Dvaadvacetiletá finalistka SuperStar z roku 2009, která byla dva roky poté vyhlášena Skokanem roku v anketě Český slavík, mluví na svůj věk nevídaně spisovně, byla přísně vychována a rodiče stále poslouchá. Tedy pokud je doma v Brně.

Na sklonku loňského roku vystoupila na plese, kterým Muzeum romské kultury v Brně oslavilo své desáté výročí.

Na sklonku loňského roku vystoupila na plese, kterým Muzeum romské kultury v Brně oslavilo své desáté výročí.

FOTO: ČTK

Přestože tam tráví už jen 50 procent svého času, je moravská metropole stále jejím domovem. A Monika si přeje, aby to tak zůstalo.

„Dokud nemám mít vlastní rodinu, je pro mě doma u rodičů. Až ji jednou budu mít, tak s nimi založím nový domov. Nejšťastnější bych ale byla, kdyby to bylo u nás v Brně,“ říká a dodává, že zatím to však na to nevypadá: „Mám přítele z Ameriky, asi odtamtud nebude chtít. Třeba se stane zázrak a bude souhlasit s tím, že rodinu založíme tady,“ doufá.

Dá se říct, že přítele dostala jako dárek k osmnáctinám: „Měla jsem sen oslavit osmnácté narozeniny v New Yorku. S mými dvěma manažerkami jsme tam tehdy vyrazily. Bydlely jsme v Lindenu v New Jersey a zašly jsme do restaurace, která mu patří,“ líčí náhodu, jež obrátila její život naruby. Od té doby žije na dvou kontinentech – zhruba měsíc je v Česku, na další létá za oceán.

Americký způsob života ji tak docela neoslnil: „Všechno je jeden velký byznys. Lidé se spolu kamarádí podle toho, co z toho člověka mají. Najít čisté přátelství je těžké. Život tam je strašně uspěchaný, nikdo nemá na nikoho čas, všichni pořád pracují, rodiny spolu tráví málo času a to je něco, co si nedovedu představit.“

Vidí však i kladné stránky: „Pro děti by to byl jednoznačně jazyk, kterým se dneska domluví všude,“ říká. „Když jsem tam přijela poprvé, byla jsem z Ameriky nadšená. Lidé jsou hrozně milí, i když to třeba není pokaždé úplně upřímné. Dobře na mě působí etnická rozmanitost a nehrané přijímání jinakosti: je jedno, jestli je někdo bílý, černý nebo žlutý, protože všichni jsme lidi. To u nás chybí.“

Přestože vyrůstala ve čtvrti, kde byli jedinou romskou rodinou, jako dítě na nesnášenlivost nenarážela. „Stalo se mi to vlastně jednou, poměrně nedávno. Jely jsme s kamarádkami, které jsou tmavší pleti než já, mým autem, docela pěkným. Když jsme parkovaly, objevila se tam parta lidí, kteří měli evidentně sami se sebou problém, a hlavně asi záviděli. Měli fakt nechutné rasistické poznámky, na které člověk nemá co říct,“ vzpomíná.

„Byla jsem vychovaná, že nemá cenu bavit se s lidmi, kteří nemají žádnou úroveň, a je nejlepší je ignorovat, protože tak se projevuje jejich hloupost. Nejhorší, co člověk může udělat, je začít se s nimi hádat a přesvědčovat je o něčem, co nikdy nepochopí.“

Rodinná pouta

Moniku hudební talent nemohl minout: dědeček hraje na cimbál, tatínek na bubny, bubnuje i jedna jeho sestra, druhá zpívá. Další příbuzní buď skládají hudbu, nebo na něco hrají. „Jediná mamka na nic nehraje, pracují s tatínkem v počítačové firmě,“ objasňuje Monika. „On má muziku stále jako koníčka. Hraje v Rhythm and Blues bandu a v jazzovém kvartetu. Skládá hudbu, dělá aranže.“

S rodiči a mladší sestrou Natálkou.

S rodiči a mladší sestrou Natálkou.

