje obavy rozptýlily. Dělají tam absolutní profesionálové, lidé tam spolu moc hezky vycházejí. Tým i způsob výroby Ordinace mě mile překvapily.

Překvapilo vás taky, že jste dostala roli ambiciózní lékařky a drsné kariéristky?

Dost jsem váhala, ale přesvědčila mě kreativní producentka seriálu Simona Matásková. Prý potřebují někoho „silného“. To mě zaujalo, protože obvykle v lidech vyvolávám spíš pocit křehkosti a naivity. Překvapilo mě, že mě takhle vidí.

Být submisivní hodnou postavou je fajn, protože vás diváci mají rádi, ale po nějakém čase se na natáčení nudíte. Vlastně nemáte co hrát.

Jak se ztvárňují ženy, jejichž vlastnosti a konání jsou v protikladu s vaším naturelem?

Přijímám je jako postavu, která musí být uvěřitelná. Všichni jsme zčásti dobří a zčásti zlí. Když hraju kladnou postavu, využívám to dobré v sobě, když zápornou, můžu ventilovat svoje zlo.

Nebo si aspoň představím někoho, s kým jsem se setkala a kdo mě nějak tím svým zlem ovlivnil. Baví mě pozorovat lidi, pomáhá mi to uchopit postavy, které mi jsou svým charakterem cizí.

Do Ordinace v růžové zahradě nastoupila jako sebevědomá doktorka Marika Lukáčová, která nenechá o svých ambicích nikoho z kolegů na pochybách.

Do Ordinace v růžové zahradě nastoupila jako sebevědomá doktorka Marika Lukáčová, která nenechá o svých ambicích nikoho z kolegů na pochybách.

FOTO: TV Nova

Znám vás jen z televize a filmu. Hrála jste někdy divadlo?

Rok a půl v Divadle Palace, ale odešla jsem, protože jsem zjistila, že nejsem herečka, která patří do divadla. Chtěla jsem to zkusit, říkala jsem si, že dokud to nevyzkouším, nebudu vědět, zda do divadelního světa patřím, či ne. Pořád jsem čekala, kdy nastane zlom a začnu si divadlo užívat, ale za rok a půl se to nestalo.

Přesvědčila jsem se, že jsem víc introvertní, než jsem si myslela. Extrovertní hraní mi dělá problém, divadlo mě neuvěřitelně stresovalo. Nějak jsem to vždycky zvládla, ale s vypětím sil. K tomu zájezdy a návraty v noci…

Asi to je jiné, když začnete hrát divadlo ve dvaceti než ve třiceti, kdy už máte vybudovaný domov a jistý řád, po němž jsem dlouho toužila… Rozhodla jsem se, že zůstanu u hraní před kamerou.

Jste tedy introvert?

Určitou dobu jsem si nebyla jistá. Vrátila jsem se ale do dětství a uvědomila jsem si, že jsem byla naprostý introvert, že to je moje přirozenost.

 Jak se tahle přirozenost snáší s tím, že prakticky denně stojíte před kamerou, kde musíte dát nahlédnout do svého nitra?

Nemusím, jsem tam v roli. To nejsem já. V některých případech vnímám herectví jako terapii. Přes roli si člověk může vyléčit nějakou svoji bolest. V roli se ocitáte v situacích, které jste třeba zažila, ale nikomu se s tím nemusíte svěřovat, stačí, když to zahrajete a nějak si pocity v sobě vyřešíte.

Rodina Dvořákových dostala povolení k cestě do Jugoslávie a užívá si poprvé dovolenou u Jadranu. Manžela Evy Dvořákové v seriálu Vyprávěj hrál Roman Vojtek.

Rodina Dvořákových dostala povolení k cestě do Jugoslávie a užívá si poprvé dovolenou u Jadranu. Manžela Evy Dvořákové v seriálu Vyprávěj hrál Roman Vojtek.

FOTO: archív ČT

Herectví jste nikdy nestudovala?

Ne, na Vysokou školu múzických umění v Bratislavě mě nevzali. Říkali mi, že se to musí zkoušet několikrát, ale už jsem se tam nechtěla vracet a zvolila jsem jinou cestu. Vystudovala jsem pedagogickou fakultu v Trnavě, tvůrčí dramatiku. Jsem vlastně učitelka dramatické výchovy.

Proč to neděláte?

Z mnoha důvodů. Nesouhlasím se současným školským systémem, který pracuje se starými postupy. Všichni se divíme, kolik máme dětí s poruchami chování, ale nedokážeme s nimi pracovat, raději jim předepíšou prášky a napíšou diagnózu.

Dalším důvodem je, že učitelé, kteří vychovávají nové generace a mají je motivovat ke vzdělání, pomalu nemají na živobytí. To je výsměch. Nevylučuju, že někdy nebudu učit. Určitě by to bylo na alternativní škole.

Jak jste se dostala před kameru?

Nepocházím z nějak majetné rodiny, takže jsem se během vysoké školy živila reklamou. Jednu z nich točil režisér Karel Janák, který mě asi rok poté pozval na casting k filmu Rafťáci. Roli jsem dostala a po natáčení jsem se vrátila na Slovensko dokončit školu. Když jsem se rozhodla, že nepůjdu učit, pokračovala jsem s reklamou a jezdila na castingy do Prahy.

V letošní komedii Jak se zbavit nevěsty se jí bývalá rodina jejího snoubence (David Matásek) snažila cestu k oltáři pořádně osladit. Skokana zeleného už nikdy ráda mít nebude.

V letošní komedii Jak se zbavit nevěsty se jí bývalá rodina jejího snoubence (David Matásek) snažila cestu k oltáři pořádně osladit. Skokana zeleného už nikdy ráda mít nebude.

FOTO: Bontonfilm

A dostala jste velkou roli Evy Dvořákové ve Vyprávěj…

To byl průlom. Castingy byly hrozně náročné a mně, nezkušené herečce, nemuseli věřit. Jsem moc vděčná, že mi tehdy důvěru dali. Učila jsem se za pochodu – nevěděla jsem třeba, co to je hlídej si kameru nebo stůj na značce. Nakonec jsem s tím seriálem prožila nádherných pět let.

Hned potom přišly Cesty domů?

Po skončení Vyprávěj jsem nevěděla, co se mnou bude, z čeho budu žít. Varovali mě, že pro všechny teď budu Eva Dvořáková, že nemusím třeba tři roky točit. Tehdy mě nečekaně obsadil režisér Petr Vachler do svého filmu Tajemství a smysl života. Točil se před třemi lety a vypadá to, že za půl roku půjde do kin. Jde o můj první alternativní film.

Potěšila mě jeho důvěra, protože režisér jeho ražení obvykle neobsadí reklamní a seriálovou herečku, která nemá s alternativou nic společného. Řekl mi rovnou, že měl na výběr lepší herečky, ale zvolil mě podle intuice, protože ten film je vlastně o intuici.

V tom období jsem se dopustila svého největšího profesního omylu, když jsem s Martinem Dejdarem moderovala zábavní pořad Překvápko. Dokud ale něco nezkusíte, nemůžete vědět, zda tudy vede vaše cesta, nebo ne.

Dívku s komplikovaným osudem Emu si zahrála v seriálu Cesty domů. S Filipem Čapkou v něm uzavřeli sňatek za velmi zvláštních okolností.

Dívku s komplikovaným osudem Emu si zahrála v seriálu Cesty domů. S Filipem Čapkou v něm uzavřeli sňatek za velmi zvláštních okolností.

FOTO: Prima FTV

Jak jste si osvojila češtinu?

To víte, že jsem s ní dlouho bojovala a nikdy to nebude rodný jazyk, nebude dokonalá. Už se tím však nestresuju. Mám-li něco říct dokonale, tak se to prostě dokonale naučím. Mám-li v roli přiznané, že jsem ze Slovenska, jako třeba ve Vyprávěj nebo teď v Ordinaci, tak to nevadí.

V Česku žije spousta Slováků od prodavačů přes lékaře po produkční, takže se nad tím nikdo nepozastavuje. Jedině v Rafťácích mě dabovali.

Byla jste vychována v uměleckém prostředí?

Kdepak. Maminka celý život učila, táta je elektrikář. Jeden bratr dělá v tom samém podniku jako on, druhý je lesník a myslivec. Jsem z úplně normální rodiny z vesnice Hlinné v okrese Vranov nad Topľou. Prožila jsem tam krásné dětství. Chodili jsme do lesa, běhali po loukách, nikdo se o nás nebál.

Během studií na pedagogické fakultě v Trnavě se živila jako modelka.

Během studií na pedagogické fakultě v Trnavě se živila jako modelka.

FOTO: Profimedia.cz

Co říkali rodiče na to, že jste se rozhodla pro herectví a odstěhovala se tak daleko?

Nebylo to snadné. Svět showbyznysu nemá u nás to nejlepší renomé. Naši se o mě báli. Měli dojem, že mě vypustili mezi divoké šelmy.

Hrajete i na Slovensku?

Málo. Ale nevadí mi to, jednak tam je jiný styl práce a Bratislava není město, kde bych někdy chtěla žít. Chvíli jsem byla i ve slovenské Ordinaci a hrála jsem v seriálu Zlomek sekundy. Nejsem herečka, která musí mít strašně moc práce. Pro mě je důležitý můj osobní život, můj mikrosvět s nejbližšími lidmi. Práci potřebuju jako prostředek k obživě. Nechci pracovat na 200 procent, abych přišla o to, co pro mě má smysl.