FOTO: Tvision

Takže místo lidových ukolébavek a dětských písniček slýchávala odmala spíš jazz a funk: „Stevieho Wondera, George Bensona, Air, Wind and Fire, pro dítě dost náročnou hudbu. V popové hudbě, kterou jsem musela zpívat v SuperStar, jsem docela strádala. Vůbec nic mi neříkala. Nějak jsem se s tím poprala, ale na ta videa se nemůžu dívat. Až na to s Karlem Gottem,“ vzpomíná na jeden z vrcholů pěvecké soutěže, kde byla nejmladší finalistkou.

Do SuperStar se v patnácti přihlásila sama: „Naši nebyli proti, ale říkali mi, abych počítala s tím, že můžu být zklamaná a nebudu už chtít zpívat. Já ale hrozně chtěla vědět, jak to s mým zpěvem je: jestli mi jen rodiče neříkají, jak umím hezky zpívat, aby mě povzbudili, nebo mi to potvrdí i ti, kdo tomu opravdu rozumějí. Jestli mám opravdu talent.“

Dva roky po úspěchu v SuperStar získala jako sedmnáctiletá v Českém slavíkovi cenu Skokan roku. Hudební kritik Práva Jaroslav Špulák jí však vytýká, že si zatím nevybrala žánr, v němž se bude na české hudební scéně pohybovat.

Dva roky po úspěchu v SuperStar získala jako sedmnáctiletá v Českém slavíkovi cenu Skokan roku. Hudební kritik Práva Jaroslav Špulák jí však vytýká, že si zatím nevybrala žánr, v němž se bude na české hudební scéně pohybovat.

FOTO: Petr Horník, Právo

Od poroty i hlasujících diváků dostala kladnou odpověď, která dala jejímu životu jiný směr: „Do té doby jsem měla jako prioritu vysokou školu. Teď chci odmaturovat, ale dál studovat nechci. Už mám cíle jinde. Posunula jsem se jinam,“ říká studentka střední pedagogické školy v Brně. „Pro rodiče nebylo snadné se dívat, jak se jejich holčička mění na očích veřejnosti v dospělou ženu. Mamka doteď sleduje každý článek, jestli o mně nenapsali, že jsem byla nějak vyzývavě oblečená.“

Možná ještě těžší to bylo pro otce, který dceru vedl i hudebně. „Máme společné studio, často spolu pracujeme a někdy se i pohádáme. Jsem ale většinou ráda, že mám koho poprosit o radu. Už si zvykl, že jsem samostatná a že do některých věcí se mi plést nemůže. Chvíli mu ale trvalo, než přišel na to, že jsem už velká holka. Vlastně se to zlomilo Amerikou. Viděli, že to zvládám, a věří mi,“ říká Monika.

Do patnácti, než šla do SuperStar, to měla doma hodně přísné: „Když jsem dostala špatnou známku, měla jsem ‚zaracha‘. Nesměla jsem chodit na diskotéky. Já ale žádný raubíř nebyla, nijak mi to nevadilo. Moje sestra, které bude patnáct, je pravý opak. Jenže má výhodu mladšího dítěte, a tak jí dovolují mnohem víc než mně. Třeba si nabarvit vlasy nebo se malovat. Je zkrátka jiná doba. Ona je ale moc šikovná: zpívá, tancuje, vyhrává soutěže ve street dance, je nadaná i jako herečka. Chystá se na konzervatoř.“

První láska v přímém přenosu

Pro patnáctiletou Moniku byla účast v ostře sledované soutěži tvrdou školou: „Najednou se na mě strhla pozornost, každý můj zpěv rozebíral, kritizoval. Některé komentáře byly pro patnáctiletou holku hodně psychicky náročné. Trápilo mě to. Trvalo mi dlouho, než jsem se naučila odlišovat názory a kritiku, která má nějakou úroveň, od té, která má jen ublížit,“ vzpomíná na rok 2009 a zároveň dodává, že účast v soutěži jí přinesla cenné zkušenosti. „Poprvé jsem vystupovala na velkém pódiu, v přímém přenosu před kamerami a před početným publikem,“ vyjmenovává.

Láska ze SuperStar: o ní a Benovi Cristovaovi se mluvilo jako o nejkrásnějším páru českého showbyznysu.