Andrea Kerestešová

Andrea Kerestešová

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Co to je?

Domov, moji nejbližší a fotografování.

Kdy jste začala fotografovat?

Někdy před sedmi lety v Indii. Zpočátku jsem měla potřebu lidi stylizovat, aby to bylo zajímavé. Měla jsem pocit, že tomu musím dodat příběh. Teď fotografuji lidi takové, jací jsou, v jejich přirozenosti. Baví mě absolutní minimalismus.

Fotím kolegy herce, svoje blízké, jejich děti a rodiny, rodinné události. Když má někdo narozeniny nebo svátek, potřebuju mu dát dárek, tak nemusím kupovat žádné hlouposti, ale obdaruju ho fotoalbem nebo plátnem.

Na kterou fotku jste nejvíc pyšná?

Asi na tu s domorodými dětmi v Austrálii. Dostali jsme se do jedné vesnice a já byla nějak naštvaná, že to tam nevypadá, jak jsem si to představovala, ale pomalu jako v Americe. Do toho začalo pršet. Stáli jsme u moře, nastal zrovna mohutný, snad kilometrový odliv a zároveň západ slunce. Zvláštní světlo s deštěm.

Najednou se z moře začaly vynořovat zablácené domorodé děti. Právě při takovém odlivu totiž sbírají v bahně mušle, které pak prodávají. Když jsme někdy zklamaní z nenaplněného očekávání, je lepší jen tak setrvat a pak přijde něco ještě lepšího.

Autorka dvou fotografických výstav si nejvíce cení snímku australských domorodých dětí sbírajících z mořského dna za odlivu mušle.

Autorka dvou fotografických výstav si nejvíce cení snímku australských domorodých dětí sbírajících z mořského dna za odlivu mušle.

FOTO: Andrea Kerestešová

Budete někdy stát na křižovatce, zda být herečkou, nebo fotografkou?

Obojí jde zároveň. Tyhle rozdílné činnosti si nemohou překážet, naopak spíš obohacovat. Hodně se učím o světle, což je základ fotografie, při natáčení. Dívám se, jak to dělají osvětlovači, jak je otáčejí, kombinují. Jsem naprostý samouk, dělám intuitivní fotografii.

FOTO: Andrea Kerestešová

Předpokládám, že domov a nejbližšího člověka pro vás představuje váš partner, výtvarník a hudebník Mikoláš Růžička. Jak jste se seznámili?

Před třemi a půl lety na mé první fotografické výstavě, přivedl ho tam společný kamarád. Od té doby jsme spolu. Dělá asistenta na akademii výtvarných umění, obor litografie. Hudbě se věnuje při škole. Má dvě hudební skupiny, hraje na piano, na kytaru, skládá hudbu, zabývá se hudebním mixem. Oba tak máme dvě umělecká zaměření. On má doma mikrostudio, já mikroateliér. Jsme si prvními kritiky.

Chystáte se založit rodinu?

Založit rodinu chápu jako smysl života. Neříkám, že lidé, kteří nemají děti, nemají život naplněný, mají na to právo, to je jejich svobodné rozhodnutí a v některých případech je to osud. Mít děti a rodinu považuju za dar, a tak doufám, že mi bude dán.

Jste věřící?

Ano. Jsem z věřící rodiny, víra je významnou součástí mého života. Od dětství vím, že je někdo nade mnou. Ne aby mě trestal, ale aby mě chránil.

Se svým přítelem Mikolášem Růžičkou na křtu knihy Michaely Klevisové Štěstí je zadarmo.

Se svým přítelem Mikolášem Růžičkou na křtu knihy Michaely Klevisové Štěstí je zadarmo

FOTO: Profimedia.cz

Neomezují vás pravidla, která mají věřící dodržovat?

Pravidla jsou důležitá. Platí i v přírodě. Jsou pro mě doporučení, jak žít. Ne kvůli strachu, že když je nebudu dodržovat, půjdu do pekla. Bůh nám jimi říká: Chceš-li být šťastný, nedělej tohle a tohle. Protože když to uděláš, dostaneš se do svého vlastního pekla.

Daří se vám podle těch pravidel žít?

Snažím se být dobrým a spravedlivým člověkem, ale taky se mi stane, že udělám chybu, že třeba někomu ublížím. Pak je třeba poprosit o odpuštění. To také dneska neumíme: říct promiň. Převládají ega.

Proto se tolik rodin rozpadá. Protože se nedodržují pravidla. Lidé, když se brali, si něco slíbili. A pokud se rodina rozpadne, tak ten slib nedodrželi. Ani v nesezdaném vztahu si nemůžete dělat, co chcete, a zahrávat si s důvěrou toho druhého.