Láska ze SuperStar: o ní a Benovi Cristovaovi se mluvilo jako o nejkrásnějším páru českého showbyznysu.

FOTO: soukromý archív M. Bagárové

V SuperStar také potkala svoji první lásku, o sedm let staršího spolusoutěžícího Bena Cristovaa. Vztah vydržel půldruhého roku. „Už nám to pak neklapalo,“ poznamenává Monika. „Měl zřejmě pocit, že přítelkyně mu fanynky ubírá, protože se domnívají, že nemají šanci. Asi jsme se nepotkali ve správný čas.“

O jeho další kariéře se vyjadřuje diplomaticky: „Vede si skvěle. Některé věci se mi líbí, některé jsou na mě hodně odvážné. Píše krásné texty i melodie. Vychytal dobře, co si mladé publikum žádá.“

Soutěž jí otevřela dveře do nejvyšších pater českého showbyznysu. Jaké si odtamtud odnesla dojmy? „Nesmírně si vážím Karla Gotta, Lucie Bílé. Z mladší generace Dary Rollins, Dana Bárty, Ewy Farné. Některé jiné bych raději osobně nepoznala a jen obdivovala jejich zpěv. Nebudu je jmenovat, ale byla jsem z jejich chování zklamaná.“

Život na dvou kontinentech

V Americe teď chystá svoje druhé sólové album, tentokrát určené pro japonský trh. „Mám podepsanou smlouvu s japonskou společností, pro kterou bych měla natočit album a udělat šňůru koncertů,“ líčí své plány za oceánem.

Japonsko vstoupilo do jejího života zcela náhodně, když se přes svého přítele seznámila s agentkou jednoho japonského vydavatelství. „Přijeli pak do Prahy, viděli moje vystoupení a líbily se jim písničky. Už mám pro japonské album nahraných pět singlů, ale žádný z nich tady nemůžu zpívat, protože jsou vázané na smlouvu, kterou mám s těmi Japonci podepsanou na tři roky. Musím tedy čekat, až to vyjde tam, a tady tvořím s jinými producenty. Můj nejnovější singl a videoklip se jmenuje Žít tu chvíli. Je o síle holčičího přátelství a o tom, že si umím vážit přátelských vztahů, kterými jsem byla obdařena.“

Monika si pochvaluje, že když v Americe nenatáčí ve studiu nebo nemá nějaké schůzky, je pánem svého času. „Tady ne, tady velí mamka s taťkou,“ směje se. Jak tedy vypadá její „americký den“? „Ráno se dám do kupy, uklidím a uvařím příteli, který si potrpí na zdravou stravu. Nakazil mě tím, takže se vyhýbám pečivu a fast foodu.

Se současným americkým přítelem Everestem na dovolené na karibském ostrově Aruba.

Se současným americkým přítelem Everestem na dovolené na karibském ostrově Aruba.

FOTO: soukromý archív M. Bagárové

Pak si jdu zacvičit, vyřizuji maily, telefony… Občas vyrazím s kamarádkami do New Yorku. S přítelem rádi cestujeme, byli jsme nedávno na Arubě, předtím na Bali, tam bych se ještě chtěla podívat.“

Nad otázkou, zda u ní jednou zvítězí život na koncertních pódiích, nebo ten poklidný rodinný, neváhá: „Chtěla bych žít v domečku se zahrádkou, mít dvě nebo tři děti a umět tak výborně vařit jako moje mamka,“ říká s úsměvem. „K tomu, abych naplnila svou lásku k hudbě, nepotřebuju megapódium a tisíce diváků,“ tvrdí, ale zároveň připouští, že by přece jen před založením rodiny ráda natočila nějaké to album a zkusila vyjet na koncertní šňůru a vyprodat nějakou velkou halu.

Je jí jasné, že současný život na dvou kontinentech nemůže trvat věčně. „Ty přesuny berou hodně energie. Kontakt s publikem při vystoupeních mě pak vždycky nabije, ale když přijdu vyčerpaná domů, schází mi tam moje druhá polovička, která přichystá vanu, něco k pití, vyslechne mě… To mi vadí, že je přítel tak daleko.“